Anne Bishopová: Dcera čisté krve
Černé drahokamy – kniha první

Co kdyby existovala kultura vycházející z temné strany fantazie? Jakou by měla morálku a měřítko hodnot? Co kdyby tato kultura byla ve své Temnotě velice elegantní a byla by stejně něžná jako výbušná, vášnivá a násilná? Co kdyby ženy byly dominantním rodem, kterému by agresivní a inteligentní muži-válečníci sloužili?
Před sedmi sty lety černá vdova prožila mystické vidění a z pavučiny jejích snů a vizí vzešlo starodávné proroctví.
Nyní se říše Temnoty připravuje na příchod Královny, která bude vládnout mnohem větší mocí a silou než samotný pán Pekla. Ale Královna je ještě mladá, přístupná všem vlivům a korupci.
Kdo ovládá Královnu, ovládá i Temnotu.

U ohňů pekelných! Nic. Nečekal nic, dokud nenarazil na rudou barvu. Po zrození musela přece nosit rudé drahokamy, aby mohla nosit černé, až obětuje Temnotě. Čarodějka vždycky nosí černé.
Saetan moc nepřemýšlel a brnknul na černé vlákno.
Pod ním se ozvaly vibrace.
Saetan pustil její ruce a ohromilo ho, že se mu jeho vlastní ruce netřesou. Těžce polkl, aby z hrdla uvolnil stažené srdce. „Už jsi prošla ceremoniálem zrození?“
Jaenelle sklopila hlavu.
Saetan jí jemně nadzvedl bradu. „Jaenelle?“
Safírové oči byly plné zoufalství. Po tváři jí stékala slza. „Ne … nepovedla se mi zkouška. Znamená to, že musím ty drahokamy vrátit?“
„Nepovedla … jaké drahokamy?“
Jaenelle zajela rukou do záhybů modrých šatů a vytáhla sametový sáček. Na stolku u Saetanova křesla sáček rozevřela. Hrdě, ale tak trochu uplakaně se při tom usmívala.
Saetan zavřel oči, opřel si hlavu o křeslo a upřímně doufal, že se místnost přestane točit ve zběsilých vírech. Nemusel se na drahokamy dívat, aby věděl jaké to jsou: dvanáct nebroušených drahokamů. Bílý, žlutý, tygří oko, růžový, modrý jako letní obloha, nachový, krvavě opálový, zelený, safírový, rudý, šedý a ebonitově tmavošedý.
Nikdo nevěděl, odkud se drahokamy berou. Pokud někomu bylo souzeno, aby nosil drahokam, prostě se objevil na oltáři po ceremoniálu zrození nebo po obětování Temnotě. I když byl ještě mladý, bylo velkou vzácností dostat nebroušený drahokam – drahokam, který ještě nikdo jiný čisté krve nikdy nenosil. Když on sám dostal černý drahokam, také nebyl broušený. Ale dostat celou sadu nebroušených drahokamů…
Saetan se natáhl a špičkou nehtu poklepal na žlutý drahokam. Zablýskal se a uprostřed jako by se vzňal plamen, který ho měl varovat. Zamračil se a byl zmatený. Drahokam se sám identifikoval jako žena, že je spojený s Čarodějkou a ne s mužem čisté krve, ale byla v něm i drobná stopa po mužnosti.
Jaenelle si utřela slzy z tváří a popotahovala: „Světlé drahokamy jsou na cvičení a na každodenní věci, než to budu umět tady s těmi.“ Vytáhla další sametový sáček.
Místnost zavířila všemi směry. Saetanovy nehty se zaťaly do kůže opěradla u křesla.
U ohňů pekelných! Matko noci, nechť je Temnota milosrdná!
Třináct nebroušených černých drahokamů, drahokamů, které už žhnuly vnitřním žárem psychického pouta. Vidět tuhle dívku spojenou poutem s černým drahokamem, a nemít přitom probádané její nitro až do hlubin, bylo dost znepokojující, ale vnitřní síla vyžadovala spojení a držení třinácti drahokamů …
Po páteři mu přejel strach, který se pak rozlil do žil.
Příliš mnoho síly. Příliš mnoho. Ani příslušníci čisté krve neměli mít nikdy k dispozici tak velkou sílu. Ani žádná Čarodějka ještě nikdy neovládala tak velkou moc.
