Britský romanopisec japonského původu Kazuo Ishiguro získal za svou kariéru Bookerovu či Nobelovu cenu a čtenářům fantastiky bude známý nejspíše jako autor ceněné dystopie Neopouštěj mě, artušovskou fantasy ovoněného Pohřbeného obra, či robotí sci-fi Klára a Slunce. Ještě než se ale vydal na pole žánrové fikce, psal i tradičnější beletrii, kterou nyní v ucelené podobě postupně vydává nakladatelství Argo. Poslední znovuvydanou novinkou se stal román Když jsme byli sirotci, Ishigurova variace na detektivku jako z dob Sherlocka Holmese.

Christopher Banks vyrůstal jako chlapec v britské rodině pobývající v cizinecké čtvrti Šanghaje v počátcích dvacátého století. Po postupném záhadném zmizení obou rodičů se však vrátil do Anglie a splnil si klukovský sen, který v šanghajských ulicích dennodenně sehrával se svým nerozlučným kamarádem, synem japonských expatů, Akirou. V Londýně se totiž stal uznávaným soukromým detektivem. A co by pro takového experta bylo větší výzvou než záchrana vlastních rodičů, dávno ztracených kdesi v Šanghaji?

Postavy jako smyslů zbavené

Román Když jsme byli sirotci vyšel Kazuu Ishigurovi v roce 2000 jako jeho pátá publikace, navazuje tedy na řadu motivů, které byly patrné již v předchozích počinech a zároveň dává tušit, co v jeho tvorbě přijde později. V jádru jde o bildungsroman o dospívání chlapce, jehož postihla rodinná tragédie a který se z ní rozhodl vytěžit maximum – v počátcích například sledujeme jeho postupné pronikání do tehdejší londýnské společenské smetánky. Zároveň ovšem jde o typického Ishigurova nespolehlivého hrdinu, který po značnou dobu působí velmi chladně a odměřeně a teprve postupem času nahlížíme do jeho zmatené mysli a děravé paměti, která si řadu věcí vybavuje pouze očima idealistického dítěte.

Podezření o logičnosti hrdinova smýšlení začínají rašit už záhy: vůbec totiž není jasné, jakou kvalifikaci vlastně k povolání soukromého detektiva má či jaké metody používá k řešení zločinů. Tak či tak ho ovšem sledujeme na životní pouti, která dříve či později musí skončit tam, kde začala: v Šanghaji. A teprve tam se rozjíždí pořádné drama, kdy postavy jednají jako smyslů zbavené a čtenář se nestačí děsit, jak daleko ještě budou muset události zajít, než si konečně aktéři přiznají krutou pravdu reality.

Kazuo Ishiguro v pěti bodech

1. Britský spisovatel s japonskými kořeny.
2. Narozen v roce 1954 v japonském Nagasaki, od šesti let žije ve Velké Británii.
3. Vystudoval anglickou literaturu a absolvoval kurs tvůrčího psaní na University of East Anglia.
4. První knihu vydal v roce 1982, a to pod názvem Vybledlá krajina s kopci.
5. V roce 2017 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Ishiguro je navíc i králem jazykového stylu, ze kterého čiší posedlost dobovou britskou kulturou, zvláštně smíšená s kulisami výchozího Šanghaje a bravurně přeložená do češtiny Renatou Kamenickou. Byť kniha vlastně postrádá zásadnější děj, otáčet čtivě napsané stránky a nořit se do nitra nevyspělého hrdiny je jedna radost. O to větší dopad pak na čtenáře mají jednotlivé dějové zvraty spějící k finále, kdy hlavnímu hrdinovi nad hlavou duní kanonáda Japonců, kteří v předvečer druhé světové války ostřelují dějiště.

Dobro a zlo v šerošeré realitě

Třebaže kniha Když jsme byli sirotci možná nepatří mezi autorovy čtenářsky nejoblíbenější romány, rozhodně platí za klíčové dílo v jeho tvorbě, neboť se tu dále tříbil jeho styl a vypravěčské prostředky. Čtivý a nepříliš rozsáhlý příběh dává nahlédnout, jak by vypadaly detektivní příběhy z meziválečné doby, kdyby vyprávěly o nedospělých postavách hledajících v šerošeré každodenní realitě jasné protiklady dobra a zla a odpovědi na své dětské otázky a bolístky. Zatímco některým čtenářům tak může přijít dřívější autorova tvorba jako Když jsme byli sirotci zastíněná pozdějšími vrcholy, jeho fanoušci si jistě užijí hledání, jak se postupy slavného autora postupem let vyvíjely.

• Kazuo Ishiguro: Když jsme byli sirotci
• Argo, 2024
• překlad: Renata Kamenická
• obálka: Jan Uldrych
• 336 stran, 448 Kč