Danse Macabre, Anita Blakeová 14, Laurell K. Hamiltonová
 |
Anita Blakeová se musí soustředit na nebezpečnou situaci: ardeur – sexuální síla, která proudí mezi ní, Jean-Claudem, upířím vládcem města, a Richardem, náladovým vlkodlakem, který ji vášnivě miluje – dosahuje nové úrovně. Jako neočekávaný vedlejší efekt však vzrůstá i Jean-Claudova moc coby vládce města a nepředvídatelný Richard se mění také.
Ale jak dny plynou, zajímá Anitu upíří politika méně než prastará, obyčejná hrůza, kterou sdílejí ženy už věky věků: mohla by být těhotná. A pokud ano, tak bez ohledu na to, zda je otcem upír, vlkodlak nebo někdo úplně jiný, zcela jasně si uvědomuje, že jako federální šerif, který oživuje mrtvé a popravuje upíry, dítě vychovávat nemůže…
Listopad byl ve své půli. Měla jsem zrovna běhat venku, ale místo toho jsem seděla u kuchyňského stolu a povídala si o mužích, sexu, vlkodlacích, upírech a o té věci, které se neprovdané, ale sexuálně aktivní ženy bojí ze všeho nejvíc – o opožděných měsíčkách.
Veronika Simsová, Ronnie, chcete-li, moje nejlepší kamarádka a soukromý detektiv, seděla naproti mně u mého malého čtyřmístného stolu. Stůl byl umístěn v mírně vyvýšené alkovně u arkýřového okna. Většinou tady ráno snídám a kochám se pohledem na terasu a stromy za ní. Dnes ten výhled ale hezký nebyl. V hlavě se mi honilo příliš strašlivých myšlenek na to, abych ho skutečně vnímala. Panika s vámi pěkně zamává.
„Jsi si jistá, že jsi prošvihla říjen? Nemohla sis to jenom špatně spočítat?“ zeptala se Ronnie.
Zavrtěla jsem hlavou a zírala do hrnečku s kávou. „Mám dva týdny zpoždění.“
Natáhla se přes stůl a poplácala mě po ruce. „Dva týdny? Tak to jsi mě teda vyděsila… Dva týdny můžou znamenat cokoli, Anito. Takhle tě může rozhodit třeba i stres a bůh ví, že sis stresu užila víc než dost.“ Stiskla mi dlaň. „Jsou to jen dva týdny, co jsi uzavřela ten případ sériového vraha.“ Zmáčkla mi ruku silněji. „To, co jsem četla v novinách a viděla v televizi, vypadalo dost ošklivě.“
Už před lety jsem přestala Ronnie vyprávět o tom zlém, co se mi děje. Přestala jsem ve chvíli, kdy se mé případy coby úředně uznané upíří popravčí staly daleko krvavějšími než její případy soukromého očka. Jsem teď federální šerif, stejně jako mnoho dalších úředně uznaných lovců upírů ve Spojených státech. A to znamená, že mám přístup k ještě větším ohavnostem než předtím. K věcem, o kterých Ronnie ani žádná jiná má kamarádka raději nechce slyšet. Nevyčítám jim to. Taky bych radši v hlavě nenosila tolik nočních můr. Ne, nevyčítala jsem to Ronnie, ale znamenalo to, že jsem se s ní nemohla podělit o to nejhorší. Prozatím jsem byla aspoň ráda, že jsme si vyříkaly naše dlouhodobé nesrovnalosti právě včas, abych s ní mohla sdílet tuhle svoji konkrétní pohromu. S některými muži v mém životě jsem schopná mluvit o ošklivých stránkách svých případů, ale zmeškanou periodu jsem nemohla probrat s žádným z nich. Ostatně jednoho z nich se to týkalo až příliš.
Ronnie mi silně stiskla ruku a opřela se o židli. V jejích šedivých očích se zračil soucit a lítost. Pořád se ještě cítila provinile, že její problémy s muži a závazky takhle otřásly naším přátelstvím. Roky předtím, než jsem ji poznala, si prožila krátké, příšerné manželství. Dnes za mnou přišla, aby se mi vyplakala na rameni kvůli tomu, že se spolu s jejím přítelem, Louiem Fanem, pardon – doktorem Louiem Fanem – stěhují k sobě. Louie má doktorát z biologie, učí na Washingtonově univerzitě, a krom toho mu taky jednou měsíčně vyraší srst. V místní rodere krysodlaků je zástupcem vůdce. Rodere je jejich výraz pro smečku.
„Kdyby Louie netajil před svými kolegy, kým ve skutečnosti je, bývali bychom pak uspořádali obrovskou párty,“ řekla.
„Učí děti, Ronnie. Nemůže si dovolit testovat, jak by jeho kolegové reagovali, kdyby se dozvěděli, že je lykantrop.“
„Na univerzitě nejsou děti, Anito, tam už chodí dospělí.“
„Rodiče to tak nevidí,“ nesouhlasila jsem. Otočila jsem se k ní a zeptala se: „Měníš téma?“
„Jsou to jen dva týdny, Anito. Navíc po jednom z nejbrutálnějších případů, na kterých ses kdy podílela. Kvůli tomu bych si hlavu nelámala.“
„To jo, ale ty máš měsíčky nepravidelné, já ne. Nikdy předtím se nezpozdily o dva týdny.“
Ronnie si zastrčila za ucho pramen blond vlasů. Její nový sestřih jí moc hezky rámoval tvář, ale vlasy jí padaly do očí a pořád si je musela odhrnovat. „Nikdy?“
Zavrtěla jsem hlavou a usrkla kávu. Byla studená. Vstala jsem a šla ji vylít do dřezu.
