Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, přepravní společnosti i Česká pošta bojují s návaly balíků, takže Vám doporučujeme udělat objednávku na našem eshopu nejpozději do čtvrtku 13.12.2018, aby knihy měly šanci dorazit do Vánoc. Samozřejmě budeme vyřizovat i pozdější objednávky, ale už hrozí riziko fatálního zpoždění. Uvedený termín platí pro dobírky, platby převodem bychom měli mít 13.12. na účtu. Osobní odběry fungují na všech našich prodejnách až do 21.12.

Konec křížů, ukázka z románu

Konec křížů

Martin Moudrý: KONEC KŘÍŽŮ

„Nashle,“ zavolal jsem na šéfa a rázně práskl dveřmi. Možná až příliš rázně, ale po dnešním dni jsem na tom byl s nervy poněkud špatně. Od rána se mi nedařilo, kancelář se během dne změnila v imitaci pece a moje kolegyně nejspíš vstala z postele levou nohou. A to nemluvím o tom, že ručičky hodinek se vinou nějaké podivné závady pohybovaly poloviční až třetinovou rychlostí než normálně.
„No jasně, ty aby ses nepřidal,“ zavrčel jsem na výtah, jemuž se na dveřích skvěla úhledná cedulka. „Mimo provoz,“ svěřovala kolemjdoucím.
Se zachmuřeným výrazem na zpoceném obličeji jsem pomalu sestoupal sedm pater, rozloučil se s vrátnou a vyšel do krásného slunečného letního dne.
Nemám rád krásné slunečné letní dny. Nesnáším, když se mi slunce snaží uvařit mozek v lebce, nemám rád, když mi míří do obličeje odlesky žhavého kotouče na všem možném a už vůbec nemám rád svou alergii na nějaký nespecifikovaný rostlinný život, která mě nutí vypadat za třicetistupňových veder jako někdo, kdo nastydl na severním pólu.
„Že jsem se nehodil marod,“ zavrčel jsem opět sám k sobě, když se mi do zorného pole dostal bílý autobus, vzdálený ode mě zhruba tři sta metrů. Byl to můj autobus a zrovna se tak loudavě rozjížděl. Jako by chtěl odjet beze mě.
Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat v samomluvě a neprokleju žádnou z okolností, které způsobily, že mi právě odjíždí jediný dopravní prostředek, jímž se mohu v tuhle denní dobu dostat domů. Částečně jsem si za to mohl sám – jsem zvyklý vysedávat v kanceláři tak dlouho, abych pak došel k autobusu zrovna ve chvíli, kdy přijíždí a nemusel se péct na prostranství, které je podezřele dokonale zbaveno veškerých poskytovatelů stínu. No a dneska mi to nějak nevyšlo.
Stát a zírat do prázdna víc než hodinu se mi vůbec, ale opravdu vůbec nechtělo. Sebrat se a vyrazit na do centra města s nejasným plánem na návštěvu několika knihkupectví mi přišlo jako daleko lepší nápad.
V Librexu se mi nezalíbila ani jediná kniha. Ty, o kterých jsem věděl, že jsou dobré, jsem už měl a ty další jsem nepotřeboval. Můj oblíbený autor odsunul vydání své nové knihy kvůli nějakým korekturám o půl roku (už podruhé) a zbytek spisovatelů, jejichž knihy čtu, měl snad hromadné prázdniny, či co.
Totálně znechucený tím, jak můj den pokračuje, jsem vyšel z domu knihy a vyrazil jen tak namátkou do spletitých uliček města. Hlavou se mi proháněly chmurné myšlenky, náladu jsem měl pod psa s ultrakrátkýma nožičkama a davy lidí proudící ulicemi mě do extáze taky nepřiváděly. Nechci působit jako vyložený negativista, ale lidi, slunce a vedro opravdu nemám rád.
Ve snaze vyhýbat se proudícímu lidstvu jsem zahýbal do stále užších a užších uliček a nořil se do temnějších a temnějších úvah, až jsem se najednou rozhlédl kolem sebe a zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. Rozhlédl jsem se kolem dokola a nespatřil nic, než otlučenou omítku po stranách a temnou uličku přede mnou i za mnou. Pod nohama ještě špinavý asfalt a poměrně souvislou vrstvu odpadků.
„Kam jsem to zas vlez…“ zamumlal jsem si pod nos a vykročil svižnějším krokem. Normálně mám orientační smysl docela dobrý, ale ve městech tak nějak… nefunguje.
Pokračoval jsem asi pět minut a podivoval se nad tím, jak je tady podivné ticho a liduprázdno (domy kolem vypadaly jako byty nejnižší kategorie, ze kterých se už dávno vystěhoval i poslední nájemník), když mi zrak najednou padl na nějaký nápis nad otlučeným vchodem jednoho z domů.
„Antiquariat,“ stálo tam.
Usmál jsem se nad roztomile starobylým vzhledem nápisu a řekl si, že přesně tohle hledám. Antikvariáty bývají občas plny neuvěřitelně hodnotných pokladů za neuvěřitelně nízké ceny. Svou nejcennější knihu (vlastně dvě knihy) jsem před deseti lety získal právě v jednom podobně zapadlém obchůdku za směšných padesát korun. Dneska bych mohl požadovat od kteréhokoli sběratele tisícinásobek a ještě bych byl považován za výjimečně skromného člověka.
