Člověk, pokud je mu zboží představené dostatečně atraktivně, koupí za poslední peníze cokoliv, říká slovenská spisovatelka Alexandra Pavelková, které přednedávnem vyšla na Slovensku kniha Prísaha, jež obsahuje všechny její příběhy o vědmě Vimce. Rozhovor je nejen o této knize, ale také obecně o vydávání fantastiky na Slovensku, o dvou třetích dílech ságy Miešanci a o tom, jaké to je vést workshop pro nadějné i nenadějné začínající spisovatele.

V prosinci vyšly tvé příběhy o vědmě Vimce souhrnně ve slovenštině. Jak k tomu vlastně došlo, koho to napadlo a jak těžké bylo vydání této knihy prosadit?

O knižním vydání povídek o Vimce ve slovenštině se uvažovalo už dávno (některé povídky už předtím vyšly v časopise Fantázia a různých antologiích). Diskutovala jsem o tom s některými vydavateli dokonce ještě předtím, než vyšla česká Prokletá přísaha, vždycky z toho ale z nějakého důvodu sešlo. Postupem času se začala situace okolo Vimky na Slovensku krystalizovat – jednak jsem zatím získala jistý kredit v soutěžích a aktivitách, které měly váhu i tady na Slovensku, jednak i samotná Vimka jako postava začala pronikat do podvědomí slovenských čtenářů a stále častěji se mluvilo o vydání slovenské knihy.
Katalyzátorem, který všechny tyto náznaky spojil dohromady, se stal Martin Králik. