Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, 28.4. trvale zavírá pražské knihkupectví Fantasya. Osobní odběry na prodejně už nebude možné vyřídit. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Do temného království, ukázka z knihy

Feist - Do temného království

Raymond E. Feist: Do temného království

1. kapitola: Hon

Jakási žena vztekle zaječela.
Tři mladí muži převraceli lehké vozíky a odstrkovali zákazníky, jak se prodírali večerním tržištěm. Jejich vůdce – vysoký, jako kost a kůže hubený mladík se zrzavými vlasy – ukázal prstem na vzdalující se záda jejich kořisti a zvolal: „Tam utíká!“
Zatímco se nebezpečně vyhlížející muži hnali ulicemi přístavního města Durbinu, nastupovala noc. Obchodníci rychle sklízeli cenné zboží ze stolů, poněvadž tři mladí válečníci odstrkovali každého a vše, co jim bránilo v pronásledování. Ve stopách mladíků se ozývaly nadávky, kletby a výhrůžky. Ničeho z toho si nevšímali.
Letní vedro pouště Jal-Puru se stále drželo zdí a dlažby města, navzdory lehkému vánku od moře. I přístavní racci se spokojili s tím, že nečinně postávali a číhali na jakékoliv sousto, které by mohlo spadnout z projíždějícího prodavačova vozu. Ti ctižádostivější vzlétali a chvíli se vznášeli, nehybně zavěšení na horkých proudech stoupajících z kamenů v docích, a pak se rychle vraceli, aby se klidně postavili vedle svých bratří.
Večerní tržiště bylo přeplněné, poněvadž většina obyvatel Durbinu strávila spalující odpoledne odpočinkem ve stínu. Poklid města byl nenucený, protože teď byly nejteplejší dny léta, a lidé, kteří žili na okraji pouště, dobře věděli, že s přírodními silami nemá cenu bojovat. Vše se dělo dle vůle bohů.
Takže pohled na tři ozbrojené a zjevně nebezpečné mladíky, jak pronásledují jiného mladíka, který v Durbinu jindy jen sotva stál za zmínku, byl vzhledem k roční i denní době nečekaný. Na běhání bylo příliš horko.
Muž, jenž se snažil uprchnout, byl podle vzhledu z pouště. Byl snědý, oblečený v pytlovité košili a plandavých kalhotách, na hlavě měl tmavě modrý šátek, šaty rozhalené a na nohou nízké boty. Jeho pronásledovatele vedl seveřan, pravděpodobně ze Svobodných měst či z Ostrovního království. Jeho nazrzlé vlasy byly v říši Velká Kesh neobvyklé.
Jeho společníci byli také mladí. Jeden mladík byl širokoplecí a tmavovlasý, druhý blonďatý a menší postavy. Všichni byli opálení a špinaví a tvářili se drsně, což jim přidávalo na věku. Svou pozornost upírali na kořist a zbraně měli připravené. Jejich oblečení naznačovalo, že jde o muže z Doliny snů – krátké kalhoty, lněné košile, jezdecké boty a kožené vesty místo šatů a sandálů. S největší pravděpodobností to byli žoldnéři, což bylo zdůrazněno jejich ponurou odhodlaností.
Dostali se k široké ulici vedoucí k dokům. Prchající muž kličkoval mezi obchodníky, prodavači a dokaři směřujícími na noc domů. Vůdce pronásledujících se na chvíli zastavil a pak usoudil: „Míří do doku obchodníků s obilím.“ Pohybem ruky poslal světlovlasého společníka boční uličkou, načež pokynul tmavovlasému, aby šel s ním.
„Doufám, že máš pravdu,“ poznamenal menší muž. „Mám už toho všeho běhání po krk.“
Vůdce se na něj letmo podíval a zašklebil se: „Příliš mnoho vysedávání po hospodách, Zane. Musíme tě dostat zpátky na Ostrov do Tillingbrookovy něžné péče.“
Menší mladík neměl dost dechu, aby to komentoval, takže jen vydal zvuk, jímž jasně naznačoval, že na vůdcově poznámce nenachází naprosto nic vtipného. Rychle si otřel pot z čela. Musel přidat do kroku, aby vyššímu společníkovi vůbec stačil.
