Ďábel v zeleném , Mark Chadbourn
 |
Mark Chadbourn: Ďábel v zeleném
Tíha lidské duše je největší v temných hodinách před úsvitem.
Jedné noci, když se i měsíc a hvězdy skryly za mraky, nesl Mallory to své
nehmotné břemeno obtížněji než jindy. Pronásledoval ho jeden obraz,
výbuch plamenů v noci jako očistný oheň nějakého Bájného zvířete.
Obraz byl jasný, když zavřel oči, jako duch se vznášel v jeho vědomí,
když je otevřel, v obou případech stejně tajemný a strašidelný. Avšak
nějaká hluboko pohřbená část jeho vědomí přesně věděla, co znamená,
a stejná část by mu nikdy nedovolila, aby jej zkoumal.
Na okamžik ho vyrušil kolemjedoucí muž, ani ne třicetiletý, ale
vyhlížející neobvykle křehce, jako kdyby byl stižen nějakou zhoubnou
chorobou. Skláněl se hluboko nad šíjí svého koně, jak se snažil krýt
před krutým větrem, který ho kamenoval prvními mrazivými kapkami deště.
Podzim se valem blížil. Mallory byl před živly chráněn svým porschem,
s nímž zacouval za živý plot, takže nemohl být spatřen z cesty; rozhodl
se, že než bude pokračovat k cestě ke svému cíli, musí si pořádně
vyčistit hlavu.
Letmo zachytil svůj odraz ve zpětném zrcátku: hnědé vlasy po ramena
lemovaly jeho docela pohledný obličej, v jeho rysech se zračila ironická
povaha. Po zádech mu přeběhl mráz a rychle se odvrátil.
Malloryho poněkud zvráceně napadlo, že historky, které slyšel v Newcastlu
a v některých vesničkách na skotském pomezí, jsou možná pravdivé a
Salisbury tam už není. Jak ujížděl k jihu, noc byla tak temná, že by
v ní docela dobře mohl zmizet celý svět. Kdyby měl v tom směru na
vybranou, raději by cestoval ve dne. Kraj byl doslova zamořený tlupami
vyzbrojenými brokovnicemi a noži, které drancovaly vesnice a předměstí
kvůli jídlu; od chvíle, kdy se všechno tak strašným způsobem zvrhlo, byl
život mnohem drsnější. Ale byly tu ještě jiné věci, které vrhaly na
život mnohem znepokojivější stín. Obrysy malých lidí pohybujících se
pomalu přes otevřená prostranství pod hvězdami. Nebo ta věc, kterou
nakrátko zahlédl zblízka, jak vylézá z opuštěné prasečí farmy: oči
jako talíře, šupiny lesknoucí se ve světle měsíce a prsty, které byly
příliš, příliš dlouhé. To všechno jen potvrzovalo pověsti, které
drželi lidi po setmění v relativním bezpečí jejich domovů. Noc nadále
nepatřila člověku. Mallory se díval, jak muž pomalu projíždí kolem, a
mimoděk ho napadlo, o čem asi přemýšlí.
Jezdec skláněl hlavu proti sílící bouři. Přitáhl si nepromokavý
plášť těsněji; poryvy větru se ho snažily srazit ze sedla. Najít si
nějaké přístřeší by nepochybně bylo nejrozumnější, co mohl udělat,
ale hořká tíha strachu mu to nedovolovala. Uchýlit se k odpočinku na
místo, kde by se mohl ocitnout zahnaný do kouta, to byla představa tak
děsivá, že si ji vůbec nepřipouštěl; alespoň ne na cestě, která mu
dávala šanci všemu uniknout. Toto cílevědomé odhodlání bylo to jediné,
co jej hnalo vpřed. Neohlížel se, protože věděl, že by jeho
obrazotvornost vyvolala ze stromů a živých plotů obličeje, šelestění
pronásledovatelů a blížící se přítomnost něčeho, co ho už-už strhne
ze hřbetu koně.
Nic tam není, přesvědčoval v duchu sám sebe.
