Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Elfové ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Elfové, Elfové 1

Hennen - Elfové

Bernhard Hennen – Elfové

Třeskutá zima panuje v zemi u fjordu, když Mandred Torgridson vytáhne se svými druhy na lov nestvůry, která řádí v těsné blízkosti jeho vesnice. Ale zatímco na obloze tančí vílí záře, vyrazí z lesního podrostu proti nim podivná bytost – napůl muž, napůl divoký kanec a připraví lovcům rychlou smrt. Jediný Mandred se těžce raněný zachrání v blízkém kamenném kruhu, ale jeho rány jsou příliš hluboké a zima příliš velká. Když pak znovu procitne, nalézá se pod obrovským dubem, který se s ním podělí o svou zázračnou léčivou sílu. Mandred zjistí, že byl přenesen do tajemstvím opředeného světa elfů. A zmocní se ho podezření, že netvor by mohl pocházet právě odtamtud. Neohroženě předstoupí před stejně krásnou jako chladnou elfí královnu a žádá pomstu za oběti kančího muže. Královna povolá k tomuto účelu legendární elfí lov, aby byla bestie co nejdřív zneškodněna. S Mandredem odcestují do země lidí i dva válečníci Nuramon a Farodin, dva elfové, které obklopují mnohá tajemství a kteří podle tradic dávných minesengrů soupeří o přízeň kouzelnice Noroelle. Brzy však lov obklopí zlá kouzla a klam. Z kančího muže se vyklube démon ze starých časů…

Kančí muž

Uprostřed zasněžené paseky ležela mrtvola losího býka. Z rozervaného masa se ještě kouřilo. Mandredovi a jeho třem druhům bylo jasné, co to znamená: museli lovce právě vyplašit. Mrtvé tělo bylo pokryto krvavými pruhy, masivní losí lebka byla rozlomená. Mandred neznal žádné zvíře, které by lovilo jen proto, aby pak sežralo pouze mozek své kořisti. Přitlumený šelest ho přiměl rozhlédnout se pozorně kolem sebe. V kroužících kaskádách padal z větví jedné vysoké borovice na okraji paseky sníh. Vzduch byl naplněn jemnými krystalky ledu. Mandred nedůvěřivým pohledem sledoval podrost. Nyní byl les zase zcela tichý. Daleko nad vrcholky stromů se ukázala zelená vílí záře tančící po obloze. Nebyla to noc vhodná k výletu do lesa!
„To nic, jen větev zlomená pod tíhou sněhu,“ řekl blonďatý Gudleif a oklepal si z těžkého pláště sníh. „Tak se netvař jako vzteklý pes. Nakonec uvidíš, že jsme stopovali jen obyčejnou smečku vlků.“
Do srdce čtyř mužů se přesto vkradla obava. Každý myslel na slova starého muže, který je varoval před smrtelně nebezpečnou bestií, žijící v horách. Bylo to snad přece jen něco víc než výplod čiré fantazie, vyvolané z horečky? Mandred byl jarl z Firnstaynu, což byla malá vesnička, ležící za lesem přímo u fjordu. Byla jeho povinnost odvrátit každé nebezpečí, které by mohlo ohrozit vesnici. Slova toho starce byla však tak naléhavá, že se musel zařídit podle nich. A přece…
V zimách jako tato, které začaly dřív, přinesly příliš mnoho chladu a v nichž zelená vílí záře tančila na nebi, přicházely do světa lidí děti Albů. Mandred to věděl a jeho druhové to věděli také.
Asmund měl na luku založený šíp a nervózně pomrkával. Šlachovitý, rudovlasý muž mnoho řečí nenadělal. Přišel do Firnstaynu před dvěma lety. Vykládalo se o něm, že býval na jihu slavným zlodějem dobytka a že král Horsa Silný dokonce vypsal za jeho hlavu odměnu. Mandred se o to nezajímal. Asmund byl dobrý lovec, který přinášel do vesnice mnoho masa. To platilo víc než nějaké divoké fámy.
Gudleifa a Ragnara znal Mandred už od dětství. Oba byli rybáři. Gudleif byl statný chlapík, silný jako medvěd; stále dobře naladěný, měl mnoho přátel, i když platil za poněkud prostoduchého. Ragnar byl malý a tmavovlasý a tím se odlišoval od vysokých, většinou plavovlasých obyvatel Fjordlandu. Někdy se mu kvůli tomu posmívali a za zády mu říkali koboldí dítě. To byl ovšem hloupý nesmysl. Ragnar byl muž se srdcem na pravém místě. Někdo, na koho se člověk mohl naprosto spolehnout!
Mandredovou hlavou prolétla teskná vzpomínka na Freyu, jeho ženu. Teď určitě seděla u ohniště a naslouchala zvukům noci. Vzal s sebou signální roh. Jedno zadutí znamenalo nebezpečí; kdyby naproti tomu zadul na roh dvakrát, každý ve vesnici by věděl, že venku žádné nebezpečí nečíhá a že se lovci právě vracejí domů.
Asmund sklonil luk a varovně si položil prst na rty. Zvedl hlavu jako honicí pes, který právě zavětřil nový pach. Nyní to ucítil i Mandred. Přes světlinu se táhl jakýsi podivný odér, připomínající zápach zkažených vajec.
„Snad je to nějaký trol,“ zašeptal Gudleif. „V tuhých zimách občas vylézají z kopců. Trol by klidně dokázal srazit losa jenom pěstí.“
Asmund vrhl na Gudleifa zachmuřený pohled a gestem mu naznačil, aby mlčel. Dřevo stromů tiše skřípalo chladem. Mandreda se náhle zmocnil pocit, že je pozorován. Něco bylo zde. Docela blízko.
Znenadání se větvoví jednoho lískového keře rozlétlo a vyrazily odtud dva bílé stíny, doprovázené hlasitým tlukotem křídel. Mandred bezděky pozvedl oštěp, ale vzápětí vydechl úlevou. Byly to jen dvě sněžné koroptve!
Co je ale vyplašilo? Ragnar namířil na lískový keř luk. Jarl sklonil zbraň. Cítil, jak se mu sevřel žaludek. Číhala snad v křoví nestvůra? Tiše vyčkávali.
Zdálo se, že uběhla celá věčnost, ale stále se nic nehýbalo. Čtveřice lovců vytvořila kolem křoví široký půlkruh. Napětí se pomalu stávalo nesnesitelné. Mandred cítil, jak mu po zádech stéká chladný pot a hromadí se dole u opasku. Cesta zpět do vesnice byla daleká. Kdyby oblečení úplně propotil, nechránilo by ho už proti zimě, byli by nuceni rozbít někde tábor a rozdělat oheň.
Podsaditý Gudleif poklekl a zabodl do země oštěp. Potom hrábl rukama do čerstvého sněhu a s tichým šelestem z něj uplácal kouli. Pohlédl na Mandreda a jarl mlčky kývnul. Vzápětí sněhová koule, vymrštěná v dalekém oblouku, přistála uprostřed křoví. Nic se nepohnulo.
Mandred ulehčeně vydechl. Jejich strach oživovaly zřejmě jen noční stíny. Byli to oni sami, kdo vyplašil koroptve!
Gudleif se široce ušklíbl. „To nic není. Ta potvora, co roztrhala losa, je už asi dávno za horama.“
„Jsme to ale pěkná lovecká skupina,“ zasmál se nyní i Ragnar. „Za chvilku utečeme i před zaječím prdem!“
Gudleif se zvedl a popadl oštěp. „Tak teď ten stín napíchnu!“ Se smíchem jím prohrábl větve křoví kolem.
Náhle ho však cosi prudce strhlo dopředu. Mandred zahlédl velkou, drápatou ruku, která obemkla dřík oštěpu. Gudleif ze sebe vydal pronikavý výkřik, který však náhle přešel v bublavé chroptění. Statný muž se zapotácel, obě ruce přitisknuté k hrdlu. Mezi prsty mu prosakovala krev a stékala dolů po zimní kazajce z vlčí kůže.
Z křoví vyrazila obrovská postava, napůl muž, napůl kanec. Vzhledem k hmotnosti masivní kančí hlavy stálo monstrum hluboce předkloněné, a přesto i takto se tyčilo nad zemí více než na dva mužské kroky. Trup netvora patřil mohutnému obru; silné, uzlovité provazce svalů se mu táhly přes ramena i paže. Ruce končily dlouhými, černými drápy. Nohy pod koleny byly nepřirozeně tenké a hustě porostlé šedočernými, tvrdými štětinami. Místo chodidel měla nestvůra rozeklaná kopyta.
Kančí muž vyrazil hluboké, hrdelní zamručení. Z čelistí mu trčely ven dlouhé kly, ostré jako dýka. Očima jako by chtěl Mandreda pohltit.
Asmund prudce pozvedl luk. Z jeho tětivy vyletěl šíp. Zasáhl bestii z boku do hlavy a zanechal po sobě tenký rudý šrám. Mandred pevněji stiskl oštěp.
Gudleif ale poklesl v kolenou. Po dobu asi jednoho úderu srdce se potácel a pak náhle padl a převalil se na bok. Jeho ruce, přitisknuté k hrdlu, povolily. Krev stále ještě proudem tryskala z jeho rozervaného hrdla a mohutné nohy sebou křečovitě cukaly.
Mandreda se zmocnil slepý vztek. Vyřítil se kupředu a vší silou vrazil oštěp do hrudi kančího muže. Připadalo mu, jako by naběhl na skálu. List oštěpu sklouzl po boku monstra, aniž by mu způsobil nějakou škodu. Drápatá ruka vyrazila vpřed a roztříštila dřík zbraně.
Ragnar zaútočil na netvora z boku, aby ho tak odlákal od Mandreda. Ale ani jeho oštěp nedokázal obludě nějak vážněji uškodit.
Mandred se vrhl do sněhu a vytáhl z opasku sekeru. Byla to dobrá zbraň s úzkou a ostrou čepelí. Monstrum znovu zamručelo. Pak sehnulo obrovskou hlavu a vyřítilo se na něj. Jeden kel zasáhl Mandreda na vnitřní straně stehna, rozdrtil svaly a roztříštil stříbrem potažený signální roh, který měl Mandred pověšený u opasku. Škubnutím pak kančí muž trhnul hlavou dozadu, takže Mandred byl vymrštěn do vzduchu a tvrdě přistál v lískovém křoví.
Napůl ochromen bolestí si sevřel jednou rukou silně krvácející ránu, zatímco druhou odtrhl z pláště pruh látky. Rychle přitiskl vlněný úplet na ránu a sundal si opasek, aby si nohu aspoň provizorně obvázal.
Od paseky bylo slyšet pronikavé výkřiky. Mandred ulomil z keře jednu větev a prostrčil ji skrz opasek. Pak utáhl kožený pásek těsněji, aby obemkl jeho zraněné stehno jako škrtidlo. Bolest byla tak prudká, že málem ztrácel vědomí.
Výkřiky z paseky zatím umlkly. Mandred opatrně rozhrnul větve keře. Jeho druhové leželi na sněhu bez života. Kančí muž se skláněl nad Ragnarem a znovu a znovu mu vrážel kly do hrudi. Mandredova sekera ležela vedle bestie. Vše v něm ho nabádalo k tomu, aby na netvora odvážně zaútočil, ať už ozbrojen, či ne. Bylo zbabělé a nečestné odplížit se potichu z boje! Ale bylo také hloupé vrhnout se bezhlavě do beznadějného zápasu. Byl jarl a nesl zodpovědnost za svou vesnici. Proto musel především varovat ty, kdo byli ještě naživu!
Ale nemohl se jen tak prostě vrátit do Firnstaynu. Jeho stopa by netvora bezpečně přivedla až k vesnici. Musel najít jinou cestu. Palec po palci se Mandred zády napřed začal prodírat ven z křoví. Pokaždé, když praskla nějaká větev, málem se mu zastavilo srdce. Ale bestie se o něj nestarala. Dřepěla na světlině, plně zaměstnána hrůznou hostinou. Když vylezl z křoví, odvážil se Mandred napůl narovnat. Nohou mu při tom projela bodavá bolest. Ohmatal vlněný cár, kterým si obvázal zranění. Mezitím ho pokryla ledová krusta. Jak dlouho vydrží v zimě s tímto zraněním?
Jarl odbelhal krátký kus cesty k okraji lesa. Jeho pohled zalétl k příkrému útesu, jehož temný vrchol čněl vysoko nad fjordem. Tam nahoře se nacházel prastarý kamenný kruh. A docela blízko u něj byla hromada dřeva, určená k zapálení signálního ohně. Kdyby dokázal oheň zapálit, byla by vesnice varována. Ale až tam nahoru to bylo více než dvě míle daleko.
Mandred se držel u okraje lesa, ale vpřed mohl postupovat jen pomalu a obtížně, protože mu překážel čerstvý, sypký sníh. Sklíčeně si změřil daleko se táhnoucí sněhové pole před sebou, které na zadní straně útesu v mírném sklonu stoupalo. Tam stěží nalezne nějaký úkryt a široká stopa, kterou po sobě ve sněhu zanechával, se nedala nijak přehlédnout.
Vyčerpaně se opřel o kmen staré lípy a snažil se znovu sebrat síly. Kdyby tak věnoval slovům starce větší pozornost! Našli ho jednou ráno před dřevěnou palisádou, která chránila vesnici. Zima ubožákovi bezmála vysála život z kostí. V horečnatém blouznění vyprávěl o kanci, který chodí zpříma. O netvorovi, který přišel z kopců kdesi daleko na severu, aby do fjordlandských vesnic přinesl smrt a zmar. Lidožrout! Kdyby stařec vykládal o trolech, kteří se vynořili z horských hlubin, o zlopověstných koboldech, kteří si barvili vlněné čepice krví zavražděných, nebo o elfím lovu s jeho bílými vlky, Mandred by tomu docela i uvěřil. Ale kanec, který chodí zpříma a požírá lidi… Nikdo předtím ještě nikdy o takovém stvoření neslyšel! Proto Mandred rychle odbyl řeči starého muže jako zmatené, šílené halucinace z horečky.
Pak přišla noc uprostřed zimy. Cizinec si dal Mandreda zavolat k úmrtnímu lůžku. Nemohl dosáhnout pokoje dřív, dokud mu Mandred neodpřísáhl, že bude po netvorovi pátrat a že bude před ním varovat ostatní vesnice ve fjordu. Mandred starci ještě stále nevěřil, ale byl čestný muž, který nebral přísahu na lehkou váhu. Proto se vypravil na lov…
Kéž by jen byli opatrnější!
Mandred zhluboka vydechl, pak se namáhavě vybelhal ven na rozsáhlé sněhové pole. Jeho levá noha byla úplně bez vlády. Aspoň něco dobrého měla zima do sebe, protože už necítil žádnou bolest. Ale ochromená noha mu ztěžovala chůzi. Stále klopýtal. Napůl se plazil a napůl šel, a tak se probojovával kupředu. Od kančího muže nebylo ještě nic slyšet. Jestlipak už se svou děsivou hostinou skončil?
Konečně dorazil Mandred na široké suťové pole. Loni na podzim se sem sesunula kamenná lavina. Zrádný podklad ležel nyní skryt pod vysokým sněhovým pokryvem.