„O kolik se ti opozdily nejvíc?“ zeptala se.
„O dva dny. Vlastně jednou o pět, ale v té době jsem s nikým nespala, takže to nebylo tak děsivé. Tím chci říct, že nezářila hvězda na východě, tudíž jsem zůstala v pohodě a bylo to jen zpoždění.“ Dolila jsem si zbytek kávy z francouzského kafetiéru. Rozhodně budu potřebovat mnohem, mnohem víc kafe.
Zatímco jsem na sporák dávala hřát další vodu, Ronnie přešla ke mně. Opřela se zadkem o linku, usrkávala kávu, ale stále mě sledovala. „Takže jestli to chápu správně, tak jsi nikdy neměla dva týdny zpoždění, nikdy, a nikdy předtím jsi neměla měsíční výpadek.“
„Od té doby, co mi bylo čtrnáct a všechno to začalo, tak ne, nikdy.“
„Vždycky jsem ti záviděla, že to máš přesné jako hodinky,“ povzdychla si.
Začala jsem rozebírat kafetiér. Vyndala jsem víčko s filtrem na tyčince. „No, v tom případě se ty hodinky právě rozbily.“
„Do háje,“ pronesla tiše.
„Klidně to zopakuj.“
„Potřebuješ těhotenský test,“ řekla rázně.
„No nekecej.“ Vyklepala jsem lógr do koše a zavrtěla hlavou. „Dneska už si ho nestihnu dojít koupit.“
„Nemůžeš se pro něj stavit po cestě na Jean-Claudovo dnešní malé
tete-a-t`ete? Není to přece ta nejdůležitější
akce.“ Jean-Claude, upíří vládce St. Louis, můj milý, pořádal jednu
z největších párty letošního roku, aby ve městě uvítal první
taneční společnost tvořenou převážně upíry. Byl jedním z jejích
patronů, a když za něco utratíte tolik peněz, evidentně jich pak musíte
utratit ještě víc a zorganizovat párty, abyste oslavili, že ty peníze
pomohly skupině vysloužit si nadšené kritiky v průběhu celého turné
napříč zemí. Zítra tam budou jak celostátní, tak zahraniční média.
Považuje se to za velkou událost, a já, jako jeho hlavní zlatíčko, musím
být zavěšená do jeho paže, usmívat se a pěkně se vyšňořit. Ale to
bude až zítra. Dnešní malé setkání je svým způsobem předehra
zítřejší hlavní události. Aniž bychom dali vědět médiím, několik
jiných vládců města potají dorazilo dřív. Jean-Claude jim říkal
přátelé. Upíří vládce obvykle neříká ostatním upířím vládcům
přátelé. Spojenci, partneři – ale ne přátelé.
„Jasně, Ronnie, ale jedu tam s Micahem a Nathanielem. I kdybychom někde zastavili, Nathaniel bude trvat na tom, že do toho obchodu půjde se mnou. Anebo bude přemítat, proč jsem ho jít nenechala. Nechci, aby to někdo z nich věděl, aspoň dokud si nekoupím test a nezjistím, jestli ano nebo ne. Možná to jsou prostě nervy, stres, a test bude negativní. Potom to nebudu muset říkat nikomu z nich.“
„Kde vůbec jsou tvoji pohlední spolubydlící?“
„Šli si zaběhat. Měla jsem původně jít s nimi, ale řekla jsem jim, že jsi volala a potřebuješ, abych tě utěšovala kvůli tomu, že se s Louiem stěhujete k sobě.“
„To jsem taky potřebovala,“ souhlasila a napila se kávy. „Ale najednou se mi už má nervozita z toho, že budu podruhé v životě sdílet společný prostor s mužem, nezdá jako tak velký problém. Ostatně Louie se v ničem nepodobá tomu kreténovi, kterého jsem si vzala, když jsem byla mladá a blbá.“
„Louie tě vidí takovou, jaká opravdu jsi, Ronnie. Nehledá nějakou manželku na chlubení. Chce rovnocenného partnera.“
„Doufám, že máš pravdu.“
„Dneska si nejsem jistá ničím, ale rozhodně vím, že Louie chce partnera a ne panenku Barbie.“
Nuceně se na mě usmála a pak se zamračila. „Díky, ale utěšovat bych měla já tebe. Chystáš se jim to říct?“
Opřela jsem se rukama o dřez a podívala se na ni skrz clonu svých dlouhých tmavých vlasů. Už jsou na můj vkus dlouhé až moc, ale Micah mě přiměl uzavřít dohodu. Pokud si ostříhám vlasy, udělá to taky, protože i on je radši nosí kratší. Takže mi poprvé od začátku střední vlasy rychle dorůstají až k pasu. A vážně mi začínají lézt na nervy. Jasně, dneska mi na nervy lezlo všechno.