Naplánoval si cestu tak, aby se vyhnul Salisburské pláni – bylo to území
nikoho a nikdo z těch, kdo byli tak hloupí, aby se přes ni vydali, se už
nevrátil – ale i krajina kolem v něm vyvolávala pocit bezprostředně
hrozícího nebezpečí. Ale jestli se mu podaří dostat se do Salisbury, bude
to stát za to. Konečně se mu dostane toho, po čem prahl: spása, vykoupení,
naděje.
Zaburácení hromu jej vylekalo tak, že v sedle skoro nadskočil. Byl to řev
obří bestie, která se řítila dolů na něj. O několik vteřin později
prosvětlilo zablesknutí tušově černá pole a stromy.
Nic tam není, potvrdil si s úlevou.
Po jeho pravici se proti nebi vypínala černá silueta kopce Old Sarum. Brzy na
to uviděl několik blikotavých světélek – patrně svíčky, které
osvětlovaly domy milovaných. Možná někomu zbylo dost nafty, aby měl čím
pohánět agregát. Překvapovalo ho, kolik prostých myšlenek v něm
vzbuzovalo příjemné vzrušení.
Další zahřmění, další zablesknutí. Stehna pod propocenou džínovinou mu
trnula; prsty na nohou už vůbec necítil. Přál si, aby ještě bylo horké
léto.
Vítr umrtvil jeho uši a začal si zahrávat s jeho sluchem. Poryvy, které
narážely do jeho hlemýždě, se staly hudbou hranou smyčcovým kvartetem;
vánek pronikající hlouběji byl šeptáním starého přítele. Krev, jež mu
pulzovala ve spáncích, jen přispěla k dezorientaci, která ho přiměl
ignorovat nejdůležitější noční smysl. Když se ozvalo pronikavé
zahvízdání, nebylo to nic víc než hlasitý protest horních větví
stromů.
Zahvízdání se ozvalo podruhé a on se stále úporně držel stavu
znecitlivění, který ho chránil před nočními běsy, avšak třetí
zahvízdání už mu neposkytlo prostor pro sebeklam: znělo to blíž a
vytrvalost, se kterou se to ozývalo, svědčila o záměru. Ani pak se
nedokázal přinutit ohlédnout. Slabě pobídl patami svého koně, ale toho
už únava učinila imunním. Dokonce i pouhá iluze, že by mohl uniknout, mu
tak byla odňata.
Hvízdání není nic, čeho by ses musel bát, říkal si a současně
si představoval tlupu mužů s vyholenými hlavami, modrým tetováním a
mrtvýma očima, kteří si dávali signál, že přišel čas zaútočit. Byl
ozbrojený, takže by se mohl bránit, ale nebyl připravený; nikdy neměl
násilnou povahu, ale mohl se naučit, jak se změnit. Kuchyňský nůž
v amatérsky vyrobené pochvě z izolepy zastrčené v tlusté turistické
ponožce a na zádech v závěsu z prádelní šňůry kriketová pálka, do
které natloukl hřebíky. Co z toho bude vhodnější pro boj ze hřbetu
koně?
Hvízdání se ozývalo vytrvale dál, vysoké a jaksi nepřirozené, jako by je
nevydával člověk ani hudební nástroj. Náhle to bylo všechno, co
slyšel a nepodobalo se to ničemu, co slyšel dřív. Znělo to stále
hlasitěji, tak ječivě, že se mu z toho dělalo špatně a točila se mu
hlava; nejraději by si zacpal uši nebo začal hlasitě zpívat, aby to
přehlušil.
Místo toho to ignoroval. Byl tak blízko Salisbury s jeho středověkou
katedrálou vzpínající se k nebi jako oslava božského majestátu,
pravidelnými ulicemi, civilizací, kavárnami a hospůdkami, inteligencí a
historií. Salisbury, nový Jeruzalém západu.
Hvízdání není nic ve srovnání s tím, čím jsi prošel,
pomyslel si, ale dokázal tím, jen že se cítil ještě hůře.
