Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, z důvodu renovace firemních prostor budeme od 17.8. do 19.8. vyřizovat pouze osobní odběry v Praze (knihkupectví Fantasya) a v Brně (knihkupectví Arrakis). Vyřizování osobních odběrů v Ostravě a objednávek s doručením poštou či PPL bude v těchto dnech pozastaveno. Na renovaci bude ve dnech 22.-26.8. navazovat celková inventura skladů, během níž budou uzavřeny všechny naše prodejny. Veškeré objednávky začneme opět expedovat v pondělí 29.8. Dne 17.08 bude knihkupectví Fantasya otevřeno od 12:00. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Drak bere vše, Hanina Veselá

Veselá Hanina: Drak bere vše

Magnólie – telepatka, pro niž špinavá tajemství druhých nejsou žádné tabu. Plní delikátní úkoly pro různé pány a hojnými doušky užívá pozemských radostí.

Arcimág Zvin – její někdejší mentor a hlava všech telepatů. Málokdo ví, že kdysi nosil jiné jméno. Svou masku nesundal tak dlouho, že se pro něj život samotný stal jen hrou.

Oba již dlouho kráčí vlastní cestou, aniž by tušili, že osud je svede dohromady a navzdory vzájemným antipatiím donutí ke spolupráci. Zvinova partie je rozehrána v Thurgu, městě bílých zdí, dekadentních mágů a zdroje nesmírné moci, a vkladem nebude nic menšího než život.

„Láska je jediný řetěz, který skutečně váže.“ – Hajmón, Kirbegův kat

„Ty jsi nechtěla stát se hračkou netvora?“ – Zvin ke své žačce

„Zvin, ten zatracenej parchant! Přísahám, že ho zabiju!“ – Magnólie o svém mentorovi

„Když se čaroděj bojí stínů, přichází jeho poslední hodina.“ – Orist Zelený


Zvinééé! Slyšíš mě? Stojím před tvým prahem. Vím, že to zní hloupě, ale mám pro tebe informaci. Měl bys mě pustit dovnitř!

Zaslechla jsem útržky telepatického rozhovoru:

Kdo je tam?

Nějaká prsatá nána.

Chceš, abych tam šel?

Nenamáhej se. Já to s tím póvlem vyřídím!

Uplynula jen chvilka a dveře se rozlétly. Stála v nich šlachovitá žena s jestřábí tváří. Rusé vlasy měla svázané do drdůlku a na sobě upnuté, temně modré roucho. Nějaká otrokyně? Zírala na mě jako na zjevení. Za jejími zády prosvítala známá chodba. Dlaždice zdobili titíž delfíni, jaké jsem si pamatovala. Jen jejich jasně modrá barva léty vybledla do jemně šedé.

„Dobré ráno,“ začala jsem zdvořile. „Jmenuji se Magna a tohle je Delcante. Jsme tu v naléhavé záležitosti a potřebujeme ihned mluvit s tvým pánem.“

Sevřela rty do tenké linky a vyštěkla: „Já vím, co jsi zač! Ale co, u Jam, děláš tady, a ještě sem taháš Vieenovu chcíplotinu?“

„Stojíš si na vedení, krávo?“ vložila se do toho nekromantka Delcante tak autoritativně, že na moment mi došla slova. „Paní Magna jasně řekla, že si přeje mluvit s arcimágem Zvinem. Tak hejbni svým kostnatým zadkem a doveď nás k němu! Nebo ti udělám do těla osmou díru a vlastní kůže ti bude malá.“

Žena s jestřábím obličejem na ni nevěřícně zírala. Potom pohnula rty: „Na tohle tady nejsme zvyklí. Okamžitě vypadněte! Hned!“

„Nedělej to ještě těžší, než to je,“ povzdechla jsem si. „Prostě nás uveď a bude to odbyté.“

Nesouhlasně pohnula chřípím. „Zrádkyně, vpustím tě, když se pokoříš a přijmeš moje pravidla. Ta hřbitovní verbež ale překročí práh jen přes mou mrtvolu.“

Zrádkyně? Polil mě studený pot. To jsem tolik průhledná?

„To poslední mohu zařídit!“ posmívala se Delcante. „Zaujala mne tvoje lebka. O Vieenovi Nekromantovi je známo, že sbírá poháry. Počítám, že z tvého skladiště marmelády bude luxusní panákovka!“

Žena se zamračila. „Řekla sis o to sama, ty jedna mrňavá tlusťoško se hřbitovním vkusem!“ A přivřela oči.

Prostor kolem nich se naplnil těmi nejhoršími emocemi.

Teď přišla má chvíle. Přestala jsem si hrát na tu hodnou a pravým hákem rozbila jestřábí ženě ciferník. Nečekala to, veškerá její vůle se soustředila na nekromantku, a zapotácela se.

Využila jsem toho. Popadla jsem ji za vlasy a vyvlekla ze dveří jak malou holku. Potom jsem konečně překročila práh.

Nestalo se vůbec nic, dům byl tichý jako vrak potopené lodi a delfíni pod mýma nohama ošoupaní a neškodní.