„Dokud to nebudu vědět jistě, nechci, aby to věděli.“
„I kdyby byl ten test pozitivní, Anito, nemusíš jim o tom říkat. Na pár dní zavřu detektivní kancelář, utečeme spolu na dámskou jízdu a ty se při tom můžeš svého problému zbavit.“
Odhrnula jsem si vlasy, abych na ni pořádně viděla. Myslím, že moje tvář zřetelně vyjadřovala mé mínění, protože se ohradila: „Co?“
„Vážně mi navrhuješ, abych to neřekla žádnému z nich? Abych si prostě odskočila a zařídila si, že žádné dítě, o které bych si musela dělat starosti, zkrátka nebude?“
„Je to tvoje tělo,“ namítla.
„Jo, a já jsem riskovala tím, že jsem pravidelně měla sex s tolika muži.“
„Bereš antikoncepci,“ argumentovala.
„Jasně, a kdybych si chtěla být na sto procent jistá, používala bych taky kondom. Ale nedělala jsem to. Pokud jsem… těhotná, pak se s tím vyrovnám, ale ne takhle.“
„Nemůžeš přece myslet vážně, že by sis to nechala.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem si dokonce ani jistá, jestli jsem těhotná. Ale jestli ano, nemůžu to neříct otci. S některými z nich mám vztah. Nejsem vdaná, ale žijeme spolu. Sdílíme své životy. Nemůžu jen tak udělat takovéhle rozhodnutí, aniž bych o tom s nimi mluvila.“
Zavrtěla hlavou. „Žádný chlap nikdy nechce, abys šla na potrat, pokud s ním žiješ ve vztahu. Každý tě bude chtít těhotnou a pod zámkem.“
„To z tebe mluví problémy tvé matky, ne ty tvoje. Nebo aspoň ne ty moje.“
Dívala se stranou, nechtěla se setkat s mým pohledem. „Můžu ti říct, co bych udělala já, a to by rozhodně nezahrnovalo přiznat se Louiemu.“
Povzdychla jsem si a zahleděla se ven malým oknem nad dřezem. Hlavou mi proletělo plno věcí, co bych mohla říct, ale nic z toho by nepomohlo. Nakonec jsem se rozhodla říct jen: „No, nejsi to ty a Louie, kdo má tenhle problém. Jsem to já a…“
„A kdo?“ zeptala se. „Kdo tě zbouchnul?“
„Díky, že to říkáš takhle.“
„Mohla jsem se zeptat, kdo je otcem, ale to by bylo dost divný. Pokud jsi těhotná, tak je to teď jen nepatrný mikroskopický chuchvalec buněk. Není to dítě. Není to osoba, ještě ne.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Shodneme se, že na tomhle se neshodneme.“
„Nejsi přece proti potratům,“ namítla.
Přikývla jsem. „Jo, to nejsem. Ale taky věřím, že potrat znamená vzít život. Souhlasím, že ženy mají právo si vybrat, ale taky si myslím, že cenou za to je něčí existence.“
„To je, jako bys říkala, že jsi pro potraty i proti nim. Nemůžeš být obojí.“
„Jsem pro potraty, protože v jistých situacích jsou jediným východiskem. Nikdy jsem nebyla čtrnáctiletá oběť incestu, která je těhotná se svým otcem, nebo žena, která zemře, pokud bude její těhotenství pokračovat, nebo oběť znásilnění, dokonce ani puberťačka, která udělala chybu. Chci, aby ženy měly možnost volby, ale taky věřím, že je to zmařený život, zejména tehdy, pokud je už dost velký, aby přežil mimo dělohu.“
„Jednou katolička, vždycky katolička,“ poznamenala.
„Možná. Člověk by řekl, že ta exkomunikace mě z toho vyléčí.“ Papež prohlásil, že všichni oživovatelé – ti, co povolávají zombie – jsou okamžitě exkomunikováni, dokud se nebudou kát ze svých ďábelských činů a nepřestanou s nimi. Co Jeho Svatost zřejmě nepochopila, je skutečnost, že oživování mrtvých je psychická schopnost, a pokud nepovoláváme mrtvé za peníze pravidelně, můžeme někdy mrtvé povolat i omylem. Jako dítě jsem nechtěně oživila zesnulého domácího mazlíčka a na koleji jsem povolala profesora, který spáchal sebevraždu. Vždycky jsem přemítala, jestli tu byli i další, kteří mě třeba jenom nikdy nenašli. Možná že některé z těch neúmyslně povolaných zombií, které se příležitostně objeví, jsou důsledkem toho, že něčí psychické schopnosti se zvrtly nebo nebyly vytrénované. Vím akorát to, že pokud by se papež, když byl dítě, vzbudil a v nohách jeho postele ležel stočený jeho dávno mrtvý pes, chtěl by tu moc taky kontrolovat. Nebo by možná nechtěl. Možná by věřil, že je to zlo, a modlitbou by ji potlačil. Moje modlitby zkrátka nemají takovou účinnost.
