Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, dne 7.7. bude v brněnském Arrakisu zavřeno z důvodu dovolené. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Deníčky špióna, díl desátý, Eurocon 2002

Špion

Eurocon 2002 – Deník špióna 010

Eurocon v Chotěboři má sice 5 dní (pro zahraniční účastníky týden), ale přípravy na něj začaly mnohem dřív. V Deníku špióna 009 se pozorný čtenář mohl dočíst, že Václav Pravda domlouval s Martinou Pilcerovou použití jejího obrazu na plakát Euroconu a také to, kteří zahraniční herci budou na Euroconu a kteří na Istroconu. Plakát Euroconu je opravdu obraz od Martiny „Downtown Blues“ a stejně tak na obalu informačního CD je její nový kousek „Weightless“. S těmi herci to nedopadlo, ale jak řekl sám Vašek – když někdo chce vlastního maséra, tak přestává všechna legrace. Bohužel o hercích ještě bude řeč v závěru. Každopádně měl Eurocon výbornou masovou propagaci – červencová Ikarie s obálkou Euroconu a povídkami zahraničních hostů, téměř denní úryvky z programu na Sardenu – takže se o něm vědělo dlouho dopředu. Já osobně jsem program ani žádné jeho linie neznal a nechtěl znát, abych si mohl udělat ničím nerušený dojem až conem samotným. Z našeho klubu jsme jeli na celý Eurocon pouze já a Marvin. Byl jsem zde už počtvrté za sebou, a proto jsem věděl, že nejlepší a nejlevnější je přihlásit se co nejdřív – tak také máte největší šanci vybrat si místo, kde budete spát, protože pokud přijedete naslepo a sháníte ubytování na místě, můžete nakonec dojíždět někam mimo Chotěboř nebo se přinejlepším pěkně projdete. Inzerovány byly také slevy na vlak a tím také první den Euroconu začal.

Středa 3.7.2002

10:30
Na sraz jsem dorazil trochu později – Marvin už čekal a s ním slovenský fan Jan Žižka a opodál hlouček, kde jsem identifikoval Yetiho, Leča a Wulfa. Byl jsem vyslán koupit pro sebe a Marvina jízdenky, ale nebylo to úplně snadné, následoval totiž malý inkviziční výslech: „Máte s sebou vstupenky?“ „Ne, ty dostaneme až při prezenci.“ „Jak dlouho to trvá, ta akce, jeden den?“ (pozor, chyták) „Ne, ode dneška až do neděle.“ „Kolik stála vstupenka?“ (a jsem v pytli) „Jéje, to si nepamatuju, platil jsem to celý před půlrokem, možná dvě stě?“ „Tak tady máte ty lístky se slevou.“ (uf) Vyrazili jsme rychlíkem načas, ale další krátké popotahování nás čekalo s průvodčím: „Ale tahle jízdenka platí jen se vstupenkou!“ „Ale ty nám dají až při prezenci.“ „Váážně?“ podivil se průvodčí, ale kapituloval a označkoval celý zbytek vagónu, kterým jeli pouze fanové. Když jsme dorazili na havlíčkobrodské nádraží, vystoupil z rychlíku takový dav, že jsem silně pochyboval, že se do chotěbořské lokálky narveme. A taky že ne. Polovina zůstala na nádraží a zaměstnanci Českých drah promptně sháněli speciální soupravu, aby conuchtiví fanové mohli zaplnit Chotěboř. V lokálce jsem se úspěšně protlačil až k Egonovi Čiernemu, kterému jsem předal výtisk klubového KRACHu, objednaný na jarní poradě SF klubů.

13:30
Když jsme táhli k Jaroměři.. ee, Chotěboří se stovkami dalších fanů, sledovaly nás udivené až vyděšené pohledy místních obyvatel a ctitel westernů ve mně hledal za každou odhrnutou záclonou a pootevřenými dveřmi smrtonosnou zbraň. Pochod ulicemi však prošel bez incidentů a my jsme se mohli zařadit do fronty u registrace, která by dala na frak snad i pověstným draconským frontám, ovšem pouze délkou, nikoliv trváním. Náš Lečo Třiaosmdesátka byl ve frontě dřív a vítězně na nás dozadu pokřikoval, ovšem pouze do chvíle, než mu bylo sděleno, že jeho webová přihláška nedorazila, takže se musí postavit do druhé fronty pro nepřihlášené. Naštěstí na rozdíl od dvousethlavé (počítal jsem to) fronty pro předem přihlášené tato měla jen deset členů (u třetího úseku pro cizince byl jediný člověk). Papírové odbavování přihlášených je ovšem stále nepřekonatelně nejrychlejší, tudíž jsme byli během čtvrthodiny odškrtnuti, dostali jsme igelitku s materiály (konečně kovová placka, byť s obrázkem Juraje Maxona nějak vodorovně protaženým) a šli se ubytovat na Obchodní akademii (OA). I tam vše proběhlo hladce, jen Jan Žižka coby Slovák musel na recepci sdělit, jaké má povolání a kterým hraničním přechodem k nám projížděl. Odložili jsme zavazadla a vydali se na obhlídku všech sálů a místností, které Eurocon – Parcon – Avalcon – Gamecon nabízí. Ke klasickému KD Junior přibyla OA s Gameconem, místní kino přes silnici se skvělou klimatizací, hala u KD, a hlavně nově dokončená Sokolovna s velkým sálem pro programovou linii Euroconu a pro zeměplošské divadlo.

14:30
Rozhodli jsme se s Marvinem zajít na pozdní oběd do restaurace Panský dům, kde se po pár minutách objevil Vlasta Talaš s Jolanou Čermákovou a přisedli si. Dozvěděli jsme se pár drbů o divadle a seznámili se s místními mouchami, kterých tu bylo jako v maštali. Marvin nastínil teorii, že tyhle mouchy se tu narodily, považují to za svůj domov a nikdy odtud neodletí. Jídlo bylo ale vynikající a pivo taky (Plzeň), takže jsme se vrátili až na čtvrtou do Zrcadlového sálu KD na malíře Davida Spáčila a jeho povídání a promítání klipů, které pořídil digitální jednočipovou kamerou. Hudební videoklip s Michalem Pavlíčkem nebo antireklama na Nokiu byly nezapomenutelné – první vizuálně, druhá pointou. David je zkrátka profesionál. Nezůstali jsme až do konce, protože jsme spěchali na 17.00 do kina na film Impostor. Já jsem ho ještě neviděl a nebyl úplně špatný, snad jen na zpracování povídky P. K. Dicka poněkud jednoduchý a přímočarý, zato ale měl výborný špatný konec.

20:00
Pokusil jsem se zajít na tři pořady. V Malém sále Sokolovny na videu Shrek bylo plno, na Františce Vrbenské ve Velkém sále KD je děsně dusno a bez mikrofonu je špatně slyšet a Malý sál v Hale, kde mělo jít video StarTrek 4, jsem našel až po půlhodině, takže jsme s Marvinem skončili na pivu u stánku před Sokolovnou ve společnosti Jolany, Netopejra a mnoha dalších. Havlíčkobrodský Rebel je tedy patok, ale když je žízeň, tak je lepší než smrt dehydratací. Tunelář nás počastoval historkou o chudácích cizincích, kteří byli kvůli odjezdu autobusu na hotel nuceni sníst večeři během deseti minut. Inu, při tak velkém conu se sem tam zádrhel objeví.

22:00
Na slavnostní zahájení Euroconu v Sokolovně se dostavili snad všichni přítomní. Sál byl nacpaný, venku se schylovalo k bouřce, napětí se stupňovalo. Pak na pódium vstoupil Vašek Pravda a přivítal všechny v Chotěboři. Měl s sebou fešnou překladatelku, která to převyprávěla do angličtiny. A nebyl by to Pravda, kdyby neměl překvapení úplně mimo naše zájmy – dvě série vystoupení dívek ve sportovním aerobiku. Když nastoupily tři malé holčičky tak kolem deseti let, chvíli se publikum tvářilo znuděně, ale nakonec jejich milý projev odměnilo potleskem, který později zesílil, protože nastoupily větší a pak úplně dospělé dívky s velmi dobře vypracovanými těly, načež mužská část publika poposedla a narovnala hřbety, aby lépe viděla na rozštěpy a tak. Nejen že to byly pěkné holky, ale dokonce uměly. Poté byli pozváni na pódium zahraniční hosté, aby každý pronesl svou zdravici. Bylo jich víc, časem se ke každému dostaneme, ale teď si vzpomínám jen na G. R. R. Martina, Jima Burnse a Myru Cakan, pro kterou pracovala Martina Pilcerová. Své entrée měla i prezidentka Eurofandomu Bridget Wilkinson. Když jsem se později bavil s kamarádkou Irenou, která doprovázela skupinku Španělů, řekla mi, že jim se ten aerobik moc líbil.

23:00
Po slavnostním zahájení pokračoval program v Hlavním sále přednáškou s ukázkami „Půlstoletí hudby sci-fi“, ale nejdříve jsem zašel na E. Kocourka a jeho „Chcete být hentai démonem?“ v Malém sále tamtéž. Jenže mluvil jen anglicky, a navíc se z toho vyklubala znalostní soutěž bez patřičného tahu na bránu, takže jsem se vrátil, abych se nechal kolébat a uspávat filmovou muzikou. Později v noci, asi kolem jedné, dorazil speciální autobus ze Slovenska se Šimonem, Miro Páričkou, Heňkou, Miro Lakatošem, Martinou a mnoha dalšími, což bylo velmi příjemné zakončení prvního dne.

Čtvrtek 4.7.2002

10:00
Vzhledem k dlouhým večerům není většina lidí schopna vstávat před desátou, tudíž na jednu z nejzajímavějších prezentací Euroconu přišlo pár desítek fanů. Inu, možná je světová extratřída mezi ilustrátory SF nezajímá. Jim Burns promítal na svém vlastním projektoru svá vlastní díla na diapozitivech a provázel je svým vlastním komentářem. Normálně by mi absence překladu vadila, ale Jim je Brit a je mu dobře rozumět, i když mluví velmi rychle. Jeho slideshow bylo poutavé, ale dlouhé dvě hodiny, a moje sedací svalstvo na dřevěných židlích v Sokolovně velmi trpělo – nejen nyní, nýbrž po celý zbytek conu. Navíc jsem seděl ohnutý, aby za mnou funící George R. R. Martin viděl na plátno. Burnsovy obrazy mají z poloviny typickou kompozici. V popředí, zhusta nalevo, je postava humanoidních tvarů, ponejvíce krásná žena; uprostřed najdete skupinku dalších postav (malých) a vlevo a na celém pozadí jsou velké stavby nebo přírodní úkazy. Burns si neskutečně vyhrává s detaily, na jeho díla se můžete dívat pod lupou a vždy je to „vlasově“ precizní (ověřil jsem si to na jeho reprodukcích na výstavě v ZUŠ na náměstí o pár dní později). Velmi rád pracuje se světelnými odrazy, většina jím namalovaných dopravních prostředků září jako automobily na výstavě, osvícené desítkami reflektorů. Často používá modely z vlastní rodiny – své dcery i manželku; u té ale vždy používá jen tělo a hlavu si vypůjčuje u jiných modelek. Během přednášky mne vyrušil vzadu sedící prezident Rampas, který si spletl jednoho zahraničního fana a ptal se mě: „Poslyš, to ten Marchlík tak zpustnul?“

12:00
Cestou na oběd jsem potkal E. Kocourka (letos bohužel bez Jin), který mne pozval na svou přednášku o novinkách ze světa hentai a mangy. Kryje se naneštěstí s Miss Avalcon a filmem „Jako kočky a psi“, takže se budu muset naklonovat. Koupil jsem lístky na divadlo pro sebe a Marvina, ať se picnu, a potkal jsem Šárku, zvláštní sympatickou intelektuálku s okouzlujícím úsměvem, která nás navštívila o minulém klubovém úterý. Velmi se těšila z místních fanů, zvlášť ti kostýmovaní se jí zamlouvali. Je to holt neofanka, je jako dítě poprvé v ZOO.