Mandredovo vědomí bylo částečně zamlženo. Přerývaně, namáhavě dýchal. Husté bílé obláčky páry mu stoupaly z úst a srážely se jako jinovatka na jeho vousech. Zatracený mráz!
Jarlovy myšlenky se zatoulaly nazpět do posledního léta, kdy si sem několikrát s Freyou vyšli. Leželi spolu v trávě a pozorovali hvězdnou oblohu. Chlubil se jí loveckými zážitky a vyprávěl jí, jak doprovázel krále Horsu Silného na jeho válečné výpravě na fargonské pobřeží. Freya ho trpělivě poslouchala a občas si ho i trochu dobírala, když se jí zdálo, že své hrdinské činy příliš přikrášlil. Její jazyk dokázal být pořádně ostrý, jako nůž! Ale líbat uměla jako… Ne, jen na to nemyslet! Těžce polknul. Brzy by měl být otcem. Ale své dítě nikdy neuvidí! Zdalipak to bude chlapec?
Mandred se opřel o velký balvan, aby si oddechl. Měl za sebou polovinu cesty. Jeho pohled sklouzl nazpět k okraji lesa. Temnotou v něm nemohla zelená vílí záře nijak proniknout, ale zde na horském svahu bylo vše vidět tak zřetelně jako za nějaké měsíční noci, kdy je úplněk.
Noci jako tyto měl vždycky rád, i když podivné světlo mnohé lidi v Severních zemích děsilo. Vypadalo to, jako by oblohu potáhly obrovské pásy nějaké kouzelné látky, utkané z jiskřící záře hvězd.
Někteří říkali, že v tomto světle se skrývají elfové, když v noci vyjedou přes mrazem zjasnělé nebe na lov. Mandred se usmál. Freyi se ta představa líbila. Milovala sedět za zimních večerů u ohniště a poslouchat pohádky; o trolech z dalekých hor a o elfech, jejichž srdce byla tak chladná jako záře zimních hvězd.
Z myšlenek vyrušil Mandreda pohyb na okraji lesa. Kančí muž! Bestie ho zřejmě začala pronásledovat. Dobrá! Každým krokem nahoru po útesu ji odváděl pryč od vesnice. Jen musí vydržet… Ať si mu pak netvor třeba rozerve hruď a sežere srdce, jen když se mu podaří rozžehnout signální oheň!
Mandred se odtrhl od balvanu a zapotácel se. Jeho nohy! Byly… ano, ještě tu sice byly, ale on je už necítil. Neměl se zastavovat! Byl takový blázen… každé dítě přece vědělo, že odpočívat v této zimě znamená smrt! Mandred zoufale pohlédl dolů na své nohy. Ztuhlé a znecitlivělé, nebudou ho už varovat, když štěrk pod ním uklouzne. Staly se zrádci, přeběhly k nepříteli, který se snažil zabránit tomu, aby zapálil varovný oheň. Jarl se začal smát. Ale v jeho smíchu nebylo ani stopy po nějakém veselí. Jeho nohy přeběhly. Jaký nesmysl! Pomalu se ho zmocňovalo šílenství. Nohy byly prostě jen mrtvé maso, takové, jakým už brzy bude celý muž. Zuřivě kopl do balvanu. Nic. Jako by tu jeho nohy vůbec nebyly. Mohl ale ještě jít. To byla jen otázka vůle. Ale musel si dávat velký pozor, kam šlápne.
S obavou se ohlédl dozadu. Kančí muž právě vstoupil na sněhové pole. Nezdálo se, že by příliš spěchal. Věděl snad, že existuje jen tato jediná cesta nahoru na útes? Mandred mu už nemohl uniknout. Ale to také ani neměl v úmyslu. Kdyby tak jen dokázal zapálit oheň, vše ostatní mu už bylo zcela lhostejné!