„Nemůžeš myslet vážně, že by sis to… tu věc, dítě, nebo jak tomu chceš říkat, opravdu nechala.“
Povzdychla jsem si. „Já nevím, ale jsem si jistá, že bych se nikdy prostě jen tak nevytratila a nešla na potrat, aniž bych o tom řekla svým partnerům. Zatajit jim, že jeden z nich mohl mít se mnou dítě, to bych prostě udělat nemohla.“
Zavrtěla hlavou tak prudce, až jí vlasy spadly do tváře a zakryly její horní polovinu. Prudce si je prohrábla rukama, jako by se za ně tahala. „Snažím se pochopit, že jsi šťastná, když žiješ ne s jedním, ale se dvěma muži. Snažím se pochopit, že nějakým způsobem miluješ toho upířího zkurvysyna. Snažím se, ale pokud bys mu opravdu vrhla dítě… pokud bys ho porodila, tak to prostě nechápu. Nejsem schopná to pochopit.“
„Potom se nesnaž a odejdi. Pokud se s tím neumíš srovnat, jdi pryč.“
„Nemyslela jsem to tak. Chtěla jsem jen říct, že je těžké pochopit, proč by sis takhle komplikovala život.“
„Komplikovala… Jo, řekla bych, že tak se to dá taky brát.“ Pevně zkřížila paže na hrudi. Je vysoká, štíhlá, s dlouhýma nohama a blond. Vše, co jsem jako dítě toužila být. Měla dost malá prsa na to, aby mohla držet paže přes ně a ne pod nimi, což je něco, co jsem já nikdy udělat nemohla. Ale její nohy v sukni vypadaly nekonečné a moje ne. No, dobře.
„Fajn, pokud jim to tedy hodláš říct, tak to řekni Micahovi a Nathanielovi, kup si test a zjisti to.“
„Už jsem ti říkala, že nechci, aby to kdokoli věděl, dokud si nebudu jistá.“
Upřela pohled na strop, zavřela oči a povzdychla si. „Anito, žiješ se dvěma z nich. Spíš s dalšími dvěma. Nikdy nejsi sama. Kde chceš vzít čas na to, aby sis došla do obchodu a koupila si ten test, a to nemluvě o soukromí, abys ho mohla použít?“
„Můžu si ho sehnat v pondělí, až budu v práci.“
Zůstala na mě zírat. „V pondělí! Je čtvrtek. Já bych se zbláznila, kdybych musela čekat tak dlouho. A ty se taky zblázníš. Nemůžeš přece čekat skoro čtyři dny!“
„Možná to do té doby dostanu. V pondělí ho možná už nebudu potřebovat.“
„Anito, nic bys mi neřekla, kdyby sis nebyla zatraceně jistá, že potřebuješ těhotenský test.“
„Až se Nathaniel a Micah vrátí, skočí do sprchy, oblékneme se a půjdeme přímo k Jean-Claudovi. Dnes večer na to nebudu mít čas.“
„Tak v pátek. Slib mi, že si v pátek ten test koupíš.“
„Pokusím se, ale…“
„Mimo to, pokud po svých milencích začneš chtít, aby používali kondom, nedojde jim tak něco?“
„Ježíš,“ vydechla jsem.
„Přesně. Říkala jsi, že kdybys používala kondomy, byla bys v bezpečí. Neříkej mi, že po nich teď nebudeš chtít, aby je nějakou dobu používali. Vážně bys právě teď mohla mít nechráněný sex a užívat si to?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
„Tak jak chceš chlapcům tu náhlou nutnost používat kondom vysvětlit? Ksakru, Micah si nechal udělat vasektomii ještě dřív, než jste se vůbec potkali. Bezpečnější už ani být nemůže.“
Znovu jsem si povzdychla. „Máš pravdu, ksakru, máš.“
„Takže si ten test kup dneska cestou na tu slavnost.“
„Ne. Nehodlám vyšilovat a zkazit celou tuhle Jean-Claudovu akci. Plánoval to měsíce.“
„O tom ses mi nezmínila.“
„Já jsem to neplánovala, to on. Balet není zrovna můj šálek kávy.“
Upřímně řečeno, nezmínil se mi o tom, dokud nebyli na cestě do St. Louis, ale tuhle část jsem si nechala pro sebe. Jen by to Ronnie přidalo další důvod předhazovat mi, že Jean-Claude má přede mnou tajnosti. Nakonec přiznal, že neměl v plánu, aby sem všichni vládci města přijeli, nebo to aspoň neměl v plánu od začátku. Jen s nimi vyjednával, aby upíří tanečníci mohli bez problémů cestovat přes tolik různých upířích teritorií. Jean-Claude souhlasil, že schůzka bude dobrý nápad, ale taky z toho byl nervózní. Bude to největší shromáždění vládců města v americké historii.
Nikdy nelze mít pohromadě tolik velkých ryb, aniž byste se museli obávat, že zaútočí žraloci.
„A jaký bude mít pan Zubáč pocit z toho, že z něj bude táta?“
„Neříkej mu tak.“
„Promiň, jaký bude mít Jean-Claude pocit z toho, že bude otcem?“
„Nejspíš to není jeho.“
Podívala se na mě. „Máš s ním sex často. Proč to není jeho?“
„Protože je víc než čtyři sta let starý, a když jsou upíři takhle staří, nejsou příliš plodní. To platí i pro Ashera a Damiana.“
„Panebože,“ vzdychla, „zapomněla jsem, že jsi měla sex s Damianem.“
„Jo,“ odtušila jsem suše.
