Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, 28.4. trvale zavírá pražské knihkupectví Fantasya. Osobní odběry na prodejně už nebude možné vyřídit. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Král orků, Forgotten Realms – Změna 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), R. A. Salvatore

Salvatore R. A.: Změna 01 - Král orků

Mladá kněžka Kna se svůdně ovinula kolem Oboulda. Její štíhlé tělo pomalu klouzalo po jeho a její dech mu ovanul jednu stranu krku, týl a pak i druhou stranu. Ale třebaže Kna při pohybu na velkého orka upřeně hleděla, nepředváděla se kvůli němu.

Král Obould stojící před shromážděním šamanů a náčelníků to samozřejmě věděl, a jeho úsměv byl proto dvousečnou zbraní. Rozhodl moudře, když si za družku zvolil mladou, do sebe zahleděnou Knu a nahradil s ní Tsinku Relikviářku. Kna neměla zábrany. Vítala, že všichni okolo upřeně sledují, jak se ovíjí kolem krále Oboulda. Vlastně to víc než vítala, jak Obould věděl. Toužila po tom. Byl to její okamžik slávy a věděla, že její vrstevníci po celém království žárlivě zatínají pěsti. A to jí přinášelo nejvyšší potěšení.

Kna byla mladá a na poměry své rasy docela atraktivní, a třebaže vstoupila mezi Grúmšovy kněžky, nebyla ani zdaleka tak nábožensky zapálená a fanatická, jako bývala Tsinka. Jejím bohem – bohyní – byla ona sama, což byl čistě sebestředný pohled na svět, který byl mezi mladými dosti běžný.

A přesně to král Obould potřeboval. Tsinka mu dobře sloužila v posteli i mimo ni, protože vždy prosazovala Grúmšovy zájmy. Až horečnatě. To Tsinka přišla s magickou ceremonií, během níž získal Obould obrovskou moc jak fyzickou, tak duševní, její oddanost ale byla absolutní a její vize omezená. Brzy přestala být orckému králi užitečná a nakonec našla smrt mezi balvany na dně rokle.

Přesto mu chyběla. Kna byla sice krásná, zkušená a nadšeně zastávala svoji pozici, v milování ale na Tsinku neměla. A ani zdaleka se Tsince nevyrovnala intelektem a lstivostí. Nešeptala Obouldovi do ucha nic, co by stálo za pozornost, všechny její řeči se totiž točily jen kolem jejich styku. Takže byla dokonalá.

Král Obould měl jasnou vizi, kterou s ním sdílela skupina neochvějných šamanů, především pak malý, mladý ork jménem Nukels. Jejich rady Obouldovi stačily a nepotřeboval žádné pochybovače. A navíc potřeboval družku, které mohl věřit. Kna byla příliš uchvácená sama sebou, než aby se zajímala o politiku, pletichy a interpretaci Grúmšových přání.

Ještě chvíli ji nechal předvádět se, pak ji jemně, ale důrazně odstrčil na délku paže a pokynul jí, aby se posadila na židli. Když přehnaně vyšpulila rty, odevzdaně pokrčil rameny, aby ji uchlácholil, a snažil se skrýt, jak moc jí pohrdá. Znovu ukázal na židli, a když zaváhala, důrazně ji na ni posadil.

Začala protestovat, Obould jí ale zvednutou pěstí připomněl, že zkouší jeho trpělivost. Když se trucovitě usadila, otočil se orcký král ke svému publiku a pokynul Zlomenému tesáku Brakovi, pobočníku generála Duky, který dohlížel na vojensky nejdůležitější část území.

„Údolí zvané Strážcovo je dobře zabezpečeno, boží králi,“ oznámil Zlomený tesák. „Půdu jsme rozkopali, aby nebylo snadné přes ni projít, a zákopy na severní straně už jsou skoro hotové. Trpaslíci nemůžou ven.“

„Ani teď?“ zeptal se Obould. „Na jaře určitě ne, ale ani teď?“

„Ani teď, Vznešenosti,“ odpověděl Zlomený tesák sebejistě a Oboulda napadlo, kolika tituly ho jeho lid ještě poctí.

