Komiksy připomínají, že život v komunismu nebyl lepší, Marzi, Moje (nejen) blbé dvacáté století
 |
Za komunismu bylo lépe. Tahle podivná mantra se šíří jako mor. Oblíbili si ji především lidé, kteří asi očekávali, že přechod z totalitního režimu v rozumnou společnost se dá zařídit sledováním televize z gauče. Paměť je krátká a opakování matka moudrosti. Jak vypadal život před pádem železné opony připomínají dva autobiografické komiksy: Marzi a Moje (nejen) blbé století ústeckého grafika a ilustrátora Zdeňka Urbana.
Diktatura člověka fascinuje. Tedy dokud v ní nemusí žít. Proč by jinak cestovní kanceláře vozily turisty do Severní Koreje? Je to jedinečná možnost, jak si osahat jeden z posledních velkých mocenských kultů. Samolibé režimy jsou oblíbené i na stránkách komiksů, možná i proto, že to bylo vždycky tak trochu „rebelské“ médium. Existuje Maus Arta Speigelmana, V jako Vendeta Alana Moora, zápisky Guye Delisle z Číny a Barmy, reportáže Joea Sacca z Palestiny, Persepolis Marjane Satrapiové, Berlín Jasona Lutese a další.
Motivy a postupy jmenovaných knih jsou různé. Jedni na to jdou komplexně (Moore, Lutes), jiní to berou přes osobní zkušenosti (Sacco, Satrapiová, Delisle). Někteří vytahují na světlo nepříliš atraktivní křivdy, jiní rekonstruují dějiny a ptají se, jak se to všechno stalo. Jak vzniká mašinérie, která mění lidskou bytost v položku na seznamu mršin? Kam je člověk ve své touze po moci schopen zajít? Nenabízejí odpovědi, důležitější je ptát se.
V neposlední řadě také nastavují zrcadlo společnosti, nervózně šťourají prstem do ještě nezhojených ran. Připomínání nepříjemné minulosti může přispět k tomu, aby se neopakovala. „Blbá nálada“ české společnosti 90. let se stala náladou ještě blbější a moc nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl měnit. Marasmus politické scény je vodou na mlýn blábolení o starém dobrém komunismu. Stačí ale jen trochu zapojit mozkové buňky a vyjde najevo, že rudá minulost nebyla v ničem růžová.
Polská totalita
Byla to právě fascinace „exotickou“ diktaturou, která zavdala vzniku knihy Marzi: Polsko mezi Jaruzelským a Wałęsou očima malé holky. Malá Marzi je autorka Marzena Sowa a kniha komiksovým zpracováním jejího dětství, protože nejvíce se toho navzpomínala na léta 1984 až 1987. Komiks ilustroval její přítel Sylvain Savoia, kterého potkala ve Francii, kde studovala a později i zakotvila. Savoia nemohl uvěřit, že v Polsku několik dní před Vánoci okupuje vanu kapr a na maso, ovoce a vlastně i všechno ostatní se čekaly fronty, které by záviděli i v Kalifornii při vypuštění nového iPhonu na trh.
Savoia ponoukal Marzi, aby své vzpomínky na dětství sepisovala a komiks bylo jen logické zakončení celé situace. Pro našince není vyprávění malé Marzi tolik neuvěřitelné jako třeba pro Francouze, přesto si z něj můžeme odnést mnohé. Poučný je nejen pro generaci, která si z období před rokem 1989 nic pamatovat nemůže. Užitečná je i pro lidi, kteří zapomněli. A možná ani nezapomněli, protože někomu vyhovuje mít po celý život za zády Stranu, která říká, co dělat. Zbavuje to zodpovědnosti.
Je úsměvné i smutné zároveň, když Marzi mluví o ČSSR jako o zemi blahobytu. Poláci k nám tehdy jezdili nakupovat kvalitní potraviny a výrobky, zatímco dnes pro náš trh vyrábí žádaný a levný šlendrián, který se oni sami bojí vložit do úst. Když se Polsko ocitne v krizi, dokáže se semknout a postavit se jí čelem. České vlastenectví začíná a končí u pivního rasismu a nadávání na poměry. Historie naučila ostatně Poláky i jak důstojně truchlit. To jsme mohli vidět v roce 2010, kdy v Rusku spadlo letadlo s polskou politickou a armádní elitou a zahynuli všichni včetně tehdejšího prezidenta Lecha Kaczyńského. Když o rok při letecké havárii v ruské Jaroslavli zahynuli i tři čeští hokejisté, český národ nejvíc připomínal hysterické děcko, což bylo nedůstojné především pro pozůstalé.
Přestože komunismus měl být vždy jen jeden, ten český a polský se přece jen lišil. V roce 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski stanné právo a Polsko fungovalo v poloválečném stavu. Marzi na těch 586 dnů vzpomíná se směsicí strachu a nechápání, které prokládá veselými historkami a dětskými hrami. Nebyla to lehká doba, Marzi ale ukazuje, že i v materiálním nedostatku se lze skvěle bavit s kamarády.