Vylekal ho jakýsi zvuk. Bestie ze sebe vydala hluboké zamručení. Mandred měl pocit, že mu kančí muž hledí přímo do očí. Přirozeně to na tuto vzdálenost bylo nemožné, ale přece… Něco se dotklo jeho srdce jako mrazivý dech.
Jarl zrychlil. Musel si udržet náskok! Aby rozdělal oheň, bude nějaký čas potřebovat. Dech mu hvízdal v hrdle. Když vydechl, ozvalo se zašelestění, jako když vysoko ve vrcholcích jedlí na sebe narážejí ledové rampouchy, jen o něco tišší. Polibek sněžné víly! Vzpomněl si na pohádku, která se vyprávěla dětem. Podle ní je sněžná víla neviditelná a za nocí, kdy je tak chladno, že zmrzne i samotná záře hvězd, putuje Fjordlandem. Když se přiblíží, zmrzne i pára dechu a ve vzduchu se ozve tichý šelest. A dostane-li se tak blízko, že se její rty mohou dotknout poutníkova obličeje, pak její polibek přináší smrt. Byl to snad důvod, proč se kančí muž neodvážil blíž?
Mandred se znovu ohlédl. Vypadalo to, že bestii nepůsobí námahu pohybovat se hlubokým sněhem. Vlastně ho už mohla dohonit mnohem dříve. Proč si s ním tedy takto zahrávala, jako kočka s myší?
Mandred uklouzl; hlava mu při tom těžce narazila na jeden ze sněhu vystupující balvan, ale necítil bolest. Přejel si rukou přes čelo. Z kůže mu kapala temná krev. Zatočila se mu hlava. To se nemělo stát! Zděšeně pohlédl nazpět. Kančí muž se zastavil, obludnou hlavu zakloněnou daleko do týla, a hleděl nahoru k němu.
Mandred se už nedokázal postavit. Jaký to jen byl blázen! Ohlížet se, a při tom jít kupředu!
Usilovně se pokoušel zvednout. Ale napůl zmrzlé nohy mu vypověděly službu. Potřeboval by nějaký velký balvan, aby se o něj mohl opřít a vytáhnout se po něm nahoru. Nezbylo mu než se plazit. Taková potupa! On, Mandred Torgridson, nejslavnější bojovník u Fjordu, se plazí pryč před nepřítelem! Na válečném tažení krále Hordy Mandred porazil v souboji sedm mužů! Za každého přemoženého nepřítele si pak hrdě zapletl jeden cop. A teď tu leze jako nějaký ubohý červ!
Tohle je jiný druh boje, utěšoval se. Proti tomuto netvorovi by zbraně nic nezmohly. Přece viděl, jak Asmundův šíp se od něj odrazil a jak mu ani jeho sekera nezpůsobila zranění! Ne, tento boj měl naprosto jiné zákonitosti. Zvítězí, když se mu podaří zapálit oheň.
Zoufale se po loktech plazil vpřed. Pomalu se však síla vytrácela i z jeho paží. Ale vrcholek útesu už nebyl příliš daleko. Válečník vzhlédl a uviděl stojící kameny, jejichž vrcholky byly korunovány bílými sněhovými čepicemi, ostře se rýsujícími proti zeleně se třpytící obloze. Hned za kamenným kruhem byla nakupena polena pro zapálení signálního ohně.
S přimhouřenýma očima se Mandred plazil dál. Jeho myšlenky patřily jen jeho ženě. Musí ji zachránit! Jeho síly ho nesmějí zradit! Dál, jenom dál!
Zamžoural a otevřel oči. Sníh byl pryč. Ležel na holé skále. Před ním se tyčil jeden ze stojících kamenů, tvořících posvátný kruh. Vytáhl se po něm nahoru a potácivě se postavil. Dál ho už nohy nebyly schopny donést.