S myšlenkou na to, že dnes se mi možná podaří něco podobného (byla by to skvělá kompenzace dnešního dne), jsem opatrně překročil hromádku cihel a ještě opatrněji strčil do vchodových dveří. V jejich skleněné výplni zela zubatá díra a zbylé sklo vypadalo, že jen jen čeká, až se bude moci připojit ke střepům na chodníku.
Z chodby na mě dýchl překvapivě a příjemně studený vzduch a také nezaměnitelný pach plísně. Pomyslel jsem si, že jsem nápis nad vchodem možná pochopil špatně – temná chodba vypadala, že jestli tu někdy podobný obchod byl, dávno se odstěhoval i se všemi knihami. Ale i přes hlas rozumu jsem si řekl, že opatrný průzkum neuškodí a vyrazil po schodech hlouběji do domu. Nenápadná cedulka s šipkou ukazovala směrem ke sklepům a nevypadala tak staře a omšele, jako venkovní nápis. Tak jsem pokračoval.
Chládkem a příšeřím (velice příjemné) jsem sestoupil až dolů a uviděl, že místo sklepů je tady opravdu obchod. Uvnitř se matně svítilo a vůbec to vypadalo, že mají otevřeno.
„Dobrý den,“ otevřel jsem opatrně dveře a pozdravil zaprášeně vyhlížející důchodkyni téměř zakrytou haldami knih.
„Dobrej,“ zaskřehotala mi v odpověď a vrátila se ke čtení.
Jako nepříliš společenský člověk jsem tím byl maximálně potěšen a s chutí se pustil do procházení mezi regály.
Obchod podle mého skromného úsudku zabíral snad všechny místnosti, které původně sloužily jako sklepy na uhlí. Teď byly podél černošedých zdí seřazeny těžké police nacpané všemi možnými knihami. Jak v antikvariátech obvykle bývají knihy seřazeny podle žánrů, tak tady něco takového nebylo ani omylem. Žádné žánry, žádná písmena abecedy, nic. Jen knihy v policích, knihy na zemi, knihy napodobující šikmou věž v Pise, knihy ložené všemi myslitelnými způsoby. Být to kterýkoli jiný den, asi bych se na to vykašlal a z obchodu zase hezky pomalu vycouval. Ale teplota blízká dvaceti stupňům a příjemné příšeří na mě působily tak, že se mi zpátky do rozpáleného dne ani trochu nechtělo.
Tak jsem se pustil do procházení mezi hromadami čtiva.
Bylo to jedním slovem neuvěřitelné. Pro obyčejného člověka se na zemi válely jen staré knihy. Ale pro mě… hromada velikosti zhruba dvou metráků uhlí obsahovala snad všechno ze science fiction, co kdy vyšlo. S myšlenkou na to, že zde snad přece jenom existuje nějaký řád, jsem se ohlédl po jediném dalším živém tvoru v místnosti a usadil se na hromádku rozpadajících se časopisů pro zahrádkáře. Pak jsem se pustil do systematického prohlížení hromady vědecké fantastiky ležící přede mnou.
Jestli jsem si poprvé pomyslel, že je to něco neuvěřitelného, tak jsem byl nemístně úzkoprsý. Bylo to víc než neuvěřitelné, bylo to přímo pohádkové.
„To se mi snad zdá,“ mumlal jsem si zase sám pro sebe (takový můj zvyk, kterého se nemůžu a nechci zbavit).
Po pěti minutách přehrabování jsem měl vedle stohu časopisů, co jsem na něm seděl, dobře metrovou hromádku knih. Všechno prakticky nesehnatelné kousky, které jsem chtěl mít už hodně, hodně dávno.
„No to už se musím každou chvíli probudit,“ vydechl jsem ve chvíli, kdy jsem kousek od své šátrající a přehrabující pravé ruky zahlédl nenápadnou vyblitě modrou obálku.
„Vždyť to je třetí Cesta!“ vydechl jsem nábožně. Kdyby mi dneska ráno někdo vykládal, jaký poklad najdu ve starých sklepech nějakého baráku určeného k demolici, asi bych se mu vysmál, nebo ho rovnou poslal někam. Podle nálady. Vždyť jsou-li první dva díly téhle knihy absolutně nesehnatelné, tak tento závěrečný díl je ještě o stupeň dál. V kruzích sběratelů kolují legendy zpochybňující samotnou existenci této knihy, stejně jako mýty, které dílo popisují jako dávno zapomenutý samizdat vydaný v kůži ve velmi omezeném nákladu. Opravdu úzké kruhy sběratelů pak pravdu znají a jsou ochotny knihu zaplatit její vahou ve zlatě. Aspoň tedy co jsem slyšel. A já teď padnu na jeden výtisk na takhle nepravděpodobném místě.
S rostoucím pocitem nereálna jsem knihu otevřel s větší úctou, než kdybych držel Bibli podepsanou Ježíšem a namátkou přečetl pár věkem zažloutlých stránek. Z textu na mě dýchl žhavý dech pouště, mrazivá temnota vesmíru a nekonečná, podmaňující pohoda, pro kterou je tohle dílo tak ceněno.
