Crysis - Legie, EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Manhattan má nové vládce.
A rozhodně nejsou místní.
Vítej v New Yorku, synu. Vítej ve městě napadeném obludnými kříženci
strojů a masa, ve městě bráněném soukromou armádou, vedle níž Zelené
barety vypadají jako Armáda spásy, ve městě zpustošeném nákazou,
požírající své oběti zaživa. Hodili tě do tohoto mlýnku na maso bez
varování, bez přípravy a jakéhokoli vysvětlení.
Celá tvá četa byla zlikvidována během okamžiku, kdy poprvé vkročila na
bojiště. A chór hlasů šeptajících ve tvé hlavě říká, že vše nyní
záleží jen na tobě. Jen ty sám můžeš vše zvrátit, kdybys jen věděl,
co se vlastně stalo.
Chceš pomoct. Opravdu chceš. Ale nejsou to jen vetřelci, kteří po tobě
střílí. I tvůj vlastní druh tě loví jako zrádce – a tvá práce by
byla mnohem jednodušší, kdybys neměl podezření, že to může být krutá
pravda…
Zachrání mě. Nemám tušení, jak dlouho to trvá. Většinu času jsem totiž mimo.
Vzpomínám si na pohyb. Vzpomínám si, jak mě něco zvedá k nebi a pak si mě můj hrdina přehazuje přes rameno jako pytel brambor. Vzpomínám si, jak se mi do vnitřností zahryzávají trsy velkých kabelů pohybujících se pode mnou sem a tam. Vzpomínám si, že mě to nakonec dost bolí. Prožívám teď muka, jsem jen hromádka odhalených nervů, polámaných kostí a rozmašírovaných vnitřností, které někdo narval do drtičky. Omdlévám bolestí, ale ta je tak strašná, že mě znovu probouzí. Ovšem jen proto, abych v dalších návalech agonie zase omdlel.
Věříte, že se mi téměř uleví? Jsem skoro šťastný. Ještě nejsem mrtvý, ještě ne. Pořád jsem na světě. Pořád cítím bolest.
Ovšem zatím nemůžu křičet. Nedokážu vydat ani hlásku.
Slyším však mluvit jeho. Přes helmu. Hlas filtrovaný nějakým syntezátorem – je v něm slyšet bzučení elektroniky, strojová ozvěna, ale celkově zní, jako by se uvnitř ukrýval skutečný člověk, který by se rád dostal ven. Zvyšuje hlas. Rozkřikuje se. Čas od času zmlkne, jako by naslouchal. Já taky poslouchám, ale nikdy neslyším, že by někdo odpovídal.
„Tak tady to máš. To je ten tvůj mistrovskej plán. Vždycky máš nějakej po ruce, co?“
„Jo, jasně. Hlína tu není od toho, aby se pletla do cesty hrnčíři. Až na to, že ty máš taky chyby stejně jako já, nebo ne? Nebo ne?“
„Nejsi něco víc, ty sráči. Nejsi nade mnou. Možná můžeš být ve mně, ale nejsi nade mnou.“
„Proklínám tě. Ty zrůdo, ty parazite. Proklínám tě.“
Netuším, jestli nadává, nebo se modlí.
*
Když zase přijdu k sobě, slyším jekot. Pořád nepatří mně. Ne, že bych se nesnažil, to mi věřte. Zatím se ale zmůžu sotva na zachroptění. Jenže něco ječí a ten zvuk se odráží od stěn i stropu a doléhá ke mně ze všech stran, mírně kovově zabarvený.
Moje naděje a spása. Odnesl mě někam dovnitř.
Otevřu oči a zkusím zaostřit. Nejde to. Plameny jsou ovšem stále s námi. Na zdi se svíjí obří mihotavé stíny a osvětlení má oranžový nádech – až na místo po mé pravé ruce, kde je záře tak nějak… jiná. Umělá. Otočím hlavu tak akorát, abych zahlédl golema, jak si v ruce hraje s drobným modrým sluncem. Laser, dojde mi a znovu omdlím.
