Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, 28.4. trvale zavírá pražské knihkupectví Fantasya. Osobní odběry na prodejně už nebude možné vyřídit. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Drsných policistů není nikdy dost, S. Graig Zahler: Špinavý kšefty na North Ganson Street

Zahler, S. Craig: Špinavý kšefty na North Ganson Street

Vítejte ve městě Victory. Snad nejšpinavějším a nejzanedbanějším koutě státu Missouri. Mezi hromadami mrtvých holubů, bezdomoveckých doupat a chátrajících budov lze najít jen dvě pozitivní věci. V zimních měsících všudypřítomný zmar aspoň trochu zakrývá silná vrstva sněhu. A z Victory vede silnice. Přesto právě sem se stěhuje detektiv Jules Bettinger.

Službu ve Victory rozhodně nelze považovat za odměnu. Však si taky Bettinger tuto poctu vysloužil nepříjemným incidentem, který zahrnoval poněkud sarkastičtější promluvu k jistému nešťastnému obchodníkovi, jehož mysl záhy dospěla k názoru, že jediným východiskem je vystřelit si mozek z hlavy. A tak se zasloužilý policista pakuje (i s rodinou) z příjemné Arizony někam, kde to spíš připomíná konec světa.

Nepředstavitelná zima (minimálně pro detektiva), neskutečně všudypřítomná kriminalita tu menších, tu větších rozměrů a podivná banda místních strážců zákona, kteří ze všeho nejvíc ctí vlastní výklad pravidel. Služba zde nebude nikterak odpočinková. Obzvlášť proto, že se Bettinger dostane rovnou k dlouhotrvajícímu konfliktu mezi policií a jistým drogovým dealerem. Navíc se pomalu schyluje k závěrečnému aktu tohoto nedorozumění. Na každou osobu nosící odznak je vypsána poměrně tučná odměna a je více než jasné, že jen se sarkastickými poznámkami tady žádný detektiv nevydrží.

S. Graig Zahler v pěti bodech

  • Narodil se roku 1973 na Floridě.
  • Je znám svým širokým uměleckým záběrem.
  • V literatuře se věnuje zejména westernům, detektivkám a sci-fi.
  • V roce 2015 režíroval film Kosti a skalp, k němuž si napsal i scénář.
  • Vystupuje též jako bubeník, zpěvák a autor písní kapely Realmbuilder.

Zahler se ve svém románu nezatěžuje zbytečnými dějovými odbočkami a jde rovnou k věci. Jeho Victory je ideálním místem pro jednu takovou místní apokalypsu. Jen co se hlavní hrdina trochu rozkouká a začne odhadovat, kdo je v tomto městě kdo, začne někdo popravovat policisty. Je zřejmé, že zdejší policejní sbor nemá příliš dobré jméno. Na druhou stranu, bez určitých konexí na svět ilegálních obchodů to v tomto městě ani nejde. O to větší práci bude Bettinger mít s rozplétáním složitých vztahů policejního sboru s obchodníky všeho druhu. Pokud bude dostatečně rychlý, možná se mu podaří zabránit nejhoršímu. Ani jemu se ale nemusí podařit zůstat při vyšetřování pevně oběma nohama na té správné straně zákona. Zvlášť když i on je na seznamu nájemných vrahů.

Při čtení asi nejednoho čtenáře napadne, že tohle by byl zatraceně dobrý námět na film. Autor pečlivě skládá jednotlivé indicie vedoucí k náležitě vygradovanému finále. Policisté padají jako mouchy (nebo všudypřítomní holubi) a jedna jedovatá hláška střídá druhou. Ostatně jde přece o akční příběh. Nicméně tohle všechno se odehrává v mezích uvěřitelnosti. Nejsou zde nezranitelní bouchači s věčným dostatkem střeliva, kterým nikdy nedojdou slova, jež by se dala tesat. A sebevětší křivdu nelze napravit tím, že vtrhnete s partou kolegů do zázračně objeveného padouchova doupěte a zastřelíte vše, co se hýbe (krom podobně nezranitelných kolegů samozřejmě).

Naopak, tady jsou hrdinové obyčejní lidé, s obyčejným smyslem pro spravedlnost. Což znamená, že staré dobré oko za oko zde bude fungovat až nadmíru dobře. Právě kombinace realističnosti (například strastiplnou cestou hlavního hrdiny za pomstou, kde víc než arcinepřítel likviduje policisty sněhová vánice v kombinaci s nebezpečným terénem), trefných a vtipných dialogů a jisté dávky všednosti (v mezích nastavených autorem; ne v každém městě se touží obě poloviny obyvatelstva vystřílet) dělá z tohoto příběhu velmi dobrou knihu. A jako třešnička na dortu, lze-li tohle přirovnání vůbec použít, působí fakt, že až do samotného závěru není jasné, jestli se autor odhodlá k typickému happyendu.

19. srpna 2017, Tomáš R. Tokoš