Fiona McIntosh: Krev a vzpomínky

Když Wyl vjížděl do městečka Grimble, věděl, že už se staženou hrudí dlouho nevydrží. Nakonec neodolal pokušení a rozhodl se strávit noc v jednom ze dvou hostinců. Rychle našel stáj pro koně. Stájník se na něj sotva podíval, když mu slíbil čerstvou vodu a seno pro koně. Wyl si připomněl, že by měl o sobě přestat tolik pochybovat.
„Který hostinec mi doporučíte, mistře Paule?“ zeptal se Wyl a přidal pár mincí k částce, o kterou si stájník řekl. Byl to zvyk, který mu vtloukl do hlavy Gueryn, když byl ještě malý. Tomu, kdo se stará o tvého koně, vždycky dobře zaplať. Jeho péče ti může jednou zachránit život, říkával učitel.
Wyl rozšířil toto pravidlo na všechny oblasti života. Pár mincí navíc, obzvláště stříbrňáků, stačilo k tomu, aby si k sobě člověka bezděčně připoutal jemným poutem štědrosti. Při vzpomínce na Gueryna ho zachvátil smutek, který potlačil zuřivým zamrkáním.
„No, Čtyři pera jsou asi ten nejlepší hostinec v okolí,“ odpověděl stájník. „Pivo ředí jenom trochu a Kidgerova žena dobře vaří.“
„Děkuji,“ řekl Wyl. „Vrátím se zítra.“
„Dobrá, pane,“ odvětil mistr Paul a sehnul se k vědrům s vodou, aby koně umyl. Wyl se usmál. Gueryn měl pravdu. Jeho kůň bude zítra odpočinutý a po dobrém vyhřebelcování a žrádle připravený na dlouhou cestu.
Na náměstí vstoupil v pozdním odpoledni, kdy už slunce začínalo zapadat a na krajinu padalo podivné ticho. V tuto roční dobu teplota po západu slunce prudce klesla a večery byly velmi chladné. Wylovi začínalo být zima, když se rozhlédl po hlavním náměstí Grimblu. Bylo to pěkné, ospalé místo, které se proslavilo především sady, ve kterých se rodily nejchutnější mandle a nejsladší třešně v Morgravii. Na začátku léta se okolí zaplnilo nádeníky, kteří přišli nabídnout pomocnou ruku se sklizní. A město se také rozkládalo nedaleko jedné z hlavních silnic vedoucích do Pearlisu, takže bylo jedním ze sezónních center obchodu.
V tuto chvíli ale bylo tiché, což Wylovi víc než vyhovovalo. Zamířil ke Čtyřem perům a ulevilo se mu, když Kidger nevěnoval nijak zvláštní pozornost vousatému muži, který požádal o pokoj. Faryl dokázala snížit hlas natolik, že se podobal mužskému, takže si nikdo ničeho zvláštního nevšiml. Z jejích vzpomínek pochopil, že tuto dovednost léta cvičila, a v duchu jí poděkoval za píli.
Wyl zaplatil dopředu za nocleh a jídlo. Z kuchyně se linuly syté vůně a on si najednou uvědomil, jak je hladový. „Voní to dobře. Co dnes podáváte?“ zeptal se.
„Stará prej upekla ňáký jehně nebo kuře, či co.“
Obojí znělo velice lákavě. „Dám si dušené.“
„Dík, pane,“ odpověděl Kidger. „Děvčata začnou po soumraku nosit na stůl.“
Wyl kývl a s povděkem zamířil do svého pokoje. Usedl na postel s takovým potěšením, jako by byla naplněná prachovým peřím a pokrytá jemnou látkou a nesestávala jen ze žíňové matrace a ošumělých přikrývek. Ale postel i pokoj byly čisté a otevřeným oknem dovnitř pronikal příjemně čerstvý vzduch. Plánoval, že se ihned svlékne. Místo toho usnul a na látku, kterou si svázal hruď, docela zapomněl. Hlasité zařinčení pánví přímo pod oknem ho ani ne za hodinu probudilo a bolest v hrudi mu připomněla, že obvazy jsou stále na místě. Požádal, aby mu přinesli vanu a horkou vodu.
„Koupele ve městě jsou fakt dobré, pane,“ odpověděla služebná trucovitě.
