Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech budou z důvodu nařízení vlády až do odvolání uzavřeny naše pobočky v Ostravě, Praze a Brně:
Objednávky přes PPL a poštu budou v omezenějším režimu nadále odcházet. Osobní odběry jsou po tuto dobu pozastaveny. Vzhledem k výpadkům v distribucích může kompletování objednávek trvat delší dobu. Napište nám prosím do poznámky, pokud můžeme poslat objednávku i nekompletní. Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Ďábel v zeleném , Mark Chadbourn

Chadbourn - Ďábel v zeleném

Mark Chadbourn: Ďábel v zeleném

Tíha lidské duše je největší v temných hodinách před úsvitem. Jedné noci, když se i měsíc a hvězdy skryly za mraky, nesl Mallory to své nehmotné břemeno obtížněji než jindy. Pronásledoval ho jeden obraz, výbuch plamenů v noci jako očistný oheň nějakého Bájného zvířete. Obraz byl jasný, když zavřel oči, jako duch se vznášel v jeho vědomí, když je otevřel, v obou případech stejně tajemný a strašidelný. Avšak nějaká hluboko pohřbená část jeho vědomí přesně věděla, co znamená, a stejná část by mu nikdy nedovolila, aby jej zkoumal.
Na okamžik ho vyrušil kolemjedoucí muž, ani ne třicetiletý, ale vyhlížející neobvykle křehce, jako kdyby byl stižen nějakou zhoubnou chorobou. Skláněl se hluboko nad šíjí svého koně, jak se snažil krýt před krutým větrem, který ho kamenoval prvními mrazivými kapkami deště. Podzim se valem blížil. Mallory byl před živly chráněn svým porschem, s nímž zacouval za živý plot, takže nemohl být spatřen z cesty; rozhodl se, že než bude pokračovat k cestě ke svému cíli, musí si pořádně vyčistit hlavu.
Letmo zachytil svůj odraz ve zpětném zrcátku: hnědé vlasy po ramena lemovaly jeho docela pohledný obličej, v jeho rysech se zračila ironická povaha. Po zádech mu přeběhl mráz a rychle se odvrátil.
Malloryho poněkud zvráceně napadlo, že historky, které slyšel v Newcastlu a v některých vesničkách na skotském pomezí, jsou možná pravdivé a Salisbury tam už není. Jak ujížděl k jihu, noc byla tak temná, že by v ní docela dobře mohl zmizet celý svět. Kdyby měl v tom směru na vybranou, raději by cestoval ve dne. Kraj byl doslova zamořený tlupami vyzbrojenými brokovnicemi a noži, které drancovaly vesnice a předměstí kvůli jídlu; od chvíle, kdy se všechno tak strašným způsobem zvrhlo, byl život mnohem drsnější. Ale byly tu ještě jiné věci, které vrhaly na život mnohem znepokojivější stín. Obrysy malých lidí pohybujících se pomalu přes otevřená prostranství pod hvězdami. Nebo ta věc, kterou nakrátko zahlédl zblízka, jak vylézá z opuštěné prasečí farmy: oči jako talíře, šupiny lesknoucí se ve světle měsíce a prsty, které byly příliš, příliš dlouhé. To všechno jen potvrzovalo pověsti, které drželi lidi po setmění v relativním bezpečí jejich domovů. Noc nadále nepatřila člověku. Mallory se díval, jak muž pomalu projíždí kolem, a mimoděk ho napadlo, o čem asi přemýšlí.

