Královna elfů 1 , Elfové
 |
Vyhnána z trůnu prchá královna elfů Emerelle do pustiny Spálené země, oblasti Albenu, která byla zpustošena během dračích válek. Zoufalá se vydává do Nefritové zahrady, aby se vyptala věštkyně – mocné šamanky, kterou chrání dračí dech. Výrok stařeny je záhadný, ale Emerelle spatřuje v jejích slovech důkaz toho, že ne všichni Albové opustili jejich svět. A tak se rozhoduje, že se vydá pátrat po posledním příslušníkovi tvůrců…
Královna sledovala jeho pohled. Ulicí se k nim blížili tři trolové a celý houf koboldů s červenými čapkami. Jejich velitel, chlapík ve vysokých holínkách, ukázal jejich směrem šavlí velkou sotva jako nůž na chleba. „Chopte se nepřátel lidu.“
Trolové rozkazu uposlechli, ale koboldi, jen uboze ozbrojeni kopími a vidlemi, zaváhali.
„Teď je správná doba uposlechnout Makariovu radu.“ Falrach potáhl koně za uzdu, aby ho otočil.
„Zůstanu,“ prohlásila Emerelle rozhodně. Chtěla vědět, co se stane. Proto sem přišla. „Neudělali jsme nic špatného.“
„Někdy to nestačí. Pojď!“
Královna pohladila šedáka po krku. Hřebec neklidně hrabal neokovanými kopyty. Trolové mu naháněli strach. Byli už jen několik kroků od nich.
Falrach se natáhl po jejích otěžích. „Nebuď tak zatraceně tvrdohlavá.“
Kousek za nimi někdo natlačil napříč ulicí vůz na seno. Teď měli každou únikovou cestu zatarasenou. Falrach slyšel za sebou skřípění železem pobitých kol vozu na dláždění. Otočil se a zaklel. S elfími koňmi by mohli skočit dolů na špinavý led kanálu. Ale rozježení, malí stepní koně kentaurů by prorazili vrstvu ledu a žalostně by se v kanále utopili. Nebylo už kam zmizet.
Trol popadl královnina hřebce za hřívu. Šedák pronikavě zaržál. Pokusil se postavit na zadní, ale v železném sevření trolího válečníka se mu to nepodařilo. I když Emerelle seděla v sedle, trol ji převyšoval víc než o hlavu. Válečník se na ni podezíravě zahleděl. „Polož ruku na meč, a já tě zabiju,“ vyrazil ze sebe a jako by zcela samozřejmě vycházel z toho, že mu Emerelle rozumí.
Hřebec kopl. Jeho kopyto zasáhlo trola do kolena. Ten zabručel a udeřil šedáka loktem do hlavy. Náhlá rána srazila hřebce k zemi. Emerelle se jediným skokem ocitla pryč ze sedla. Bezpečně přistála na nohou. Skoro sáhla po meči, čistě ze zvyku. I když už dlouho nevytáhla do bitvy, pravidelně se cvičila v šermu.
Její hřebec ztěžka dopadl na dláždění. Z tlamy mu kapala krvavá pěna. Emerelle se přiměla zachovat klid.
„Oba jste zatčeni,“ zvolal skřípavý hlas. Za trolem stál kobold v holínkách. Šavlí ukazoval Emerelle na hruď. Teprve teď si všimla, že kobold nemá pravou ruku.
„Proč nás chceš zatknout?“ zeptala se a snažila se zachovat klid.
„Protože jsi napadla jednoho z trolích strážných.“
„Myslím, že to udělal můj kůň,“ pronesla v jazyce trolů. „Chceš ho uvrhnout do žaláře?“
Velký válečník stáhl zjizvený obličej do úšklebku.
„Děláš si ze mě legraci? Z Dalmaga Pašidrába, správce Feylanvieku a strážce spravedlnosti?“ rozohnil se kobold. Stál teď těsně před ní; sahal jí sotva ke kolenům. „Jako jezdkyně jsi za koně zodpovědná. Tvoje posměšné řeči tě budou ještě mrzet, elfko.“ Kobold ukázal na Falracha. „Toho chlapa vezměte s sebou taky. Je rovněž obžalován.“
„Co udělal? Urazil tě pohledem?“
Kobold si zastrčil šavli za širokou šerpu. Zbylou ruku si zapřel v bok a zjevně se snažil vypadat důstojně.
„Ne, nese hlavní vinu na útoku na trola. Předpokládám, že ho kníže odsoudí k smrti.“
Emerelle to na okamžik připravilo o řeč. „To není žádná spravedlnost,“ vyrazila ze sebe konečně.