Wyl si uvědomil, že se jí nechce tahat s vanou ani s vodou. Zazubil se pod vousem a doufal, že vypadá přátelsky. „Já vím, ale nechce se mi odejít z pokoje. Tady.“ Podal jí dvě koruny, což v jejím světě byla úžasná částka.
„Ach, pane! Já…“
„Prosím. A přineste mi rychle vodu.“
Zazubila se a zasunula si mince za košilku. „Hned, pane.“
Působivé, pomyslel si Wyl. Pokud se někdy rozhodne ukázat jako Faryl, bude muset ten trik vyzkoušet.
Jak dívka slíbila, o chvilku později už stoupala z horké vody ve vaně pára. Poslala nahoru také mýdlo a voňavý olej. Poděkoval dvěma mladíkům, kteří vytáhli nahoru vanu i vědra s vodou. Služebná teď měla očividně dost peněz na to, aby zaplatila ostatním, kteří za ni odvedli její práci.
Když se dveře zavřely a Wyl zůstal konečně sám, svlékl se. Bojoval s dlouhými pruhy látky, kterými si svázal prsa, a když je konečně rozmotal, vydechl úlevou nad osvobozujícím pocitem. Odmítal se na sebe podívat. Místo toho nakapal do vany pižmový olej, aby změkčil vodu, pak zkontroloval petlici, jestli je správně zasunutá, a vlezl do vany. Ponořil se, jak nejhlouběji dokázal, a odvrátil oči od v koleně pokrčených, hladkých, svalnatých, ale očividně ženských nohou.
Wyl nezapomněl požádat, aby mu přinesli také láhev vína, a když ho teď ochutnal, byl rád, že zaplatil Kidgerovi něco navíc, protože bylo ucházející. Zavřel oči, vyprázdnil si mysl a nesoustředil se na nic než na konejšivý pocit, kdy mu voda zahřívala unavené, neznámé tělo. Navlhčil si vous a obočí a strhl si je z tváře. Lepidlo se rozpustilo, jak mu napověděla Farylina vzpomínka. Wyl obojí odložil na nedalekou židli vedle paruky. Byl to teď jeho nejcennější majetek.
Rozpustil si vlasy, a když mu klesly na ramena a konečky se stočily do vody, užasl nad jejich tíhou. Wyl je prohrábl rukou a odhodil z tváře. Jeho hrubé rusé vlasy byly pryč stejně jako Romenův hladce učesaný cop. Místo toho se teď pyšnil lesklými kudrnami tmavě zlaté barvy. Neodolal, dotkl se jich a ucítil, jak jsou jemné. Vzpomněl si, jak se Faryliny vlasy dotkly jeho kůže, když se sehnula, a on předpokládal, že začne s masáží. Ve skutečnosti ukončila ránou do srdce jeho život. Wyl se zachvěl při vzpomínce na mocný, šokující pocit a hrůzu, když se jeho duše vytrhla z Romenova těla a přesunula se do těla jeho vraha.
Upíral oči na protější stěnu, u které stála malá skříň. Věděl, že na druhé straně pokoje stojí stůl se zrcadlem, které doposud ignoroval a měl v úmyslu ho ignorovat i nadále. Netoužil vidět sám sebe jako ženu. Dotkl se sice s úžasem svých vlasů, ale dále už nechtěl podivné nové tělo poznat.
Znovu zavřel oči a myšlenky se mu zatoulaly k Myrrenině matce a k vědomí, že podvedla manžela. Věděl Myrrenin otec, že vychovává dítě jiného muže? Ta otázka ho přiměla přemýšlet o Lothrynovi a o tom, jak byl smutný, že musel dát novorozeného syna Cailechovi, i když dítě nebylo ve skutečnosti jeho, nýbrž krále. Cailech si na chlapce činil nárok, chtěl o něj pečovat a vychovat z něj svého dědice. Wyl potřásl hlavou a začal si znovu dělat starosti s tím, jak se Cailech vypořádal se statečným Lothrynem. Věděl, že Horský král je příliš pomstychtivý, než aby kdysi věrného zástupce a nejlepšího přítele jednoduše zabil.