Obyvatelé Durbinu byli vycvičení, pokud se jednalo o souboje, rvačky, války gangů, hádky a všechny další projevy občanských nepokojů. Než Jommy a Zane dorazili na roh, za nímž viděli mizet svou kořist, poplach je předstihl a ulice vedoucí k dokům byla téměř prázdná. Kolemjdoucí, obchodníci a námořníci mířící do okolních hospod a krčem, vycítili nadcházející potíže a zapadli do všech skrovných úkrytů, které si dokázali obstarat. Dveře se zavíraly, okenice bouchaly a ti, co se nemohli dostat dovnitř, se snažili seč mohli, aby našli jiný úkryt.
Zatímco Jommy Killaroo nespouštěl zrak z drobné prchající postavy, Zane conDoin průběžně nahlížel do každého vchodu, do každé uličky či jiného místa, odkud by mohlo hrozit nebezpečí. Nacházel jen obyvatele Durbinu, jak zalézají a čekají, až potíže pominou.
Jommy zahlédl jejich muže, jak se ztrácí za rohem na konci široké ulice, a zvolal: „Přímo naproti Tadovi, pokud je tak rychlý, jak obvykle bývá!“
Zane se zazubil. „To je. Suri neunikne.“
Už měsíc byli Jommy, Tad a Zane na stopě tohoto muže, bývalého obchodníka jménem Aziz Suri, muže z Jal-Puru, jenž byl údajně dovozcem koření a olejů ze Svobodných měst. Měli však taky za to, že je nezávislým špehem, zprostředkovatelem informací, obchodníkem s tajemstvími a že je v těsném spojení s Nočními dravci, cechem smrti. Před měsícem v Keshi u císaře při slavnosti letního slunovratu zabránili agenti konkláve stínů spiknutí, jež mělo destabilizovat říši a zavléci ji do občanské války, a nyní vyhledávali zbývající úkryty vrahů, aby definitivně ukončili jejich století trvající vládu teroru.
Zane měl co dělat, aby udržel krok s Jommym. Přestože byl schopen běžet stejně daleko jako vyšší mladík, nedokázal to zvládnout při zuřivém tempu přítele, který měl delší nohy. Možná má Jommy pravdu: možná strávil příliš mnoho nocí v hospodě. V poslední době mu byly kalhoty stále těsnější.
Jakmile došli na konec ulice, narazili na doky obchodníků s obilím. Dlouhou řadu kamenných staveb zakončovaly tři mohutné jeřáby, vyčnívající nad dvěma masivními skladišti. Ze vzdáleného konce doku k nim přibíhal Tad a volal: „Támhle!“ A ukazoval, že jejich kořist proklouzla do úzkého průchodu mezi těmito skladišti.
Jommy a dva mladší chlapci se nestarali o to, aby maskovali svůj příchod, jelikož po měsíci stráveném v Durbinu znali tuto část města velmi dobře. Dost dobře, aby věděli, že jejich kořist vběhla do slepé uličky. Když dorazili k úzkému vchodu do ní, muž vyběhl a namířil si to přímo k přístavu. Zapadající slunce se od moře červeně odráželo a on zamžoural a odvrátil hlavu, přičemž zvedl ruce, aby si zaclonil oči.
Jommy se natáhl a popadl muže za paži tak, že ho zcela otočil. Muž rozhodil rukama, hledaje rovnováhu, jak se marně pokoušel najít půdu pod nohama. Jommy se znovu natáhl, snažil se chytit muže za tuniku, ale přispěl jen k tomu, že muž klopýtal dál. Než útlého obchodníka někdo dokázal zachytit za jakoukoliv část těla, narazil do prostředního jeřábu.
Na okamžik muž z pouště ztuhl, pak se otočil, zavrávoral, a když se potom opět vzpamatoval, překročil okraj mola.