„Teď urážíš i naše zákony. Jenom pokračuj, připravíš se slovy o hlavu.“
„Přece vůbec nic neudělal.“
„Právě,“ pronesl kobold s pokývnutím prozrazujícím, že je spokojený sám se sebou. „To je část jeho zločinu. Stejně jako jsi ty měla dávat pozor na koně, měl tvůj muž dávat pozor na tebe, ženská. Měl vědět, jak mizerná jsi jezdkyně. To on ti měl zakázat přijet na koni do Feylanvieku. Představ si, že by se zvíře splašilo a ušlapalo děti hrající si na ulici k smrti.“
„Nejsem jeho žena!“
„Ach!“ Dalmag zakoulel očima. „Takže spolu máte neřestný poměr, aniž byste složili manželský slib.“ Vyrazil štěkavý zvuk. „Elfové! Naprosto nemravní a zpustlí! To samozřejmě nemění nic na tom, že jeho povinností bylo dávat na tebe pozor.“
Emerelle měla co dělat, aby zachovala vážnost. Kobold měl ztělesňovat ve Feylanvieku právo? To snad ne! Musel tady být nějaký trolí kníže. „Jak vyřešíme náš spor? Budu postavena před soud?“
„Samozřejmě! Od chvíle, kdy Shandral uprchl, se tady mnohé změnilo.“ Zvedl pahýl paže. „Tvrdil, že ho můj bratr okradl. Každý člen našeho rodu kvůli tomu přišel o pravou ruku. Dokonce i novorozenci! Vystavil naše ruce ve svém domě. S mnoha jinými. Rozhlédni se po městě a s údivem spatříš, kolik takových jako já žije jen s jednou rukou! Před soudce nepředvedli žádného z nich. Budeš na tom tedy o mnoho líp než my, elfko.“
Byla tady kvůli tomu, aby zažila přesně to, co se s ní teď dělo. Jako královna byla tak pohlcena starostmi o budoucnost Albenu, že zanedbávala přítomnost. Ke krutostem, jako byly Shandralovy činy, nemělo nikdy dojít. To se od nynějška změní. Jako potulná rytířka se postaví proti tyranii, jako to dělávala kdysi. Ve velkém poslání ztroskotala. Teď se mohla vypořádat s úkolem, na který stačila.
„Ráda se podrobím spravedlnosti tvého pána. Jsem hluboce přesvědčena, že jste se poučili z minulosti.“ Slyšela, jak se Falrach za jejími zády prudce nadechl. Ale nic nenamítal.
Dalmag působil zklamaně, že se nesnaží vzpouzet. „Nebudeme to protahovat dlouho,“ prohlásil konečně. „Odvedu tě k vůdci smečky Gharubovi. Vynese rozsudek.“
Emerelle se zadívala dolů na šedáka. Trol zbil jejího hřebce do bezvědomí. Ale zase přijde k sobě. „Co bude s mým koněm?“
„Ano, ten kůň…“ Kobold se poškrábal za levým uchem. „Tohle je jedna z mála dlážděných ulic. A sníh je odklizen, aby tudy mohly projíždět káry. Tvůj kůň narušuje dopravu zboží. A Feylanviek je město obchodu. Protože staneš před soudem a nemůžeš se o tenhle problém postarat, pověřím přítele, aby ho vyřešil.“ Šťouchl trola loktem do nohy. „Poslouchej, Madro. Dostaneš toho zatraceného koně odtud. Je tvůj. Očekávám ale, že bezodkladně zmizí z ulice.“
„Jedno kam?“ zeptal se trol.
„Jedno,“ odvětil Dalmag a obrátil se opět k Emerelle. „Samozřejmě se postaráš o výdaje, které vzniknou tím, že část stráže tohoto města se bude muset postarat o problém, který jsi způsobila.“
„To nic nestojí,“ řekl trol a poklekl vedle koně. Popadl zvíře oběma rukama za hlavu a jediným škubnutím ji otočil. Ozvalo se ostré prasknutí. Nechal klesnout mrtvolu zpátky na dláždění a vytáhl kamenný nůž, který v jeho mohutných prackách působil doslova křehce.
Emerelle odvrátila pohled, ale nemohla zabránit, aby ji do nosu neudeřil pach krve.
Trol přivolal kamarády. Falrachův kůň vystrašeně frkal.
„Uklidni tu svoji herku,“ vyjel na něj kobold, který nezúčastněně přihlížel, jak jeho stráže pokoušejí štěstí jako řezníci. Dlouhým jazykem si přejel po úzkých rtech. Očividně nalezl v krvavé podívané zalíbení. Emerelle si v duchu kladla otázku, jaký asi byl, než přišel o ruku.
Brzy ležely na ulici jen hlava a hromada vnitřností. Kolem nich se shromáždily desítky zvědavců. Při tom, jak vychrtle většina z nich vypadala, si byla Emerelle jistá, že jen čekají na to, jestli trolové něco nechají.
„Měli jsme zachytit krev,“ zamručel jeden z trolích válečníků. „Bylo by z toho pěkné jelítko.“
Kobold se krátce, skřípavě zasmál. „Tak se ode mě nehněte. Možná se brzy naskytne další příležitost udělat si jelito.“ Při těch slovech obdařil Emerelle zlomyslným pohledem. „Věříš v měsíční světlo, elfí děvko? Strašně bys moje stráže zklamala, kdyby ses prostě jen tak vypařila.“
- překlad: Svatava Kretková