„Kdyby trpaslíci vyrazili ven z Mitrilové síně západními dveřmi, zmasakrovali bychom je z výšky,“ ujistil Zlomený tesák shromáždění. „A i kdyby se několika ošklivým trpaslíkům podařilo projít, neměli by kam uniknout. Hradby jsou na místě a armáda generála Duky je rozmístěna v zákopech.“

„Ale dostaneme se my dovnitř?“ zeptal se náčelník Chmursmal z početného a důležitého klanu Chmur.

Obould střelil po drzém orkovi podrážděným pohledem, protože to byla ta nejproblematičtější a nejnebezpečnější otázka, bod sváru a zdroj všech sporů a hádek mezi frakcemi. Táhli za Obouldem kvůli slávě, jakou nepoznali dlouhá desetiletí, možná staletí, a zadupávali vše do země. Mnozí se ale otevřeně ptali proč? Kvůli dalšímu dobývání a plenění? Aby vnikli do jeskyní trpasličího klanu nebo obsadili ulice velkého lidského či elfského města?

A když to všechno Obould zvážil, především pak stížnosti šamanů a náčelníků, uvědomil si, že mu Chmursmal možná právě prokázal laskavost, i když to neměl v plánu.

„Ne,“ prohlásil Obould pevně, než se ostatní mohli začít ježit. „Trpaslíci mají svoji díru. Ať si ji nechají.“

„Prozatím,“ odvážil se zamumlat potížista Chmursmal.

Obould se jen zakřenil – nikdo ale nedokázal říct, jestli pobaveně, nebo souhlasně.

„Na východě ale trpaslíci ze své díry vylezli,“ připomněl jiný ork, drobný tvor v hávu šamana. „Celou zimu stavěli. Teď se snaží zesílit zeď na hřebeni a propojit ji s věžemi, od bran až k velké řece.“

„A na břehu budují základy,“ dodal další.

„Staví most,“ pravil Obould.

„Ti hloupí trpaslíci odvedou všechnu práci za nás!“ zařval Chmursmal. „Díky nim se snadněji dostaneme přes řeku.“

Ostatní přitakali a zazubili se, dva se dokonce poplácali po zádech.

I Obould se usmál. Most opravdu poslouží království Mnohošíp. Podíval se na Nukelse, který mu spokojený pohled oplatil a lehce kývl. Most jim opravdu poslouží, jak Obould věděl, ale rozhodně ne tak, jak si Chmursmal a mnozí ostatní, kteří dychtili po válce, představovali.

Zatímco ostatní kolem na sebe pokřikovali, král Obould si tiše představoval orcké město kus na sever od obranné zdi, kterou trpaslíci stavěli na horském hřebeni, velkou osadu se širokými ulicemi, kterými budou moct projíždět karavany, a s mohutnými budovami, v nichž se bude dát skladovat zboží. Obould bude muset město opevnit, aby ho ochránil před bandity a před příliš dychtivými orckými válečníky, aby si kupci, kteří přijedou po mostě krále Bruenora, mohli v klidu a v bezpečí odpočinout, než se vydají na zpáteční cestu.

Zvuk jeho jména vytrhl orckého krále z úvah, a když vzhlédl, zjistil, že na něj ostatní zvědavě hledí. Očividně propásl otázku.

Nezáleželo na tom.

Místo odpovědi jim nabídl klidný, odzbrojující úsměv a hlad po boji, kterým byl vzduch okolo prosáklý, využil k tomu, aby si připomněl, že stavba podobného města je ještě hodně, hodně daleko.

Ale jak úžasný úspěch to bude.

¤ ¤ ¤

„Karukův žlutý praporec,“ informoval Túgwik Tuk společníky, zatímco procházeli klikatým, zasněženým údolím pod jeskyní, která orkům sloužila jako hlavní východ z Temných říší.

Dnark a Ung-tol zamžourali do polední záře a kývli, když rozeznali dva žlutorudé prapory vlající v ostrém, mrazivém větru. Věděli, že se blíží k cíli, protože v chráněném údolí narazili na dva narychlo opuštěné tábory. Pochod klanu Karuk očividně přiměl ostatní orky k útěku.