Vzduch prořízl výkřik blízký zavytí psa, na jehož packu právě někdo šlápl, když muž zmizel za hranou mola. Tři mladí muži přispěchali k okraji a pohlédli dolů. Malý obchodník se houpal na provazu jeřábu hned nad prázdnou nákladní sítí. Shlížel na skaliska pod přístavním molem a nahoru posílal nadávky. Byl odliv, takže jen pár palců vody dělilo houpajícího se muže před možným vážným zraněním. Všechny mělké nákladní prámy, které obvykle převážely obilí k lodím v přístavu, byly zakotveny v hlubší vodě. „Vytáhněte mě!“ křičel muž.
„Proč bychom měli, Azizi?“ zajímal se Jommy. „Ošklivě jsme se za tebou honili celým městem Durbinem v tomhle zatraceným vedru –“ otřel si pot z čela a zatřepal rukou nad mužem, aby rovnou ukázal, jak moc je rozladěný, „– a my si jen chtěli krátce a v tichosti pohovořit.“
„Já vás znám, vy vražední hrdlořezové,“ volal obchodník. „Hovory s vámi lidi zabíjejí.“
„Vražední hrdlořezové?“ podivil se Tad. „Myslím, že si nás spletl s někým jiným.“
Zane vytáhl z opasku nůž. „Podle mého bratra si nás pleteš s jinou bandou vražedných hrdlořezů. Já si tím nejsem jistý.“ Podíval se na své společníky a zeptal se: „Když přeříznu tenhle provaz, co si myslíte o jeho možnostech?“
Tad se nahnul, jako by ten problém studoval. Pak prohlásil: „Není to víc než dvacet stop nad skalisky. Vsadím všechny peníze, že si jen zlomí nohu či ruku, nebo obě.“
„Záleží, jak spadne,“ namítl Jommy. „Hele, viděl jsem jednou spadnout chlapa na záda ze žebříku, jen ze spodní příčky, představte si, a on praštil hlavou o zem a rozbil si lebku. Trvalo pak hezkou chvilku, než zemřel, ale nakonec byl mrtvý, a smrt je smrt.“
„Mohl bych to přeříznout a uvidíme,“ navrhl Zane.
„Ne!“ vykřikl obchodník.
„No, začíná večerní příliv,“ pronesl Tad k Azizovi. „Když tam budeš viset dalších pár hodin, mělo by ti stačit, kdyby ses jen pustil a doplaval ke schůdkům támhle.“ Ukázal přes přístav.
„Pokud ho nedostanou žraloci,“ podotkl Jommy k Zanovi.
„Neumím plavat!“ volal obchodník.
„Předpokládám, že v poušti není moc příležitostí se tomu naučit,“ poznamenal Zane.
„Pak jsi v tom až po krk, že, kamaráde?“ otázal se Jommy. „Co říkáš malému výměnnému obchodu? Ty odpovíš na otázku a když se mi bude líbit odpověď, vytáhneme tě.“
„A když se ti odpověď líbit nebude?“
„On přeřízne provaz,“ ukázal Jommy na Zana. „A uvidíme, jestli tě ten pád zabije, nebo jestli ti jen znepříjemní život – ať už z tebe zbude cokoliv, než nastane příliv a utopíš se, samozřejmě.“
„Barbaři!“
Jommy se zeširoka usmál. „Tak mě už označili mnohokrát, co jsem se dostal do Keshe.“
„Co bys chtěl vědět?“ zeptal se muž z pouště.
„Pouze jednu věc,“ opáčil Jommy a přestal se usmívat. „Kde je Jomo Ketlami?“
„Nevím!“ zvolal muž, jak se snažil získat výhodnější polohu pro svou nohu v houpající se nákladní síti.