Jistota, že Lothryn velice trpí, ho přinutila myslet na Elspyth a na slib, který jí dal, že se vrátí do Břitů a najde muže, kterého milovala. Uvažoval, kde teď asi je a jak bude vycházet s Ylenou, a jeho mysl zaplavily ještě ponuřejší myšlenky, když si představil, že ženy budou cestovat samy – budou vyděšené a zoufalé, protože ztratily své milované a jejich šťastné životy se roztříštily, a to všechno jen kvůli němu. Ani je nedokázal ochránit. Místo toho po nich chtěl, aby neztrácely odvahu a bojovaly samy za sebe, než se k nim bude moct vrátit. V duchu poprosil Shara, aby nad nimi bděl.
Modlitba v něm vzbudila zádumčivost. Rychle se opláchl a úmyslně ignoroval možnost vydrhnout se mýdlem. Ještě se nedokázal přinutit dotknout těla, které teď obýval. Wyl se postavil a natáhl se po ručníku. Vana se zakymácela na nerovném dně a Wyl se vyděsil, že se převrhne. V ten okamžik zachytil svůj odraz v zrcadle. Šok ho zasáhl silou úderu.
Potlačil nevolnost a znovu otevřel oči. V zrcadle uviděl úžasnou ženu. Faryl sice postrádala jemnost Yleny nebo vážnou krásu Valentyny, ale bylo v ní něco, co se dalo jen těžko popsat. Její krása pramenila ze sebejistoty. Všiml si malého arogantního úsměvu, který zkroutil pěkné, čistě řezané rty. Její oči se podobaly očím kočky a v oválné tváři lehce opálené sluncem vypadaly smyslně. Na své vlasy byla až ješitně pyšná. Kdyby tomu tak nebylo, ostříhala by si je nakrátko, protože v jejím řemesle byly jen na překážku. Ponořil se do Faryliny rychle mizející podstaty a uvědomil si, že jí vlasy připomínaly, že je žena, protože velkou část života trávila v převleku za muže a živila se krutým řemeslem. Nemohl než obdivovat její tělo. Mělo svůdné křivky, ale zároveň bylo silné. Běhala, aby se udržela v dobré kondici, a dávala přednost kopcům, protože posilovaly výdrž a zároveň poskytovaly úkryt. Kývl. Byl by z ní dobrý legionář, protože tvrdě cvičila a byla výtečnou bojovnicí. Dávala přednost noži, ale uměla bojovat i s mečem a střílet z luku.
Cítil se pošetile, ale přesto se na sebe usmál a uviděl, jak Farylin obyčejně tak sveřepý výraz nabyl na jemnosti, které si nikdy předtím nevšiml. Uvědomil si, že se tak tvářila jen zřídka, stejně jako Fynch jen málokdy odložil vážný výraz, dělali to však z různých důvodů. Fynch byl prostě vážný chlapec, ale Wyl věděl, že Faryl měla jen málo důvodů usmívat se. Snažil se najít konkrétní vzpomínku, ale pořád nemohl odhalit důvod, proč na svět nahlížela tak ponuře. Musí být trpělivý. Nakonec na to přijde. Zadíval se na usměvavou tvář, která na něj hleděla. Úsměv se dotkl i kočičích očí, které najednou vypadaly rozpustile. I když Faryl nenáviděl za to, co mu provedla, litoval, že ten úsměv nezahlédl, když ještě žila. Každý muž by mu propadl.
Uplynulo mnoho minut. Vlastně už skoro uschnul. Najednou se cítil jako zvrhlík, který pokukuje po nahé ženě. A v tu chvíli odhalil vzpomínky, které ho rozrušily. Wyl sebou trhl, když na povrch vyplula bolest Farylina dětství. Starší bratři – dvojčata – i otec ji pravidelně zneužívali. Mladší chlapci – měla celkem pět bratrů – o znásilnění věděli, ale byli příliš vyděšení, než aby něco udělali. Jen když už bylo po všem, pomohli jí k nedalekému potoku, aby se mohla umýt. Její nejmladší bratr, kterému bylo sotva deset, pokaždé plakal, když jí bylinkami ošetřoval modřiny, a ona plakala s ním, že se musí podělit o takovou zvrácenost.