Jak se cesta začala prudce svažovat, koruny stromů nad ní vytvořily jakýsi
tunel, kterým se honil vítr. Připadal si jako kus ledu, a ne jenom kvůli
chladu a větru. A jako by toho nebylo dost, rozpršelo se a déšť se brzy
změnil v liják.
Krátce předtím, než dorazil k prvním řadám opuštěných domků,
pošetile dovolil svému pohledu, aby zabloudil k polím vpravo. Ve světle
blesku vypadala jako pokrytá sněhem a on uviděl, že se tam pohybují temné
stíny; lidské nebyly.
Začal v duchu horečně procházet možnosti, co vlastně viděl, ale
nepřišel na nic, co by odpovídalo realitě, a nemožnosti byly nekonečně
děsivější. Salisbury bylo najednou velice daleko.
Hvízdání se mu ostře zařezávalo do mozku, už to nebyl jediný zvuk, ale
sbor nelidských hlasů. Chtělo se mu drásat si uši, dokud mu nezačnou
krvácet. Bylo to svolávání při lovu.
V duchu si zakázal se znovu rozhlížet, ale ten magnetismus byl
neodolatelný. Do očí mu vhrkly slzy, když se otáčel, a musel si je
promnout, aby viděl, co se to k němu blíží. Další oslepující záblesk.
Přes pole se k němu sbíhaly stíny, které se třepotaly jako kusy papíru
ve větru a blížily se k cestě. Některé už byly skoro mezi nejbližšími
stromy, tancovaly kolem jejich kmenů nebo vířily ve větvích. Jak se
přibližovaly, jejich hvízdání bylo stále hlasitější; byly jich
desítky, možná i víc než sto. Zachytily jeho pach.
Zabořil paty do boků svého vyčerpaného oře, ale všechno, co z něj
dostal, byl obláček sraženého dechu a kapičky potu na kůži. Výkřik se
mu zadrhl v hrdle. Ze všech sil si přál, aby byl někde jinde, chtěl
maminku a tatínka, ale třas, který se ho zmocnil, všechno ostatní
zahnal.
Přestože ho vítr bolestivě bodal do očí, dál upíral pohled na mokrou
cestu před sebou, ale brzy zachytil pohyb na okraji vidění. Sevřeli ho do
kleští, Někteří z nich se ho už mohli zmocnit, ale čekali, až se k nim
přidají ostatní. Pekelné hvízdání na chvíli ustalo, ale to jen proto,
že ho přehlušilo nepřetržité hluboké ječení vycházející z jeho
vlastních úst. Na důstojnosti už vůbec nezáleželo, jen na jeho ubohém,
žalostném životě.
A pak ty věci byly všude kolem cesty, divokými skoky sledovaly jeho koně.
Ten zakoulel očima, zafrkal a přece jen v sobě ještě našel trochu
energie.
V kratičkém okamžiku jasnozřivosti si vzpomněl na kriketovou pálku.
V panice ji vytrhl ze závěsu tak divoce, že se mu šňůra zachytila kolem
krku. Zoufale se ji pokusil přetrhnout, ale byla z umělých vláken a
nepovolila. Zápasil s ní s tvrdohlavostí šílence, až se šňůra
najednou nějakým zázrakem uvolnila. Sevřel zbraň v ruce a zatočil jí,
připraven odrazit první vlnu.
Jedna z těch věcí už byla těsně vedle něj. Pohybovala se s bezděčnou
elegancí a neobratností opice, dlouhé končetiny ji hnaly vpřed stejně
rychle, jak dokázal cválat kůň. Měl rudooranžovou srst jako orangutan a
páchl jako zkažená ryba. Pak to k němu otočilo hlavu a mělo to tvář
dítěte.