Opatrně, přeopatrně jsem knížku uložil na hromádku jejích kolegyň a přehraboval tu velikou hromadu dál s pocitem, že jestli jsem našel něco takového, tak klidně můžu najít i dávno ztracené papyry z Alexandrijské knihovny.
Papyry jsem nenašel.
Zato jsem našel něco jiného, možná ještě neuvěřitelnějšího.
„Necronomicon,“ slabě mi do očí zableskla zlatá písmena na uhlově černé ošoupané vazbě.
„Tak to ne, to ne, to se určitě za chvíli vzbudím a budu muset do práce,“ zasmál jsem se skoro nahlas a jen tak mimochodem zalitoval, že můj krásný úlovek je jen sen.
Člověk má někde v mysli zabudovaný mechanismus, který mu dokáže spolehlivě říct, co je sen a co realita. Tenhle mechanismus funguje bezvadně v případech, kdy je člověk vzhůru. Bohužel, ve snech už je to podstatně horší.
Vědom si této skutečnosti jsem zašátral v pouzdře, které nosím na opasku a jednou rukou pootevřel kapesní nožík. Pak jsem na hrot přitlačil prst.
„Au, sakra, to bolí,“ zaklel jsem, až se to ve sklepení rozlehlo.
„Potřebujete něco?“ houklo to odkudsi z dáli.
„Ne, děkuju, jen jsem zakopl!“ zahalekal jsem v odpověď a připadal si jako naprostý pitomec. Normálně nebývám tak mimo, abych musel testovat, jestli jsem vzhůru, ale teď mě k tomu nepravděpodobné okolnosti tak nějak dohnaly. Olízl jsem si krvácející prst (nůž nosím nabroušený tak, že se jím mohu na sucho oholit, i když uprostřed civilizace je to naprosto nepravděpodobné kritérium) a otevřel těžkou černou knihu.
Považuji se za pragmaticky uvažujícího člověka a tak mi teď mozek přihrál jediné možné vysvětlení toho, co držím v rukou – samozřejmě nemůže jít o pověstmi opředenou a pravděpodobně vymyšlenou knihu napsanou (či inspirovanou, nejsem si jistý) samotným ďáblem. To je prostě nesmysl i v realitě, ve které se válejí sběratelské klenoty na podlahách starých sklepů. Pravděpodobně jde o nějaký amatérský pokus vydělat na známém jméně. Sice jsem nikdy neslyšel o tom, že by někdo napsal zrovna Necronomicon, ale o tenhle literární žánr se zas tak moc nezajímám.
Kniha byla plná podivně znějících veršů, byly tu nějaké dřevoryty, mnoho geometrických obrazců představujících bůhví co… působilo to skoro autenticky. Až na to, že v Necronomiconu by jeden nehledal text psaný staročesky.
„No co, minimálně jako ozdobu knihovny to určitě použiju,“ uložil jsem reprezentativně vypadající knihu na hromadu těch, které jsem si hodlal odnést, a jen tak mimochodem mi při tom pohled zavadil o malé zaprášené okénko nacházející se téměř u stropu. Nebyl jsem si tím jistý, ale takhle temné asi nebylo, když jsem sem přišel. Když mi vzápětí padl zrak na hodinky, bylo mi jasné, že jsem se zdržel poněkud přes plán. Bylo půl desáté večer. Čili jsem tu seděl dobrých pět hodin.
Kdyby mi poslední autobus neodjížděl za necelou hodinu a kdyby právě nepanovala celostátní stávka železničářů a kdyby mi cena za případnou dopravu taxíkem nehrozila rozbořit pečlivě komponovaný domácí rozpočet, seděl bych tu dál. Takhle jsem si pomyslel, že se sem zítra vypravím s pořádnou nákupní kabelou a vybrakovaným bankovním kontem a vstal jsem. V nohou mi začalo nehezky mravenčit, ale to nevadí. Opatrně jsem sebral svůj nákup a ještě opatrněji se s ním začal proplétat k babce za pultem.
„Klidně ještě zůstaňte a vybírejte, jestli chcete, mívám otevřeno celou noc,“ zodpověděla mi ta žena nevyřčenou otázku ohledně její pracovní doby a dokonce se na mě mile usmála. Asi má ráda velké čtenáře.
„Kdepak, musím domů,“ usmál jsem se i já, „ale zítra jsem tu zpátky jako na koni, to vám slibuju. Tak fantastický výběr jako u vás jsem ještě nikde jinde neviděl.“
„Můj nebožtík manžel byl sběratel, to víte,“ pokrčila rameny ta milá babička a zapisovala přitom drobnými písmenky názvy mnou vybraných knih na staře vypadající účtenku. Chtěl jsem se zdvořile podivit nad velikostí jeho sbírky i nad tím, že se jí jako památky na muže babička zbavuje, ale další pohled na hodinky mě upozornil na fakt, že autobus nečeká, já se v neznámých uličkách neorientuju, a na lavičkách v parku se spí mizerně.
„A tady máte zdarma tašku,“ naskládala mi žena cenný nákup do pevně vyhlížející igelitky, podala mi účtenku, převzala ode mě dvoutisícovku (jen necelé dva tisíce, já snad fakt spím!) a popřála dobrou noc. Já jí popřál totéž, popadl nákup a totálně nadšený vyběhl do schodů.