A o tom celý komiks je. Malá holka nemůže kritizovat totalitní režim, už jen proto, že jí nikdo neřekne, co se děje. „Je malá a stejně by tomu nerozuměla.“ Marzi víc trápí, že nemá sourozence a cítí se sama. Nechápe, že rodiče tolik pracují a mají pořád málo peněz. Máma jí nerozumí, ale s tátou je sranda. Komiks Marzi vypráví o dětství malé holky s velkou fantasií. Příchuť sevření totalitou dal knize až zkušený komiksový kreslíř Savoia.
Repetitivní rytmus vyprávění (co stránka, to šest oken) evokuje železnou pravidelnost a strohost dnů za železnou oponou. Všechno se vleklo, nedostatkovým zbožím byly vzrušení i změna. S komunismem na věčné časy a nikdy jinak. Na ovoce se čekalo v mrazu celou noc, na zavedení telefonu třeba osm let. Podobně strohá je i barevnost komiksu, která málokdy vybočí z hnědošedých tónů. Celé grafické zpracování má nenápadný, ale chytrý koncept, který navozuje ulopotěnou atmosféru doby.
 |
Moje (nejen) blbé dvacáté století ústeckého grafika a ilustrátora Zdeňka Urbana je českému čtenáři blíže dějem. Co naopak může odradit, je zastaralá kresba a občas zmatené vyprávění. Přesto se jedná o důležitou knihu tuzemského komiksu, která neměla by zapadnout jen proto, že není nakreslena podle posledních trendů. Obsah je důležitější než forma.
Blbé století popisuje delší časové období než Marzi a čtyři kapitoly (Dětství, Mládí, Rodina, Normalizace) mapují osud Urbanovy rodiny od roku 1934 po sametovou revoluci. Spolu s autorovým osudem sledujeme i sinusoidu republiky. Její maxima a minima lze shrnout do těchto bodů: nacistická okupace, krátký nádech, komunistická diktatura, ještě kratší nádech, dusivá normalizace a sametová revoluce. Ve velmi stručném doslovu Urban shrnuje porevoluční dění slovy: „jen s tou demokracií to nejde tak rychle, jak jsme bláhově věřili.“
Přes padesát barevných stránek ale dokazuje, že předtím to lepší rozhodně nebylo. Urban začal scénář psát až po revoluci a texty netrpí autocenzurou, která by hrozila, kdyby začal dříve. Autor nešetří peprnými výrazy a svůj život podává někdy až překvapivě syrově.
Otevřeně se vyjadřuje i k tématům, která nejsou populární ani dnes. Třeba když vzpomíná, jak se rodina musela stěhovat, protože bydleli v armádním bytě. Jeho otec totiž z čirého idealismu nezabral žádný dům v pohraničí. Z odsunu Němců mu bylo zle a to sloužil jako velitel hlídek na německých hranicích, takže pro něj zábor pohraničí v roce 1938 musel znamenat velkou potupu. Nehledě na to, že ho Němci krátce na to na šest let zavřeli.
Osud Urbanova otce poznamenal život rodiny až do převratu. Měli škraloup a zvrácená logika komunismu znemožnila vzdělání i jeho vnukům. Svobodný výběr studia byl nemyslitelný a bez kontaktů na lidi s lepšími kontakty, by nejspíš skončili u lopaty. Na to si ale někdo z dnešních nostalgiků komunismu vzpomene jen těžko. Bavíme se totiž o chuti vzdělávat se a pracovat.
Z komiksu je jasné, že Urban nebyl svéhlavý disident. Celá ta desetiletí spíš jen brblal a snažil se před kleštěmi Strany uniknout do přírody, odreagovat se s rodinou nebo zaměstnat myšlenky prací. Zakázky mu povětšinou dohazovali Straně pohodlnější známí, a když ho někdo oslovil přímo, musel se nezřídka kdy podepsat cizím jménem. Nebylo výjimkou, když za odvedenou práci dostal jen zlomek její ceny a zbytek shrábl nějaký straník.
Urbanova kresba s dějem zvláštně souzní. Nejvíc připomíná staré komiksy z ABC, působí zastarale a čtenář má pocit, že k obsahu patří. Přes realističnost výrazu se autor nenechá nijak svazovat a třeba komunističtí pohlaváři nápadně připomínají vepře z Orwellovy Farmy Zvířat. Nejspíš ne náhodou, na jiné straně Urban čte samizdatové vydání románu 1984. Největší svízel je s textovými bublinami, které jsou řazeny jinak, než jsou čtenáři zvyklí, takže je občas mohou nechtěně číst na přeskáčku.
Marzi i Zdeněk Urban si dokázali užívat života i za režimu, který jim neustále házel klacky pod nohy. Současnost nevidí skrz růžové brýle, ale jsou si skálopevně jistí, že za totality lépe nebylo. Oba komiksy proto přispívají do společenské diskuze a připomínají to, co už někteří zapomněli. Zdeňku Urbanovi na totalitě nejvíc vadilo, že mu znemožnila realizovat se. Ať už studiem, nebo prací. Stesky po komunismu přitom nejvíce rezonují na internetových diskuzích, kam přispívají lidé, kteří v práci očividně moc hodnot nevytváří.
|
|