Túgwik Tuk je vedl nahoru po kamenitém svahu a mezi dva praporce. Cestu jim zastoupili statní orčtí strážci, v rukách přitom drželi halapartny složitých vzorů s bočními čepelemi a zahnutými hroty. Zbraně byly napůl sekyrou, napůl oštěpem, ještě děsivěji ale na blížící se trojici působilo, s jakou lehkostí karukské stráže s těžkými nástroji zacházely.

„Jsou stejně velcí jako Obould,“ podotkl Ung-tol tiše. „A to jsou obyčejní strážci.“

„Klan Karuk prý orky, kteří nedosáhnou potřebné velikosti a síly, zotročuje,“ pravil Dnark.

„Je to pravda,“ potvrdil Túgwik Tuk a obrátil se zpět k dvojici. „A skrčkům není dovoleno rozmnožovat se. Když mají štěstí, tak je v mládí jenom kastrují.“

„A moje nadšení sílí,“ poznamenal Ung-tol, který byl z trojice nejmenší. V mládí byl dobrý válečník, ochromilo ho ale zranění a v následujících dvou desetiletích přišel o velkou část svalů a váhy.

„Jen klid, ty jsi na kastraci příliš starý,“ připomněl Dnark a pokynul Túgwiku Tukovi, aby je ohlásil u stráží.

Mladší kněz jim zjevně dobře připravil půdu, protože je odvedli po stezce do hlavního tábora. Krátce poté už stáli před působivým Grguchem a jeho válečným knězem a rádcem Hakúnem. Grguch seděl na balvanu a v ruce držel děsivou bitevní sekyru se dvěma ostřími. Zbraň, které se říkalo Živel, byla očividně dosti těžká, Grguch ji ale lehce zvedl jednou rukou. Pomalu s ní zatočil, aby si ji hosté mohli dobře prohlédnout a pochopit, kolika způsoby by je mohla zabít. Černá kovová rukojeť, která trčela přes protilehlá „křídla“ sekyry, měla tvar protahujícího se draka, který si tiskl krátké přední nohy k tělu, a jeho doširoka roztažené rohy tvořily hrozivé hroty oštěpu. Opačný konec rukojeti byl obtočený dlouhým ocasem draka, který představoval chránič. Podél celé délky trčely z rukojeti bodliny, takže jeden úder způsobil podobná zranění jako několikeré bodnutí dýkou. Nejpůsobivější však byly čepele, symetrická křídla netvora. Byly ze stříbřitého mitrilu, v horní a v dolní části se rozšiřovaly jako vějíř a v pravidelných intervalech vzdálených od sebe asi na šířku prstu byly vyztuženy tenkými pásky tmavého adamantinu, které trčely z čepelí jako bodliny. Klenutá ostří byla dlouhá jako Dnarkovo předloktí a žádný ze tří návštěvníků neměl problém představit si, jak ho Živel jedním seknutím čistě přetíná v půli.

„Vítejte v Mnohošípu, velký Grguchu,“ pravil Túgwik Tuk a uctivě se uklonil. „Přítomnost klanu Karuk a jeho vznešeného náčelníka nás dělá většími.“

Grguch pomalu přejel pohledem návštěvníky, poté celé shromáždění a nakonec se zastavil u Hakúna. „Poznáte, jak pravdivé vaše tvrzení je,“ řekl a obrátil oči zpátky k Túgwiku Tukovi, „až mi pod nohama budou praskat kosti trpaslíků, elfů a ohavných lidí.“

Dnark nedokázal skrýt úsměv, když pohlédl na Ung-tola, který se zdál podobně potěšen. Přestože je znepokojovalo, že se ocitli tváří v tvář přesile divokého, nepředvídatelného klanu, šlo zatím všechno dobře.

¤ ¤ ¤

Tunel, kterým přitáhli Grguch a klan Karuk, opustil tvor méně působivý, tedy aspoň pro ty, kdo se nebáli hadů. Nesen křídly, která by se hodila spíše k velkému motýlovi, se hadí tvor klikatě vydal jeskyní ke skomírajícímu světlu.

Soumrak byl jasnější než cokoli, co za poslední století spatřil, přistál proto uvnitř jeskyně a dlouho, velmi dlouho musel čekat, než se jeho oči přizpůsobily.

