Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech budou naše výdejní místa fungovat následovně:
Arrakis Brno: 23.2. ZAVŘENO. Otevírací doba 09:00 - 17:00, výdej zboží u vstupu do prodejny
Fantasya Praha: Dočasně zavřeno
Matrix Ostrava: Otevírací doba 09:00 - 17:00, výdej zboží u vstupu do prodejny
Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Jak vypálit Chrome, William Gibson

Gibson William: Jak vypálit chrome

Zítřek v představách autorů science fiction nemusí být vymalovaný pouze optimistickými barvami duhy, jak dokládá sbírka znepokojivých povídek Jak vypálit Chrome Kanaďana Williama Gibsona, který na počátku 80. let rozpoznal budoucí potenciál a vliv, jaký časem na naši společnost budou mít počítače – vytvoří virtuální svět, jenž bude koexistovat s reálným, a tím změní naše dosavadní chápání světa. Nezapomněl ovšem na mnoho aspektů a souvislostí, díky nimž čas na jeho prózu i po bezmála třiceti letech nanesl jen lehkou vrstvu patiny. Smělé vize se pod správným úhlem lesknou dál.

Gibson, původem Američan, jehož branná povinnost donutila prchnout do Kanady a změnit národní identitu, se zapsal do historie žánru neonovými písmeny, neboť to byl právě on, kdo ukázal všem cestu (jak o něm napsal Bruce Sterling ve své zvučné antologii Zrcadlovky), po níž kráčí naše budoucnost, a pomohl stejně naladěným a dychtivým experimentátorům zformovat nový žánrový směr – kyberpunk. Směr, který pohnul zrezivělými koly a nakonec roztlačil soukolí celé podřimující masy science fiction, jež ho nakonec pozvolna vstřebala.

Útlá sbírka, čítající desítku prací, které autor napsal mezi lety 1977 až 1985, představuje průřez autorovou zásadní povídkářskou tvorbou, neboť od té doby se kratším textům věnuje sporadicky. V úvodu na sebe dokonce prozradí, že zájem o povídku začal ztrácet, jakmile v ’81 dopsal Jak vypálit Chrome. Prohlášením, že: K napsání kratičkého scifi díla, které doopravdy funguje, je zapotřebí velmi zvláštního druhu literární konstituce., výmluvně vyjádřil současné rozpoložení psát krátkou prózu.

Texty nejsou seřazené chronologicky, nýbrž tak, aby měly co největší efekt na čtenáře, neboť tu nalezneme jak konveční science fiction, podanou buď v lehce komorním duchu bez výstřelků (Zapadákov, Rudá hvězda, zimní orbit), nebo v dusivé, temné atmosféře s excesy tíhnoucí až k hororu (Svůj k svému), tak kyberpunk, který v povídkách nejprve podřimuje (Fragmenty holografické růže, Gernsbackovo kontinuum), postupně sílí a vyznačuje se lehkým třesem (Na život a na smrt, Zimní tržiště), až je stále neodbytnější (Hotel Nová růže), aby se později probudil a projevil naplno sobě vlastním úderným a zběsilým stylem (Johnny Mnemonic, Jak vypálit Chrome).

Kyberpunkové povídky mají často mnoho společných znaků: chmurný svět budoucnosti zachycený jak po společensko-ekonomicko-politické stránce, která je tím zásadním pilířem, jenž drží celou vizi virtuálního světa a s ním spojená témata (lidskost, nesmrtelnost těla, život po přenosu do virtuální reality aj.) nad zemí, tak po syrovém vykreslení prostředí s důrazem na detaily (módu, hudbu, technologie, protetiku a implantáty, výstřelky plastické chirurgie aj.). Výjimkou není ani hrubý nespisovný hovorový jazyk jednotlivých postav, neboť jde o jedince na dně společnosti, nebo hutný lážo-plážo styl vyprávění většinou vystavěný z jednoduchých vět, kde v některých případech současnost prolínají útržky z minulosti, které objasňují dění. Dalším znakem je prostý, nevýrazný děj a také hodně specifický humor. Kombinací výše uvedených ingrediencí vzniká komplexní, živoucí, velmi pravděpodobná, a tudíž znepokojivá vize společnosti dnů příštích desetiletí. Jazykově a pochopitelně i tematicky (nález artefaktu cizí inteligence, zhroucené iluze po dobytí oběžné dráhy, hledání pravého místa ve společnosti) je odlišný trojlístek Zapadákov, Rudá hvězda, zimní orbit a Svůj k svému, který jinak sdílí většinu výše uvedených atributů.