Jezdec skláněl hlavu proti sílící bouři. Přitáhl si nepromokavý plášť těsněji; poryvy větru se ho snažily srazit ze sedla. Najít si nějaké přístřeší by nepochybně bylo nejrozumnější, co mohl udělat, ale hořká tíha strachu mu to nedovolovala. Uchýlit se k odpočinku na místo, kde by se mohl ocitnout zahnaný do kouta, to byla představa tak děsivá, že si ji vůbec nepřipouštěl; alespoň ne na cestě, která mu dávala šanci všemu uniknout. Toto cílevědomé odhodlání bylo to jediné, co jej hnalo vpřed. Neohlížel se, protože věděl, že by jeho obrazotvornost vyvolala ze stromů a živých plotů obličeje, šelestění pronásledovatelů a blížící se přítomnost něčeho, co ho už-už strhne ze hřbetu koně.
Nic tam není, přesvědčoval v duchu sám sebe.
Naplánoval si cestu tak, aby se vyhnul Salisburské pláni – bylo to území nikoho a nikdo z těch, kdo byli tak hloupí, aby se přes ni vydali, se už nevrátil – ale i krajina kolem v něm vyvolávala pocit bezprostředně hrozícího nebezpečí. Ale jestli se mu podaří dostat se do Salisbury, bude to stát za to. Konečně se mu dostane toho, po čem prahl: spása, vykoupení, naděje.
Zaburácení hromu jej vylekalo tak, že v sedle skoro nadskočil. Byl to řev obří bestie, která se řítila dolů na něj. O několik vteřin později prosvětlilo zablesknutí tušově černá pole a stromy.
Nic tam není, potvrdil si s úlevou.
Po jeho pravici se proti nebi vypínala černá silueta kopce Old Sarum. Brzy na to uviděl několik blikotavých světélek – patrně svíčky, které osvětlovaly domy milovaných. Možná někomu zbylo dost nafty, aby měl čím pohánět agregát. Překvapovalo ho, kolik prostých myšlenek v něm vzbuzovalo příjemné vzrušení.
Další zahřmění, další zablesknutí. Stehna pod propocenou džínovinou mu trnula; prsty na nohou už vůbec necítil. Přál si, aby ještě bylo horké léto.
Vítr umrtvil jeho uši a začal si zahrávat s jeho sluchem. Poryvy, které narážely do jeho hlemýždě, se staly hudbou hranou smyčcovým kvartetem; vánek pronikající hlouběji byl šeptáním starého přítele. Krev, jež mu pulzovala ve spáncích, jen přispěla k dezorientaci, která ho přiměl ignorovat nejdůležitější noční smysl. Když se ozvalo pronikavé zahvízdání, nebylo to nic víc než hlasitý protest horních větví stromů.
Zahvízdání se ozvalo podruhé a on se stále úporně držel stavu znecitlivění, který ho chránil před nočními běsy, avšak třetí zahvízdání už mu neposkytlo prostor pro sebeklam: znělo to blíž a vytrvalost, se kterou se to ozývalo, svědčila o záměru. Ani pak se nedokázal přinutit ohlédnout. Slabě pobídl patami svého koně, ale toho už únava učinila imunním. Dokonce i pouhá iluze, že by mohl uniknout, mu tak byla odňata.
Hvízdání není nic, čeho by ses musel bát, říkal si a současně si představoval tlupu mužů s vyholenými hlavami, modrým tetováním a mrtvýma očima, kteří si dávali signál, že přišel čas zaútočit. Byl ozbrojený, takže by se mohl bránit, ale nebyl připravený; nikdy neměl násilnou povahu, ale mohl se naučit, jak se změnit. Kuchyňský nůž v amatérsky vyrobené pochvě z izolepy zastrčené v tlusté turistické ponožce a na zádech v závěsu z prádelní šňůry kriketová pálka, do které natloukl hřebíky. Co z toho bude vhodnější pro boj ze hřbetu koně?