Wylovi se sevřelo srdce, když zjistil, že Farylina matka o znásilněních také věděla, ale nedokázala jim zabránit, protože ji krutý manžel děsil a bil. A tak zneužívání pokračovalo, dokud Faryl nevzala život do svých rukou a otce nezabila. Zabodla mu nůž do krku, když na ní ležel a užíval si s jedinou dcerou. Vyžívala se v jeho krvi, která ji celou potřísnila. Byl to očišťující pocit. Pak odhodila mrtvolu stranou a odešla k potůčku, aby se umyla, jako tolikrát předtím. Tentokrát neplakala ani nebyla vyděšená. Svlékla se a dlouho se koupala a myla.
Pak dorazili bratři dvojčata a třásli se zuřivostí a strachem. Vzdorovitě zvedla kočičí oči k pohledné, zvrhlé dvojici. „Hlídejte si záda, chlapci,“ pohrozila. „Jednoho dne si pro vás přijdu.“
Její klid a démonický výraz očí jim svázaly jazyk a otřásly jimi. Ani jeden se nepohnul, protože byli příliš šokovaní pohledem na zakrvácenou mrtvolu v prázdné stáji.
„Odcházím,“ řekla, vylezla z vody a aniž se obtěžovala usušit, natáhla na sebe nějaké šaty. „Oba jste odporní. Doufám, že vás Shar brzo připraví o život.“
Plivla na zem mezi nimi, sebrala očištěnou dýku a sotva ve čtrnácti odešla a přísahala sama sobě, že už nikdy nezatouží po muži. Vražda otce ji potěšila a ve své hořkosti se nemohla dočkat, až provede stejnou věc i jiným mužům. Litovala jedině toho, že nejmladší bratr možná bude za její odvahu trpět.
„Pokud se Tye jenom dotknete, oba vás zabiji, a strašným způsobem,“ zavolala na rozloučenou přes rameno.
Nemusela hrozbu splnit. Zdálo se, že Shar její prosbu zaslechl, protože bratři umřeli při podivné nehodě. Jejich kůň se splašil, převrhl káru a oba se zabili při pádu do strže.
Wyl naslouchal Faryliným vzpomínkám a uvědomil si, že se o Tye opravdu starala a potají mu domů posílala peníze. Jednoho dne, pár let potom, co utekla, se s ním tajně setkala a odvedla ho s sebou. Dál přitom posílala peníze zbytku rodiny. Faryl ztratila Tye z dohledu, ale už si o něj nedělala starosti, protože byl bohatý a užíval si nového života jako obchodník.
Wyl se cítil prázdný, když obrátil pohled zpět k zrcadlu a k Farylině odrazu. Litoval ji, ale chápal, že už dávno takové pocity odmítla. Raději zcela ovládala svůj život a nenáviděla většinu mužů. Farylin chlad by nikdy neroztál. Byla nájemný vrah a měla své řemeslo ráda.
Dozvěděl se, že Koreldyho vražda v bordelu ji plně uspokojila, dokud pro ni neskončila katastrofou.
Potřásl hlavou, aby zahnal její vzpomínky, a s potěšením si uvědomil, jak je Faryl vysoká – jako Romen si zvykl nad lidmi čnět. Měla sice štíhlý pas a ploché břicho, ale to teď bylo prázdné a vyrušilo ho z myšlenek hlasitým zakručením. Měl takový hlad, že by dokázal sníst nejen dušené jehněčí, ale i kuře. Utřel se, i když to bylo zbytečné, a cítil, jak se jeho zasmušilá nálada poněkud vytrácí. Zaradoval se, protože takové rozpoložení jen zatemňovalo mysl. Byl rád, že jeho zvědavost vyhrála. Když teď poznal Farylinu minulost, mohl za ní udělat tlustou čáru. On teď byl Faryl. Využije její tělo, jak nejlépe to půjde, a neztratí přitom z dohledu svůj cíl, a to najít Myrrenina skutečného otce a odhalit tajemství jeho daru. Dráždilo ho, že musí trávit tolik času pátráním po cizích lidech, když Valentyna zůstávala vůči Celimovi tak zranitelná. Ale k ničemu královně Briavelu nebude, stejně jako Elspyth a Yleně, dokud se nezbaví hrozivého prokletí. Neměl v plánu nechat se znovu zabít. Ale na druhou stranu se jen sotva dokázal vyrovnat s myšlenkou, že zůstane do konce života Faryl. Myslí mu probleskl nápad, že by si mohl oběť vybrat sám, ale pak si vzpomněl na varování věštkyně, že Myrrenin dar nemůže ovládnout. Nemohl si vybrat, kým se stane. A připomněl si, že by to byla vražda. Ne, odpověď mu mohl dát jen čaroděj, takže jeho hlavním cílem zůstávalo najít ho. Wyl se znovu pomodlil k Sharovi, aby ochránil tři ženy, které miloval, a nedovolil, aby padly do rukou muže, jehož nenáviděl.