14:00
Poseděl jsem na konci druhé poloviny přednášky s ukázkami o filmové hudbě a čekal na Roberta Holdstocka a jeho přednášku se záhadným názvem „Notes from the Unknown Region“. Přišel s překladatelem a s Honzou Pavlíkem a začal mluvit o fantasy v tak akademické a teoretické rovině, že jsem chvílemi nechápal ani český překlad. Radima Kastelána to tak unavilo, že si musel jít o půl třetí odpoledne lehnout. Holdstock svou přednášku prokládal citáty od Ursuly LeGuinové, Gene Wolfa a J. R. R. Tolkiena, které považuje za své vzory. Také předčítal docela poutavou a legrační pasáž z pokračování Keltiky, což byl jediný srozumitelný bod jeho vystoupení. Potom jsem si chtěl vyčistit hlavu na videu v OA, kde měla být promítána ve čtyři odpoledne Mumie, ale běžel Excalibur, a u pořadatelů jsem se dozvěděl, že Mumie prostě není k nalezení a 5. element jakbysmet. Asi to Imhotep s Lilu dali dohromady a užívají si v Egyptě. Na besedu s porotci a autory CKČ s Pagim a Martinem Koutným jsem neměl tu správnou masochistickou náladu, tudíž jsem odešel do Sokolovny na filmové novinky Františka Fuky. Dozvěděl jsem se o pár velmi zajímavých premiérách a vypadá to, že Fuka změnil můj názor na Toma Cruise a Minority Report, půjdu se na to podívat. Když jsem postával vzadu v sále, zjevila se vedle mne Martina a tajemným šeptem mi sdělila horkou novinku, že se v Austrálii začne točit film podle Asimovova „Já, robot.“ Prý to nevědí ještě ani v Hollywoodu. No nevím, jak jsou informovaní v L. A., ale na Euroconu jsem to slyšel ještě párkrát s úplně odlišnými detaily. Nechme se tedy překvapit. Po večeři ve Svačince, kde mám celý con předplacená tři jídla denně, jsem potkal Danu Krejčovou, Pet Pštrossovou a Egona Čiernyho a šli jsme ještě s Marvinem s nimi do pizzerie Modrá hvězda, tak doporučované v propozicích. Oni si dali večeři – Egon pizzu s feferonkami a anglickou slaninou, o které prohlásil, že byla výborná. Mám pocit, že musí mít jediný chuťový pohárek na pizzu jako Lister na kari.

20:00
Vyhlášení výsledků soutěže o Radiačního Maxima v místnosti Avalcon1 ve druhém patře KD mělo sporadickou účast. Vzhledem k půlroční pauze vydávání Ramaxu se tam sešlo jen pár skalních fandů nebo spíš přispěvatelů, ale Libor Marchlík a Jirka Popiolek nechyběli. Drtivým vítězem s nárokem na 3000 Kč se stal Miroslav Žamboch s povídkou Poslední Templář, druhá byla Lenka Petrová (Třetina krve: Vězeň) a třetí Otomar Dvořák (Ti, kteří zůstali uvnitř). Z dalších jmen těsně za třemi prvními si vybavuji sestry Lukačovičovy, Jana Kovanice a Veroniku Prokešovou. Celkově se zúčastnilo 41 autorů s 62 povídkami, které hodnotilo pět porotců: Rastislav Weber, Jirka Popiolek, Martin V. Kučera, Alexandra Pavelková a ještě jeden. Následovalo vyhlášení soutěže Zlatá Zebra, ale úspěšně jsem zapomněl vítěze. A mimochodem – s mnoha povídkami z Radiačního Maxima se setkáte na stránkách Ramaxu, až začne znovu vycházet.

21:00
George R. R. Martin, Ivan Aľakša a Karel Netopejr Petřík – ti všichni měli své pořady v tomto čase, ale nebyl jsem ani na jednom. Postával jsem totiž u baru na KD s Danou a Pet a seznamoval se s velmi milou Hanou Volkovou, jinak též Hypo(spray) – můžete se s ní setkat na webech www.trekdnes.cz a www.voyager.cz. Hanky si od té chvíle velmi vážím, protože kromě toho, že má nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděl (což není její zásluha, děkuji jejím rodičům), se jí podařilo přesvědčit k pózování a posléze vyfotit Danu Krejčovou, která je pověstná tím, že se nikdy dobrovolně nefotí.

22:00
E. Kocourek a jeho hentai novinky 2002 – tento pořad mohl začít včas, ale to by Martin Koutný s přednáškou „Reklama potřebuje vraždu“ musel končit v termínu a také pořadatelé by museli poskytovat technickou podporu. Počítač byl sice přítomen, ale Windows byly na heslo, takže si E. Kocourek musel dojít osobně pro pořadatele. Pochybná kompatibilita Winblows s čímkoliv včetně vlastních nižších verzí je všeobecně známá, takže se začalo až po dalších deseti minutách testování, jak nejlépe pouštět videosekvence. První v pořadí byly hentai pro šestnáctileté, prokládané kritikou nových zákonů o ochraně lidských práv mučených KRESLENÝCH děvčátek a nezapomenutelnou ukázkou zástupných symbolů za penisy a vagíny, kterými jsou křečkovití hlodavci a mořské mušle. Vidět křečka, kopajícího nožičkami v úzkém vlhkém tunelu, a zemřít. Bohužel kvůli pozdnímu začátku jsme na hentai pro dospělé měli jen pět minut. Po minulých Avalconech, kdy Kocourkovy hentai show tvořily páteř pozdně večerního programu v Hlavním sále, je pouhá hodina v malém Zrcadlovém sále zbytečným mrháním příležitostí – tím spíš, že v tomtéž čase byl v Hlavním sále KD už jen bar pro nekuřáky.

23:00
Půlnoční besedu se spisovatelkami a závěr Miss Avalcon jsem vynechal, ale vím, že Heňka Galgociová skončila druhá mezi dvěma sestrami. Sám konferenciér Miss prohlásil, že letos byla soutěž úrovní nejhorší. Nejspíš tím myslel soutěžní úkoly, protože letmý pohled na kandidátky na pódiu mi řekl, že všechny přítomné dívky jsou krásnější než loňská vítězka. Chtěl jsem ještě zhlédnout film „ST8: První kontakt“, ale i když byl v kině, promítali ho pouze z videoprojektoru, nikoliv z filmového pásu, tak jsem to zavrhl, vrátil se do Sokolovny k baru, dal si vodku na dobrou noc, pokecal a odebral se do říše snů někdy kolem jedné.