Vrcholek útesu byl plochý a rovný jako dno dřevěné mísy. Normálně by měl kamenný kruh obloukem obejít. Mezi stojící kameny ještě nikdy nikdo nevkročil. To nebyla věc odvahy. V létě Mandred celé odpoledne vrcholek pozoroval. Přes kamenný kruh nepřeletěl jediný pták.
Těsně u okraje útesu probíhala úzká stezka, která dovolovala tajemné kameny obejít. Ale se zcela necitlivýma nohama si už nebyl v chůzi natolik jistý, aby se odvážil jít touto cestou. Nezbývalo mu nic jiného než projít mezi kameny skrz.
Jako by očekával ránu, stáhl Mandred hlavu mezi ramena, když vkročil do kruhu. Deset kroků a dorazí na druhý konec. Byl to až směšně malý kousek cesty…
Úzkostlivě se rozhlédl kolem sebe. Zde neležel na zemi žádný sníh a nic nepokrývalo holou skálu. Vypadalo to, že uprostřed kruhu nemá zima žádnou moc. V kamenné podlaze byl vyryt jakýsi zvláštní vzorec, který tvořily různě propletené linie.
Směrem ke fjordu spadal útes kolmo dolů. Zespodu od vesnice to vypadalo, jako by na vrcholku skály spočívala kamenná koruna. Granitové balvany, které v širokém kruhu lemovaly skalní plošinu, se tyčily do výšky více než tří mužských délek. To svědčilo o tom, že zde stojí už velice dlouho, byly zde dřív, než do Fjordlandu přišli lidé.
Také ony byly ozdobeny vzory ze zahnutých linií. Byly tak jemné a složité, že je člověk nebyl schopen vnímat, natož pochopit. A čím déle na ně hleděl, tím více si připadal jako omámený těžkou, kořeněnou medovinou.
Před lety přišel do Firnstaynu potulný skald a ten tvrdil, že stojící kameny byli kdysi dávno elfí válečníci, kteří byli předky, Alby, za něco prokleti. Prokleti k nekonečné osamělé hlídce do doby, až jednoho vzdáleného dne samotná země zavolá o pomoc a zlomí tak kouzelné pouto. Mandred se tehdy skaldovi vysmál. Každé dítě přece vědělo, že elfové jsou štíhlí a křehcí, a ne vyšší než lidé. Kameny byly příliš velké, než aby to skutečně kdysi byli elfové.
Když přešel kruh, zasáhl Mandreda náhlý náraz ledového větru. Vypadalo to, že to přece jen nějak dokáže. Nic by nemělo… Hromada dřeva! Odtud by ji přece už musel vidět! Byla navršena na skalní římse pod okrajem útesu, aby byla chráněna před větrem. Mandred se spustil na kolena a lezl vpřed. Nebylo tam nic!
Útes se svažoval téměř dvě stě kroků kolmo do hloubky. Došlo tu snad k nějakému sesuvu laviny? Odlomila se snad římsa? Mandred měl pocit, že se mu bohové vysmívají. Vyčerpal všechny síly, aby se sem dostal, a teď…
Zoufale pohlédl přes fjord. Daleko dole, na druhé straně zamrzlého mořského ramene, se ve sněhu krčila vesnice. Sestávala ze čtyř dlouhých domů a hrstky malých chatrčí a byla obehnána až směšně slabou palisádou. Dřevěná stěna ze smrkových kmenů měla zadržet vlky a být překážkou pro případné útočníky či plenitele. Kančího muže by tato slabá palisáda zadržet určitě nedokázala.
Jarl se opatrně posunul ještě o kousek blíž k okraji plošiny a pohlédl dolů ke fjordu. Vílí záře na obloze kouzlila zelené stíny v krajině zapadlé hlubokým sněhem. Firnstayn tu ležel naprosto tichý, jako ponořený do zimního spánku. Nikde nebylo vidět ani člověka, ani zvíře. Komíny umístěnými pod hřebeny střech stoupal vzhůru bílý kouř, který vítr rozškubával a hnal ven, přes fjord. Freya teď určitě seděla u ohniště a čekala na signál jeho rohu, oznamující, že se vracejí z lovu.