Tahle ano. Tahle mladá Královna. Dcera jeho duše.
S velkým úsilím Saetan zklidnil dech. Mohl ji přijmout. Mohl si ji zamilovat. Nebo se jí mohl bát. Rozhodnutí bylo na něm, a ať už se teď a tady rozhodne jakkoli, bude s tím muset žít.
Černé drahokamy zářily. Černý drahokam v jeho prstenu se rozjasnil, jako by drahokamům odpovídal. Saetanovi klokotala krev v žilách a rozbolela ho hlava. Síla v těchto drahokamech na něj působila a vyžadovala po něm uznání a ocenění.
A on najednou zjistil, že jeho rozhodnutí je koneckonců velice prosté – vždyť už se rozhodl kdysi hodně dávno.
„Kde jsi k nim přišla, Jaenelle?“ zeptal se chraptivým hlasem.
Jaenelle nahrbila ramena. „Mám je od Lorna.“
„Od … od Lorna?“ Lorn? Bylo to jméno z nejstarobylejších bájí příslušníků čisté krve. Lorn byl poslední princ Draků, první rasy, která stvořila čistou krev. „Jak … kde ses setkala s Lornem?“
Jaenelle se ještě více stáhla do sebe.
Saetan ovládl nutkání tu odpověď z ní vytřást a stačil jen vydechnout: „Tajemství mezi přáteli, ano?“
Jaenelle přikývla.
Znovu vzdychl: „V tom případě předstírej, že jsem se nikdy na nic neptal.“ Prstem ji pošimral po nose. „Ale to současně znamená, že nepůjdeš za ním a nebudeš mu vykládat naše tajemství.“
Jaenelle na něj pohlédla a velké oči měla dokořán: „My nějaké máme?“
„Ještě ne,“ zabručel, „ale hned jedno vymyslím, abychom ho měli.“
Zasmála se a v tom zvuku jako by zazvonilo stříbro a přitom měla hlas hebký jako samet. Byl to velice zvláštní zvuk, který naznačoval, jaký bude mít Jaenelle hlas v dospělosti. Stejně tak její obličej, který teď vypadal až příliš exoticky a podivně, ale sladká Temnoto, až to děvče vyroste!
„Tak dobře, Janelle, tak teď ta naše záležitost. Drahokamy zatím ukliď. Nebudeš je potřebovat.“
„Záležitost?“ zeptala se, sbírala drahokamy, strkala je do sáčků a uklízela do záhybů šatů.
„Tvoje první lekce v základech magie.“
Jaenelle jakoby se zasmušila a rozveselila současně.
Saetan zkroutil prst. Obdélníkové těžítko se zvedlo ze stolu z černého dřeva, proklouzlo vzduchem a přistálo na malém stolku. Těžítko bylo z leštěného kamene vytěženého ze stejného lomu jako kameny, které použil, když budoval síň v této říši.

Saetan postavil Jaenelle před stolek: „Chci, abys natáhla jeden prst a ukázala na to těžítko … asi takhle … a pohni jím po stole, jak nejvíc ti to půjde.“
Jaenelle váhala, olízla si rty a natáhla prst.
Saetan díky svému černému drahokamu ucítil nával syrové síly.
Těžítko se ani nepohnulo.
„Zkus to znova, Jaenelle. Na druhou stranu.“
Opět vycítil podobný nával energie, ale těžítko se nepohnulo.
Saetan se poškrábal na bradě a byl zmatený. Tohle bylo poměrně jednoduché kouzlo, něco, s čím by neměla mít žádné větší obtíže.
Jaenelle povadla: „Zkouším to,“ pravila zlomeným hlasem, „zkouším to, zkouším to pořád dokola, ale nikdy se mi to nepovede.“
Saetan ji objal a ucítil hořkosladkou bolest v srdci, když ho pažemi objala kolem krku. „To nevadí, Jaenelle. Nějakou dobu to trvá, než se naučíš kouzla.“
„Ale proč to nedokážu? Všichni mí přátelé to znají.“
Saetan ji sice nechtěl od sebe odstrkovat, ale přinutil se, aby ji měl na délku paže od sebe. „Možná bychom mohli začít s něčím osobním. To bývá jednodušší. Máš s něčím nějaké problémy?“
Jaenelle si prohrábla vlasy a pak se zamračila: „Vždycky mám problémy, že nemůžu najít svoje boty.“
„Tak to je dost dobré.“ Saetan se natáhl po holi. „Polož jednu botu před stolek a pojď si stoupnout tady ke mně.“
Dokulhal do vzdálenější části místnosti a postavil se zády ke Cassandřině portrétu. Dělalo mu trochu škodolibé potěšení, že dává své nové Královně první lekci z magie pod pozornýma, avšak nevidoucíma očima jeho poslední Královny.