Pátek 5.7.2002

9:00
Včera jsem Hance slíbil, že se na ni přijdu podívat, ale vstával jsem pozdě a spolu se snídaní (konečně kakao a loupáky místo věčných masových pomazánek) to způsobilo, že do kina na „ST na internetu“ jsem dorazil před půl desátou. Mezi obvyklými trekkies v publiku seděl taky E. Kocourek, jenž se kromě hentai zabývá i StarTrekem. Hypo používala počítač s projektorem a četla přednášku z listu, takže to rychle odsejpalo. „To jsou stránky, které všichni dobře znáte“ byla její častá replika, když představovala další a další webové adresy a jejich ukázky s popisem, občas se smála vlastním vtipům a přebreptům. Vzhledem k obrovskému množství oficiálních, klubových a osobních stránek byla nucena mluvit rychle, a protože držela mikrofon příliš blízko úst, občas do něj foukla. Jinak to ale bylo velmi zajímavé a vyčerpávající v dobrém slova smyslu a určitě si aspoň na její domovské stránky cestu najdu.

10:00
Přešel jsem do Malého sálu v Hale KD, kde měla probíhat videoprojekce filmu „Horizont událostí“. A skutečně proběhla a vzhledem k tomu, že i tento snímek jsem dosud neviděl, byl jsem příjemně překvapen temnotou vesmírných lodí a hektolitry krve – výborný sci-fi horor. Po dobrém obědě jsem zapadl do volné místnosti č. 1 v KD, kde právě Mirek Žamboch testoval svou přednášku o drsné škole a Franku Millerovi. Televize, na které se stránky z PC prezentace objevovaly, však byla příliš nízko, tak jsem doporučil pořadatelům, aby ji podložili dalším kouskem nábytku, který se povaloval poblíž. Když se ve dveřích objevil Marvin a nezávisle na mně pronesl tutéž poznámku, slíbili pořadatelé, že tak učiní. Pak jsme odešli s Marvinem, Marchlíkem a Tunelářem na pivo do hospody Na růžku (oni ještě na guláš). Při spokojeném klábosení se venku před okny zjevili Maxon a Dubnický a cestou zpět jsem narazil na Rasťu Webera, Freyu a Sašu Pavelkovou, což mi zase vylepšilo již tak dobrou náladu. Čím to, že já ty Slováky mám raděj než Čechy? Asi to bude Istroconem a Tatraconem.

14:00
Na půl hodiny jsem se posadil na přednášku o StarGate seriálu v místnosti 1. v KD (přednáší opět Hypo, tentokrát v tandemu s Anrym), ale pořadatelé nesplnili slib zvednout televizi nad hlavy sedících, takže mne začalo bolet za krkem od neustálého naklánění do mezer mezi lidmi, abych něco viděl. Zvedl jsem se tedy a odešel do Sokolovny na besedu s českými spisovateli – Jenny Nowak, Vlado Ríša, Ivana Kuglerová, Leonard Medek, Vilma Kadlečková-Klímová, Miroslav Žamboch, Františka Vrbenská, později přisednuvší Jana Rečková a moderující Jaroslav Mostecký. Při mém příchodu zrovna dobíhaly odpovědi na hromadnou otázku o připravovaných věcech. Byla to všeobecně velmi poklidná debata a skoro nikdo by se na nic neptal, kdyby Mosťák stále neponoukal fany v publiku. Za chvíli prošel okolo Marchlík se slovy, že skoro usnul, a když se Mosťák nevybíravě zmínil o zrušení nakladatelství Sága, Karel Petřík se s Edíkem zvedl a cestou trousil invektivy. Když Mostecký kdysi začínal, prosil a naléhal na Ságu o vydání svých věcí a teď tancuje na jejich hrobě.
Nejspíš to bylo poobědovou siestou, že jsem si nemohl zapamatovat kolovrátkové odpovědi našich spisovatelů. Probudila mne až otázka prezidenta Rampase na motivaci ke psaní. Dvě základní možnosti – je to ve mně a chce to ven, nebo chci sdělit světu myšlenku – mne přiměly k malé úvaze. Když někdo píše proto, že má v sobě tvůrčí přetlak, tak to nemusí vždycky dobře dopadnout, ale když znáte řemeslo, lze to číst a většinou je to velmi dobré. Pokud někdo píše s ambicí změnit svět svou myšlenkou, napíše Mein Kampf nebo založí scientologickou církev. Když se někdo zeptal na vydávání českých autorů v zahraničí, dostalo se mu v drtivé většině povzdechů nad neuskutečněnými projekty. Jediná zajímavá věc o autorech pro mne byla, že Žamboch pracuje v ústavu – Jaderné fyziky v Řeži. A ještě jedna zajímavost pro začínající ilustrátory – Vlado Ríša by bral do Ikarie dvou až tří stránkový komiks. Můžete to zkusit, ale moc peněz nečekejte.

16:30
Přednáška s obrázky Martiny Pilcerové „Stav beztíže“ měla začít v 16.00. Jenže pořadatelům zkolabovala promítačka, a než našli jinou a naaranžovali ji, uběhla polovina času pro přednášku. Promítačka byla muzeální kousek a slabě prosvěcovala, takže i přes zatemnění Velkého sálu byly obrázky na diácích vidět slabě a u tmavších zmizely detaily. Já jsem některé z těchto obrázků viděl v originále a je velká škoda, že to tak dopadlo. Novější věci měla Martina na CD, bohužel ne s sebou, takže jí to i s anglickým a slovenským výkladem tak akorát vyšlo. Je trapné pro pořadatele, že výtvarnici, která Euroconu propůjčila svá dvě skvělá díla na propagaci a vtiskla mu tak nezapomenutelnou a osobitou tvář, nebyli schopni zajistit odpovídající servis.

17:30
Sedíme na lavičkách u vchodu do ubytovny OA a Rasťo Weber právě popisuje příhodu s ubytováním. Spolu se sestrou jsou v jednom třílůžkovém pokoji, a když viděli na recepci jejich stejná příjmení, zeptali se, zda s sebou mají dítě. Sice se říká, že manželé jsou si po letech soužití podobní, ale podobnost Weberových je opravdu genetická. Když se Saša Pavelková převlékla, zašli jsme do Panského domu na večeři; bylo nás pět i s Marchlíkem. Našli jsme tam rodinu Mikuláštíků v neúplné sestavě (bez Petrušky). Asi za půl hodiny přišla Heňka s Mirem a dali si druhou večeři se slovy, že ta první v OA nebyla k jídlu. Já naštěstí večeřím ve Svačince. Když jsme se chystali platit, přišla Pet s Danou, Egonem a Mosťákem, tak jsme jim přepustili stůl, protože bylo plno a opodál postávala skupina polských fanů s úmyslem zasednout.

