Na začátku bylo multiverzum. A v tom multiverzu jedna agentura, taková normální, něco mezi Stráží času a Službou pro dohled nad primitivními planetami. Jmenovalo se to „Kováři Rovnováhy“ a pod heslem „Svůj svět si musíme zasloužit!“ se skrývaly samé pěkné věci. Ale protože čeští autoři jsou vynalézaví, idyla klaďasů bojujících proti démonickému X-Hawkovi a další verbeži dlouho nevydržela. Začaly se objevovat skříně s kostlivci, zneužívání pravomocí a zrádci neštítící se spolupráce s nepřítelem. Avšak úniky informací netrpí pouze Kováři Rovnováhy…

Pohodlně jsem se uvelebila v křesle, na stolku hrnek kafe, na kolenou notebook. Můj celkový výraz se dal popsat několika málo slovy – „Nerušit! Učím se a musím se soustředit!“ Ne že by to nebyla tak docela pravda. Člověk se učí po celý život – a nesoustředit se na hlášení pro Xaveria Hawka se opravdu nevyplácí.

Vaše Lordstvo, Ačkoli je dovršení infiltrace Kovářů Rovnováhy pomocí vytvoření samostatné spin-off série efektivní ukázkou toho, kdo je ve skutečnosti pánem multiversa a tím pádem působí jako jednoznačný triumf, nepostrádá jistá rizika.
Tím nejzákladnějším je „exkurze na druhou stranu“. Tak jako se prostřednictvím série Agent JFK svět svět poznal krom světlých i ty temné stránky Kovářů Rovnováhy, nyní jsou tomu samému vystaveni Vaši vlastní lidé. Tím narážím na skutečnost, že už z podstaty série Agent X-Hawk Vaši lidé a Vy rovněž získáte v rámci multiverza výrazně lidštější rozměr.
Což se sebou přináší mnohé výhody, které by však mohly zkomplikovat uplatňování Vámi preferované dlouhodobé strategii získávání vlivu. Mnozí se Vám podrobují ze strachu z Vaší nevyzpytatelnosti, jistoty Vašeho tvrdého postupu v případě odporu, atp. K tomu ale potřebují věřit a mít jistotu, že jste schopný své hrozby do posledního písmene naplnit.
Jste si doopravdy jist, že se tohle nezmění, když budou Vaši zabijáci považováni čtenářskou obcí za milé chlapíky ze sousedství, s kterými by bylo fajn si poklábosit?
Reálnost této hrozby však bude možné posoudit až v následujících pokračováních; v této chvíli se jedná pouze o možnost, kterou je zapotřebí nepodcenit.

Byla jsem si tak napůl jistá, že se celý problém v rámci Hitmana podařilo vyřešit k plné X-Hawkově spokojenosti. K mé už mnohem méně. Celá koncepce série balancovala mezi dvěma extrémy a třebaže se vyhnula Skylle přehnaného zlidšťování „té špatné strany“, chňapla ji Charybda rolí a masek. Rozhodnutí nedívat se dál než na jeviště mi připadalo zcela v souladu s pudem sebezáchovy, když víte, že za scénou najdete režiséra a tím je Xaverius Hawk. Který vzbuzuje dojem padoucha právě uprchlého z bondovek.
Ale psát o tomhle nemělo smysl. Jednak šéfa podobné postřehy nezajímají, jednak se v průběhu děje chová přesně tak, jak od něj Agentura, Framon Dotchi a mnozí další očekávají.

Samotný příběh vypráví o Framonu Dotchim, nájemném vrahovi ve Vašich službách, který je poslán s neomezenými zdroji a prakticky nulovými informacemi na misi s poněkud vágním zadáním: zabít vysoce postaveného představitele Kovářů Rovnováhy – a způsobit tím co největší zmatek. Krom plnění úkolu tráví svůj čas i hrou na kočku a na myš s agenturním zabijákem a škádlením pražského podsvětí.
Přestože – jak se na knihu maskovanou za dobrodružnou chuťovku sluší a patří – nepostrádá pořádnou dávku akce, hlášek a (těžko říct, nakolik neočekávaných) zvratů, hlavní protagonista působí krajně rozporuplně. Na jednu stranu se prezentuje jako sarkastický pozorovatel, na druhou se povážlivě věnuje sebezpytování, chmurnými úvahami o morálních dilematech – a neschopnosti překročit vlastní stín.