„Přišel jsem odtamtud, musím tedy tam,“ prohlásil jsem na čerstvém vzduchu jako absolvent vyšší mentální a otočil se do směru, odkud jsem přišel. Pak jsem vyrazil svižným krokem a doufal, že mě paměť neklame a jdu správným směrem.
Po pěti minutách se ukázalo, že jdu. V dálce jsem spatřil světelný paprsek bloudící po obloze a to jsem věděl, že mířím správně k centru plnému diskoték a podobných producentů stroboskopických efektů.
Takové intenzivní světlo v dáli je skvělá pomůcka pro orientaci. Věděli to stavitelé majáků, pochopili to Jeníček s Mařenkou, uznal jsem to i já. Kdyby světla nebylo, bloudil bych temnými uličkami dodnes. Takhle mi netrvalo ani půl hodiny a stanul jsem v ulici, která mi byla povědomá. Zabočil jsem doleva, prošel další ulicí, pak doprava a už jsem si to rázoval po náměstí. Koukl jsem na hodinky, přidal do kroku, přeběhl most, prokličkoval mezi bujarou mládeží (taky bych chtěl prázdniny!) a už jsem byl na zastávce. Autobus jsem předběhl o dobré dvě minuty.
„Na konečnou,“ oznámil jsem řidiči, vyfasoval jízdenku a usadil se pod jediné funkční světlo v celém vozidle. Nehodlal jsem zabít hodinu cesty tím, že bych zíral z okna do tmy, když mám v igelitce takový poklad.
„Necronomicon ne, ten si nechám na doma, Cestu budu číst jen v chirurgických rukavicích…“ probíral jsem se v duchu knihami a nakonec otevřel starého dobrého Kinga. Ten se dá číst vždycky.