18:30
Po druhé večeři jsem mně milé Slováky našel na stánku u Sokolovny a s nimi taky Marvina a další. Objednal jsem si Rebela a usedl k prostřednímu stolu – u prvního seděli Poláci se Sapkowskim, kam si po chvíli přisedl i G. R. R. Martin, u posledního za mnou byla Myra Cakan, která zrovna dávala interview Ondreji Hercovi a rovnou mu odpovědi autorizovala. Mluvili německy a docela to Hercovi šlo. Kromě Marchlíka, Saši a Webera s námi seděl taky Mirek Žamboch (pil hnusný zteplalý ledový čaj a nedopil), takže to vypadalo jako setkání nakladatelství FANTOM Print s jeho autory – Žambochovi vyšla sbírka Ostří oceli, Weberovi Conan – Prameny Černé řeky a Pavelkové Prokletá přísaha. Mimochodem, víte, proč prý Marchlík Weberovi toho Conana vydal? Protože s ním spal. (Nejspíš šlo o narážku na loňský pražský Parcon, kde ti dva spolu bydleli na pokoji a tam to nejspíš upekli, ale kdo ví.) Přišla i Dáša „Včielka“ Mehešová, sice s úsměvem, ale dobrou náladou zrovna neoplývala. Kolem osmé si přisedl zarostlý blonďatý mladík s nohou v gypsu a pravil, že kde sedí Heňka, tam musí být dobrá společnost. Z dalších znal jenom Žambocha, tak jsem mu ukázal Sašu, Webera a Marchlíka, načež z něj udiveně vypadlo „Ramax?“ Pak se nás s Marvinem zeptal, jestli se ten Rebel dá pít, a my jsme mu řekli, že dá. Tak si ho chudák objednal, upil doušek a prohlásil, že je to hnus, a divil se, proč jsme mu ho doporučovali. Ale my jsme mu netvrdili, že nám chutná, pouze že se dá pít – jeden půllitr se dal přežít, když jste měli fakt žízeň. Později mi ho identifikovali jako redaktora Ikarie Roberta Tschorna. To Lakatoš byl chytřejší a rovnou si zašel do Sokolovny pro Gambáč.

20:00
Před divadlem jsem se chtěl podívat na besedu s redakcí časopisu Pevnost. Když jsme dorazili, bylo ještě pár minut před začátkem, ale místnost č. 1 v KD byla úplně narvaná – vypadalo to, že tam Jiřinka Vorlová vyhnala celý Gamecon. Nakonec jsme debatovali na chodbě s Pet, Marvinem, Filipem Gotfrídem, manželi Rečkovými a Ivanou Kuglerovou na totéž téma. Shodli jsme se na tom, že pro nás ten časopis nevydávají a že i fanové-puberťáci mají nárok na svůj plátek a můžou se snažit Pevnosti vydobýt místo na trhu.

21:00
Zeměplošské divadlo začalo asi s půlhodinovým zpožděním. Kolík Aťsepicnu nám stranou prozradil heslo, kterým se dostaneme do sálu dřív, ale bylo mi docela na nic, prostě jsem vynechal střežený hlavní vchod a prošel nehlídaným balkónem a nikým nepozorován a nezastaven jsem usedl v první řadě. Tedy, aby bylo jasno, skutečné první dvě řady byly označeny jako VIP a až od třetí do poslední byly cedule „První řada“. Seděl jsem fakticky v páté řadě vlevo, spolu s Marvinem, Pet a Irenou Stehlíkovou, která nás objevila po dvou dnech letmých míjení a mávání na dálku. Ještě jsme viděli poslední dvě scény z uzavřené generální zkoušky, ale snažil jsem se je nevnímat, abych si nepokazil pointu (Muže ve zbrani jsem nečetl). Pak zavelel režisér „Pouštíme“ a již přítomní fotografové se otočili do hlediště a fotili ten šílený úprk davu a boj o co nejlepší místa. Vzhledem k tomu, že se pouštělo jedněmi dveřmi a každý musel ukázat lístek, sál se zaplnil tak po 20 minutách. Chvíli se ještě hlučelo, ale to už zazněly v reproduktorech úvodní tóny z filmu Muži v černém. Celou první polovinu mne bolela osezená kostrč a až po přestávce to přestalo, asi se mi tak odkrvila, že už jsem nic necítil. Byl taky trochu průvan, ale bylo tak narváno, že bychom se jinak udusili. Představení samotné bylo opět skvělé – pro mne o to lepší, že loňské jsem viděl až na Tatraconu na videu a kamera prostě všechny nuance divadla nemůže zachytit. Osobně mne potěšily výkony žen – trpaslík Potroublo Marty Drahovzalové, šašek Boffo Katrin Ebrové, doktor Bělobrad Lenky Spielvogelové a nejen pro oko příjemná vlkodlačice svobodník Angua Hany Musilové. Desátník Karotka Bedřicha Becka byl ještě lepší než loni, Netopejr ve svých třech rolích pokaždé vnášel do mírně statických scén spoustu pohybu a divadelní dikce a dvě loňské hvězdy, kapitán Elanius Vlasty Talaše a lady Berankinová Jolany Čermákové, se staly stálicemi, zvlášť Elániova koupelnová scéna sklidila bouřlivé ovace. Ale i ostatní z Noční hlídky – seržant Tračník Luboše Tanzmanna, desátník Nóblhóch Petra Köppela a troll svobodník Navážka Ladislava Čermáka – odvedli výborný výkon. Nezapomenutelná byla scéna s Tračníkem, kterak láká ze zapadlé uličky proměněnou Anguu. Mírné výhrady mám ke Kruxminorovi Leonida Křížka, který dobré výstupy střídal se slabšími, ovšem závěrečný souboj zvládl na výbornou. Také jsem nebyl spokojen s Patricijem Martina T. Schwarze, jenž hrál sice skvěle, ale jeho slabý hlas nemohl dolehnout až na konec sálu. Tento problém měl ale tu a tam skoro každý. Zážitek to byl bezesporu jedinečný a rozhodně k němu přispěl Robert Rameš jako Mistr Zvukař a původce všech znělek a dialogů mrtvých se Smrtěm.