„My víme, že je někde ve městě!“ křičel Jommy. „Víme, že se nedostal z města. A víme, že jsi s ním už roky v obchodním spojení. Tady je dohoda: ty nám řekneš kde je, my tě vytáhneme. Pak ho půjdeme najít, dostaneme z něj co chceme vědět a zabijeme ho. Nemusíš si dělat starosti. Nebo nám to neřekneš a my tě necháme viset. Třeba se vyšplháš na vršek toho jeřábu a nějak se odtam dostaneš, ale i kdyby ano, my začneme všude vykládat, že jsi Ketlamiho prodal. Potom tě jen budeme sledovat, počkáme až tě zabije a stejně ho dostaneme.“ Jommy se opět usmál. „Tvoje volba, kamaráde.“
„Nemůžu!“ bránil se vyděšený obchodník.
„Pět císařských stříbrných, že neumře, když dopadne na skálu,“ sázel se Tad.
„Já nevím,“ odvětil Zane. „Zdá se, že to za ty peníze nestojí.“
„Co říkáš na mých pět proti tvým čtyřem?“
Zane nadšeně přikývl. „Platí!“
„Počkejte!“
„Ano?“ zeptal se Jommy.
„Nepřeřezávejte provaz, prosím. Mám děti, o které se starám!“
„Lháři,“ pravil Zane. „Všichni vědí, jak vykládáš děvčatům v bordelech, že ženu nemáš.“
„Nevykládal jsem, že ženu mám,“ připustil malý muž. „Ale skutečně se starám o hrst bastardů, které jsem zplodil.“
„Máš šlechetnou duši, kamaráde,“ uznal Jommy.
„Existují muži, kteří dělají pro svoje potomstvo mnohem méně,“ odvětil houpající se obchodník. „Já jsem dokonce vzal nejstaršího do svého domu, aby se vyučil řemeslu!“
„Jakému?“ otázal se Zane. „Obchodování, špehování, lhaní nebo falešnému hraní karet?“
„Víte,“ zeptal se Tad, „že když tu budeme postávat a žvanit, nastane příliv?“
„Opravdu?“ Jommy se podíval na přítele a přimhouřil oči.
„Takže jestli brzy nepřeřízneme provaz, pak jediná možnost je, že se rovnou utopí, a to bude znamenat konec sázky.“
„To nemůžeme dopustit,“ usoudil Zane. Zamával svým velkým loveckým nožem, zatočil s ním jako odborník a začal řezat do tlustého provazu, který vedl přes jednu kladku a kladkostroj pod nejvyšší kladku jeřábu.
„Ne!“ křičel v panice malý muž. „Budu mluvit!“
„Tak mluv,“ vyzval ho Jommy.
„Ne, dokud mě nevytáhnete!“
Zane se podíval na své společníky. „Rozumná žádost?“
„No, nemyslím, že by byl schopen zvítězit nad námi třemi,“ usoudil Tad. „Koneckonců je to neozbrojený, hubený chlapík, a my jsme – jak nás to nazval?“
„Vražední hrdlořezové,“ doplnil Zane.
„Tak ho vytáhněte,“ zavelel Jommy.
Tad a Zane uchopili těžkou kliku, kterou se síť zvedala, a zatočili s ní. Dobře naolejovaná klika se volně otáčela a malý muž rychle vystoupal těch tucet stop, nezbytných k tomu, aby se jeho hlava ocitla nad okrajem doku.
Jommy měl meč vytažený a ukázal jím na místo na molu. „Položte ho tam, chlapci.“
Tad a Zane přestali točit, zasunuli západku, aby síť nespadla zpátky, a pak popadli dlouhou dřevěnou paži používanou k přesunu nákladu. Když měli obchodníka bezpečně nad doky, uvolnil se ze sítě a dopadl z výšky několika stop na kameny.
Než stačilo Azize napadnout, že by opět unikl, Jommy měl špičku meče na jeho hrdle. „Teď jsi nám chtěl něco říct o Jomo Ketlamovi.“
„Musíte ho najít a rychle zabít,“ pronesl Aziz s očima sklopenýma, „a taky ty, co mu slouží, protože pokud někdo z těch… vrahů se tu bude potulovat, je po mně.“
„To je náš plán,“ pravil Jommy. „Tak kde je?“
„Mýlili jste se, že je ještě ve městě. Zná více způsobů, jak projít zdí, než krysa z kanálu. Půl dne jízdy na jihozápad jsou v kopcích jeskyně. Tam uprchl, aby se ukryl.“
„A ty tohle víš jak?“ zajímal se Tad.