Hvízdání se ozývalo vytrvale dál, vysoké a jaksi nepřirozené, jako by je nevydával člověk ani hudební nástroj. Náhle to bylo všechno, co slyšel a nepodobalo se to ničemu, co slyšel dřív. Znělo to stále hlasitěji, tak ječivě, že se mu z toho dělalo špatně a točila se mu hlava; nejraději by si zacpal uši nebo začal hlasitě zpívat, aby to přehlušil.
Místo toho to ignoroval. Byl tak blízko Salisbury s jeho středověkou katedrálou vzpínající se k nebi jako oslava božského majestátu, pravidelnými ulicemi, civilizací, kavárnami a hospůdkami, inteligencí a historií. Salisbury, nový Jeruzalém západu.
Hvízdání není nic ve srovnání s tím, čím jsi prošel, pomyslel si, ale dokázal tím, jen že se cítil ještě hůře.
Jak se cesta začala prudce svažovat, koruny stromů nad ní vytvořily jakýsi tunel, kterým se honil vítr. Připadal si jako kus ledu, a ne jenom kvůli chladu a větru. A jako by toho nebylo dost, rozpršelo se a déšť se brzy změnil v liják.
Krátce předtím, než dorazil k prvním řadám opuštěných domků, pošetile dovolil svému pohledu, aby zabloudil k polím vpravo. Ve světle blesku vypadala jako pokrytá sněhem a on uviděl, že se tam pohybují temné stíny; lidské nebyly.
Začal v duchu horečně procházet možnosti, co vlastně viděl, ale nepřišel na nic, co by odpovídalo realitě, a nemožnosti byly nekonečně děsivější. Salisbury bylo najednou velice daleko.
Hvízdání se mu ostře zařezávalo do mozku, už to nebyl jediný zvuk, ale sbor nelidských hlasů. Chtělo se mu drásat si uši, dokud mu nezačnou krvácet. Bylo to svolávání při lovu.
V duchu si zakázal se znovu rozhlížet, ale ten magnetismus byl neodolatelný. Do očí mu vhrkly slzy, když se otáčel, a musel si je promnout, aby viděl, co se to k němu blíží. Další oslepující záblesk. Přes pole se k němu sbíhaly stíny, které se třepotaly jako kusy papíru ve větru a blížily se k cestě. Některé už byly skoro mezi nejbližšími stromy, tancovaly kolem jejich kmenů nebo vířily ve větvích. Jak se přibližovaly, jejich hvízdání bylo stále hlasitější; byly jich desítky, možná i víc než sto. Zachytily jeho pach.
Zabořil paty do boků svého vyčerpaného oře, ale všechno, co z něj dostal, byl obláček sraženého dechu a kapičky potu na kůži. Výkřik se mu zadrhl v hrdle. Ze všech sil si přál, aby byl někde jinde, chtěl maminku a tatínka, ale třas, který se ho zmocnil, všechno ostatní zahnal.
Přestože ho vítr bolestivě bodal do očí, dál upíral pohled na mokrou cestu před sebou, ale brzy zachytil pohyb na okraji vidění. Sevřeli ho do kleští, Někteří z nich se ho už mohli zmocnit, ale čekali, až se k nim přidají ostatní. Pekelné hvízdání na chvíli ustalo, ale to jen proto, že ho přehlušilo nepřetržité hluboké ječení vycházející z jeho vlastních úst. Na důstojnosti už vůbec nezáleželo, jen na jeho ubohém, žalostném životě.