Zakryla si rukou oči. „Promiň, Anito. Promiň, že mi přijde tak hrozně zvláštní, že moje upjatá monogamní přítelkyně najednou spí ne s jedním, ale se třemi upíry.“
„Tohle jsem neměla v plánu.“
„Já vím.“ Objala mě, ale já v jejím objetí zůstala ztuhlá. Nebylo v tom dost opravdové útěchy, abych se v jejích pažích uvolnila. Objala mě pevněji. „Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tak protivná. Ale pokud to nejsou upíři, tak kdo jiný než tvoji domácí hoši?“
Odtáhla jsem se od ní. „Neříkej jim domácí hoši. Mají jména, tak mi nevnucuj svoje problémy jenom kvůli tomu, že mně se líbí s někým žít a tobě ne.“
„Dobře. Takže zbývá Micah a Nathaniel.“
„Micah nemůže mít děti, pamatuješ? Takže on to být nemůže.“
Rozšířily se jí panenky. „Takže zbývá Nathaniel. Panebože, Anito, Nathaniel jako budoucí otec?“
Před chvilkou bych s ní snad i souhlasila, ale teď mě to pěkně naštvalo. Neměla právo shazovat moje partnery. „Co je špatného na Nathanielovi?“ zavrčela jsem a můj hlas nezněl příliš šťastně.
Opřela se rukama o boky a významně se na mě podívala. „Je mu dvacet a je to striptér. Dvacetiletí striptéři jsou maximálně k pobavení na rozlučkové párty. Nemáš s nimi děti.“
Nechala jsem očima problesknout vztek. „Nathaniel mi říkal, že ho ve skutečnosti nebereš vážně, že ho nevidíš jako člověka. Řekla jsem mu, že se mýlí. Řekla jsem mu, že jsi má kamarádka a že bys ho takhle nikdy neznevážila. Asi jsem se spletla.“
Nestáhla se zpět, ani se neomluvila. Byla naštvaná a zůstala tak. „Pokud vím, ještě nedávno měl být Nathaniel jídlo, jenom jídlo, ne láska tvého života.“
„Neřekla jsem, že je láska mého života, a jo, ze začátku byl můj pomme de sang, ale to…“
Přerušila mě: „Tvé jablko krve, že? To je to, co pomme de sang znamená?“
Přikývla jsem.
„Kdybys byla upír, brala by sis ze svého malého striptéra krev, ale kvůli té zkurvené pijavici se teď musíš krmit prostřednictvím sexu. Sexu, panebože! Nejdřív z tebe ten bastard udělá svou děvku kvůli krvi, a teď jsi prostě jen…“ Náhle se s překvapeným, téměř vyděšeným výrazem ve tváři zarazila, jako by věděla, že zašla příliš daleko.
Prázdně, chladně jsem se na ni podívala. Tím způsobem, který říkal, že můj vztek se přeměnil z žhavého na chladný. To nikdy není dobré znamení. „Pokračuj, Ronnie, řekni to.“
„Já to tak nemyslela,“ zašeptala.
„Jo,“ odporovala jsem jí, „myslela. Teď už jsem prostě jenom děvka.“ Můj hlas byl stejně chladný jako vztek v mých očích. Cítila jsem se příliš vzteklá a příliš dotčená na to, abych působila jinak. Žhavý vztek může být fajn, ale chladný vás ochrání líp.
Rozbrečela se. Jen jsem na ni beze slova zírala. Co se to tu ksakru děje? Hádaly jsme se – nemá právo začít uprostřed toho brečet. Obzvlášť když ona je ta, kdo se tady chová jako bezcitný parchant. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kdy jsem viděla Ronnie plakat, a stejně by mi ještě nějaké prsty zbyly.
Pořád jsem byla naštvaná, ale teď navíc taky zmatená, a to mě trochu uklidnilo. „Neměla bych brečet spíš já?“ zeptala jsem se, protože mě nic lepšího nenapadlo. Byla jsem na ni naštvaná a ať se propadnu, jestli ji teď budu utěšovat.
Promluvila přerývaně, zadrhávala se, jak to při opravdovém pláči bývá. „Já se omlouvám, panebože, Anito, je mi to líto. Když já tak hrozně moc žárlím.“
Zvedla jsem obočí. „O čem to mluvíš? Kvůli čemu žárlíš?“
„Kvůli mužům,“ řekla tím chvějícím se, nejistým hlasem. Bylo to, jako by na okamžik byla někým jiným, nebo to možná byla jen nějaká její část, kterou nikdy lidem neukazovala. „Kvůli všem těm zatraceným mužským. Budu se muset všech vzdát. Všech kromě Louieho, a on je skvělý, ale ksakru, já jsem vždycky měla milence, jde to do trojciferných čísel.“
Nejsem si jistá, že je dobře, když napočítáte svých milenců víc než sto. To je ale něco, na čem jsme se s Ronnie už hodně dávno shodly, že se na tom neshodneme. Neřekla jsem Podívejme, kdo je teď kurva ani žádnou jinou štiplavou poznámku, která se nabízela. Spolkla jsem všechny ty laciné narážky, které jsem mohla použít. Přece jen, plakala ona.
„A teď se toho všeho vzdávám, všeho, jenom kvůli jednomu chlapovi.“ Opřela se rukama o skříňku, jako by potřebovala oporu.