Zdráhavě vzal do rukou pruhy látky, které mu dovolí znovu vypadat jako muž. Wyl si povzdychl a připomenul si, že je to jen na hodinu nebo na dvě, pak už neztrácel čas, pevně si ňadra svázal a oblékl si čisté šaty. Špinavé oblečení vymáchal ve stále vlažné vodě a vydrhnul ho mýdlem. Přitom si poblahopřál, protože si uvědomil, že tento prostý čin v sobě spojil všechny tři části jeho osobnosti: Farylinu horlivost, Romenovu touhu po čistotě a pěkném vzhledu a Wylův výcvik, který mu říkal, aby využil každé příležitosti. Vyždímal oblečení a rozvěsil je na židli, kterou postavil do průvanu.
Setmělo se. Měl by si pospíšit dolů a něco pojíst. Rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, jestli něco neprozradí, že je žena. Byl přesvědčený, že všechno dobře ukryl. Znovu si nalepil na tvář vous a nasadil paruku. Tentokrát ji pečlivě připnul, protože si na hlavu nemohl nasadit klobouk, který by ji držel na místě. Dnes večer bude muset být obezřetný. Ale měl v úmyslu jen rychle pojíst a vrátit se do pokoje. Uklidil lepidlo a spokojeně se zadíval do zrcadla. Znovu byl Thomem Bentwoodem – toto jméno během cesty přijal.
Zamířil po schodech dolů do jídelny a žasl nad tím, jak snadno Farylino tělo přijalo mužský krok. Jeho mysl se hladově soustředila na dušené jehněčí. Zkušeným pohledem se rozhlédl po výčepu, aniž by si toho někdo všiml, a uviděl, že místnost zabrala skupinka mužů, z nichž někteří byli legionáři.
Wylovi poskočilo srdce, ale přinutil se uklidnit. Žádný z vojáků ho nemohl znát. Ale on jednoho z nich poznal. Byl to muž starší než on, na kterého neměl v dobách, kdy ještě býval generálem, nikdy dost času. Wyl si vzpomínal, že to býval lenoch, který vždycky hledal nejkratší cestu k cíli a pořád měl něco za lubem. Ale vždy se choval halasně a na mladé vojáky dělal dojem chytrostí a sebejistotou.
Wyl se napil piva, úmyslně se odvrátil a rozhlédl po místnosti. Přitom si snažil vzpomenout, jak se muž jmenoval. Pak na to přišel. Se ženami to vždycky uměl, vzpomínal si, když uviděl, jak se drze usmál na jednu z číšnic. Wyl si pohrával s vousem, čekal a snažil se nemyslet na svá ňadra, která ho znovu začala bolet a hrozila, že mu zkazí chuť k jídlu.
„Dušené jehněčí, že, pane Bentwoode?“ zeptalo se kypré děvče a překvapilo ho, když před něj postavilo obrovský hliněný talíř. Roztržitě kývl a dívka se usmála. „Hnedka vám přinesu chleba. Můžu vám ještě přinést pivo?“
„Prosím,“ odpověděl a ulevilo se mu, že jeho hlad nepolevil. Zadíval se na maso, které dusili tak dlouho, až vydalo hustou, lepkavou šťávu. V tmavé omáčce plavala zelenina a noky.