„Tvoje matka má rakovinu,“ řeklo to dětským hláskem. „Už ji nikdy
neuvidíš.“
Šokem div že nespadl z koně. Ta myšlenka… tajný strach… vyplula
z hlubin jeho mysli. Stvůra obnažila zuby – děsivý obraz v nevinném
obličejíku – a pak se na něj vrhla. Prudce se po ní ohnal pálkou, ale
stvůra se dlouhýma rukama zachytila sedla, vytáhla se nahoru, pálku mu
vykroutila a silou jedné ruky ji přelomila na dva kusy.
Zoufale zaječel a pokusil se stvůru udeřit rukou, kterou nedržel otěže.
Ani se nepokoušela bránit. Vrazila mu tvářičku malého chlapečka skoro až
do obličeje a zamrkala velkýma očima. Když do nich pohlédl, žaludek se mu
sevřel při spatření něčeho odporně starého a naplněného bezvěkou
zuřivostí. Bestie znovu obnažila zuby, připravená zaútočit.
Zvrátil hlavu dozadu a vyrazil ze sebe výkřik k Bohu. Čirou šťastnou
náhodou zasáhla jeho mávající ruka stvůru pod bradu právě ve chvíli,
kdy se odrazila ke skoku, a v příštím okamžiku už se kutálela po zemi
daleko za ním. Příliš mu to nepomohlo: ostatní bestie se už hotovily
vrhnout se na něj.
Burácení větru i hvízdání náhle přehlušil řev automobilového motoru.
Jezdec ho zprvu stěží vnímal, jak byl pohlcen svým děsem; navíc už
uběhly celé věky od chvíle, kdy ten zvuk slyšel naposled. Ale řev se
stále blížil, a když ve tmě najednou vybuchlo oslňující světlo,
nevěřícně se ohlédl. Dva světelné kužely se prořezávaly smečkou
stvůr, které dělaly, co mohly, aby se jim vyhnuly. Ať už vůz řídil
kdokoliv, přišlápl plynový pedál až k podlaze a kličkoval po cestě,
odhazuje na všechny strany ty z bestií, které dost rychle neuskočily.
Jezdec zamrkal: jekot těch stvůr skutečně věrně připomínal bolestný
křik malých dětí.
Jedno z těl přelétlo přes kapotu a zanechalo v ní hlubokou promáčklinu.
Druhé proměnilo část předního okna v neprůhlednou skleněnou drť.
Další byla s ječením drcena pod koly.
Světla reflektorů se k němu blížila, jak vůz stále zrychloval. Nebude
roztrhán na kusy smečkou nadpřirozených stvůr, bude přejet ve světě, kde
už se auta příliš často nevídala. Neměl mnoho času, aby si tu ironii
vychutnal.
Vůz ale na poslední chvíli zabočil a nyní jel vedle něj. Černý porsche
se leskl, jako by právě opustil autosalón. Kůň poskakoval a vzpínal se
strachem, div že jezdce neshodil přímo pod kola vozu.
Okno na straně spolujezdce sjelo elektricky dolů a Mallory, který řídil
jednou rukou, se naklonil přes sedadlo; jezdec zamžoural ve snaze rozeznat ve
tmě jeho tvář. „To má být nějaký zvláštní sport?“ zavolal na něj
Mallory.
Jezdec komicky zalapal po dechu jako ryba na suchu; stále mu ještě
nedocházelo, co se vlastně děje.
Mallory teatrálně zavrtěl hlavou, pak pootočil volantem, jak se vůz
nebezpečně přiblížil k běžícímu koni. „Raději z něj slez a
nasedni si ke mně,“ zavolal.
Jeho slova pronikla jezdcovým ochromením. Podél plevelem zarostlého
chodníku divoce poskakovaly stvůry a jejich hvízdání bylo čím dál
hlasitější a výhrůžnější. Kůň se odmítal nechat ovládat otěžemi,
ale jezdec ho zpomalil natolik, že se mu podařilo seskočit. Nešikovně
dopadl na zem a obličej se mu stáhl bolestí, která mu projela levým
kotníkem. Mallory dupl na brzdy a otevřel dveře na místě spolujezdce.