„Než utekl, poslal mi vzkaz. Potřebuje mě. Beze mne jinak nepošle zprávy svým spojencům v ostatních městech na březích Hořkého moře. Mám dojít do těch jeskyní za dva dny, protože má zprávy, které musí poslat svým vražedným bratrům.“
„Myslím, že bychom ho měli zabít,“ usoudil Zane. „Je v tom namočený víc, než jsme mysleli.“
„Ne,“ rozhodl Jommy. Zvedl meč, zatímco Tad popadl Azize za rameno. „Myslím, že ho vezmeme zpátky do hospody a necháme ho posedět s vaším tátou. Ať rozhodne on.“ Jommy se obrátil na obchodníka. „Je mi úplně jedno, jestli žiješ nebo zemřeš, takže kdybych byl na tvém místě, vynasnažil bych se přesvědčit nás, že je pro všechny zúčastněné lepší, když zůstaneš naživu.“
Muž přikývl.
„Půjdeš s námi,“ vybídl jej Jommy. „Jestli nám lžeš, tví bastardi se budou muset naučit postarat sami o sebe.“
„Přísahám na jejich životy, že vám povím jen pravdu.“
„Ne,“ odvětil Jommy. „Přísahej na svůj život, Azizi.“
Zatímco slunce mizelo za západním obzorem, čtyři muži se vydali z doků do nejotravnější díry, jakou bylo město Durbin.

*

Ozbrojení muži se pomalu plížili nocí. Před nimi ležela malá jeskyně, dostatečně veliká, aby umožnila vstup jednomu muži, a napůl skrytá pod převislou skálou, kde byl pahorek zvedající se nad pláží rozerván roky eroze. Nad jeskyní se krčili dva lučištníci, připravení střílet na každého, kdo by se pokusil vyjít z jeskyně bez dovolení.
Z Hořkého moře se valila mlha a díky mrakům nebylo vidět měsíc. Noc byla temná jako v černouhelném dole a muži, co obklopovali jeskyni, dokázali v husté tmě jen stěží rozlišit jeden druhého.
Caleb, Pugův syn, naznačil svým třem chlapcům, aby počkali. Za ním stál jeho bratr Magnus, připravený reagovat na jakýkoliv útok magie, jenž by snad mohl přijít. Tucet dalších mužů se také přesouvalo, aby vytvořilo půlkruh kolem druhého východu z jeskyně sto yardů pod převisem.
Ti dva bratři se dost podobali jeden druhému. Byli vysocí a štíhlí, přitom silní, vlasy měli až po ramena, téměř královské držení těla, jež zdědili po své matce, a oči, které vypadaly, že jimi vidí člověku až do žaludku. Jediný zarážející rozdíl byl v barvě jejich vlasů a očí. Caleb je měl tmavě hnědé, zatímco Magnus měl vlasy hodně světlé, až na slunci vypadaly jako bílé, a oči měl bledě modré. Caleb byl oblečen v loveckém. Měl na sobě tuniku, kalhoty, vysoké holínky a klobouk s měkkým okrajem, zatímco Magnus byl oděn v jednoduchý černý háv se spuštěnou kápí.
Caleb strávil většinu noci vyslýcháním obchodníka Azize za pomoci svého bratra. Magnus neovládal zvláštní dovednost určovat, jestli obchodník říká pravdu či lže, to však obchodník nevěděl, a po jednoduché ukázce Magnusových magických schopností nabyl Aziz přesvědčení, že mág dokáže oddělit klam od upřímnosti. Před svítáním se Magnus s Calebem vrátili a oba bratři užili svých patřičných dovedností – stopování a magie – aby se ujistili, že se jejich kořist skutečně nachází v těchto jeskyních. Těsně před rozbřeskem vyšli z jeskyně dva vrahové a rychlým zrakem přelétli okolní terén. Magnus použil levitační kouzlo, aby zvedl bratra i sebe sto stop nad pahorek, takže když hlídka dosáhla vršku pahorku, nebylo po nich ani stopy. I kdyby se v té tmě hlídka podívala přímo vzhůru, byla jen malá naděje, že by je spatřila.