A pak ty věci byly všude kolem cesty, divokými skoky sledovaly jeho koně. Ten zakoulel očima, zafrkal a přece jen v sobě ještě našel trochu energie.
V kratičkém okamžiku jasnozřivosti si vzpomněl na kriketovou pálku. V panice ji vytrhl ze závěsu tak divoce, že se mu šňůra zachytila kolem krku. Zoufale se ji pokusil přetrhnout, ale byla z umělých vláken a nepovolila. Zápasil s ní s tvrdohlavostí šílence, až se šňůra najednou nějakým zázrakem uvolnila. Sevřel zbraň v ruce a zatočil jí, připraven odrazit první vlnu.
Jedna z těch věcí už byla těsně vedle něj. Pohybovala se s bezděčnou elegancí a neobratností opice, dlouhé končetiny ji hnaly vpřed stejně rychle, jak dokázal cválat kůň. Měl rudooranžovou srst jako orangutan a páchl jako zkažená ryba. Pak to k němu otočilo hlavu a mělo to tvář dítěte.
„Tvoje matka má rakovinu,“ řeklo to dětským hláskem. „Už ji nikdy neuvidíš.“
Šokem div že nespadl z koně. Ta myšlenka… tajný strach… vyplula z hlubin jeho mysli. Stvůra obnažila zuby – děsivý obraz v nevinném obličejíku – a pak se na něj vrhla. Prudce se po ní ohnal pálkou, ale stvůra se dlouhýma rukama zachytila sedla, vytáhla se nahoru, pálku mu vykroutila a silou jedné ruky ji přelomila na dva kusy.
Zoufale zaječel a pokusil se stvůru udeřit rukou, kterou nedržel otěže. Ani se nepokoušela bránit. Vrazila mu tvářičku malého chlapečka skoro až do obličeje a zamrkala velkýma očima. Když do nich pohlédl, žaludek se mu sevřel při spatření něčeho odporně starého a naplněného bezvěkou zuřivostí. Bestie znovu obnažila zuby, připravená zaútočit.
Zvrátil hlavu dozadu a vyrazil ze sebe výkřik k Bohu. Čirou šťastnou náhodou zasáhla jeho mávající ruka stvůru pod bradu právě ve chvíli, kdy se odrazila ke skoku, a v příštím okamžiku už se kutálela po zemi daleko za ním. Příliš mu to nepomohlo: ostatní bestie se už hotovily vrhnout se na něj.
Burácení větru i hvízdání náhle přehlušil řev automobilového motoru. Jezdec ho zprvu stěží vnímal, jak byl pohlcen svým děsem; navíc už uběhly celé věky od chvíle, kdy ten zvuk slyšel naposled. Ale řev se stále blížil, a když ve tmě najednou vybuchlo oslňující světlo, nevěřícně se ohlédl. Dva světelné kužely se prořezávaly smečkou stvůr, které dělaly, co mohly, aby se jim vyhnuly. Ať už vůz řídil kdokoliv, přišlápl plynový pedál až k podlaze a kličkoval po cestě, odhazuje na všechny strany ty z bestií, které dost rychle neuskočily. Jezdec zamrkal: jekot těch stvůr skutečně věrně připomínal bolestný křik malých dětí.
Jedno z těl přelétlo přes kapotu a zanechalo v ní hlubokou promáčklinu. Druhé proměnilo část předního okna v neprůhlednou skleněnou drť. Další byla s ječením drcena pod koly.
Světla reflektorů se k němu blížila, jak vůz stále zrychloval. Nebude roztrhán na kusy smečkou nadpřirozených stvůr, bude přejet ve světě, kde už se auta příliš často nevídala. Neměl mnoho času, aby si tu ironii vychutnal.
Vůz ale na poslední chvíli zabočil a nyní jel vedle něj. Černý porsche se leskl, jako by právě opustil autosalón. Kůň poskakoval a vzpínal se strachem, div že jezdce neshodil přímo pod kola vozu.