Delcante se nepohnul v obličeji ani sval. „Vysávání energie? To u nás neučíme ani ghúly. Vypadá to, že ta zapšklá stařena na víc nemá!“ smála se, načež proklouzla dovnitř a přibouchla za sebou. To bylo rozumné, vrata zvenku nešla otevřít.

Byly jsme asi v půlce chodby, když se ozvala rána. Otočily jsme se jako na povel a uviděly pěst razit si cestu dřevem.

„Paní Magno, ta kráva rozbíjí dveře!“

„No jo! Zapšklá fanatička!“

Nově vzniklým otvorem se protáhla ruka. Hmátla po klice, ta se pohnula a kostnatá ochechule byla zpátky. „Stůjte!“ zahoukala za námi. Začínala být únavná.

„Del, tvoje nová kámoška zřejmě nemá dost. Vyřídíš to, prosím?“

„Paní Magno, na mě se můžeš spolehnout. Ženskými jako ona krmím domácího naraka!“

Hvízdla jsem. Del se ve Zvinově domě našla. Otočila jsem se k nim zády, a tak zaslechla jen nekromantčin křik.

Obrátila jsem se nazpátek, akorát včas, abych viděla, jak černovlásčino tělo prolétává dveřmi a padá do magnoliového sadu. Její mysl jsem cítila jen slabě. Ta Zvinova ježibaba ji omráčila.

Stála zase ve dveřích. Rovná jako svíce, s lokty v bok a očima planoucíma vztekem. Klouby na rukou neměla potlučené a přelomený nos byl zpátky na svém místě. Jako bych ji vůbec nepraštila.

„Chceš si zašpásovat jako zastara, Noly?“ sykla.

„Kdo zatraceně seš?“ zeptala jsem se mrzutě. Už takhle jsem tu ztratila víc času, než si okolnosti zasloužily.

„Ty si na mě nepamatuješ? Tvoje smůla! Uvidíme, jestli jsi stejný mlíko jako před lety!“

Napálila to do mě bez varování. Moje astrální poutí narušená obrana v její agresivitě shořela jako papír. Stala jsem se vězněm její vůle.

Je příjemné vracet se po letech na stejná místa a zjišťovat, co se změnilo, zakrákala mi v hlavě.

Klečela jsem na dlaždicích, zírala na ochozené delfíny a sbírala dech. Pusu jsem měla plnou krve, není divu, že se mi chtělo zvracet. Za těch několik měsíců v Thurgu jsem vyšla ze cviku.

Překonala jsem se a zkusila se soustředit na to, co druhá psionička vidí. Právě si přehrála mou audienci u temné bohyně Sandol Kah. Bůhvíproč tohle každého zajímalo.

Vůbec ses nezměnila. Pořád jsi ostudou své profese! okomentovala to a přesunula se k dalšímu obrazu. Ukázal jí mého bratra v roli krutovládce z Alte Tangora.

Vida, kolega, utrousila jedovatě. Jeden z těch mála, kteří tě dokázali zkrotit! Ach, ten se s tebou teda nepáral! Tohle by ti měli dělat každý den. Och, kéž bys takové lekce dostávala pravidelně ještě od Zvina. Snad bys dnes byla uctivější!

Seš narušená, nebo si ze mě jenom děláš prdel? Byla jsem tak vytočená, že všechny tělesné slabosti šly stranou. Krávou a těmi dalšími lichotkami tě počastovala Del. Já jenom chtěla vpustit dovnitř! Proč bych tě urážela? Na takové blbiny nemám čas. Vždyť tě ani neznám. Tak žlučovitou bábu bych si pamatovala!

Zrádcovská, nekrofilní děvko!

Něco mě nadzvedlo, letěla jsem chodbou jako prve Delcante. Jenže na rozdíl od nekromantky jsem byla připravená. Chytila jsem se futer, až jsem si zlámala nehty, a křikla:

„Ty seš Tekma!“

Zvinova někdejší oblíbenkyně a milenka. Holka s nejkrásnějšími vlasy a temnýma očima. Paní dokonalá, vždycky perfektně sladěná. Každý zranění si uměla vyléčit. Znovu jsem se na ni podívala. Působila unaveně, tak nějak vychrtle. Není divu, že jsem ji nepoznala. Osmnáct let je osmnáct let. Nemá žádná prsa ani boky, zato je samá šlacha. Nejspíš z těch svých diet a denního cvičení. Oni spolu už nespí, došlo mi. A to možná už hezky dlouho.

Zamrkala. Útok se přerušil, jakmile přišel na přetřes její sexuální život.

Pleskla jsem sebou na zem, ale hned byla zase na nohou. „Vypadáš… zdravě,“ našla jsem adekvátní kompliment.