23:30
Po divadle jsme byli strašlivě vyčerpaní sezením a šli jsme spát docela brzo. Vedle nás letos nebydlela žádná zamilovaná dvojice, ale tlupa hlučných cizinců, slavících bůhvíco. Napřed měli dveře do chodby dokořán, tak jsem vstal a zavřel jsem je sám. Kolem půl třetí ráno mne probudily hlasy – kvůli stále enormnímu hluku uvnitř protějšího pokoje se rozhodla nějaká dvojice pokecat na tiché chodbě, ovšem musel jsem ji požádat, aby se vrátila zpátky. Ráno jsem si uvědomil, že jeden z nich byl Nero Kramný. Jinak je docela zajímavé, že i když trávím každý večer půlhodinu ve sprchách, ani jednou jsem nenatrefil na dalšího člověka nebo mokré dlaždice, když nepočítám Marvina. Připadá mi, že většina fanů trpí akutním odporem k vodě.

Sobota 6.7.2002

10:15
Málem jsem zaspal snídani, ale i po desáté mi ji ve Svačince vydali. Opatrným špiclováním jsem zjistil, že v hlučném pokoji naproti jsou ubytováni jen dva lidi, což znamená, že tam spí pár osob načerno. Nic proti tomu, jenom jsem zvědavý, co budou dělat, až se do dveří ubytovny postaví pár pořadatelů a bude po nich chtít vstupenky s poznámkou o místě ubytování (a taky jo, večer už nás prohlíželi). Nechtělo se mi na žádnou přednášku, a tak jsem se poflakoval po barech a sledoval cvrkot. Na KD jsem zahlédl Ondřeje Neffa a Josefa Nesvadbu, kteří mají ve dvě přednášku, společnost jim dělali pánové Houžvička a Rameš se svými drahými polovičkami. Na stánku u Sokolovny jsem si přisedl k Saše a sourozencům Weberovým a společně jsme vymýšleli způsoby, jak by bylo nejlepší střílet do lidí, aniž by je kinetická energie kulek neporazila hned po první ráně, a naopak je roztočila jako vlčky. Osvěžující a podnětná debata.

12:00
Miroslav Žamboch křtí a diskutuje o knize Seržant, kterou jsem zrovna dočetl. Egon Čierny jako vydavatel Seržanta spíše než o knize mluvil o autorovi a co všechno už mu vyšlo, čímž se logicky dostal ke sbírce povídek Ostří oceli, která souběžně vyšla u FANTOM Printu a přítomného Libora Marchlíka pozval nezištně na pódium. Žamboch skromně mlčel a prvních deset minut se vykecávali oba nakladatelé, což přimělo Richarda Klíčníka otráveně odejít. Udělal špatně, protože po jeho odchodu se dostal konečně ke slovu autor a zbytek času to bylo jen jeho vystoupení. Uvedu bodově několik jeho odpovědí.
Nečte české autory a jedním z důvodů je to, aby nemusel na setkáních odpovídat na dotazy, co o nich soudí.
Čte velmi málo fantasy vůbec, což je podle něj dobře, není tolik ovlivněn svými vzory.
Román Seržant je samostatný, ostatní knihy včetně Ostří oceli patří do jednoho světa, jen posunuté na časové ose.
Nerad zabíjí své hrdiny, ale aby čtenáři knize a ději v ní uvěřili, tak musí, když to logika příběhu vyžaduje.
Má rád odměnu za práci a při psaní to znamená, že to uvidí napsané a vydané. S románem je mnohem víc práce než s povídkou, víc než jen rozdíl v rozsahu, ale ta odměna pak stojí za to. A jednou z odměn je například tato beseda se čtenáři.
Pracuje v Jaderném ústavu v Řeži a občas píše odbornou literaturu, u které mu jeho nadřízení vytýkají, že je příliš suchá a neobsahuje žádnou omáčku, není čtivá.
Pro mě osobně byl Miroslav Žamboch nejsympatičtějším přednášejícím na conu vůbec – působí skromně, ale mluví s jistotou a umí polichotit čtenáři-posluchači, protože dobře ví, že to dělá pro něj. Paralelně se Žambochem běžela beseda s Williamem Kingem, autorem knižní série Warhammer, tolik oblíbené Piterem. Jirka Popiolek na části besedy byl a přinesl mi pár postřehů: Původně v prvním románu autor Gotreka zabil, ale nakonec ho oživil, protože přišel na to, že mu vydělává peníze. Jestli mu prý dojdou rasy, které ve svých románech vyvražďuje, vymyslí si nějaké nové, aby je zase mohl vyhladit, protože ho to baví.

14:00
Ve Velkém sále Sokolovny – hlavní programová linie Euroconu – Ondřej Neff a Josef Nesvadba besedují o tom, jaké je 21. století. Bohužel přesně v tomtéž čase je jediná přednáška o Duně na tomto veleconu a tu si nemůžu nechat ujít. Pánové Semenec a Kozák nazvali svou přednášku podtitulem „Duševní školy Duny“, ale v podstatě o nich hovořili jen chvíli. Měli přednášku dobře připravenou, střídali se v přednesu, ale na jednom z nich byla patrná nervozita – měl svou první přednášku a zrovna na Euroconu. Na začátku se věnovali osobě Franka Herberta, poté vysvětlili strukturu světa Duny a pokračovali výčtem důležitých postav a jejich stručnými charakteristikami. Vyčlenili tři nosná témata Duny – ekologii, náboženství a vládu (politiku), s čímž by se dalo souhlasit. Bohužel měli jen hodinu a vůbec se nedostalo na diskusi, která byla inzerovaná v programu. Občas jsem jim do projevu vstoupil s provokativní poznámkou: „Gilda a Bene Gesserit, dobrá, ale co Bene Tleilax, to je přece také duševní škola?“ nebo „Bene Gesserit si udržel své výsadní postavení nejen kvůli Zděděné paměti, ale také proto, že obešel zákaz Služebnického džihádu a používal počítače jako databanku informací.“, ale jejich soustředění jsem jim nenarušil. Ještě chvíli jsme spolu diskutovali po přednášce na chodbě, ale to se už do místnosti hrnuli posluchači na Zdeňka Rampase na jeho „Soukromou historii SF“ a já jsem odešel do města zhlédnout výstavu SF & F malířů v místní ZUŠ. Galerie byla v prvním patře budovy a měla dvě místnosti. V té menší vystavoval a prodával samostatně Francouz Coriat, ve větší byla umístěna díla zbývajících autorů – Jim Burns, David Spáčil, Petr Bauer, Jan Lhota, Jana Šouflová, Milan Fibiger, Pavol Martinický, Martina Pilcerová, Jana Boušková, J. P. Krásný, Theodor Rotrekl. Pokud jsem na někoho zapomněl, je to pochopitelné – obrazy byly totiž splácány do příliš malého prostoru, a kdybych některé malíře nepoznával podle stylu nebo vlastního podpisu na obraze, nevěděl bych, čí jsou to díla – nebyla většinou označena jmenovkami. Navíc obrazy jednoho autora se míchaly s jinými, a když se člověk podíval na výsledný binec, bylo mu malířů upřímně líto. Burns měl svá díla opřena na židlích u celostěnného okna, takže byly vidět velmi špatně, David Spáčil se pomíchal s J. P. Krásným a M. Fibigerem, Jana Šouflová měla dva obrázky v jednom rohu a dva v protějším, a tak bych mohl pokračovat do alelujá. Pokud jste se ovšem posadili k určitému obrazu a vytěsnili zmatek okolo, měli jste čas, klid a ticho na pokochání se.

