Gulliverovi chráněnci (Star Trek - Nová generace 11), Keith Sharee
 |
Gulliverovi chráněnci – pero mocnější než meč
Není myslím pochyb o tom, že vesmír má smysl pro humor. Pravda, občas nabývá ten humor poněkud černějšího nebo tragikomického odstínu, ale tak už to chodí. Rovněž mnoho slavných antiutopických románu má v sobě prvky komedie – protože není pochyb ani o tom, že většina skutečných totalitních režimu lidské historie byla i při vší své zrůdnosti v podstatě komická. Tohle všechno věděli i spisovatelé science fiction, ať už George Orwell (1984) nebo Ray Bradbury (451 stupňů Fahrenheita). A ví to i Keith Sharee, který nám v novém TNG románu nakladatelství Laser-books Gulliverovi chráněnci jednu takovou společnost představuje.
Už při zběžném pohledu si nelze nevšimnout podobnosti knihy s jiným dříve vydaným románem série, Výkřikem do tmy Michaela Jana Friedmana. Stejně jako v jeho případě Enterprise během pátrání po jiné dříve ztracené lodi Flotily, tentokrát stylově pojmenované Huxley (britský spisovatel Aldous Huxley je autor jiné slavné antiutopie, Konec civilizace), nachází tentokrát izolovanou lidskou kolonii Výspu, založenou ještě v době takzvaného postatomového děsu, tedy bezprostředně po třetí světové válce na Zemi, kde byl doveden k dokonalosti totalitní systém založený na uctívání „Absolutní pravdy“ v kombinaci s neustálou cenzurou a kontrolou myšlenek. Za nejhorší zločin je přitom považována jakákoliv forma „lži“, tedy včetně všech projevů lidské představivosti nebo fantazie jako jsou literatura, poezie, umění – a především science fiction. Na Enterprise si bohužel tuto skutečnost uvědomují až ve chvíli, kdy výsadek Myšlenkové stráže vedený šíleným fanatikem Ferrisem proniká pod záminkou zdravotní inspekce na palubu a zmocňuje se samotného kapitána Picarda. Na jeho záchranu se vydává výsadek komandéra Rikera, který však padá do léčky, zatímco Enterprise je pozvolna ničena tlupou takzvaných jednookáčů, bojových robotů Myšlenkové stráže schopných číst lidské myšlenky a podle toho přizpůsobovat svoji taktiku. V celé mozaice přitom hraje důležitou roli i série záhadných mystických halucinací poradkyně Troi, zvláštní výspanské létající formy života, nezvykle labilní ředitel Myšlenkové stráže Crichton nebo Worfuv tajný plán na získání nehynoucí slávy spojený se zvláštní dvojicí antropologů, členů První Federace, která tak hezky zkoušela kapitána Kirka ve třetí klasické epizodě Tah s Corbomitem.
Největším kladem románu je nepochybně přímo hmatatelné nadšení, zaujetí a zápal, s jakým byl autorem napsán. Zjevně jde o dílo podobného typu fanouška, jakým je u nás třeba Petr Macek, který má Star Trek perfektně „zmáknutý“, a to včetně méně známých epizod či detailů. Navíc disponuje taktéž velmi slušnou fantazií, a hlavně si dokáže krásně hrát, vymýšlet nové nápady, reakce a zvraty jako třeba některé taktiky použité v tísni posádkou Enterprise k boji s jednookáči i všemocnou Myšlenkovou stráží, lukem a šípy počínaje a Datovou poezií (není sice tak podařená jako Óda na Flíčka, ale stejně celkem pěkná) konče. Navíc má děj velice slušný odpich a třeba po scéně Worfova konečného účtování „na férovku“ s párem jednookáčů budete zaručeně odolávat pokušení vyletět ze židle a předvést ten pravý klingonský pokřik smrti.
Knize přitom nechybí ani morální poselství, a to nejen to očekávané v podobě významu tolerance, fantazie a toho, jak zle mohou dopadat zaslepené snahy o hledání „trvalé pravdy“. Celou knihou například prochází motiv filozofie zen-buddhismu v podání nové a dost nečekané přítelkyně Wesley Crushera, exotické důstojnice Ostrahy Šikibo. A že musí podobný nádech působit ve Star Treku asi jako Klingon na Romulu? To byste se divili. Zapadne tam jedna radost, a možná pochopíte, proč byla právě tato filozofie tak oblíbená i u některých věhlasných vědců a fyziků dneška. Rovněž postavy jako slepá technička Šikulka Taylorová nebo nešťastný vůdce výspanských vzbouřenců Odysseus míří hlouběji, než se zdá, a budete na ně jen těžko zapomínat, stejně jako na některá velmi nečekaná, přesto logická odhalení během příběhu.
Pravda na druhou stranu je, že Gulliverovi chráněnci nejsou ani zdaleka dokonalí. Pokud bych měl knihu shrnout jedním slovem, bylo by to „neučesaná“ – propracované pasáže střídají místa, která jsou trochu hluchá, některé kapitoly jako by nedržely moc pohromadě nebo nezapadly správně do kontextu příběhu a občas vykoukne nějaká méně logická berlička, kterou si autor pomáhá, aby všechno fungovalo, například způsob zničení obřího jednookáče v závěru. Rovněž zvrat okolo poradkyně Troi těsně před koncem příběhu je problematický – na jedné straně další nesporně originální nápad, ovšem také trochu podraz, který určitě některé čtenáře nenadchne.
Přesto, v celkovém součtu jsou Gulliverovi chráněnci zcela výjimečným kouskem. Je to dílo talentovaného začátečníka, které však překypuje originalitou a nadšením, s nímž hravě poráží i lecjakého veterána – třeba zmiňovaný Friedmanův rádoby filozofický výplod zatlouká do země snad na všech frontách. V českém vydání se k tomu navíc přidává tradičně dokonalý překlad a například velice praktická rukověť v knize použitých mytologických postav a názvů – vzhledem k tomu, že i v tomto směru se autor činil, bude většinu z nich znát asi jen málokdo.
Tahle kniha pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Domnívám se, že žádný fanoušek Star Treku jejím čtením neudělá chybu… a jistě stojí za to popřemýšlet i nad tím, jaké poučení nám chtěl jejím prostřednictvím autor sdělit.
- Keith Sharee: Gulliverovi chráněnci
- vydal: Laser-books, Plzeň 2005
- přeložila: Anna Štefánková
- obálka: Petr Bauer
- 271 stran / 145 Kč