Jezdec se starostlivě díval za svým prchajícím koněm, dokud na něj
Mallory nekřikl: „Bude v pořádku. Není to koňské maso, na co mají
zálusk. A ty máš asi tak dvě vteřiny, aby sis nasedl—“
Jezdec skočil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Běsnící stvůry se
stahovaly blíž; zdálo se, že jsou ochotny riskovat i světlo. Když se vůz
se zaječením pneumatik zase rozjel, jezdec si ukryl hlavu v dlaních a
rozvzlykal se. „Díky Bohu.“
„Ještě mu neděkuj. Poslední míli nebo dvě jedu s prakticky prázdnou
nádrží. Do Salisbury se nedostaneme ani náhodou.“ Jezdec si všiml
Malloryho luxusního černého svrchníku, který vypadal stejně nově jako
auto, a nemohl se zbavit nepříjemné představy, že obojí pochází
z rabování.
Mallory se ohlédl přes rameno a pak rozjel porsche na plný plyn; potom ostře
zatočil o sto osmdesát stupňů. Jezdec se chytil za břicho a zasténal.
„Uvidíme, jestli se nám podaří pár těch parchantů sejmout.“
Z Malloryho hlasu bylo zřejmé, že se velice dobře baví.
Přidal plyn, sešlápl spojku a ve stejném okamžiku stočil vůz k okraji
vozovky. Kolem se rozletěly zlaté jiskry, jak škrtl podvozkem o obrubník.
Řidič vesele zavýskal, jak se jeho drahý vůz hnal trávou a křovím, a
zavýskal ještě veseleji, když se stvůrám nepodařilo včas uskočit.
Narážely do už roztříštěného předního skla a jejich těla zbarvovala
trávu krví tak černou, že spíš připomínala inkoust.
Bestie ale byly příliš inteligentní, než aby se daly takto masakrovat
dlouho. Jedna z nich skočila na vůz z převislé větve stromu a
nepřirozeně dlouhýma rukama se přidržela rozbitého předního okna. Našla
místo, kde bylo sklo nejvíce narušené, a začala do něj divoce bušit.
Kostičky kaleného skla zasypaly jezdce, který instinktivně zvedl ruce, aby
si chránil obličej. Stvůra prostrčila pracku dírou dovnitř a sápala se po
něm. Jezdec znovu zaječel jako malá školačka a pokusil se stáhnout co
nejhlouběji do vozu. Jeho oči padly na brokovnici ležící na zadním sedadle
právě ve chvíli, kdy na něj Mallory křikl: „Použij tu bouchačku!“
Stvůra vytrhla kus roztříštěného skla a strčila hlavu do vozu. Její
černé oči se vztekle blýskaly v obličejíku s růžovými tvářičkami a
divoce cvakala zuby.
„Já s ní neumím zacházet!“ namítl jezdec.
„Dej ji sem!“ odpověděl Mallory. „Nabitá už je.“
Jezdec vzal brokovnici a hodil ji řidiči, jako kdyby byla rozžhavená.
Mallory zaklel, pak ji popadl, přiložil si její pažbu k rameni, zamířil a
stiskl spoušť. Zadunění výstřelu se ve stísněném prostoru vozu ozvalo
silou hromu a na okamžik je oba ohlušilo. Tělo stvůry bez obličeje ještě
chvíli viselo na troskách předního skla jako nějaký příšerný maskot a
pak ho proud vzduchu strhl dolů.
Studený noční vítr, který dovnitř proudil dírou v okně, jezdce
vzpamatoval. „Co si jen počneme?“ zabědoval.
Mallory vyjel zpátky na cestu a zamířil k Salisbury. Ukázal na obrys Old
Sarum vypínající se nad okolní krajinou.
Poslední kapička benzínu jim došla na strmém svahu stoupajícím
k parkovišti umístěném mezi vysokými břehy prehistorických valů, které
tu navršili před více než dvěma a půl tisíci lety jako opevnění.
