Emancipátor, Ray Aldridge
 |
Sbírka povídek Ray Aldridge Dilvermoon i při letmém, natož pak při pozorném čtení vyvolává dojem jakési snivě melancholické krutosti. Stejnou atmosféru tedy ten, kdo ji zná, očekává i od Emancipátora, trilogie skládající se z dílů s názvy Faraoský kontrakt, Vládce všeho a Orfeovský stroj.
Ovšem ta snivá melancholie vypravěčského stylu, kontrastující s líčením mnohdy neskutečně nelidských osudů a hořce krutých vyvrcholení, která je příčinou výjimečného výsledného dojmu z povídek, se v Emancipátorovi jaksi ztrácí. Ve Faraoském kontraktu ustupuje do pozadí ve prospěch akce a v dalších dvou dílech mizí takřka úplně. Snad je to i logické, nejedná se přece o povídky, ale o rozsáhle koncipovaný příběh, který nemůže být závislý jen na neskutečně sugestivním pocitu, ale nutně vyžaduje dostatečně košatý děj a silný výchozí konflikt. Faraoský kontrakt představuje pouhé rozehrání partie, která se převalí Vládcem všeho a vyvrcholí v Orfeovském stroji.
Pro začátek je sice využit nosný prvek povídek – Animální planina – a jste vtaženi do dobrodružné cesty Ruize Awa za splněním kontraktu, který uzavřel s Uměleckou ligou, největším Pangalaktickým obchodníkem s otroky. Oficiálně má na planetě Farao vypátrat a zneškodnit ilegální konkurenci, zjistit, kde se do organizace vloudil špion, a pokud možno nebýt odhalen jako agent Ligy. Pro případ prozrazení je vybaven sítí smrti – úpravou mozku, která v případě ohrožení Ruize zabije a těsně předtím odešle do Ligy veškeré údaje, které do té doby zjistil.
Po jakoby useknutém konci prvního dílu na něj navazuje Vládce všeho bezprostředně a bez zbytečných úvodů a shrnutí předešlého děje. Ruiz Aw musí použít veškeré síly a důvtipu, aby mohl pokračovat ve svém záměru obelstít piráty, Ligu a všechny ostatní, kteří jej i jeho společníky chtějí zabít. Teď právě sice uvízl na planetě Strašpytel s otrokáři v patách, ve společnosti kouzelníka, připraveného při první příležitosti zradit, a s nečekanou komplikací, kterou pro otrlého donucovače je romantická láska, ale to přece není něco, s čím by si neporadil. A co víc, jak i sám autor nezapomíná často zdůraznit, neuvěřitelně mu přeje štěstí. Snad proto se vždycky v pravou chvíli najde řešení zdánlivě neřešitelné situace a síť smrti v Ruizově mozku opět odloží jeho usmrcení, což je k podivu zvláště když Ruiz konečně pozná, co je skutečným záměrem Ligy, a od té chvíle vlastně pracuje proti ní.
Jak je ve světě Dilvermoonu zvykem, nikomu nelze věřit a spolupráce je možná jen na základě systému služeb, protislužeb, drobného nebo většího vydírání a nátlaku. Ani spolupráce Ruize Awa s místním magnátem a adeptem na proklamovaného Vládce všeho není výjimkou. Je nutné neprozradit skutečné cíle a být připraven na zradu od kohokoli. Kudla v zádech je totiž tím nejjednodušším způsobem, jak se vyhnout placení.
V Orfeovském stroji se příběhy Ruize Awa, bývalého otroka, emancipátora, donucovače a romanticky zamilovaného muže uzavírají. Už je zase uprostřed potíží a na lodi plné potenciálních sebevrahů prchá krajinou se společníky, z nichž jeden, neznámo který, má mozek upravený tak, aby pracoval ve prospěch jeho protivníků. Ukazují se další nepřátelé, další zákruty a obezličky – prostě způsob jednání pro tuto planetu typický: Jakýmikoli prostředky tě přinutím k tomu, abys udělal, co chci, a já tě při tom podrazím, kdykoli to bude jen trochu možné. Dlužno říct, že Ruiz Aw se chová ve vztahu ke svým společníkům i protivníkům naprosto stejně.
Po dalších peripetiích, během kterých se konečně prozradí, kdo že to je pomocníkem Awových nepřátel, děj vyvrcholí velkou bitvou všech proti všem. Konečně se také dozvíme, proč a jak se chtěl Publius stát vládcem všeho, proč jsou všichni tak posedlí genši ve věži Alonza Yuberra a co je míněno tím Orfeovským strojem z názvu knihy. Snad neprozradím mnoho, když řeknu, že kdo má rád šťastné konce, přijde si na své.
Tak, a slavné finále je za námi. Z předchozího, jak aspoň doufám, vyplývá, že tato trilogie nedokázala naplnit moje očekávání. I když je nabitá dějem a některé zvraty jsou opravdu nečekané, od začátku je jasné, že kdo má být oběšen, neutopí se. Už v prvním dílu se ukázalo, že autor míří někam jinam, než jak rozehrál specifika světa Dilvermoonu v povídkách. Druhý díl toto směřování potvrdil a závěrečný je už zcela obyčejná akční honička s kulisami sice dobře vymyšlenými a uplatněnými, ale také se zcela předvídatelným vyústěním děje. Bohužel to je ke škodě věci.
Od počátku to vypadá, jako by autor marnotratně rozehrával vedlejší epizody, které pak bezostyšně opouští a nechává je v podstatě bez užitku pro další děj vyšumět. Například hned úvodní scéna Faraoského kontraktu se smečkou animoidů vzbuzuje dojem, že budou v ději plnit mnohem významnější funkci než sice efektní, ale přece jen pro další vývoj příběhu bezvýznamný úkol zahájit děj.
To, že melancholicko-snivý opar čistě dekadentní krutosti z povídek Dilvermoonu se z Emancipátorské trilogie zcela vytratil, už tu bylo řečeno. Jestli to je dobře, nebo špatně – posuďte sami. Je to prostě jiné kafe než povídky. Ostřejší, černější, přímočařejší, akčnější. Děj běží svižně vpřed, odbočky a vedlejší linie vždy zapadnou tam, kam mají, jazyk neklopýtá, prohřešky proti češtině se dají spočítat na prstech jedné ruky a je nutno je přičíst na vrub nedokonalé korektury, nikoli překladatele. Dalo by se snad diskutovat o některých zvolených termínech, ale patrně vycházejí z terminologie originálu. Přesto je tady něco, co brání hodnotit Emancipátorskou trilogii stejně vysoko jako povídky. Bez té až lyrické krutosti je to prostě jenom jeden z mnoha dalších opusů řemeslně dobře odvedených, ale jinak ničím nevybočujících z houfu jiných.
K povídkám se vracím opakovaně, k novému přečtení trilogie mě přimělo jen psaní této recenze.
- Ray Aldridge: Emancipátor (Faraoský kontrakt, Vládce všeho, Orfeovský stroj)
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2001
- přeložili: Ladislava Vojtková, Josef Hořejší (Vládce všeho)
- obálky: Thomas Thiemeyer, Jim Burns (Orfeovský stroj)
- 272, 286, 304 stran / 179, 179, 189 Kč