Kdyby jen jeho roh nebyl rozbitý! Odtud seshora by jeho zvuk určitě dolehl až do vesnice a všichni by ho slyšeli. Jakou krutou hru si s ním i s jeho lidmi hráli bohové! Dívali se snad nyní na něj a smáli se?
Náhle zaslechl tiché cvakání. Malátně se obrátil. Na druhé straně kamenného kruhu stál kančí muž. Pomalu ho začal obcházet. Neodvažoval se snad ani on vstoupit mezi vztyčené kameny?
Mandred se po loktech odplazil zpět od okraje útesu. Byl si vědom toho, že jeho život končí. Ale měl-li by teď volit, pak by si vybral raději zmrznutí než stát se hostinou pro bestii.
Cvakání kopyt se zrychlilo. Ještě poslední kousek! Podařilo se. Ležel v kouzelném kruhu kamenů.
V údech se mu náhle rozlila olověná únava. S každým nádechem cítil, jak se ledový mráz zakusuje do jeho hrdla. Vyčerpaně se opřel o jeden ze stojících kamenů. Prudký nárazový vítr trhal jeho zmrzlým oblečením. Opasek, přidržující provizorní obvaz na jeho stehně, se uvolnil a vlněnými cáry začala prosakovat krev.
Mandred se začal tiše modlit ke svým bohům. K Firnovi, pánu Zimy, k Norgrimovi, bohu bitev, k Naldě, oblačné jezdkyni, která poroučela třiadvaceti větrům, a posléze k Luthovi, mistru ve spřádání osudů, který z vláken, nesoucích osudy lidí, vytvářel drahocenný koberec určený na zeď zlaté haly, v níž bohové spolu s nejstatečnějšími z mrtvých válečníků pili a hodovali.
Mandredovi se začaly zavírat oči. Bude spát… dlouho… Místo v hale hrdinů prohrál. Měl zemřít v boji, spolu se svými druhy. Byl zbabělec! Gudleif, Ragnar a Asmund, nikdo z nich neutekl. To, že se hromada dřeva svalila z útesu, byl trest bohů.
Máš pravdu, Mandrede Torgridsone. Kdo je zbabělý, toho už bohové neochraňují, zazněl mu v hlavě cizí hlas.
Je to snad smrt? zeptal se Mandred sám sebe. Jenom hlas?
Víc než hlas! Podívej se na mě!
Jarl už téměř nedokázal otevřít oční víčka. Do obličeje ho udeřil teplý dech a on pohlédl do velkých očí, modrých jako nebe navečer ve dni pozdního léta, kdy měsíc a slunce stojí na obloze zároveň. Oči kančího muže! Bestie dřepěla vedle něj, těsně u kamenného kruhu, a z její zkrvavené tlamy odkapávaly sliny. Na jednom z dlouhých klů jí visely ještě roztřepené cáry masa.
Kdo je zbabělý, toho bohové už neochraňují, zazněl znovu cizí, podivný hlas v Mandredově hlavě. Nyní si ti druzí mohou pro tebe přijít.
Kančí muž se vzpřímil do celé své výše. Jeho pysky sebou škubly. Vypadalo to, jako by se smál. Pak se odvrátil, znovu obešel kamenný kruh a náhle byl z dohledu.
Mandred zaklonil hlavu hluboko dozadu a vzhlédl. Na noční obloze stále ještě tančila duchovitá vílí záře. Ti druzí? Již ho obklopovala temnota. Spadla mu snad víčka, aniž si to uvědomil? Spát… jen chvilku. Temnota byla lákavá. Slibovala klid a mír.

  • přeložila: Libuše Sedláčková
29. října 2008, Bernhard Hennen

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).