*
„Prober se.“
Ještě nejsem mrtvý. Pořád ne.
„Prober se, vojáku. Hned.“
Stejné místo, jiný čas. Podlaha se utápí v matné sluneční záři dopadající na ni skrz zamřížovaná okna vysoko nade mnou.
Cítím se teď o něco lépe. Bolest je – vzdálenější. To je dobře. Znamená to, že všechny nervy, které neustále hlásily stav mého zmasakrovaného těla, to už konečně vzdaly. Znamená to, že bych možná mohl umřít v klidu.
„Tak se kurva PROBER!“
Visí přede mnou něco velkého, tmavého a ochablého. Přinutím se zamžourat a mozek následně zpracovává to, co vidím: vykuchaná mršina stažená z kůže… – golem –
Okamžitě zaostřím.
Mého zachránce někdo vykuchal jako rybu. Schlíple visí na stropním trámu, uprostřed rozříznutý a dokonale zbavený všech vnitřností. Všechny supermoderní šedivé svaly se jen bez hnutí povadle pohupují. Vnitřek se rudě leskne jako syrové maso. Dělají si ze mě oči zase prdel, nebo ta mršina opravdu krvácí?
„Tady dole.“
Velký černoch. Oholená hlava, černý přiléhavý úbor protkaný bílými žilkami. Jako neopren s oběhovou soustavou. Tvář má ušpiněnou od krve i prachu a v první chvíli mi hlavou proběhne šílená myšlenka, že ten chlap snad má žábry. Ale není to tak. Je to hluboký šrám, ze kterého se pořád ještě řine krev, jejíž pramínky mu kopírují spodní čelist. Soustředím se na jeho nárameník, až se můj pohled zastaví na nápisu: Letectvo.
V jedné ruce má injekční stříkačku. Začínám cítit mravenčení. Tu stříkačku právě vyprázdnil do mé paže.
„Nesnaž se mluvit,“ říká. (Skoro se zasměju, ale když se o to pokusím, bolest se prudce vrací.) „Jen nechej všechno na něm. To zvládneš. Dokážeš to.“
Zní to jako omluva.
Víte, on sám na tom není zrovna dobře. Z nosu mu teče pramínek krve, sotva se drží na nohou a ve tváři je pobledlý a šedivý jako zeď za vámi. Jedno z jeho očí je zalité krví, jako by v něm snad popraskaly všechny žilky najednou. Třesou se mu ruce. Celkově zbídačený pohled je ještě umocněný jeho očima těkajícíma po místnosti sem a tam, jako by tu v okolí nebylo dost stínů, kam by se mohly poschovávat všechny stvůry, které vidí – a věřte mi, že je tady pořád ještě spousta stínů, protože pošmourné denní světlo prozařuje temnotu jen zlehka. Zdá se, že fyzicky není nijak výrazněji zraněný – z toho, co vidím, nemá žádné zpřelámané kosti ani vážná poranění – ovšem jinak je na první pohled jasné, že k duševní pohodě a psychické vyrovnanosti má sakra daleko. Během posledních několika hodin jsem viděl věci, ze kterých by se jeden posral, a vlastně i teď koukám smrti přímo do očí, ale přesto je mi při pohledu na něj jasné, že on už je na cestě do pekla mnohem dál než já.
Něco přistane na střeše, kov zařinčí o kov. Letec při tom zvuku vzhlédne a jeho tvář se rozzáří. A když říkám rozzáří, tak to myslím doslova. Přísahal bych, že se na okamžik jeho tmavá kůže rozjasnila, ovšem je to jen takový záblesk, který hned zmizí. Slyším shora cupitavé zvuky, je tam ale tma, takže nevidím nic než strašidelně prosvítající siluety nosných trámů.