„Dokonalé,“ poznamenal tiše a pustil se do jídla. Tolik se soustředil na chutný pokrm, že porce rychle zmizela. Uvědomil si, že musel mít příšerný hlad, když ji tak zhltal. Odstrčil talíř stranou a sotva si všiml, když ho odnesli a postavili před něj další korbel piva. Konečně se cítil plný a klidný. Opřel se o stěnu a natočil se tak, aby mohl pokradmu sledovat ostatní, aniž by se zdálo, že zpod huňatého obočí hledí na něco určitého. Jeho pozornost znovu přitáhli vojáci. Byli tři a seděli mezi pěti muži, které očividně znali. Pětice vypadala zaprášeně a utahaně. Byli to poutníci. Wyla udivilo, že se obě skupiny tak snadno baví. Chovali se stále hlučněji. Také si všiml, že proudem neteče pivo, nýbrž víno, a to znamenalo, že mají dost peněz. Všichni pojedli, a pokud zůstanou ještě déle, asi tady i přespí. Legionáři v Grimblu obyčejně nepřespávali a vždy tudy procházeli ve větších skupinách, ne jen v trojici.
Přemýšlel o tom, ale nenacházel žádnou odpověď. Tušil však, že tu vojáci nemají vůbec být. Nebyl s nimi žádný důstojník, což bylo ještě víc zatracující. Tři pěšáci v malinkém městečku? Nechal to být. V tuto chvíli byl Thomem Bentwoodem a měl svůj úkol. Ať už měli legionáři za lubem cokoli, už to nebyla jeho věc.
Wyl dopil pivo. Když vyprázdnil korbel, všiml si, že ho jeden z mužů pozoruje. Byl to obrovitý muž, velký jako medvěd. Muž ihned odvrátil oči a připojil se k veselí u stolu, ale vypadalo to, jako by ke společnosti nějak nepatřil. Ne že by na tom Wylovi záleželo – bylo na čase jít. Postavil se a na okamžik se mu zatočila hlava. Večer si dal víno a teď vypil příliš mnoho piva. Uvědomil si, že vypil dva korbely.
Potřebuji na vzduch, řekl si a navzdory původnímu plánu se rozhodl na pár minut projít, než půjde spát. Zamával číšnici, nechal na stole nějaké mince – věděl, že se po nich vrhne, sotva se odvrátí – a vyrazil ke vstupním dveřím. Po skupince, která předtím upoutala jeho pozornost, se ani neohlédl.
Vyšel ven a noční chlad ho zasáhl tak zprudka, že ihned vystřízlivěl. Dovolil si přepych krátké procházky ulicí a rozhodl se vrátit zpět nahoru, jen co se mu velká večeře usadí v žaludku. Už se vracel zpátky a byl sotva padesát kroků od Čtyř per, když si všiml, že se o budovu vedle hostince opírá postava. Byl to jeden z mužů, které předtím pozoroval. Poznal jeho klobouk. Toužil uvěřit tomu, že se šel také jenom provětrat, ale všechny jeho smysly okamžitě zostražitěly.
Wyl vyrazil rychlým krokem k hostinci. Nenechal se zastrašit jedním mužem a o kus dál v ulici si šlo po svých několik místních – zavírali na noc, vraceli se domů, a pár jich dokonce mířilo do Čtyř per… i když možná ne, protože temné stíny kráčely rozhodně, ale ne jeho směrem.
Když se Wyl přiblížil k postavě a byl si naprosto jistý, že ji bez problémů mine, muž začal tiše pískat. Bylo to příliš očividné. Wyl ztuhl v očekávání. Jeho obavy potvrdilo několik tmavých postav, které se vylouply ze tmy boční uličky. Popadly ho a vtáhly na neosvětlené místo za rohem a za kůlnou hostince.
Tady mu nikdo nepomůže, a tak se Wyl přestal vzpírat a nechal své tělo ochabnout. Napočítal jich pět a jedním z nich byl Rostyr, voják, kterého poznal. Pozdravil teď Wyla falešným úsměvem, který tolik nenáviděl. „Proč jsi nás pozoroval?“
Někdo posvítil Wylovi do obličeje svíčkou. Wyl zavrtěl hlavou a předstíral zmatek. „Nevím, o čem mluvíte. Nechte mě být,“ řekl a doufal, že nemluví jako uražený obchodník.