Svět, který najdeme v této sbírce, tepe ve víru exotické, hlavně asijské kultury, kde zázraky moderní medicíny zastínila kouzla plastické chirurgie; svět nelítostných jedniček a nul, v němž po sobě zanecháváte stopy a jen tak se neschováte; svět natolik ponurý, ovládaný konglomeráty, nadnárodními megakorporacemi, vlivnějšími než vláda EU a USA dohromady, kde peníze jsou důvodem pro cokoliv a demonstrace hrubé síly výmluvným gestem, jak prosadit své zájmy, a kde se poslušnost vynucuje závislostí na drogách; prostředí plné omšelých ulic plných žebráků, odpadlíků a šupáků, vyvrhelů, gangů a organizovaných skupin, žijících jepičí život v dočasně kooperujících aliancích, ohni potyček a nenávisti, v boji na život a na smrt. A nad vším bdí jakuza, celosvětová mafie, nelítostná jako břitva. Budoucnost je zkrátka neustálý boj, boj o informace v záři všudypřítomné­ho neonu.

Spojovacím článkem všech elementů je nepochybně Gibsonův jazyk, malta, bez níž by se celá stavba z cihel a tvárnic brzy zhroutila, a ruku v ruce osobitý styl vypravování, často označovaný jako hutný, který dává celé stavbě originální fazónu. Co si pod ním má čtenář představit? Krátké, úderné věty a souvětí jsou napěchované pocity, postřehy, příměry i humorem současně, například věta: Laciná cimra, ani dost místa, aby se tam mohl člověk oběsit. představuje onu mnohovrstevnatost, neboť přibližuje nuzné podmínky, v nichž musí osoba, která má hluboko do kapsy, žít, z čehož pramení pesimistické rozpoložení, ale na druhou stranu dokáže i takovou situaci odlehčit, byť cynicky. Níže uvedené příklady se vyznačují stejnou slupkovitostí, málokdy mají jen jeden význam.

Gibson používá hovorový, nespisovný, citově zabarvený až argotický jazyk, prošpikovaný nejrůznějším žargonem (maník, frája, vorážeč) a argotismy (když chcete něco ukrást, zásadně to štípnete, drogy si musíte kaufnout, matroš je cokoliv, na čem se dají z někoho vytřískat peníze; zapomeňte na fušku, tady se tomu říká zásadně šolich). Pro lepší představu: …a autobus se rozkolébal na unavených tlumičích, když to řidič říznul kolem posledního rohu. Se škubáním zastavili na konečné, betonovém placu, došeda nasvíceném, nevlídném jako buzerplac někde v kriminálu. K zahození není ani příklad s „univerzálním“ slovem: Kroutil knoflíky, až našel nějakou pomalou, romantickou sračku. Není na místě být na rozpacích, je to zkrátka řeč kriminálníků a podvratných živlů, ale i lidí, kteří se na ulici ocitli neoprávněně kvůli výše zmíněným okolnostem: „Hele, neser se do mejch věcí, jo, ty jedna prachatá slečinko píčinko, co na ni čeká nějakej džob –“ Osobně nemám rád hojné užívání hrubého jazyka, ale v autorově podání je i vulgární mluva zajímavá. Dá se říct, že má určité kouzlo, neboť ji nevystýlá vycpávkami (tak, prostě) a neopakuje donekonečna výrazy typu vole. Na Gibsonově slovníku v každé situaci poznáte, že oplývá bohatou slovní zásobou a nebojí se ji zužitkovat: „Hele, nazdárek… teda kovbojíčkové, na nějakou zábavičku to tady tutově nevypadá.“ „Pakuj se, děvko.“

Pro dokreslení bezútěšného prostředí použil několik povedených formulací, např.: Betonové stěny pokrývaly grafitti, který se za ty leta propletly do jedinýho metaklikyháku zuřivosti a frustrace. Drsné prostředí demonstruje spojením: Bar, který našli, ani neměl jméno. Na nemytém okně se postupně odlepovalo kárové eso a výčepák měl tvář jako zaťatou pěst. Případně: Z umělohmotného tranzistorového rádia barvy slonoviny naříkal nenáročný rock k nevyrovnaným řadám opuštěných stolků. Samozřejmě nechybí důraz na detaily, např. z oblasti plastické chirurgie (Mladí bouchači, rozptýlení v davu, dělali svaly jeden na druhého a zkoušeli si ubohé a drze nezúčastněné úšklebky, a někteří z nich se tak ztráceli pod superstrukturami svalových implantátů, že už snad ani nevypadali jako lidi.), nebo na módu, neboť: Oblékání fungovalo jako jazyk…, a tak chodí: …v nízkejch plastikovejch japonskejch sandálech a uhozený havajský košili potištěný zvětšeninami nejoblíbenějších mikroprocesorů jeho mateřský firmy. Gibson si nepotrpí na poetické metafory, i když výjimky se najdou (Jazzový pianista… smířlivě soutěžil s hovorem a smíchem…), přesto dává přednost popisu, který vystihuje náladu postav a zároveň vyjadřuje atmosféru prostředí (…s nudou, která ho pronásledovala jako mrak., případně: …na okraji celého toho živelně rozbujelého nádoru měst a kouře.).