Okno na straně spolujezdce sjelo elektricky dolů a Mallory, který řídil jednou rukou, se naklonil přes sedadlo; jezdec zamžoural ve snaze rozeznat ve tmě jeho tvář. „To má být nějaký zvláštní sport?“ zavolal na něj Mallory.
Jezdec komicky zalapal po dechu jako ryba na suchu; stále mu ještě nedocházelo, co se vlastně děje.
Mallory teatrálně zavrtěl hlavou, pak pootočil volantem, jak se vůz nebezpečně přiblížil k běžícímu koni. „Raději z něj slez a nasedni si ke mně,“ zavolal.
Jeho slova pronikla jezdcovým ochromením. Podél plevelem zarostlého chodníku divoce poskakovaly stvůry a jejich hvízdání bylo čím dál hlasitější a výhrůžnější. Kůň se odmítal nechat ovládat otěžemi, ale jezdec ho zpomalil natolik, že se mu podařilo seskočit. Nešikovně dopadl na zem a obličej se mu stáhl bolestí, která mu projela levým kotníkem. Mallory dupl na brzdy a otevřel dveře na místě spolujezdce. Jezdec se starostlivě díval za svým prchajícím koněm, dokud na něj Mallory nekřikl: „Bude v pořádku. Není to koňské maso, na co mají zálusk. A ty máš asi tak dvě vteřiny, aby sis nasedl—“
Jezdec skočil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Běsnící stvůry se stahovaly blíž; zdálo se, že jsou ochotny riskovat i světlo. Když se vůz se zaječením pneumatik zase rozjel, jezdec si ukryl hlavu v dlaních a rozvzlykal se. „Díky Bohu.“
„Ještě mu neděkuj. Poslední míli nebo dvě jedu s prakticky prázdnou nádrží. Do Salisbury se nedostaneme ani náhodou.“ Jezdec si všiml Malloryho luxusního černého svrchníku, který vypadal stejně nově jako auto, a nemohl se zbavit nepříjemné představy, že obojí pochází z rabování.
Mallory se ohlédl přes rameno a pak rozjel porsche na plný plyn; potom ostře zatočil o sto osmdesát stupňů. Jezdec se chytil za břicho a zasténal. „Uvidíme, jestli se nám podaří pár těch parchantů sejmout.“ Z Malloryho hlasu bylo zřejmé, že se velice dobře baví.
Přidal plyn, sešlápl spojku a ve stejném okamžiku stočil vůz k okraji vozovky. Kolem se rozletěly zlaté jiskry, jak škrtl podvozkem o obrubník. Řidič vesele zavýskal, jak se jeho drahý vůz hnal trávou a křovím, a zavýskal ještě veseleji, když se stvůrám nepodařilo včas uskočit. Narážely do už roztříštěného předního skla a jejich těla zbarvovala trávu krví tak černou, že spíš připomínala inkoust.
Bestie ale byly příliš inteligentní, než aby se daly takto masakrovat dlouho. Jedna z nich skočila na vůz z převislé větve stromu a nepřirozeně dlouhýma rukama se přidržela rozbitého předního okna. Našla místo, kde bylo sklo nejvíce narušené, a začala do něj divoce bušit. Kostičky kaleného skla zasypaly jezdce, který instinktivně zvedl ruce, aby si chránil obličej. Stvůra prostrčila pracku dírou dovnitř a sápala se po něm. Jezdec znovu zaječel jako malá školačka a pokusil se stáhnout co nejhlouběji do vozu. Jeho oči padly na brokovnici ležící na zadním sedadle právě ve chvíli, kdy na něj Mallory křikl: „Použij tu bouchačku!“
Stvůra vytrhla kus roztříštěného skla a strčila hlavu do vozu. Její černé oči se vztekle blýskaly v obličejíku s růžovými tvářičkami a divoce cvakala zuby.
„Já s ní neumím zacházet!“ namítl jezdec.
„Dej ji sem!“ odpověděl Mallory. „Nabitá už je.“
Jezdec vzal brokovnici a hodil ji řidiči, jako kdyby byla rozžhavená. Mallory zaklel, pak ji popadl, přiložil si její pažbu k rameni, zamířil a stiskl spoušť. Zadunění výstřelu se ve stísněném prostoru vozu ozvalo silou hromu a na okamžik je oba ohlušilo. Tělo stvůry bez obličeje ještě chvíli viselo na troskách předního skla jako nějaký příšerný maskot a pak ho proud vzduchu strhl dolů.
Studený noční vítr, který dovnitř proudil dírou v okně, jezdce vzpamatoval. „Co si jen počneme?“ zabědoval.
Mallory vyjel zpátky na cestu a zamířil k Salisbury. Ukázal na obrys Old Sarum vypínající se nad okolní krajinou.