„Zato ty vypadáš jako po flámu!“

Pokládala mě za kriminálnici a rozhodla jsem se jí to nezkazit:

„Měla jsem náročný den. Nejdřív jsem zabila jednoho chlapíka. Zemřel úplně jen tak, pro vlastní blbost. Pak jsem byla svědkem hromadné rodinné popravy, které málem předcházel konec světa, a vzápětí jsem domlouvala vraždu na zakázku. Jde o dámu ze vznešeného rodu, Zvin ji bude znát. Ještě jsem ji nezabila. Nebyl čas. Vlezlo mi do toho oživení staré babky. Před pár dny jsem ji vykuchala nožem na řezání šunky, byl to celkem humus. Pak se to muselo zase zašít. Nekecám! Ten nůž ti můžu ukázat.“

„Zvin se stýká s různými lidmi.“ Odměřeně uťala mou zpověď. „Máš-li pro něj nějakou cenu, musíš se podrobit pravidlům. Jinak táhni!“

„Na žádná zvláštní pravidla si nepamatuji. Těch osmnáct let, co jsem tu nebyla…“

„Já moc dobře vím, jak dlouho tu byl od tebe klid!“ přerušila mě ledově.

„Neřekla jsem, že nebudu spolupracovat. Zaveď mě laskavě k němu,“ vrátila jsem se k poníženému tónu. Ne, že bych neměla chuť obnažit před tou hysterkou všechny její komplexy, zanedbaným vzhledem počínaje a sexuální abstinencí konče. Ale všechno má svůj čas.

„Nejdřív mi odevzdáš zbraně,“ vyzvala mě.

S úšklebkem jsem jí podala kráječ sýrů.

„To je vše?“

Pokrčila jsem rameny. „Víš, jací jsme my psionici bojovníci, a Delcante už venku je.“ Upřeně se na mě podívala a já zase ucítila v hlavě cizí prvek. „Výjimečně nelžeš,“ oznámila mi. „Teď si vezmeš tohle!“

Na Tekmin neslyšný příkaz z opačného konce chodby připlula šedovlasá žena. Její tvář si navzdory vráskám dokázala udržet energický výraz. Byla mi povědomá. Na sobě měla bílé roucho s modrým lemováním. Takže otrokyně. Její mysl kroužila v mé voliéře. Každý ženin pohyb odrážel oddanost, ale něco mi tu nesedělo. Podívala jsem se na ni pozorněji.

Kráčela rovně, ale s hlavou svěšenou, díky čemuž nebylo skoro vidět, jak při každém kroku zatíná čelisti. Na polštářku z tmavého sametu nesla zvláštní předmět – stříbřitě se leskl a namodrale zářil. Ze všeho nejvíc připomínal čelenku, chybělo však precizní zdobení. Pokud to měl být šperk, tak postrádal vsazené kamínky a jeho povrch byl úplně hladký. Věděla jsem, že se přizpůsobí hlavě, na kterou je nasazen, a také jsem věděla, co to s hlavou takového nešťastníka provede. Dostala jsem nápad.

„Tohle si nevezmu!“ řekla jsem nahlas.

„V tom případě udělej čelem vzad!“ usekla Tekma.

Šedovlasá otrokyně nás pozorovala s netečným výrazem. Její maska byla téměř dokonalá, prozradily ji až rty. Nepatrně se chvěly v přidušeném úsměvu. Nemusela jsem použít telepatii, abych poznala, že nejsem jediná, kdo tu má Zvinovy ex plné zuby.

„Pokud není zbytí, budeš mi to muset dát ty,“ ustoupila jsem a sklonila hlavu. „Já na to nesáhnu. Ani za těch osmnáct let jsem nezapomněla, jaké to je, být v moci toho předmětu!“

„S největší radostí!“ řekla Tekma. „Na rozdíl od tebe umím emoce ovládat.“

Uchopila ten předmět konečky prstů. Schválně jsem u toho sledovala její výraz. V obličeji nedala vůbec znát, jak je jí kontakt s kovem nepříjemný.

Byla o něco menší než já, a aby mi mohla stříbromodrou obruč nasadit, musela zvednout ruce. Počkala jsem si, až to udělá. Natočila jsem hlavu a střetla se s pohledem Zvinovy otrokyně. Kousla se do rtů, sklopila oči, ale pozdě.

Ať je to cokoliv, udělej to! vyzvala jsem ji telepaticky. Já jsem Magnólie a vracím se domů!

Žena narovnala bradu a zamířila k nám. Přitáhla jsem koleno k sobě a vrazila ho Tekmě do žaludku. Vzápětí jsem zařvala bolestí. Obruč stihla dosednout na své místo. Její dotek byl srovnatelný s dotekem žhavého železa.

I Tekma vykřikla. Stařena ji udeřila hranou pravé ruky do zátylku.

Servala jsem si obruč. Byla z velmi tvrdého kovu, přesto chybělo jen málo a rozbila by se o Tekminu lebku.

„U Khara!“ ulevila jsem si. Zvinova ex se sesula k zemi. Rána obručí ji vyřídila. Svázala jsem ji pruhem látky z jejích vlastních šatů a na hlavu jí nasadila tu věc. Ať si to taky užije.

  • Hanina Veselá: Drak bere vše
  • Mytago, 2015
  • obálka: Roman Kýbus
  • 552 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)
30. ledna, Hanina Veselá

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Drak bere vše

Drak bere vše
Vložit do pytle na zboží  Koupit 299 Kč 269 Kč