„Říkala jsi, že sex s Louiem je skvělý. Mám pocit, že jsi použila slova jako úžasné a nepřekonatelné.“
Přikývla, vlasy jí spadly do tváře, takže jsem jí na okamžik neviděla do očí. „To je, je skvělý, ale je to jenom jeden chlap. Co když mě začne nudit, nebo já začnu nudit jeho? Jak může jenom jeden stačit? Naposledy jsme oba začali podvádět měsíc po svatbě.“ Po té poslední poznámce vzhlédla, šedé oči vykulené a vyděšené.
Udělala jsem bezradné gesto a řekla: „Ptáš se špatného člověka, Ronnie. Měla jsem v plánu monogamii. Zdálo se mi to jako dobrý nápad.“
„A přesně o tom mluvím.“ Setřela si slzy z tváře drsným, vzteklým pohybem, jako by ji jejich dotyk ještě víc rozzlobil. „Jak se mohlo stát, že ty, moje kamarádka, která za celý život měla jenom tři chlapy, teď randí a spí s pěti chlapy?“
Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se snažila soustředit na prostá fakta. „S šesti,“ řekla jsem.
Zamračila se na mě, na očích jí bylo vidět, že v duchu počítá. „Napočítala jsem jich jenom pět.“
„Někoho jsi musela vynechat, Ronnie.“
„Ne,“ a začala vypočítávat na prstech, „Jean-Claude, Asher, Damian, Nathaniel a Micah. To je vše.“
Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Minulý měsíc jsem měla nechráněný sex ještě s jedním dalším mužem.“ Mohla jsem to nějak obejít, ale možná když se vrátíme k mé osobní pohromě, mohly bychom přestat mluvit o Ronnie a její penisové závisti. Potřebovala víc terapie, než jsem jí byla schopná nabídnout.
Zamračila se ještě víc, a pak jí to došlo. „Ach, ne, ale ne,“ vydechla.
Přikývla jsem. Z jejího výrazu jsem poznala, že si uvědomila, v jaké jsem příšerné rejži.
„Měla jsi s ním sex jenom jednou, ne?“
Vrtěla jsem hlavou, znovu a znovu. „Nejenom jednou.“
Zírala na mě tak upřeně, že jsem nemohla její pohled vydržet. Dokonce i se stopami slz zasychajícími na jejích tvářích to najednou byla zase Ronnie. Ronnie umí vážně dobře tvrdě zírat. Nemohla jsem se na ni podívat, takže jsem se dívala na skříňky. „Kolik přesně znamená ‚nejenom jednou‘?“ zeptala se.
Začala jsem se červenat a nedokázala jsem to zastavit. Ksakru.
„Ty se červenáš – to není dobré znamení,“ poznamenala.
Koukala jsem dolů na pracovní desku a využívala své dlouhé vlasy, abych si skryla tvář.
Její hlas byl jemnější, když se znovu zeptala: „Kolikrát, Anito? Kolikrát jste spolu byli minulý měsíc?“
„Sedmkrát,“ vydechla jsem, aniž bych vzhlédla. Příčilo se mi, že to musím přiznat, protože to číslo říkalo hlasitěji než co jiného, jak moc se mi v Richardově posteli líbí.
„Sedmkrát za měsíc,“ řekla. „Páni, to je…“
Vzhlédla jsem a ten pohled stačil.
„Promiň, promiň, já jen…“ Vypadala, jako by si nebyla jistá, jestli se má smát, nebo se mračit. Ovládala se, a nakonec zněla docela smutně, když hlesla: „Panebože, Richard.“
Znovu jsem přikývla.
„Richard,“ zašeptala jeho jméno a vypadala přiměřeně zděšeně. Za malé zděšení to rozhodně stálo.
Richard Zeeman a já jsme spolu po celé roky chodili a zase se rozcházeli. Většinou jsme se rozcházeli. Krátce jsme byli zasnoubení, dokud jsem ho neviděla někoho sežrat. Richard je vůdce – ulfrik – místní smečky vlkodlaků. Je taky učitel přírodopisu na střední škole a skrz naskrz skautík. Tedy pouze za předpokladu, že jsou skautíci metr osmdesát vysocí, svalnatí, úžasně pohlední a oplývají skvělou schopností sebedestrukce. Nesnáší, že je netvor, a nesnáší i mě, protože s netvory vycházím líp než on. Nesnáší ještě hodně věcí, ale před pár týdny jsme se zase usmířili aspoň natolik, že jsme rovnou skočili do postele. Nicméně jak říkávala babička Blakeová, jednou stačí.