Některé Gibsonovy vize jsou již dnes reflexemi moderního věku, který definitivně nakročil na cestu dlážděnou informačními technologiemi a míří do bodu, kdy budeme slýchat, že: Jsme informační ekonomika. Tohle vás učí ve škole. Už vám ale neřeknou, že na libovolné rovině je nemožné se pohnout, žít a operovat, aniž by člověk nezanechával stopy, zlomky zdánlivě nevýznamných osobních informací. Kousky, které lze vyhledat, oživit, zvětšit… Nebo ještě černěji: Hosaka náš úvěr nezmrazila, zařídili, že se vypařil. Zlato jako v pohádce. V jedné chvíli jsme byli milionáři v nejtvrdší světové měně, a vzápětí už z nás byli žebráci. Dominantní formou inteligence na této planetě může být za pár let třeba: „Zaibatsu… nadnárodní společnosti. Krví zaibatsu jsou informace, ne lidé. Struktura je nezávislá na jednotlivých životech, které ji tvoří. Korporace jako forma života.“ S tím souvisí i konzumní společnost (Amerika potřebuje stejně zoufale prodávat, jako my nakupovat.) a neochvějná síla peněz, před nimiž musí morálka z kola ven (Všechno to nejspíš mělo co dělat s prachama. S lidmi co sedí za stoly a rozhodují.).

Autor se však nezabývá jen ekonomickými a politickými aspekty, zajímá jej i společnost a jednotlivci. Jako introvert dokonale odhadl prohlubující se izolovanost jedince v žáru obrazovky. Na jednom místě se jedna z postav pozastaví nad pomíjivostí a nahraditelností jedince, který si připadá jako jednorázový konzumní výrobek, který chrlí továrny v masovém měřítku a zaplavují jimi svět: Někdy mi přijde, jako by tam nikdo nežil… mám ale taky období, kdy mi z toho kvartýru najednou jaksi mizerně mrazí v zádech, tísnivě, tím hromaděním základního spotřebního zboží. …jsou ale momenty, kdy vidím, že by tam mohl žít kdokoliv, mohl by vlastnit tyhle věci, a všechno mi to tak trochu přijde jako zaměnitelné, můj život a váš život, můj život a život kohokoliv jiného… Předvídá rostoucí význam popkultury, ale nepřivírá oči ani nad problémy souvisejícími s narušením rovnováhy životního prostředí: Jedna z těch nemocí. Buďto nějaká stará, kterou ještě zcela neodhalili, anebo jedna z těch nových – stejně je jasné, že jsou všechny způsobeny životním prostředím –, takže měly sotva nějaké jméno. Myslím, že Gibson už před lety našel odpověď na neustálé zdražování energií: Větrný mlýn nějakého ekologa s rotorem z vrtulníku se točí stále dokola a svým vířením posílá tarify vodních elektráren do prdele. Stejně jako hezky vystihl, že: Vždycky jsou nějaké bysty. Akademici je potřebují. A tak dál… Tento výčet témat je pouhým předkrmem, který na vás čeká.

Pozorný čtenář namítne, že některé povídky jsou přece jen mimo mísu, a já mu dám za pravdu, že občas někde v rohu najde položenou disketu nebo že kosmické soupeření proběhlo mezi SSSR a USA. Ale jen si místo nich dosaďte HVD (holografické disky) a soky změňte třeba na EU a Čínu a rázem je všechno jinak. Gibsonovy práce se pod správným úhlem stále lesknou. Obzvlášť vycházejí-li v důstojném překladu, v tomto od Josefa Rauvolfa podruhé (celkově potřetí).

Měl-li bych knihu ohodnotit, udělím 8/10: Soubor Jak vypálit Chrome je příjemná autorská sbírka povídek nejen pro ty, kteří si chtějí zavzpomínat na staré dobré časy, kdy kyberpunk nadouval klimbající science fiction plachty, ale i pro náročného čtenáře lačnícího po neotřelých, a jak to tak zatím vypadá, pravděpodobných a znepokojivých vizích, které jsou strašákem naší budoucnosti. Zásadním nedostatkem prací je plytký a neoriginální děj, ovšem, jak jsem již naznačil, hlavní devizy, jež si získají čtenářovu mysl a srdce, jsou jinde.

  • William Gibson: Jak vypálit Chrome
  • vydal: Laser, Plzeň 2008
  • přeložil: Josef Rauvolf
  • obálka: Chris Moore
  • 264 stran / 189 Kč
11. prosince 2008, Martin Bedeč

Jak vypálit chrome

Jak vypálit chrome
Vložit do pytle na zboží  Koupit 299 Kč 269 Kč