„Ale ano, víš, příteli. Tam v hostinci ses o nás až moc zajímal.“
„Dobrý muži,“ vykoktal Wyl a uvědomil si, že se měl řídit instinkty Faryl, a ne svými – ona by nedovolila, aby si jí všimli. „Jmenuji se Thom Bentwood. Jsem obchodník a nikdy předtím jsem vás ani vaše společníky neviděl. Jste přece voják. Co bych od vás mohl, u Sharova jména, chtít?“
„Přesně na to se ptám,“ odpověděl Rostyr s hrozivým klidem. „Možná bychom měli jeho paměti trochu pomoct,“ dodal. Wyl ucítil první úder, který mu vyrazil vzduch z plic. Zalapal po dechu a rozkašlal se. Druhá, přesně zasazená rána, ho zlomila v pase. Po třetí klesl na kolena.
„Zvedněte ho,“ rozkázal Rostyr.
Vytáhli Wyla zpátky na nohy, takže zůstal viset mezi dvěma muži, kteří ho drželi. Lapal po dechu, tvář měl zhmožděnou a všechno ho bolelo. Uvědomil si, že se mu odlepil vous. Všiml si toho i jeho mučitel, který napřed vypadal zmateně, pak se rozesmál.
„Je to kluk,“ řekl. „Uvidíme, jak pěkně nám zapištíš pravdu,“ dodal a popadl Wyla za rozkrok.
Teprve mnohem později se Wyl dokázal zasmát šokovanému výrazu, který se objevil na Rostyrově obličeji. Rostyr očekával, že z něj vymačká pravdu, ale jeho velká ruka nic nenahmatala.
„Co to…“ Uskočil. „Stáhněte mu kalhoty!“ zaječel.
„Zešílels?“ zeptal se někdo a zasmál se. „Udělej to sám!“
Rostyr, který už nebyl jen zmatený, ale i rozčilený, to udělal. „Přineste sem svíčku.“
Wyl zavřel oči. Nemyslel si, že by dokázal Myrren za její dar ještě víc nenávidět, ale teď zjišťoval, že je to přece jen možné. Strhli mu kalhoty a odhalili, kým se stal. „Je to zasraná ženská,“ ozval se zděšený hlas.
Rostyrův obličej získal ve světle svíčky nový, hrozivý výraz.
„Teď nám ta čubka teprve poví pravdu. Podržte ji.“
Wyl nedokázal uvěřit tomu, co se děje. Vyděšeně sledoval, jak Rostyr s hrozivým vrčením zápasí se šaty. Nějaká vnitřní obrana pak Wyla přinutila zavřít oči, aby se už nemusel dívat. Ucítil, jak se ho uvnitř dotkly pátrající prsty, pak se do něj zabořilo něco jiného. Z hloubi duše začal křičet. Tentokrát použil Farylin vlastní hlas, divoký a zuřivý. Špinavá ruka mu zacpala ústa. Pokusil se do ní zakousnout a povedlo se mu to. Wyl se zhluboka nadechl, aby znovu vykřikl, když ho někdo uhodil do hlavy tak silně, až mu před očima zajiskřilo. Celý svět potemněl.
Když znovu otevřel oči, spatřil úplně jinou scénu. Rostyr prohnul tělo do oblouku, ale ne očekávaným uvolněním, nýbrž kvůli noži, který mu pronikl do plíce. Zazmítal se v křeči, zakašlal a postříkal Wylovu tvář krví. Pak někdo jeho tělo zvedl a odhodil stranou jako hadrovou panenku.
Wyl se rozhlédl. Ostatní byli mrtví, jen jeden ještě umíral. Svíčka zhasla, takže nad sebou viděl jen obrovitý stín. Wyl si byl skoro jistý, že ho muž také probodne. Nebylo by to poprvé, pomyslel si zahořkle a skoro se zasmál svému černému humoru, když si představil, jak se stane muže, který se nad ním skláněl.
Postava ho překročila a zabila sténajícího muže. Wyl zadržel dech, nebo si to aspoň myslel. Pořád slyšel, jak někdo trhaně a plytce dýchá, a uvědomil si, že je to on sám.
Sklonila se nad ním tvář.
„Pojď,“ řekl hlas a muž ho zvedl, jako by nic nevážil.
„Kdo jsi?“ zašeptal Wyl nesrozumitelně.
„Aremys.“
Vířící mlha se vrátila a celého ho pohltila.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).