Jaká krev? Krev ve smyslu genetickém, pokrevní linie? Či krev ve smyslu chirurgickém, krev, která bude prolita? Sapkowski zde cizeluje svoji korunu náramně zručně – zdá se, že výsledkem bude mistrovské dílo.

Průlom!

Rozhodně jde o průlom. V čem? V uvažování nakladatelů. Sice mě teď třeba utlučou statistikami dokazujícími, že o knižní vydávání povídek nestojí (nebo nestáli?) sami čtenáři, ale já ten odpor cítil z jiné strany. Ze strany nakladatelů.
A s tím je teď konec! Leonardo odstartoval řadu „Zaklínač“ dvěma knihami povídek a nyní – Krví elfů – navazuje románem. Jako když se zastřelují na cíl děla proslulého fiktivního křižníku Artemis – krátká, dlouhá, trefa!
A jaká trefa! Nádherný Sapkowského příběh ve stylovém překladu Stanislava Komárka, půvabné kresby Jany Komárkové, to vše v parádní vazbě. Kniha lahůdka. Kniha šperk? Kniha dárek?
Ano, dárek. Rozhodně dárek. Protože tohle není kniha pro běžné použití. Já dělávám s knihami hrozné věci. Držet knihu jednou rukou a číst si v narvaném autobusu je mezi nimi ještě tak nejpřijatelnější. Nedovedu si představit, že bych toto vyšperkované vydání Zaklínače vystavil takové tortuře.
Ale i zařadit je do mojí knihovny by bylo obtížné. Naposledy jsem řešil umístění knihy takto nestandardního formátu u Harry Pottera. A taky to nešlo, nevešel se. Musel pryč od paperbacků a od beletrie, do vysokého regálu s encyklopediemi a Pohádkami tisíce a jedné noci.
Ale i s dárky raději opatrně! V žádném případě nesmíte Zaklínače věnovat začínajícímu čtenáři fantasy, neobeznámenému s běžnou, průměrnou a podprůměrnou produkcí. Protože Zaklínač vzbuzuje očekávání. Protože tak pohodový příběh – navzdory všem nástrahám nepřátel a ranám osudu – a tak nádherný vztah muže s dívkou, která by mohla být jeho dcerou, nic podobně úžasného by začínající čtenář už nenalezl a po několika marných pokusech by na zbytek fantasy dozajista zanevřel.

Ze zákulisí

Co vůbec znamená název románu? Jde o krev ve smyslu genetickém, o pokrevní linii, o příbuzenský vztah Ciri s jinou rasou? Či jde spíš o krev ve smyslu chirurgickém (či řeznickém?), o krev, která bude prolita, která kane a stříká a jíž jsou některé romány nasáklé?
Sám váhám.
Co tedy očekávat od Krve elfů? Stejný hlavní hrdina, zaklínač Geralt. I stejný objekt jeho zájmu, princezna Ciri. I když ta už není tím idolem pedofilů jako dřív, je teď ve věku, kdy holčičky nemohou podávat stoprocentní výkon permanentně. A další postavy, staré známé i nové a neznámé. A pár nových prostředí, jedno z nich obzvlášť zajímavé: čtenář se tu dozví něco ze zákulisí zaklínačské živnosti. Kde se schází, jak trénují, jak vychovávají zaklínačský dorost. A starší žákyně.
Odhaduji, že Krev elfů v mnohém inspirovala tvůrce televizního zpracování Zaklínače. S vyzněním vždy přesně opačným, než jaké je v literární předloze.

Bez obav ze spoileru

To takhle jednou za prezidentem Nixonem zkroušeně přijde jeho přítel velebný pán – shodou okolností zrovna v neděli byli oba na stejné bohoslužbě. Velebný pán rozvláčně líčí, jaké nástrahy a příkoří bylo jest mu v neděli překonávat. Až Nixon pochopí, že přítel v polovině kázání usnul. Ano, přiznává rozpačitě spáč, a nebyl by „fikaný Dick“ tak hodný a neprozradil mu, jak ten příběh dopadnul?
No, nakonec šťastně doputují do Betléma a dají děťátku jméno Ježíš, vypráví Dick.
Tak to byl chlapeček! Sláva Bohu, raduje se velebný pán ve zcela fiktivní historce.
Jenže reálný recenzent (ani recenzent-amatér) nesmí vykecat, jak příběh dopadne. Ale stane se opravdu takové neštěstí, když recenzent – dejme tomu – Tří mušketýrů vykecá, že D'Artagnan se s přívěsky vrátil právě včas, aby si je Anna mohla vzít na ples?
A v případě Krve elfů, není cokoli, co mohu zmínit z děje, přibližně na úrovni sdělení, že D'Artagnan to stihnul? Poté co před pár lety příběhem Geralta a Ciri žil každý čtenář žánru fantasy v Česku? Nebo už je to všechno dávno a vyrostla nová generace čtenářů?
Tedy, v případě Krve elfů jako osamocené knihy nechci vykecávat nic. Ale šidil bych čtenáře, kdybych Krev elfů nehodnotil také jako součást cyklu. A chci-li hodnotit cyklus, musím něco prozradit.
Kdyby šlo o pohádku, hodnotil bych dodržení kánonu pohádky. A k němu patří závěrečné vítězství dobra nad zlem. Happy end – je tu, či není?
Není, samozřejmě. Jsme teprve na začátku. Děj kdesi začíná (či spíše kdesi pokračuje po dějích již proběhlých, in medias res), a kdesi končí (či spíše jde dál, ale vypravěč se na chvíli odmlčel).
Ale autor zasadil Krev elfů do většího celku, a tím ve mně vzbudil naději, že i výsledná kvalita bude díky tomu větší.
Kamínek získává o úroveň vyšší kvalitu, je-li zasazen do mozaiky. Hodnota drahokamu se zvyšuje, je-li zasazen do koruny. A Sapkowski zde cizeluje svoji korunu náramně zručně – zdá se, že výsledkem bude mistrovské dílo. Zdá se. Zatím.

Poznámka k poznámce

Na konci knihy je zasvěcený doslov a poznámka nakladatele, vysvětlující, proč je cyklus Zaklínač strukturován a pojmenován právě takto. Fajn. Že předchozí povídky o Zaklínači k následujícím románům o Zaklínači patří, je jasné, a zdůrazní-li nakladatel jejich sounáležitost i takto formálně, tím lépe.
Ale ptám se: je do této řady začleněna i povídka „Něco končí, něco začíná“?
Potěšilo by mě, kdybych ji nalezl v poslední knize cyklu.

• Andrzej Sapkowski: Krev elfů
• Vydal: Leonardo, Ostrava 2006
• přeložil: Stanislav Komárek,
• ilustrace: Jana Komárková,
• 239 stran / 249 Kč