Umístili jednoho pozorovatele nedaleko podél pobřeží, aby si byli jistí, že jim nikdo neunikne. Poté se Magnus vrátil do města Keshe pro Chezarula, bývalého keshského obchodníka, jenž byl nejdůvěryhodnějším agentem konkláve, a pro jeho nejspolehlivější bojovníky. Během několika hodin se za pomocí magie vrátili. Za soumraku se přiblížili k jeskyním a po setmění zaujali pozice.
Dle jejich nejlepších odhadů byl Jomo Ketlami zakután v bludišti jeskyní s nejméně půl tuctem vrahů a čekal na Azizův příchod, aby mohli uprchlíci připravit bezpečný průchod z Keshe. A vzhledem k událostem uplynulých měsíců měli být tito uprchlíci těmi nejhouževnatějšími, nejodhodlanějšími a nejfanatičtějšími z Nočních dravců, co přežili.
Od útoku na císaře, při kterém Noční dravce vedl kouzelník Leso Varen, vymetali císařští vojáci pod vedením keshanských špehů a agentů konkláve stínů i ty nejposlednější skrýše v Keshi. Podle císařského výnosu byli Noční dravci odsouzeni k hromadnému trestu smrti.
Obdobné akce probíhaly v Ostrovním království a rovněž tak v Roldemu, v Olasku a v některých dalších větších městech Východního království. Konkláve si bylo jisté, že beze zbytku identifikovalo všechna velitelství, až na jedno: hlavní pramen tohoto vražedného bratrstva, kde jeho velký mistr jako obrovský pavouk seděl ve středu sítě, jež se rozprostírala nad celým světadílem. A muž v jeskyních jen několik tuctů yardů od nich věděl, kde je toto ústředí cechu smrti ukryto.
Caleb dal znamení. Hlídka stojící nahoře za lučištníky odkryla lucernu a muži dole na pláži pomalu vstoupili do druhého vchodu jeskyně. Magnus použil veškerý svůj um, který znal, aby určil, že na ně nečekají žádné magické léčky. Ohledně těch pozemštějších pastí si byl jistý méně. Tucet mužů, co vstoupilo do jeskyně, patřilo k těm nejobratnějším agentům konkláve v Keshi a možná k těm nejzkušenějším bojovníkům muže proti muži v říši. Očekávali, že položí své životy, pokud to bude nezbytné, neboť byli vázáni slibem za každou cenu zbavit midkemijský svět Nočních dravců.
Dalšího půl tuctu mužů zaujalo pozice před druhým vchodem do jeskyně s dalším párem lučištníků, kteří byli stejným způsobem připraveni nad útesy. Rozkazy byly jasné: chránit vlastní životy, Jomo Ketlami však musí být zajat živý.
Caleb naznačil svým mužům, aby se přesunuli k ústí menší jeskyně a byli připraveni zastavit každého prchajícího. Pohybem rukou, viditelným ve slabém světle lucerny jen stěží, jim zavelel, ať zaujmou pozice po obou stranách jeskyně. Pokynul muži s lucernou a ten ji opět zatemnil, čímž se pláž znovu ponořila do černé temnoty.