Ze všech mužů v mém životě by nejhorším kandidátem na budoucího otce byl právě Richard. On by se totiž ze všech nejvíc snažil o domek s bílým plotem a o normální život. „Normální“ ale pro mě ani pro něj není možné. Jenže já to vím a on ne, ne do¬ opravdy, ještě ne. I kdybych byla těhotná, i kdybych zůstala těhotná i nadále, nikoho z nich bych si nevzala. Nemám v plánu měnit pořádek toho, jak žiju. Můj život funguje tak, jak je, a Richardova představa domácího štěstí neodpovídá té mé. Ronnie se nečekaně zasmála, ale pak smích spolkla. Zahleděla jsem se na ni. „No tak, Anito. Mám právo být ohromená tím, že jsi s ním zvládla spát sedmkrát v průběhu jednoho měsíce. No uznej, dokonce spolu ani nežijete, a máte sex častěji než některé z našich vdaných kamarádek.“
Nepřestávala jsem se na ni dívat způsobem, který obvykle zahání zločince do úkrytu, ale Ronnie je má kamarádka a na přátele děsivým pohledem hned tak nezapůsobíte. Velmi dobře totiž vědí, že byste jim doopravdy neublížili. Naše hádka skomírala pod vahou našeho přátelství, a protože mé problémy byly akutnější než její roky nevyřešené trable.
Ronnie se dotkla mé paže. „To nebude Richard. S Nathanielem máš sex skoro každý druhý den.“
„Někdy i dvakrát denně,“ souhlasila jsem.
Usmála se. „Ale, ale…“ Potom mávla rukou, jako by se nechtěla rozptylovat. „Ale sázíš na to, že je to Nathaniel, že?“
Usmála jsem se na ni. „Najednou z toho máš nějak radost.“
Pokrčila rameny. „No, mezi slepými jednooký králem, znáš to.“
„Fakt díky, Ronnie.“
„Víš, co jsem tím myslela,“ řekla.
„Ne, myslím, že nevím.“ Začínala jsem být naštvaná kvůli tomu, že si myslí, že všichni muži v mém životě jsou špatná volba. Nedostala jsem ale příležitost se doopravdy naštvat, protože předními dveřmi dovnitř právě vešli dva z nich.
Slyšela jsem, jak odemkli dveře, než vešli. Hlasitě se bavili, jejich hlasy zněly po tom běžeckém výkonu mírně zadýchaně. Když jsem s nimi nebyla, mohli běžet rychleji a déle. Koneckonců já jsem pořád ještě člověk a oni už ne.
Stály jsme mezi kuchyňským ostrůvkem a linkou, takže jsme neviděly na dveře. Jenom jsme slyšely, jak se smějí, když kráčeli chodbou směrem ke kuchyni.
„Jak to děláš?“ zeptala se Ronnie tichým hlasem.
„Jak dělám co?“ zeptala jsem se a zamračila se.
„Usmíváš se.“
Podívala jsem se na ni.
„Začala ses usmívat, sotva jsi zaslechla jejich hlasy. Dokonce i teď, když…“
Dotkla jsem se její paže, abych ji zastavila. Rozhodně nechci, aby se o té věci s možným těhotenstvím dozvěděli chlapi tak, že by náhodou zaslechli náš rozhovor. Jejich sluch je trochu příliš ostrý, než abych to riskovala. A už je tu máme, dvě zlatíčka, s kterými bydlím.
Micah šel vpředu, ohlížel se přes rameno, stále se smál a hovořil. Byl stejně vysoký jako já, na muže tedy malý, štíhlý a svalnatý, jako bývají plavci. Musel si nechávat šít obleky na míru, protože potřeboval extra malý, ale atletický střih. Takové obleky v obchoďáku nedostanete. Byl opálený, už když jsem ho potkala, a opálení mu zůstalo celé léto i podzim – venku totiž většinou běhal bez trička. Dneska si ke kraťasům tričko vzal. Jeho vlasy jsou výrazně sytě hnědé. Takové někdy mají lidé, kteří se narodí jako blonďáci. Jeho tmavé vlasy byly stažené do volného culíku, který nedokázal skrýt, jak moc jsou kudrnaté. Téměř tak kudrnaté jako ty mé. Sundal si sluneční brýle, takže když jsem se přitiskla do jeho objetí, zadívala jsem se přímo do očí v barvě likéru chartreuse. Žlutozelené leopardí oči v jeho jemné tváři. Jeden ďábelský muž ho kdysi donutil zůstat v leopardí podobě tak dlouho, že když se vrátil zpět do té lidské, už se nemohl proměnit úplně.
Políbili jsme se a naše paže téměř automaticky sklouzly kolem našich těl, aby nás k sobě přitiskly tak blízko, jak jen to přes oblečení šlo. Takový vliv na mě Micah měl téměř od té chvíle, co jsme se poprvé uviděli. Chtíč na první pohled. Lidé říkají, že to nevydrží, ale už jsme spolu šest měsíců a pořád dobrý.
Přitiskla jsem se k němu a tvrdě, důkladně jsem ho políbila. Částečně to bylo proto, že ho chci takhle políbit pokaždé, když ho vidím. Částečně proto, že jsem byla vyděšená, a když se ho dotýkám a on se dotýká mě, cítím se líp. Není to tak dlouho, co bych se před společností chovala diskrétněji, ale moje nervy prostě dneska na předstírání nebyly v dostatečném pořádku.
Moje chování ho nezahanbilo, ani mi neřekl Ne před Ronnie, jako by to udělal Richard. Opětoval můj polibek s toutéž naléhavostí tonoucího. Držel mě, jako by mě nikdy nechtěl nechat odejít. Odtáhli jsme se, bez dechu a se smíchem.
„To bylo kvůli mně?“ zeptala se Ronnie a její hlas nezněl ani trochu šťastně.