„S tím si nedělej starosti.“ Bradou pohodí ke stropu. „Z tvých problémů je tohle nejmenší.“
Další zvuky nad našimi hlavami. Ze stropu se na nás snáší jemný prach. Trámy nahoře vypadají jako hrudní koš. Hlavou se mi mihne matná vzpomínka na jeden příběh z Bible, který jsem kdysi viděl na kanálu Vision, něco o bozích a velrybách. Na okamžik mě napadne, jestli nás náhodou nespolkla vesmírná stvůra.
„Jseš úplně v prdeli,“ říká Letec a jeho hlas je – prázdný. Bez jakéhokoliv zabarvení. Jako by muž byl už dávno pryč a nechal tělo pod kontrolou autopilota.
„Není čas,“ řekne a já vidím, že jsem se mýlil. Ten chlap tam zatím ještě je. Pořád je uvězněný někde vzadu za očima, jedním bílým a druhým červeným, které kmitají sem a tam ve vyděšených obloucích, zatímco skořápka kolem nich pomalu přestává fungovat. Jenže ať už hlas pohání cokoliv, je to stále v provozu a drží si to nad tělem vládu. „Teď je to na tobě, vojáku. Já už dál nemůžu.“
Najednou se jeho oči zaměří přímo na mě. Zavrtávají se hluboko do mě, probodávají mi hlavu jako dvě kopí. Vážně se mi nelíbí, co v nich vidím, a zkouším uhnout pohledem, ale marně. Ze vší snahy tak maximálně málem omdlím. A on začíná znovu zářit, na tvářích se mu rozsvěcuje mřížka, trochu jako šestihranné plástve medu. Ten týpek má bioluminiscenční tetování? Však víte, takové to, jak do vás vstříknou zářící bakterie. Čím jste vzrušenější, tím víc září – hraje v tom roli krevní oběh, rozptýlený kyslík a co já vím co ještě – a tady ten hošan musí být sakra vzrušený, protože šestihranná síť na jeho obličeji úplně žhne, chlape, jako ty staré žárovky se žhavicími vlákny.
Jenže já už zase odpadávám. Nedokážu se soustředit a cítím, že omdlévám. Před očima mi běhá tolik mžitek, až mám pocit, jako by se moje oči proměnily v směšná těžítka s imitací padajících sněhových vloček.
Celý zatracený svět se začne propadat do hlubokého tunelu, do divokého víru, z jehož středu na mě pořád zírají divoké oči, za kterými slyším, jak smutný hlas tlumeně říká: Tohle je to nejlepší, co můžu udělat… A něco mě zezadu pohltí.
Jako by mě spolkla ropná skvrna. Něco horkého a kluzkého se obaluje kolem mých paží, nohou i hrudi a v první chvíli se dostavuje i bolest. Do hajzlu, to je nepříjemné. Potom však bolest ustupuje a pocit, který přichází na její místo, je vážně fajn. Mnohem lepší než morfin. Otupuje bolest, ale ani v nejmenším vám nezpomaluje mozek.
Pročistí se mi hlava. Mám ji plnou nových myšlenek, dokonce i staré teď vidím úplně v jiném světle. Tohle nemá obdoby, naprosto bezprecedentní zážitek. (Dokonce teď dokážu používat i slova jako bezprecedentní, aniž bych si u toho připadal jako kretén, ale nejsem si jistý, jestli zrovna z toho mám radost.)
Ale není to jen o tom, že můj mozek už zase pracuje na plné obrátky. Jak už jsem říkal, cítím se skvěle. Dojde mi, že musí jít o jednu z nových dopaminových náhražek, o kterých jste už určitě slyšel, a pak si vzpomenu, kde jsem o ní slyšel já: bylo to v jednom článku na MacroNetu, který jsem před dvěma lety asi na patnáct vteřin letmo zahlédl. Buď opravdu umírám a celá ta věc, jak vám prý proběhne před očima život, je hodně přeceňovaná, nebo tenhle velký vesmírný slimák nějakým způsobem výrazně zlepšil moji paměť.