Minuty se pomalu vlekly. Jediný zvuk vytvářely příbojové vlny a občasný vzdálený výkřik nočního ptáka. Jommy kývl na Caleba, který čekal na druhé straně ústí jeskyně, a potom se otočil, aby se podíval, jak si vedou jeho dva mladší společníci. Ve tmě dokázal rozpoznat, že Tad a Zane se za ním choulí ke skalní stěně, připravení k boji. Během měsíců, které s nimi prožil, dospěl k pocitu sounáležitosti a zjistil, že víc než často na sebe bere úlohu nejstaršího bratra. Jejich rodina ho přijala a on se v ní cítil jako doma, přestože »doma« mělo do obvyklého domova daleko. Od chvíle, kdy Caleba a jeho adoptované syny potkal, však přijal tuto neobvyklost za běžnou. Věděl, že by na jejich obranu zemřel, a na oplátku si byl jistý, že každý z nich by s radostí položil život za ten jeho.
Náhle zevnitř ozvěnou dolehl křik a okamžitě za ním zvuky zápasu.
Obličej prvního vraha, který utíkal z jeskyně, se střetl s plochou Calebovy čepele. Ze zlomeného nosu vytryskla krev. Současně ho Jommy udeřil jílcem svého meče ze strany do hlavy. Zane popadl ztuhlého vraha za límec a vší silou ho táhl pryč z cesty.
Druhý vrah viděl, jak jeho společník padá, přestože ve tmě nedokázal přesně zahlédnout co se děje, a než udělal krok vpřed s mečem připraveným, zaváhal. Caleb se tak tak vyhnul výpadu na svůj bok. Když útok odrážel, zazvonilo to jako na poplach. Jommy vykročil, aby muže praštil do hlavy. Ucítil, jak ho cosi silně tahá za tuniku, a uvědomil si, že se při přechodu přes práh jeskyně málem napíchl na čepel dalšího vraha. Ucítil pálení ve spodní části zad, kam ho šermíř řízl.
Jommy si bolesti nevšímal a praštil jílcem do temene muže, který stál proti Calebovi. Na oplátku ucítil další palčivý řez, když se šermíř za ním pokoušel uvolnit meč z jeho tuniky.
Caleb natáhl levou ruku, popadl Jommyho za přední část košile, prudce škubl a vytáhl ho z nebezpečí. Zane zasáhl muže, jenž se pokoušel zabít Jommyho. Mezitím kolem něj proskočil další muž, který se snažil seběhnout na pláž.
„Zastavte ho!“ vykřikl Caleb.
Syčivý zvuk, připomínající blízký úder blesku, naplnil noc a z Magnusovy ruky vylétl záblesk energie. Oslňující modré světlo na okamžik ozářilo ústí jeskyně a pláž, jak koule plná energie chvátala za prchajícím mužem a v mžiku ho zasáhla. Muž zakřičel a upadl, tělo zkroucené bolestí, zatímco po něm tancovaly malinké záblesky energie. Zlověstný význam tomuto představení dodával sykot zvýrazněný praskáním.
Caleb a Magnus pospíšili k padlému muži, zatímco chlapci a ostatní agenti konkláve krotili zbývající vrahy.
„Jdeme ven!“ zakřičel známý hlas a o chvíli později z jeskyně vyšel Chezarul. „Jak jsme si vedli?“ zajímal se.
Jommy ukázal směrem k ležícímu muži. Caleb k němu došel a zvolal: „Světlo!“
Dvojice luceren, jedna nad nimi a druhá o kousek níž na pláži, se odkryly, a oni spatřili obrysy muže svíjejícího se na písku, přičemž plamínky energie se jim pozvolna ztrácely před očima. „Svažte ho,“ vyzval je Magnus, „než uvolním kouzlo. Není schopen požít žádný jed, který u sebe schovává. Dobře ho prohledejte.“
Caleb pohlédl na muže, jehož už týdny hledal. Jomo Ketlami ležel v agónii se zkroucenou tváří. Zaťatými pěstmi marně mlátil do vzduchu, lokty držel těsně při bocích. Záda měl prohnutá a nohama chabě kopal do písku. Caleb muže rychle prošacoval. Našel dvě pilulky s jedem a amulet, kovový znak Nočních dravců, který tak dobře znali. Ze svého měšce u opasku vytáhl Caleb provaz, přetočil chvějícího se muže stejně snadno jako skoleného jelena a jako jelena ho také svázal.