Otočila jsem se k ní, stále napůl v Micahových pažích. Zadívala jsem se do jejích rozzlobených očí a najednou jsem byla znovu připravená naštvat se. „Ne všechno se děje kvůli tobě, Ronnie.“
„Chceš tím říct, že ho takhle líbáš pokaždé, když přijde domů?“ Zlost se vrátila a ona ji využila. „Byl pryč jak dlouho – hodinu? Viděla jsem tě, jak ho vítáš po návratu z práce, když jsi byla pryč celý den, a nikdy to nevypadalo takhle.“
„Jak?“ zeptala jsem se tlumeně. Jestli se chce hádat, klidně můžeme.
„Jako kdyby byl vzduch a tys ho nemohla dost rychle vdechnout.“
Micahův hlas byl vlídný, smířlivý, snažil se nás obě uklidnit. „Vyrušili jsme vás při něčem?“
Otočila jsem se tváří přímo k Ronnie. „Mám právo líbat svého přítele tak, jak chci, aniž bych k tomu potřebovala tvoje svolení, Ronnie.“
„Nedělej se a neříkej mi, že se mi tímhle představením právě teď nesnažíš vymáchat čenich v tom, o čem jsme se bavily.“
„Objednej se k nějakému terapeutovi, Ronnie, protože já jsem už zatraceně unavená z tvých problémů, které na mě házíš.“
„Já jsem se ti svěřila,“ řekla hlasem poznamenaným jakousi emocí, které jsem nerozuměla, „a ty mi přímo před očima předvedeš takovouhle show. Jak jen můžeš?“
„Tohle nebylo žádné představení,“ řekl Nathaniel z chodby. „Jestli ale chceš nějaké představení vidět, můžeme to taky zařídit.“ Vklouzl do kuchyně po špičkách, předváděl tak zároveň ladnost získanou tanečním tréninkem i tajuplný půvab leopardodlaka. Jedním plynulým pohybem si sundal tílko a nechal ho spadnout na podlahu. O krok jsem ustoupila, než jsem se zarazila. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomila, že je Nathaniel na Ronnie naštvaný. Jaké drobné pichlavé jízlivosti, které jsem neslyšela, po něm asi prskala? Když mi řekl, že ho nevnímá jako skutečnou osobu, snažil se mi tím naznačit víc, než jsem chápala. V jeho rozzlobených očích jsem viděla, že mi uniklo něco podstatného.
Strhl si gumičku z vlasů a nechal své kaštanové po kotníky dlouhé vlasy rozprostřít kolem téměř nahého těla. Šortky na běh zkrátka příliš mnoho nezakrývají.
Stačila jsem jen říct: „Nathanieli…“ a už byl přede mnou. Ta tajemná energie, kterou dokážou vyzařovat všichni lykantropové, se chvějivě rozšířila z jeho těla a rozlila se po mé kůži. Měří skoro metr sedmdesát, takže je akorát tak vysoký, abych musela vzhlédnout, když se mu chci podívat do očí. Jeho vztek změnil jejich obvyklou levandulovou barvu do odstínu tmavého šeříku. Tedy kdyby květiny dokázaly plát hněvem a sílou osobnosti. Ve svých očích mi odhalil své nitro a tím jediným pohledem mě pobízel, vyzýval, abych ho odmítla.
Nechtěla jsem ho odmítnout. Chtěla jsem kolem sebe omotat jeho tělo i tu energii přebíhající mi po kůži a zabalit se do nich jako do kabátu. Poslední dobou se téměř každá stresová situace přeměnila na sex. Byla jsem vyděšená? Díky sexu jsem se cítila líp. Naštvaná? Sex mě uklidnil. Smutná? Díky sexu jsem se cítila šťastná. Byla jsem na sexu závislá? Možná. Ale Nathaniel ve skutečnosti nenabízel sex. Chtěl jenom tolik pozornosti, kolik jsem věnovala i Micahovi. To mi připadá fér.
Překlenula jsem vzdálenost mezi námi. Překlenula jsem ji rukama, ústy, tělem. Energie jeho zvířete se rozlila kolem nás, jako bychom byli ponoření do horké vany, která má mírný elektrický náboj. Byl jedním z mých nejslabších leopardodlaků, dokud se nestala ta metafyzická nehoda, při níž se z mého pomme de sang stal mým zvířetem na zavolání. Jsem první lidský služebník, který získal upíří schopnost povolávat zvíře. Všichni leopardi mi patří a můžu je povolat, ale Nathaniel je speciální domácí zvířátko. Oba jsme z toho magického spojení získali, ale on získal víc.
Zvedl mě za stehna a použil přitom pouze ruce. Ujistil se, že dokonce i přes džíny cítím, že je šťastný, že se ke mně tiskne. Tak šťastný, že jsem zavzdychala.
Hlas Ronnie byl krutý, ošklivý, jako by se dusila vztekem: „A až se to dítě narodí, budeš před ním taky šukat?“
Nathaniel zamrzl uprostřed pohybu. Zpoza mě se ozval Micahův hlas: „Dítě?“
- Laurell K. Hamiltonová: Danse Macabre (Anita Blake 14)
- Epocha, 2013
- předklad: Dominika Moulíková
- obálka: Jakub Jíra
- 533 stran, 459 Kč (v e-shopu Fantasye již za 413 Kč)