Když se k němu Jaenelle připojila, řekl jí: „Magie většinou vyžaduje, aby se fyzická činnost přeměnila v mentální činnost. Chci, aby sis představila … mimochodem, jak jsi na tom s fantazií?“ Saetan se odmlčel. Proč vypadala tak nešťastně? Vždyť ji chtěl jen trochu poškádlit. Už měl to potěšení vidět jejího motýla. „Chci, aby sis představila, že zvedáš tu botu a přenášíš ji sem k nám. Natáhni se pro ni, chyť ji a přines ji.“
Jaenelle natáhla ruku, jak nejdále to šlo, zaťala ruku v pěst a trhla.
A pak se to všechno stalo.
Kožená křesla u ohně vyskočila směrem k Saetanovi. Použil proti jejímu kouzlu svoje kouzlo a měl kratičkou chvíli, aby pocítil šok, že se nic neděje. Hned poté ho jedno křeslo smetlo a Saetan letěl vzduchem, až dopadl do druhého křesla. Měl sotva tak čas schoulit se do klubíčka, než přiletělo křeslo, které stálo u velkého stolu z černého dřeva. Vrazilo do zad křesla, v němž Saetan seděl, pak se převrátilo a uvěznilo ho uvnitř, jako by seděl v kleci. Slyšel, jak vzduchem létají knihy vázané v kůži, jako by v místnosti byli zdivočelí ptáci. Knihy dopadaly s žuchnutím na zem. Jeho boty se chtěly vyzout z nohou. A do toho všeho Jaenelle ječela: „Dost, dost, dost!“
Trvalo několik vteřin, než všechno utichlo.
Jaenelle nahlédla do skuliny mezi dvěma křesly. „Saetane?“ zeptala se tichým a vystrašeným hláskem. „Saetane, jsi v pořádku?“
Saetan použil kouzlo a poslal křeslo, které ho přikrývalo, zpátky ke stolu z černého dřeva. „Jsem v pořádku, Jaenelle.“ Nacpal nohy do bot a opatrně vstal. „To bylo takové vytržení, jaké jsem už celá staletí nezažil.“
„Doopravdy?“
Urovnal si černou tuniku a vlasy. „Ano, doopravdy.“ Ať už je strážcem nebo ne, muž jeho věku by neměl dovolit srdci, aby mu takhle poskakovalo v hrudním koši.
Saetan se rozhlédl po studovně a zasténal. Kniha, která ležela na pultíku na čtení, visela převrácená ve vzduchu. Ostatní knihy vytvořily hromádky na podlaze studovny. Pravda byla taková, že jediný kožený předmět, který nereagoval na Jaenellinu výzvu, byla její bota.
„Je mi to moc líto, Saetane.“
Saetan zaťal zuby. „To chce trochu času, Jaenelle.“ Klesl do křesla. Tolik syrové energie, ale přesto stále ještě tak zranitelná, než se naučí ji správně používat. Myslí mu proletěla myšlenka. „Ví ještě někdo o těch drahokamech, co ti dal Lorn?“
„Ne.“ Její hlas zněl jako šepot o půlnoci. Strach a bolest naplnily její safírové oči a bylo v nich ještě něco, co bylo mnohem hlubší než tyto povrchní pocity. Něco, co ho zamrazilo až na kost.
Ale mrazilo ho i ze strachu a bolesti, které spatřil v jejích očích.
Dokonce i silné dítě, mocné dítě je určitě závislé na dospělých kolem sebe. Když její síla znervóznila jeho, jak by asi reagovali její lidé, její rodina, kdyby objevili, co se uvnitř v této slupce skrývá? Přijali by tuhle dívčinu, která už teď byla nejsilnější Královnou v dějinách čisté krve, nebo by se báli její síly? A kdyby se báli její síly, chtěli by ji o tu sílu připravit a zlomit ji?

• přeložila: Jana Odehnalová