Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Jizvák Jim, Dalibor Vácha

Vácha Dalibor: Jizvák Jim

Vítejte ve světech, kde je něco jinak. Kde je něco hodně, brutálně jinak. Vítejte ve světech, které jsou noční můrou…

První světová válka probíhala docela jinak, než nám dodnes tvrdí. Státní bezpečnost využívala služeb démonů i kouzelníků a určitě ne k něčemu dobrému. Nebylo jednoduché být dítětem v těžko pochopitelném našedlém světě… Každý z příběhů s sebou nese novou realitu, která je sice odlišná od té naší, ale zase ne tolik, jak bychom chtěli.

Dalibor Vácha si vždy přál psát horory, fantasy a science fiction, ale na poměrně dlouho si odskočil k válečným románům. Teď se vrátil tam, kde vyrostl, do podivných světů, které jemu ani vám nedají dlouho spát. Sláva c. a k. mocnářství a všem jeho nečistým magickým silám!


Z povídky Vítejte v Šedivákově

Pršelo.

Kryštof se díval na krajinu, která se ztrácela v mlze. Zvedl oči, aby zahlédl šedé mraky orámované zelenými větvemi ohromných smrků. Silnice byla v obou směrech prázdná, už hodnou chvíli nepotkávali žádná auta. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, jako kdyby jel do cizí země. Jedou až k Hranici, na okraj obydlených zón. Chvíli mu to připadalo jako dobrodružství, ale teď? Mokrá nuda.

Ubrečené počasí jako dělané pro mizerný den.

Přestal koukat z okna, vklouzl rychle rukou do batůžku. Je tam? Je. Nahmátl uklidňující, trochu zplstnatělou srst Pana Beztlapky. Medvídek spokojeně odpočíval v hnízdě z papírů a časopisů. Kryštof ruku opatrně vytáhl, představil si neumělé velké stehy na obou ramenech nevelkého medvídka s korálkovýma očima. Tam mu kdysi dávno někdo utrhl tlapky a pak je zase přišil. Proč? Kryštof si to nepamatoval, i když měl neodbytný pocit, že něco tak důležitého by vědět měl. Pamatoval si ale, když ho dostal od dědy – vysokého vlasatého muže, co se pořád usmíval.

„Tak velkej a pořád si hraje s plyšákama!“ V uších mu zazněla věta jedné z „tet“, které za jeho mamkou chodily odpoledne na kafe, čaj nebo proč tam vlastně chodily. Mluvily, mluvily, připadalo mu, jako kdyby se chtěly umluvit k smrti. Nikdy nic kloudného neřekly. Pořád se ho na něco ptaly, ale nechtěly odpověď. Nenáviděl, když jim mamka ukazovala jeho pokoj. Nesnášel, když se mu přehrabovaly ve výkresech, otáčely je tam a zpátky a předstíraly, že se snaží přijít na to, co na obrázcích je. Občas jim něco řekl, občas na ně vyplázl jazyk.

Stěhování!

To slovo ho děsilo od chvíle, kdy zaznělo u jednoho sobotního oběda. Věděl dobře, co znamená, ale nedokázal si představit, že se za ním skrývají hádky, křik, přesunování nábytku, balení věcí, hřmotní muži páchnoucí cigaretami, neustávající telefonáty, sliby a hlavně loučení.

Prostě brečet nebudu.

Je mi skoro jedenáct.

„Už jsme tu!“ zahlaholil otec. Kryštof v tátově hlase poznal falešný podtón. Předstírá. Kryštof se zabořil do sedadla hlouběji. Nechtěl nic vidět. „Podívej se přece ven, tady budeme bydlet,“ zaslechl maminčin hlas. Mrkl na ni. Byla otočená k němu dozadu a strojeně se usmívala. Nenáviděl, když měla rudou rtěnku, vypadala, jako kdyby zrovna dopila sklenici krve. Narovnal se a podíval se ven. Zatrnulo mu. Venku se táhly podél obou stran nekvalitní silnice šedivé baráky. Byly stejné. Slepá, nemytá okna vypadala jako oční důlky mrtvých obrů. Otřásl se odporem. Všechno šedivé, obloha, domy, stromy, lidé, které zahlédl, jak spěchají s vyhrnutými límci nebo s deštníky v rukou.

Šedivákov.

To musí být počasím a mlhou, pomyslel si. Marně se snažil venku zahlédnout jinou barvu. Ne, barvy tam byly, ale splývaly do šedivé. Měl pocit, že šedivá sílila…

Šedivákov.

Město se samozřejmě jmenovalo jinak, ale on si ho při prvním pohledu přejmenoval a věděl, že už pro něj nikdy jiné jméno mít nebude a že se mu tu nikdy nebude nic líbit.

Šedivákov.