Připadalo mi, že Miroslav Žamboch neměl právě nejlepší pocit, když psal o práci pro X-Hawka. Ale s Framonem si zjevně rozumněl. Možná až příliš, spoustu času strávil snahou čtenáři naznačit, že Dotchi je jen hříčkou v rukách mnohem vyšších sil, s nimiž se snaží poprat, jak jen to jde. Autorova slabost pro osudem zmítané charaktery našla dokonalou odezvu v slabších chvilkách a udělala z nich Dotchiho hlavní povahový rys. Jenže každý máme nějakou minulost, proč se tedy kolem toho pohybovat se v kruhu jako pes honící si vlastní ocas?
Jestliže mám potřebu řešit svá traumata, odkryju před čtenářem jejich příčinu. Možná by měl pro Dotchiho člověk mnohem větší pochopení, než když vidí jenom stíny stínů.

Potenciálnímu riziku nesrozumitelnosti reálií se autor dokázal mistrovsky vyhnout. Vyprávění v první osobě pochopitelně neumožňuje sledovat svět jinak než očima Framona Dotchiho – jehož cesty se kříží s cestami „starých známých“ z agentury. Srozumitelnost textu tím nijak netrpí. Pro znalce série je odhalení oblíbených hrdinů či náhled na již použitou scénu snímanou z jiného úhlu pohledu bonusem, aniž by začátečníci měli pocit, že jim kdesi ujel vlak.
Vše je psáno lehce a s jiskrou. Lze říct, že maskování za čtivo vhodné do dopravních prostředků funguje – a to více než dobře. Dokonalosti kamufláže však ubírá absence rozdělení na kapitol. Výsledkem je občasná nepřehlednost, ztrácení se a nemožnost efektivního odreagování.
Pochopitelně, Miroslav Žamboch napsal mnohem víc a mnohem lepších textů. V kontextu dobrodružné sešitové literatury se ale rozhodně neztratí.

S úctou a pozdravem

J.E.P.

Kdybych měla posoudit Hitmana v rámci série JFK, přišel by mi lehce nadprůměrný – a jako úvodní díl mnohem nadějnější než svého času Pašerák. A závěr sliboval mnohé…
Vzhledem k cílovému čtenářstvu jsem nepovažovala za vhodné to nadatlit do mailu. Teď už jen stačilo jedno klepnutí myší a e-mail vyrazil do světa. Na adresu oficiální – a pak i na tu neoficiální. Věděla jsem, že zejména na té druhé bude skutečně netrpělivě očekáván…

V duchu jsem nad tím zavrtěla hlavou a pomyslela si o výhodě starých známých. Kováři Rovnováhy chtějí věřit iluzím, které si udělali o X-Hawkovi. A především lidech, kteří pro něj pracují. A Framonův příběh jen pomůže tyto iluze ukotvit.
Je snadné věřit, že hlavní motivací je strach, ultimátní nátlak, nenávist. A ještě snadnější, že navzdory všemu si každý hledá cestičky, jak se nevystavit postihu a zároveň jednat v souladu s kodexem cti, který je hraběti z Jestřábí Lhoty neznámý. Od toho všeho je pak pouze krok k představě možné vzpoury. Stačilo by jen najít odvahu se vzepřít. Nebo vytvořit důmyslný plán. A jestliže jsou agentura ti dobří, neměli by…?
Ano.
Je pro ně příliš snadné se soustředit na podobné představy a nevidět, že si své nepřátele dělají sami. Že ultimativní oddělení, války v jednotlivých světech, působení vnitřního oddělení, zneužívání pravomocí některých představitelů staví mnohé před otázku, jestli X-Hawk přece jen není lepší volbou, jestli neplatí, že nepřítel mého nepřítele je můj spojenec…
Člověk se cítí mnohem, mnohem klidněji, když má proti sobě protivníka jako je Framon – než takovou Nerix. A v neposlední řadě je o někom, jako je pan Dotchi, mnohem příjemnější číst. Ale válka mezi Kováři Rovnováhy a X-Hawkem není jen záležitostí vlakového čtiva. Agent X-Hawk je špička ledovce – a až agenturní loď narazí na ty části důmyslně skryté pod hladinou, ať s nimi má Bůh slitování. Od Xaveria Hawka se ho rozhodně nedočkají.

• Miroslav Žamboch: Agent X-Hawk: Hitman
• Triton, Praha: 2010
• obal: Petr Vyoral
• 144 stran/ 139 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).