Mallory a jezdec vystoupili do deště a vydali se po cestě, která vedla
ještě nějakých padesát metrů rovně, k dřevěnému můstku přes
vnitřní příkop. Za ním se nacházela zřícenina normanského hradu
vystavěného na opevněném pahorku z doby železné. I když je auto
nedovezlo příliš daleko, zajistilo jim dostatečný náskok, aby mohli zbytek
cesty překonat pěšky.
„Do úsvitu už mnoho času chybět nemůže,“ prohodil Mallory, jak ze
všech sil běželi lijákem. „Jakmile se rozední, nechají nás na
pokoji.“
Jezdec měl co dělat, aby mu se svým pohmožděným kotníkem stačil. „Jak
to víte?“
„Nevím to.“
„Jste si jistý, že tady najdeme nějaký úkryt?“
„Ne, ale nemáme příliš na výběr, co myslíš? Jedině že bys chtěl
zůstat a bojovat?“
Jezdec neodpověděl.
Po dřevěném můstku se dostali k bráně, na které visela tabulka
varující před padajícím zdivem. Mallory se zasmál, pak se vytáhl nahoru a
pomohl i svému společníkovi.
Když probíhali polorozbořeným strážním domkem, znovu za sebou uslyšeli
hvízdání; černé stíny už se míhaly na cestě za parkovištěm. Blesk
ozářil pochmurný prostor mezi vnitřním a vnějším opevněním; po pravici
měli dřevěnou budku pokladny a stánek se suvenýry a pak velké
prostranství zarostlé mokrou trávou a obehnané zdí, na většině míst jen
něco přes metr vysokou.
„Do hajzlu, čert aby to vzal a kurva práce,“ řekl Mallory.
Jezdec zakňučel. „Co budeme dělat teď?“
„Tak za prvé, přestaň mi lézt na nervy tím svým neustálým kňučením.
Za druhé…“ Mallory si prohlédl okolí, jak nejlépe to v bouři šlo, a
pak se s rezignovaným povzdechnutím dal znovu do běhu. Jezdec jej okamžitě
následoval a přitom se ohlížel přes rameno tak často, že několikrát
uklouzl.
Mallory si vybral jednu polozbořenou budovu na vzdáleném konci vnitřního
opevnění. K jakékoliv vážně míněné obraně byla naprosto
nepoužitelná, ale bylo to široko daleko nejlepší místo, kde se mohou
udržet, dokud jim v brokovnici nedojde munice. Našli si místo, které bylo
ze tří stran obklopené posledními zbytky vysokých zdí; ta je zároveň
jakž takž chránila před zuřící bouří.
„Umřeme tady,“ kvílel jezdec.
„Jo.“ Mallory začal počítat zbývající náboje – nebylo jich tolik,
jak si původně myslel.
„Vám to snad vůbec nevadí!“
Mallory zahlédl přes železnou mříž horečnou aktivitu poblíž brány.
Připravil si brokovnici, aby mohl začít střílet, až se k nim poženou
přes prázdné prostranství, a čekal. O pět minut později už bylo
zřejmé, že za nimi stvůry dovnitř nepůjdou.
„Zůstaly u brány.“ Sotva to Mallory dořekl, oba zaslechli hvízdání,
které se teď pohybovalo kolem opevnění, jako kdyby stvůry hledaly, kudy se
k nim dostat. Znělo čím dál pronikavěji a zklamaněji. Mallory se posadil
a zády se opřel o zeď.
„Proč nejdou dovnitř?“ Jezdec se obrátil na Malloryho s obviňujícím
pohledem, jako kdyby ho oklamal.
„Já nevím,“ odsekl Mallory. „Možná se jim nelíbí výzdoba.“
Byla taková tma, že ve svém obranném postavení viděli jen bledou záři
obličejů a rukou toho druhého. Nad nimi i všude kolem nemilosrdně skučel
vítr, který přehlušil jejich přerývané dýchání, ale ne hvízdání, ze
kterého jim stále běhal mráz po zádech.
- přeložil: Josef Hořejší