Čas asi opravdu bude relativní. Dneska v práci se táhl poloviční rychlostí než normálně, teď se zase obvyklá hodina cesty smrskla do desíti minut. Aspoň tak mi to připadalo, když jsem zvedl oči od knihy a uviděl, že se blíží moje zastávka.
S nechutí jsem knihu zaklapl, uložil do tašky, zkontroloval, jestli jsem nedejbože něco nevytrousil a vydal se ke dveřím. Řidič zastavil klasickým dupnutím na brzdy, já se zkušeně zapřel, aby mě setrvačnost nepřevrátila, a pak už jsem byl skoro doma.
Deset minut chůze, čtyři patra schodů, jeden zámek, druhý zámek, třetí zámek, a pak už jsem byl doma opravdu. Sice jsem si říkal, že bych mohl zalézt do postele a do rána si číst, ale v tomhle nade mnou zvítězilo moje rozumnější já. Musím ráno vstávat a abych přežil v práci, musím se vyspat. Takže přetrpím zítřek (naštěstí je pátek) a do čtení svých pokladů se pustím až potom. Zato pak na to budu mít celý víkend.
Dal jsem si osvěžující sprchu, vlezl do postele a s myšlenkou na literární skvosty a blížící se volno spokojeně usnul.

Pátek se táhl hodně podobným způsobem jako čtvrtek. Jako se zrak tonoucího ve studni upírá ke kruhu světla nad jeho hlavou, tak já jsem upíral své myšlenky ke třetí hodině, kdy mi skončí šichta. Táhlo se to neuvěřitelně, ale dočkal jsem se, dočkal.
Skoro v poklusu jsem se rozloučil se šéfem a už zcela v poklusu seběhl sedm pater. Málem jsem se přerazil o nějakou hyperaktivní uklízečku drhnoucí naprosto nečekaně schody, ale to nevadí. S vyhlídkou na zbytek dne stráveného v chladném antikvariátu mi nemohlo náladu zkazit vůbec nic.
„Kudy jsem to jen včera šel?“ řekl jsem si v duchu bezradně, když jsem došel k Librexu. Ve včerejší náladě jsem vyrazil jen tak nazdařbůh a teď jsem si ani nebyl jistý, kterým to bylo směrem. Po dobrých pěti minutách jsem si vybavil, odkud jsem se to v noci vracel a zamířil tím směrem. Šel jsem asi čtvrt hodiny, pochybnosti mnou cloumaly, ale pak jsem přece jenom dorazil do uličky, která mi byla hodně povědomá. Vzhledem k rychlé chůzi jsem se už slušně potil, ale i tak jsem nedočkavě přidal do kroku.
Pak jsem překvapeně zpomalil.
Ke vchodu antikvariátu jsem došel už docela pomaloučku.
Tam, kde včera byl opršený a odřený nápis, visela dnes jen nějaká ohořelá deska.
Na místě vytlučených vchodových dveří se nacházely jen zčernalé pokroucené zárubně.
A nad okénky vedoucími do sklepa byly takové sytě černé fleky, jako by z oken ještě před nedávnem šlehaly plameny.
I ve vzduchu se vznášel sytý kouřový odér.
„To ne, to fakt ne!“ zanaříkal jsem, když jsem se ke sklepnímu okénku sklonil a nahlédl dovnitř. Co jsem v kalném světle uviděl, připomínalo bažinu vytvořenou z popela – jako by nejdřív hořely hromady papíru a pak se do toho vložili hasiči s hektolitry vody.
Smutně jsem se ještě naposled podíval na zářivě žlutou policejní pásku, kterou byla pokroucená futra vchodových dveří polepena, a sklesle jsem se vypravil k zastávce. Utěšoval jsem se pomyšlením na to, jaké jsem měl obrovské štěstí, že se mi sem podařilo včera zabloudit, ale stejně jsem měl náladu zkaženou. Tolik pokladů se proměnilo v rozmočený popel! Tolik skvělých věcí jsem ještě mohl objevit, kdybych nepospíchal trapně na autobus! Vždyť co by se mi mohlo stát horšího, než že bych byl dneska v práci trochu nevyspalý? Nic!
S podobnými myšlenkami jsem se došoural na zastávku, půl hodiny se opékal na prudkém slunci, pak se další hodinu dusil ve skleníku na kolech, a pak už jsem si na hlavu pouštěl proudy studené vody, abych zabránil vlastnímu sebevznícení. Nejsem si jistý, jakou teplotu vzplanutí má lidské tělo, ale určitě jsem se tomuto extrému dost blížil.