„Zkontroluj mu ústa,“ navrhl Magnus.
„Posviť mi.“
Donesli lucernu a podrželi ji nad Ketlamiho tváří. Caleb uchopil zajatce za čelist pravou rukou, donutil ho otevřít ústa a pokynul, aby lucernu přidrželi blíž. „Aha, co je tohle?“ zeptal se.
Natáhl levou ruku a oni mu do ní vložili kovové kleště. Caleb s nimi zalovil hluboko v Ketlamových ústech a vytrhl mu zub. Zajatcovo kňučení zesílilo, ale jinak nebyl schopen na extrakci reagovat. „Dutý zub,“ zhodnotil Caleb. Vstal a obrátil se na Magnuse. „Myslím, že ho můžeš pustit.“
Magnus uvolnil kouzlo a zajatec na chvíli ochabl. Funěl přitom jako vyčerpaný pes.
Jak se Chezarul blížil s muži ke Ketlamimu, řekl Calebovi: „Dva z nich jsou mrtví, jeden se nedožije rána, ale tři jsou v bezvědomí a svázaní.“
Caleb přikývl. „Taky je zkontrolujte, jestli nemají jed.“ Podíval se na Jommyho. „Jsi zraněný.“
„Už jsem měl horší zranění,“ usmál se mladík. „Když jsme posledně zkřížili meče se Spearem Sokolem, zasáhl mě třikrát, a to se ani moc nesnažil.“
Caleb se zahleděl na rozšiřující se krvavé skvrny na Jommyho tunice. „Nech si to zavázat, chlapče, jinak mi Marie utrhne hlavu.“
Jommy mrkl na Tada a Zana, kteří se připojili k ostatním stojícím nad kořistí. „Vaše máma se o mě hodně stará, že?“
Tad protáhl obličej. „Myslím, že tě má nejradši.“
„Přísahám, že je to tak,“ přisvědčil Zane.
Jommy se široce usmál. „Protože vy jste ji zarmucovali celý svůj život. Já jsem jí na obtíž jen několik měsíců. Dost brzy mě bude mít taky dost.“
„Bezpochyby,“ podotkl Magnus a úkosem se zahleděl na vysokého, zrzavého jinocha. Jommy se na Čarodějově ostrově stal rychle velmi oblíbeným a snadno zapadl do Calebovy adoptované rodiny. Při několika obtížných situacích se ukázal jako houževnatý, oddaný mladík, ochotný obětovat se pro druhé, přičemž se nikdy nezdálo, že by ztrácel smysl pro humor.
Tad se přesunul, aby se podíval na Ketlamiho, který teď ležel bez hnutí, jen sténal a tiše nadával. „Co teď?“
„Potřebujeme ho dostat k otci,“ vysvětlil Caleb. Obrátil se na Chezarula. „Vezmi ty tři zajatce zpátky do města a dostaň z nich, co můžeš. „Měli by to být poslední z Nočních dravců v Durbinu, ale vzhledem k možnosti, že jsou ještě nějací opozdilci na svobodě, vymačkej z nich každou kapku pravdy, kterou dokážeš. Pak se postarej, aby tento svět už nezamořovali.“
Chezarul hbitě přikývl a potom začal vydávat rozkazy svým mužům.
Magnus vytáhl kouli a pronesl: „Chlapci, postavte se blíž.“ Sám si stoupl přímo nad Ketlamiho, zatímco Caleb se sehnul a jednou rukou se chopil mužovy tuniky a druhou rukou lemu Magnusova černého hávu. Jommy položil Magnusovi ruku na rameno a zároveň si Tad se Zanem stoupli těsně za Caleba.
Magnus zmáčkl tlačítko na kouli a rázem všichni zmizeli. Na opuštěné pláži zůstal Chezarul a jeho muži, aby uklidili poslední známky přítomnosti Nočních dravců v Durbinu, a pokud měli štěstí, tak snad i ve Velké Keshi.

  • přeložila: Simona Holubcová
16. dubna 2007, Raymond E. Feist

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).