Rozmaže se mi pohled a pak se najednou zaostří a já vidím tak čistě, až svět kolem mě ani nevypadá reálně. Znáte to, mluvím o neuvěřitelně vysokých rozlišeních, která můžete vidět v hrubých taktických simulacích a levných počítačových hrách. Přes zorné pole mi začnou běhat texty, startovací sekvence a taktické informace, ale to všechno je uvnitř mojí hlavy, chápete? Dalo by se to přirovnat k průhledovému displeji, nemluvím tady ale o vašem klasickém displeji: tyhle obrazy mi něco cpe přímo do hlavy. Je to spíš takový, no, mozkový displej.
Mám zpátky svoje nohy, stojím, zase se může hýbat. Zvednu ruku a uvidím to: svalovinová zbroj, plazí se mi po předloktí jako chobotnice, a když zatnu pěst, napíná se a stahuje a přizpůsobuje se každému mému pohybu. Vidím, jak poblikává. Světlo a tma se po mé paži honí jako bouřková mračna na videu, u kterého někdo zapnul rychlé převíjení. Na okrajích jim hrají barvy – zeleň hlubokých oceánů, blankytná modř stratosféry, kdo ví, jak těmhle částem spektra dneska říkají kluci z marketingu. Najednou moje paže zmizí, přemění se na tekuté sklo a prostě se vypaří. Před očima mi začne růst indikátor průběhu a podle popisku pod ním je INICIALIZAČNÍ SEKVENCE CHROMATOFORACE dokončena z 87 %. Jakmile se dostane na stovku, moje paže se zase objeví – opět je jen nudně šedivá, protkaná blednoucí šestihrannou mřížkou, která vypadá jako Letcovo tetování (musím uznat, že starej Letec teda nemá v otázce zkrášlování zrovna velkou fantazii). Taktické informace hlásí MASKOVÁNÍ OK.
Je ze mě Gabriel. Je ze mě golem, stal jsem se vlastní nadějí a spásou. A přestože uvnitř téhle kouzelné zbroje musím být pořád jen hromádka rozdrcených kostí a potrhaných vnitřností, cítím se prostě kurevsky úžasně. Dokonce i kolega Letec tu teď přede mnou klečí a s divokým pohledem ke mně v prosebném gestu vzpíná ruce.
Až na to, že nic takového samozřejmě nedělá. Uzavírá mě totiž do své zbroje, dotahuje posledních několik matek u šroubů na mé hrudní kosti. „Skvělej pocit, že jo? Vsadím se, že je. Ale rychle omrzí. Věř mi.“ Něco se na něm změnilo. Křeče neustaly, chvěje se stejně strašně jako předtím, ale démon v jeho očích, panika – to je pryč. Jeho tvář je tmavá, tetování zmizelo. Pravé oko má teď úplně neprůhledné – jednolitá šarlatová koule, ve které není vidět vůbec nic – ovšem v levé se téměř zračí klid. Změří si mě smutným, pevným pohledem a řekne „Víš, je to živé. Možná bys řekl, že posedlé. Nepostoupí to dál, dokud se nepohnu i já, je to… virus. Ale myslí to dobře. Pamatuj si to a můžeš to zvládnout.“
Zvládnout co? snažím se ze sebe dostat.
Odpoví, jako by se mi to podařilo. „Najdi Goulda. Nathana Goulda. Víc toho teď udělat nemůžu. Ty jsi to jediné, co můžu udělat. Mrzí mě to, kamaráde. Kurva, jak mě to mrzí. Teď už je všechno jen na tobě.“
Třepe se tolik, že se sotva udrží na nohou. V hrudi mu chrčí způsobem, který jsem slyšel už tolikrát předtím. Zavrávorá, otočí se a nasaje špínu a pach zchátralosti všude kolem. „Podívej se na tohle posraný místo,“ zašeptá a já ho i přes praskání plamenů, skřípění trosek a tlumený křik někde v dálce slyším naprosto dokonale. Přísahám, že slyším i tlukot jeho srdce.
„Říkali mi Prorok,“ prohlásí. „Nezapomeň na mě.“
Přiloží si pod bradu služební pistoli a ustřelí si hlavu.
- překlad: Jakub Skoumal