Po lehké večeři mi nálada o něco stoupla. Uvelebil jsem se do svého oblíbeného koženého ušáku, po pravici si nechal rozpouštět led v broušené sklenici z jedné pětiny naplněné whisky a za tichého šumění lopatek ventilátoru se pustil do čtení.
Nálada se mi s každou stránkou zlepšovala, kvalitní pitivo bylo tomuto procesu rozhodně nápomocno a tak mě bylo možno kolem deváté hodiny večerní zastihnout, jak se polohlasně uchechtávám jednotlivým pasážím a jak piju už pátou sklenku.
„To jsem potřeboval,“ prohlásil jsem nahlas do ticha pokoje rušeného jen výkřiky romských spoluobčanů linoucími se zvenčí, a zaklapl dočtenou knihu.
„Co tu máme dál?“ vstal jsem (už poněkud nejistě) a prohlédl si svůj včerejší úlovek rozložený na stole.
„Že by trocha černé magie?“ usmál jsem se nenadálému nápadu a sáhl po Necronomiconu. Jak už jsem říkal, nejsem žádný satanista či mág, ale tajemno mě celkem zajímá.
Usadil jsem se zpátky do ušáku a pohladil černou kůži knihy. Byla nečekaně jemná, jako by kniha byla uchovávána v klimatizovaném trezoru a kůži někdo promazával jednou týdně kvalitním olejem. Když jsem si vzpomněl na slova staré ženy o sbírce jejího manžela, napadlo mě, že možná nejsem daleko od pravdy.
Otevřel jsem knihu na první straně a začetl se do předmluvy. Psalo se v ní o tajemných, dávno zapomenutých vědách, zakázaných vědomostech a nekonečné moci, kterou získá ten, kdo bude dost odvážný či šílený, aby obsah knihy dokázal využít v praxi.
„No s tou odvahou nevím, ale ta moje samomluva určitě o něčem svědčí,“ prohlásil jsem ke knize a nalil si další skleničku. Normálně takhle nenasávám, ale k dobré knize dobré pití patří.
Při pohledu na tmavě hnědou čmáranici pod předmluvou jsem si pomyslel, že tahle kniha je opravdové umělecké dílo – nejenže si někdo dá práci s vázáním do drahé kůže, ale ještě napodobuje podpis psaný krví.
Za předmluvou se nacházel obsah – podle něj byly v knize odborné stati pojednávající o teorii magie, byla tu zaklínadla, magické obrazce a příběhy z minulosti doprovázené ilustračními dřevoryty. Namátkou jsem zalistoval a začetl se do příběhu o mnichu, který dřívější vydání tohoto díla vlastnil někdy v šestnáctém století. Ač byla kniha v staročeštině (alespoň na mě, laika, to takhle působilo), četla se celkem dobře. Mnichův příběh byl plný nenaplněné lásky, touhy po vědění a boje s vlastním svědomím. S mírně znechuceným výrazem jsem si přečetl, jak mnich získal pomocí zaříkadla z téhle knihy svou tajnou lásku, jak sobě i jí zaopatřil bohatství a jak byl posléze zkorumpován mocí, kterou mu kniha nabízela. Ženu, kterou miloval nade vše, připoutal k oltáři, rituálně ji zneužil a o půlnoci na pátek třináctého pak z jejího těla získal dva litry krve, kterou o hodinu později použil v prastarém rituálu, jenž z něj měl učinit poloboha. Než rituál byl přerušen nenadálým příchodem inkvizitorů, mnich byl uvězněn a po strašlivém mučení pomalu upálen na náměstí. Dřevoryt doprovázející text znázorňoval právě ono strašlivé mučení. Nechutné.
„Že bych to taky vyzkoušel?“ zeptal jsem se sám sebe a vzpomněl na svou bývalou lásku, se kterou jsem se před půl rokem rozešel. Nepřišlo mi na mysl ani tak to, že bych ji mohl získat zpátky, jako spíš ty dva litry krve a následné polobožství. Občas bývám nechutně morbidní. Lucie spíš používala výraz „úchyl“.
Jak jsem byl nasáklý kvalitní lihovinou, začal jsem nad nápadem přemýšlet důkladněji. Samozřejmě, nejsem žádný sociopat, který by vyrazil v deset večer do města, přitáhl svou bejvalku za vlasy do svého bytu a pak ji použil pro černokněžnické účely, to ne. Spíš mě napadlo, že zkusím něco méně drastického. Něco jednoduššího. Nějaké to zaklínadlo pro začátečníky.
Nebyl to až zas tak náhlý vrtoch – už dřív jsem uvažoval o tom, že v magii se věřilo po staletí a tisíciletí lidské existence a i dnes se ještě na Haiti provozuje Voodoo a podobné věci. Kdyby to prokazatelně nefungovalo, museli by toho lidi nechat už dávno. Navíc nejnovější poznatky z oboru kvantové mechaniky mátly učencům hlavy takovým způsobem, že by tomu soudně uvažující člověk nevěřil. Pravděpodobnost, neurčitost a podobné fenomény se zdály být pro fungování reality důležitější, než se věřilo ještě na konci dvacátého století. Čím dál tím populárnější byly názory, že žádná objektivní realita neexistuje a že vše kolem nás si vytváří pouze naše vědomí. Když jsem pod jednou takovou teorií našel podpis dnes už víc než stoletého profesora Hawkinga, uvěřil jsem v neprokazatelnost objektivně existujícího světa i já.
Takže teď, po šesté skleničce whisky, mi přišel praktický test černé magie jako docela dobrý a rozumný nápad. Když vlastním slavný Necronomicon.
„Neodolatelnost v posteli ne, bohatství by mi zkazilo charakter, nesmrtelnost bych neměl jak otestovat,“ brumlal jsem si pod nosem, jak jsem jel prstem po názvech kapitol.
„Tohle bych mohl vyzkoušet!“ zvolal jsem vzápětí.
„Vzkříšení mrtvého!“