Vpředu se změnila nálada. Otec cosi vesele vyprávěl a matka nadšeně přizvukovala. Kryštof chápal, že mluví pro něj, že se ho snaží zbavit strachu ze šedivého okolí. Dobře slyšel neupřímnost v jejich hlasech i smíchu. Chvilku mu připadali cizí, jako kdyby nebyli jeho rodiče, jen někdo, koho mu přiřadili v podivné hře. Vyděšeně se díval ven a čekal, že se z koryta řeky, okolo které projížděli, zvedne šedivý drak a auto s ním i s jeho rodiči a spoustou věcí sežehne žhavým plamenem na popel.

Rudý plamen v Šedivákově.


Z povídky Poslední sázka

Věděl jsem, že to přijde. A takovéhle vědění nepotřebuje žádné nadpřirozené schopnosti. Není třeba odhadovat, že se Frank o něco s někým vsadí zhruba do dvou minut poté, co do sebe obrátí druhou sklenici pálenky. Vsadil se. A bylo mi jedno, o co a s kým. Je to pořád stejný obrázek. Sázet se ne kvůli vítězství a zisku, ale čistě kvůli sázkám.

Vietnam na jaře je lepší než Vietnam v létě, ale ne o moc. Obrátil jsem se zády do řvoucího klubu a chytil se špinavé sklenice s hnusnou kořalkou. Frank? Frantík Voves, kluk odněkud z Moravy, co utekl před náckama do Francie a jako spousta chlapů vstoupil do Cizinecké legie. Jenže jako oni po začátku války neodešel do československých oddílů. Zůstal v legii. A dosáhl hodnosti seržanta, byl degradován, znovu získal seržanta, zase ho ztratil a teď je desátník a je schopen se vsadit s kýmkoliv o cokoliv.

Čekáme.

Koukám do vyprazdňujícího se džbánu pálenky před sebou. Něco v ní plave. Živé to nebude, tenhle lektvar by nic nepřežilo. Tupě zírat do kalné tekutiny a…

„Tak máme vyděláno,“ sedne si na vedlejší židli Frank.

Hází na stůl hromádku zmuchlaných bankovek, vždycky se najde pitomec, který mu skočí na špek. „Objednám něco lepšího.“

„Objednej tohohle dvě karafy,“ slyším se vrčet. Vždycky se s námi dělí a nikdy si vyhrané prachy (nebo děvky nebo cokoliv jiného) nenechá pro sebe. Směje se a vypráví, že takové krkounství přináší smůlu a on si smůlu nemůže dovolit.

Frank se zarazí: „Posereme se.“

„Tak ať…“

„Hele, nechceš se…“

„Ani omylem.“

„Dobrá, dobrá, jdu objednat chlast.“ Jeho moravský dialekt smíchaný s odposlouchaným legionářským akcentem zní mým uším podivně. Já jsem na rozdíl od Franka byl před necelým rokem v Praze, netrajdám po všech válkách už patnáctým rokem jako on, v devětatřicátém, když on zdrhal přes Jugoslávii do Francie, já byl v obecné škole.

Sedíme v aeroplánu, chce se mi zvracet, jako vždycky, žádná změna. Máme padáky, sedí se s nimi dost nepohodlně, budeme skákat. Nenechají nás přistát a vystoupit z letadla jako lidi. Chlapi jsou rádi, že budou mít bojový seskok, postavit do dvířek, pod nohama temnotu a hloubku, za zády partu nadržených šílenců. Odrazit se a…

… skočit.

Otevřel jsem oči, i když jsem si nepamatoval, že jsem je zavíral. Letadlo vypadalo stejně. Něco se ale kurva pořádně změnilo. Pokusil jsem se vykřiknout varování, ale zaslechl jsem jenom jakési prasečí zakvičení. Já? Temné linky jsou temnější, rozhraní mezi šerem a úplnou nicotou ostřejší – tak se hlásí pouze jedna věc. Tlak vzadu v lebce přikvačil jako starý známý. Změní se vám kvalita vidění, vnímání okolí a hlavně času, ten se promění v téměř hmatatelnou entitu, ne pouze efemérní hru vteřin, minut a hodin.

Jednu věc jsem ještě neřekl. Jsem Štít a to, co se mi dělo, to byla reakce na blížící se magii, na něco hnusného, co nás mělo vymazat z oblohy. Viet -minh má zbraně z Číny a z Ruska nebo bůhví odkud, ale mají také šamany, verbež sehnanou z hor, co dokáže udělat topinku z letadla kilometr nad prokletou shnilou džunglí.

  • Dalibor Vácha: Jizvák Jim
  • Epocha, 2018
  • 320 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 251 Kč)
14. dubna, Dalibor Vácha

Jizvák Jim

Jizvák Jim
Vložit do pytle na zboží  Koupit 279 Kč 251 Kč