17:00
Jan Vaněk jr.: Temná strana fandomu – skvělá přednáška, sestávající z přeložených textů o fanech na zahraničních conech a z výňatků z románu o fiktivním průměrném spisovateli a jeho zážitcích na conu s neodbytnou fanynkou. Dělení posedlých fanů, Vaňkem přeložených jako „fanoušové“, na šest poddruhů se stručným popisem jejich zvyků a návodem, kterak je spolehlivě naštvat, bylo geniální a velmi vtipné, a všeobecný smích, mířený do vlastních řad, byl očistný a já se tolik nezasmál ani na zeměplošském divadle. Nakonec Vaněk podotkl, že v každém z nás je kus „fanouše“. Má pravdu.

18:30
Podle programu měla v tomto čase začít Fantasy Show, ale byl to takový žertík od pořadatelů, protože při našem příchodu už šermířské představení vrcholilo. Naštěstí. Po uklizení pódia na ně vstoupil Egon Čierny v šamanském a pozval přítomné rytíře a lady fantasy, aby utvořili důstojnou kulisu pro vyhlášení výsledků soutěže O nejlepší fantasy, jehož porotci jsou pouze dva – Egon sám a pak barbar Martin „Šimon“ Schuster, který se také dostavil předpisově oděn. Byli povýšeni dva autoři a jedna autorka a Nositelem meče se stal Aleš Křen.
Hned vzápětí nastoupili na pódium Martin Koutný a Jaroslav Mostecký, oba v oblecích, aby slavnostně vyhlásili Cenu Karla Čapka, největší a nejstarší literární soutěž v žánrech sci-fi, fantasy a SF hororu u nás a na Slovensku. Nejprve dostal Mloka za zásluhy Josef Vašát, kterého celý sál odměnil velkolepým potleskem. Cenu Ludvík dostala Kočovná divadelní společnost Richarda Klíčníka za loňské představení „Stráže, stráže!“ na Parconu. Na pódium se měl k převzetí ceny dostavit Richard coby režisér, ale nebyl právě přítomen, tak ho zastoupila Jolana Čermáková a Bedřich Štauber (sluha Jeeves) a pěkně mu to osladili, když Jolana podotkla, že režisér by měl občas sledovat herce při zkouškách, jestli si chce říkat režisér. Nakonec se přece Richard dostavil. A pak už přišli na řadu nominovaní v jednotlivých literárních kategoriích – v krátkých povídkách Martin Koutný, Zuzana Minichová (nepřítomna), Jana Rečková, David Šenk a Stanislav Švachouček. Posledně jmenovaný za povídku „Maják“ získal Pulce, věcné ceny a obrázek od Martiny Pilcerové. Nové ocenění „Skokan 2002“ dostal v zastoupení Konstantin Šindelář za povídku „Dravčí poupě“ za nejlepší místo pro první účast v CKČ, protože byl i mezi nominovanými v dlouhých povídkách. Zbylí čtyři byli Edita Dufková, Petr Kaufner, Jana Rečková a Petr Heteša, který jako loni tuhle kategorii vyhrál a dostal Pulce a obraz od komiksového kreslíře Š. Mareše. Tím jsem jasně naznačil, že letos získal Mloka nejlepší román, a tím byl „Život je rafinované peklo“ od Karolíny Francové. Mně osobně se nelíbil a nedal jsem mu ani minimum bodů, ale ostatní ano a nutno přiznat, že co se týče řemesla, byl napsán dobře. Navíc zvítězil v silné konkurenci jmen, jako jsou Jana Rečková, Petr Heteša nebo Martina Pilcerová. Bohužel pro vydavatele sbírky Mlok 2002 byl vítězný román naprosto nejrozsáhlejší prací a na tloušťce a ceně knihy je to znát. Přesto jsem si ji hned pořídil, i když všechny ty práce znám. Karolína Francová ještě dostala další věcné ceny, ale to se už blížilo vyhlášení cen Eurofandomu, na které jsme s Marvinem nezůstali, protože jsme měli rezervovaná VIP místa v místním kině na StarTrek – Late Night Show Aleše „Holodoctora“ Kadeřábka, jeho hostů a skupiny Minerální rozvrat.