Nebojte se, nechystám se vám říct, jak jsem vylovil ze skříně Lucčinu mrtvolu a jak jsem se pustil do zaříkání. Pro potřeby experimentu jsem měl v bytě daleko přijatelnější objekty – akvarijní rybičky.
Jednu starou jsem pomocí síťky vylovil z jejího přirozeného životního prostředí (jde to blbě, když má člověk v hlavě a rybička není smířená s osudem) a co nejšetrněji ji sprovodil ze světa.
Když se přestala mrskat, uložil jsem ji na talířek, který měl být svědkem vzkříšení, a ještě jednou očima přelétl popis kouzla.
„Měsíční světlo bych měl,“ podíval jsem se oknem na žlutě stříbřitý kotouč vznášející se přímo naproti mému oknu, „lidskou krev seženu, svíci bych tu taky měl mít, křídu taky mám… takže mám všechno.“
Nejdřív jsem z komory vyhrabal starou a otlučenou svíci, kterou mám pro případ nefungující dodávky elektrického proudu a ztracené baterky, a pak jsem se v alkoholu namočenou jehlou bodl do prstu. Pro vzkříšení z mrtvých je potřeba jisté množství krve – na člověka bych potřeboval kýbl, na rybičku bude stačit kapička.
Ukápl jsem rybce krev na oko, zažehl svíčku, na stůl nakreslil kolem talířku a svíce složitý diagram přesně podle návodu v knize, a mohl jsem se pustit do kouzlení. Ještě jsem se posilnil zbytkem ohnivé vody ze sklenice a potom jsem pohřebním hlasem spustil:

„Keriime bei. Ah dulaan dei kalas,
den koobe, del kaas.
Ker nei, kal ooman,
mal rei,
del pas.“

Slova mi ze rtů splývala zpočátku neochotně a jen tak tak, že jsem se nepřeřekl, ale posléze jsem našel ten správný rytmus a začalo mi to jít:

„Ah dulaán,
lob noe,
Aqu rose, neq pon.
Torena hossa, vou-lé di nekoré,
as wertouvó, de roque.“

Jak jsem se soustředil na text, napadlo mě, že jsem si měl na kouzlení asi radši sednout. Nějak se mi začala točit hlava a světlo svíčky mi začalo nepříjemně zářit do očí. Jako by nějak nabylo na intenzitě. V duchu jsem se pousmál nad tím, jak na mě začíná magická atmosféra působit, a pustil se do dalšího odstavce:

„Kelime dou, dech doi, dech den.
Askerte notre dame, askerte nocturne dam.
As morte poerto dei, as quarte noverté ver.
As boextra lobano extrovere, des noi guana noi!“

V tu chvíli jsem knihu s úlekem zabouchl. Jestli jsem to mohl před chvílí svádět na hladinu alkoholu v mé krvi, tak teď už ani náhodou. Svíčka hořela intenzitou blízkou svářečskému plameni a obyčejná křída, kterou jsem namaloval obrazec, začala světélkovat.
„To je blbost, jseš ožralý, máš vidiny,“ vysvětlil jsem sám sobě, ale hlas se mi třásl tak, jak se mi to už dlouho nestalo.
Vyřešil jsem to jako chlap. Dopil jsem na jeden zátah zbytek lahve a usnul jako špalek.