„Ach, Hakúne, proč jsi to udělal?“ žehral kouzelník, který ve skutečnosti nebyl hadem, natožpak létajícím. Komukoli poblíž by asi připadalo divné slyšet hada vzdychat.

Odplazil se do tmavého kouta a jen občas vyhlédl ven, aby jeho oči přivykly světlu.

Samozřejmě znal odpověď na svoji otázku. Brutální válečníci klanu Karuk by se vydali ven jen proto, aby mohli plenit a válčit. A třebaže byla válka zajímavá, kouzelník Jack, Jack Gnóm, jak mu kdysi říkali, na ni zrovna teď neměl čas. Studium ho zavedlo hluboko do útrob Páteře světa a snadná manipulace klanem Karuk, od dob otce otce otce Hakúnova otce, mu poskytovala dokonalé krytí pro jeho konání, nemluvě o slávě, kterou propůjčil Hakúnově mizerné malé rodině.

O hodně dlouhou dobu později, když se ve vzduchu vznášely jen poslední paprsky denního světla, se Jack připlazil k východu z jeskyně, vykoukl ven a rozhlédl se po rozlehlé krajině okolo. Stačilo by několik kouzel, a našel by jak Hakúna, tak ostatní, díky své vnímavosti ale nepotřeboval magii k tomu, aby vycítil, že něco je… jinak. Něco nepatrného ve vzduchu – vůně nebo možná vzdálené zvuky – popíchlo Jackovy smysly. Kdysi žil na povrchu, v době, na kterou si už nepamatoval, před tím, než se přidal k illithidům a démonům v touze naučit se magii mocnější a zákeřnější, než bylo typické zaklínání obyčejných mágů. Když ještě žil na povrchu, býval skutečně gnóm, což už o sobě nyní nemohl tvrdit. Tu podobu na sebe bral jen vzácně, pochopil totiž, že fyzický vzhled není důležitý ani definující. Věděl, že je požehnaný, a to hlavně díky illithidům, od kterých se naučil uniknout poutům hmotného a smrtelného.

Při pohledu na širé země obývané podřadnými tvory, kteří neznali pravdu o mnohovesmíru ani skutečnou moc magie, ho ovládla lítost.

Tím se Jack obrnil, když se rozhlížel po krajině, potřeboval totiž touto pýchou potlačit jiné, nevyhnutelné pocity, které mu vířily v myšlenkách a v srdci. Protože přes veškerou svoji nadřazenost strávil Jack poslední století nebo i víc prakticky sám, a i když dosáhl báječných objevů a vymyslel nová kouzla v úžasné dílně plné alchymistického náčiní, kup pergamenů, nevysychajícího inkoustu a knih kouzel, jejichž stohy několikanásobně převyšovaly výšku gnóma, jen když lhal sám sobě, dokázal přijmout paradoxní zvrat osudu, který mu vydobyl prakticky nesmrtelnost. Protože i když, nebo možná právě proto, že mu v nejbližší době nehrozila smrt z přirozených příčin, uvědomoval si Jack silně fakt, že svět je plný smrtelného nebezpečí. Dlouhý život znamenal, že měl víc co ztratit, a Jack tak byl uvězněn ve své dílně stejně tak strachem jako skalami Temných říší.

A jeho laboratoř, tajná a magicky chráněná, zůstávala bezpečná i přesto, že její nic netušící ochránci, klan Karuk, opustili Temné říše. A přesto je Jack následoval. Následoval Hakúna, i když za to ubohý šaman sotva stál, hluboko v srdci ale věděl, třebaže si to ještě nebyl ochoten přiznat, že se chtěl vrátit zpátky a připomenout si dobu, kdy býval Jackem Gnómem.

Výhled ho příjemně překvapil. Ve vzduchu okolo se něco tetelilo, něco vzrušujícího a plného možností.

A tak Jacka napadlo, že Hakún mohl mít pádný důvod, proč dovolil Grguchovi vyjít na povrch. Vzbudilo to jeho zájem.

  • R. A. Salvatore: Král orků (Forgotten Realms – Změna 1)
  • Fantom Print, 2014
  • překlad: Kateřina Niklová
  • obálka: Todd Lockwood
  • 288 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za Kč)
12. července 2014, R. A. Salvatore

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Změna 01 - Král orků

Změna 01 - Král orků
  279 Kč