Poslední kapička benzínu jim došla na strmém svahu stoupajícím k parkovišti umístěném mezi vysokými břehy prehistorických valů, které tu navršili před více než dvěma a půl tisíci lety jako opevnění. Mallory a jezdec vystoupili do deště a vydali se po cestě, která vedla ještě nějakých padesát metrů rovně, k dřevěnému můstku přes vnitřní příkop. Za ním se nacházela zřícenina normanského hradu vystavěného na opevněném pahorku z doby železné. I když je auto nedovezlo příliš daleko, zajistilo jim dostatečný náskok, aby mohli zbytek cesty překonat pěšky.
„Do úsvitu už mnoho času chybět nemůže,“ prohodil Mallory, jak ze všech sil běželi lijákem. „Jakmile se rozední, nechají nás na pokoji.“
Jezdec měl co dělat, aby mu se svým pohmožděným kotníkem stačil. „Jak to víte?“
„Nevím to.“
„Jste si jistý, že tady najdeme nějaký úkryt?“
„Ne, ale nemáme příliš na výběr, co myslíš? Jedině že bys chtěl zůstat a bojovat?“
Jezdec neodpověděl.
Po dřevěném můstku se dostali k bráně, na které visela tabulka varující před padajícím zdivem. Mallory se zasmál, pak se vytáhl nahoru a pomohl i svému společníkovi.
Když probíhali polorozbořeným strážním domkem, znovu za sebou uslyšeli hvízdání; černé stíny už se míhaly na cestě za parkovištěm. Blesk ozářil pochmurný prostor mezi vnitřním a vnějším opevněním; po pravici měli dřevěnou budku pokladny a stánek se suvenýry a pak velké prostranství zarostlé mokrou trávou a obehnané zdí, na většině míst jen něco přes metr vysokou.
„Do hajzlu, čert aby to vzal a kurva práce,“ řekl Mallory.
Jezdec zakňučel. „Co budeme dělat teď?“
„Tak za prvé, přestaň mi lézt na nervy tím svým neustálým kňučením. Za druhé…“ Mallory si prohlédl okolí, jak nejlépe to v bouři šlo, a pak se s rezignovaným povzdechnutím dal znovu do běhu. Jezdec jej okamžitě následoval a přitom se ohlížel přes rameno tak často, že několikrát uklouzl.
Mallory si vybral jednu polozbořenou budovu na vzdáleném konci vnitřního opevnění. K jakékoliv vážně míněné obraně byla naprosto nepoužitelná, ale bylo to široko daleko nejlepší místo, kde se mohou udržet, dokud jim v brokovnici nedojde munice. Našli si místo, které bylo ze tří stran obklopené posledními zbytky vysokých zdí; ta je zároveň jakž takž chránila před zuřící bouří.
„Umřeme tady,“ kvílel jezdec.
„Jo.“ Mallory začal počítat zbývající náboje – nebylo jich tolik, jak si původně myslel.
„Vám to snad vůbec nevadí!“
Mallory zahlédl přes železnou mříž horečnou aktivitu poblíž brány. Připravil si brokovnici, aby mohl začít střílet, až se k nim poženou přes prázdné prostranství, a čekal. O pět minut později už bylo zřejmé, že za nimi stvůry dovnitř nepůjdou.
„Zůstaly u brány.“ Sotva to Mallory dořekl, oba zaslechli hvízdání, které se teď pohybovalo kolem opevnění, jako kdyby stvůry hledaly, kudy se k nim dostat. Znělo čím dál pronikavěji a zklamaněji. Mallory se posadil a zády se opřel o zeď.
„Proč nejdou dovnitř?“ Jezdec se obrátil na Malloryho s obviňujícím pohledem, jako kdyby ho oklamal.
„Já nevím,“ odsekl Mallory. „Možná se jim nelíbí výzdoba.“
Byla taková tma, že ve svém obranném postavení viděli jen bledou záři obličejů a rukou toho druhého. Nad nimi i všude kolem nemilosrdně skučel vítr, který přehlušil jejich přerývané dýchání, ale ne hvízdání, ze kterého jim stále běhal mráz po zádech.

  • přeložil: Josef Hořejší
22. dubna 2007, Mark Chadbourn

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Konec světa

Konec světa
259 Kč 233 Kč

Nejtemnější hodina

Nejtemnější hodina
259 Kč 233 Kč

Vždycky a navždy

Vždycky a navždy
  269 Kč