Sobotní ráno nebylo zrovna nejveselejší.
Z kvalitní whisky hlava nebolí, ale nesmí se jí vypít moc. Já měl v sobě celou láhev (což zas není tak moc), takže stačil studený hadr na čelo a silné kafe.
Se znechuceným výrazem jsem vyhodil vysušenou rybičku do záchodu, seškrábl zbytek svíce se stolu a umyl křídovou čmáranici. Necronomicon jsem zastrčil hluboko do police a bylo po úklidu.
Pak jsem se k zážitku postavil znovu jako chlap a odsunul ho do hlubin zapomnění.
S dobrou knihou v ruce se zapomíná velice snadno.
Když mě kniha baví, dokážu zapomenout skoro na všechno. Okolo půl třetí mě burácející žaludek dokázal upamatovat na skutečnost, že dneska se ještě nejedlo, takže jsem uklohnil menu ŕ la „co dům dal“, a dál se věnoval čtení.
Vydrželo mi to až do večera.
Pak zvídavost vyhrála na plné čáře.
„Je polovina jedenadvacátého století, sakra!“ prohlásil jsem do relativního ticha pokoje a pevně odhodlán přijít záhadě na kloub jsem vylovil založený Necronomicon.
Druhá rybička položila život stejně neochotně jako ta včerejší, svíčku jsem taky našel, křída mi zůstala ještě od včerejška a diagram na stole byl stále trochu vidět. Opět jsem postupoval přesně podle návodu v knize a kreslil čáry ve správném pořadí a směru. Jako by to sakra mohlo mít nějaký význam.
Když jsem na obloze konečně spatřil měsíc dostatečně jasně, bodl jsem se do prstu se smíšenými pocity. Jedna část mého já byla přesvědčena, že jsem toho včera nevypil ani zdaleka tolik, abych mohl mít tak živé halucinace. Ta druhá, ani ne o tolik silnější jako spíš hlasitější, pořvávala sebevědomě cosi o materialismu, vědeckých faktech a zdravém rozumu.
„Tak jo, jdeme na věc,“ otřel jsem si nervozitou zpocené dlaně o kalhoty a uchopil těžkou knihu. Pak jsem začal číst.

„Keriime bei. Ah dulaan dei kalas,
den koobe, del kaas.
Ker nei, kal ooman,
mal rei, del pas.

Ah dulaán,
lob noe,
Aqu rose, neq pon.
Torena hossa, vou-lé di nekoré,
as wertouvó, de roque.

Kelime dou, dech doi, dech den.
Askerte notre dame, askerte nocturne dam.
As morte poerto dei, as quarte noverté ver.
As boextra lobano extrovere, des noi guana noi!

V tuto chvíli jsem na krátký okamžik musel zavřít oči.
To když nakreslený obrazec začal opět světélkovat, svíčka začala vytvářet na zdech ostré stíny a můj hlas se začal znatelně třást. Během kratičkého okamžiku jsem si stačil pomyslet, že bych mohl přestat se čtením, znovu se opít jako Dán, zítra ráno Necronomicon založit někam hodně hluboko a na celou věc zapomenout. Zároveň mi bylo jasné, že zapomenout bych nikdy nedokázal – nejsem ten typ, co by dovedl na dlouho dostat z hlavy myšlenku na skutečnost, že magie možná opravdu funguje.
Tak jsem četl dál.

„Est muerto nienté dextro,
des dadah native yeast.
Jaxa quer naxa,
Hoelle nasa qar!
Este muerto nienté dextro, Kellime kai gan!“

Zbýval poslední odstavec. Polknul jsem a mocným hlasem zadeklamoval:

„Kerime tai Gamballaah!“

Jako by se pokoj kolem mě tak trochu zavlnil. Přidal jsem na hlase:

„Kerime tai Gamballááh!“

Jak bylo psáno v knize, ukázal jsem prstem na mrtvou rybičku politou mou krví a zvolal ještě hlasitěji:

„Kerime tai Gamball…

Do levého oka mě bolestivě zasáhlo nesnesitelně ostré rudé světlo.
„Áááh!“ zaječel jsem.
Pak si už nějak nemůžu na nic vzpomenout.

16. května 2008, Martin Moudrý

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).