20:00
V předsálí kina už bylo pěkně hlučno a dusno. Nejvíc bylo slyšet skupinu brněnských trekkies, které tak dobře znám z úterních klubů. Tady však byli ve svém živlu a chovali se jako utržení z řetězu. V davu jsme objevili Yetiho, tedy Radima Jetelinu, a taky Roberta Rameše s Helenkou. O půl deváté nás vpustili dovnitř, kde na nás mávala ze druhé řady Irena. Seděli jsme pěkně uprostřed a čekali na hvězdu večera, Aleše Kadeřábka, který přišel s akustickou kytarou a prvních jedenáct písní tak mělo trampský nádech. Část zpíval sám, část se sympatickou kamarádkou Zuzkou, jednu s předloňskou Miss Avalcon Luckou (trochu přibrala, ale v červeném jí to slušelo) a jednu se třemi dívkami, které přišly na poslední sloku – Zuzkou, Luckou a T´Pel v mimbarském. Většina písní měla ST tématiku, pár zase babylonskou. Následovala druhá třetina programu se šesti písněmi. Hudbu pouštěl Holodoctorův brácha z playbacku a Marvin ji překřtil jako Cenu Eurovize. Zakončila ji nejoblíbenější píseň Š Š Š… Sheridan. Na poslední část přišla bluesová skupina Minerální rozvrat (bicí, baskytara, dvě el. kytary) a dala osm skvělých rockových nářezů, na které po prvních dvou třech trekkies v sále reagovali tím, že žádali o snížení hlasitosti. Bohužel bicí ubrat nešly, páč byly akustické, ale stačilo zesílit zpěv Holodoctora a bylo by to stačilo – na diskotékách to řve podstatně víc a já seděl ve druhé řadě a nevadilo mi to. Na bouřlivé vytleskávání na závěr reagoval Holodoctor jedním playbackovým přídavkem z Babylonu 5, ale to už bylo skutečně všechno. Byl to vynikající program, rozhodně srovnatelný se zeměplošským divadlem, a výkony všech byly skutečně profesionální. Určitě jsme se bavili líp než ti smolaři, co zaplatili kilo na VIP párty se striptýzem, tombolou, malováním na tělo a koncertem gotické skupiny Alvarez Perez. Po krátké osvěžovací pauze, kdy jsme potkali Mirka Dvořáka a poprvé po Draconu dali řeč, jsme se vrátili do kina a relaxovali na GalaxyQuestu v originále s českými titulky.

1:30
Konečně jsme zalehli. Na chodbách i v pokojích OA byl tentokrát klid, všichni ještě řádili venku, ale mohlo to být taky tím, že u vchodu do ubytovny stál pořadatel v oranžovém a kontroloval, zda opravdu máme na vstupenkách vzadu napsáno OA. Klid samozřejmě nevydržel po celou dobu mého spánku – v pět ráno, kdy venku už bylo světlo, mne vzbudila hlasitá diskuse, nesoucí se chodbou jako zvuková tsunami – na dveřích pokoje jako by nabírala na síle jako na mělčině. Vpadl jsem na schody, spojující patra, docela naštvaný, vynadal jsem jim do přiblblých kreténů a poslal je řvát do pokoje, načež jsem si protřel oči a uviděl naše trekkies Doktora a Stinga, Martina Macáška a ještě pár dalších individuí. Samozřejmě mě neposlechli, ale aspoň zavřeli dveře do našeho patra, takže se jejich hlahol nesl už jen do přízemí a o patro výš.

Neděle 7.7.2002

9:30
Naštěstí jsem ještě usnul a vstal jsem čilý a odpočinutý na poslední snídani Euroconu, která byla výjimečně v jídelně OA. Stravenku nechtěli a ještě mi řekli, že si můžu vzít chleba, kolik sním. Potom jsme s Marvinem korzovali po všech osvěžovnách conu, nakoukli do kina, kde promítali Resident Evil v originále (Milla Jovovich zrovna šla v pěkných minišatech po průhledných schodech – na to musím jít), a bavili jsme se o zážitcích poslední noci. Velkou smůlu měla Jolana Čermáková, které na noční Fantastické diskotéce někdo pomohl od mobilu a kreditky. Pořadatelé už byli natolik mrtví, že moc vstřícně nereagovali na její požadavek o telefon, aby mohla okamžitě zavolat a zablokovat kreditku – prý nemají telefon. Nakonec si musela půjčit od někoho mobil. Velmi nešťastná tečka za docela ucházejícím conem. Rozloučili jsme se s každým, koho jsme potkali – s Ivanem Aľakšou se uvidíme v září na Istroconu a s dalšími sedmdesáti už za měsíc na Tatraconu. Při odchodu pro sbalené věci nás minul Holodoctor ve svém Fordu Scorpio, který prý žere mnohem méně při razantní jízdě než při ohleduplné, takže podle vlastních slov teď jezdí Holodoctor po Praze jako prase.

15:00
Na ST – Late Night Show jsme slíbili Ireně, že se postaráme na chotěbořském nádraží o Jannie Shea, Američanku s indiánskými předky, aby nasedla do správného vlaku na Brno. Jannie je milá boubelka, která nám vyprávěla o obecných trampotách zahraničních návštěvníků Euroconu. Stručně předesláno: podle jejího názoru už nikdy v Chotěboři žádný Eurocon nebude. Výlety po Praze v pondělí a úterý nebyly pro kulaté Anglosasy příliš motivující. G. R. R. Martin či prezidentka (nyní tajemnice) Eurofandomu Bridget Wilkinson a konečně i Jannie mají poněkud nadváhu a výstupy do středověkých věží a rozhleden se spoustou schodů s tím, že musely končit rychle kvůli odjezdům autobusů, proklínaly tu mírným „shit“, onde ostřejším „fuck“. Se svým ubytováním v Havlíčkově Brodě byla taky hrubě nespokojená, protože je jasné, že cony žijí hlavně v noci, a když na vás čeká nastartovaný autobus, moc v klidu si nepokecáte. Na nádraží v Brodě se nás Jannie zeptala, jestli se na českých conech obvykle pořádají VIP párty ve stylu striptýz, tombola a malování na tělo. Pravdivě jsme odpověděli, že tombola bývá, ale striptýz pouze komický, vážně pojato to bylo asi jen v Chotěboři. Podotkla, že bohužel právě to si teď budou zahraniční fanové o nás myslet – tolik k obrazu našeho fandomu v Evropě. Pro pořádání příštího Euroconu byli dva kandidáti – znovu Chotěboř a jako druhé Finsko. Tam je prý draho i pro Američany, ale stejně to vyhrálo. Takže za rok tady jen na Parconu-Avalconu 2003.

A ještě douška:
Když jsem po návratu z dovolené psal Báře Kodetové, jak to vypadá s natáčením Dětí Duny, zmínil jsem se i o Euroconu a dostal jsem velmi zajímavou odpověď. Tedy nikoliv o natáčení, protože to už v podstatě skončilo a dopadlo dobře, ale o Euroconu. Byla předběžně domluvená s organizátory, že na Eurocon přijede i s dalšími herci a bude i přednáška o Duně, nejspíš o obou televizních minisériích. Potom se jí už nikdo neozval. Předpokládal bych aspoň omluvu v tom duchu, že je Eurocon naplněn programy a že už se nevejdou nebo že finance nedovolují je pozvat, ale nechat to jen tak bez odpovědi, to není korektní jednání.

6. dubna 2007, Miles Teg

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).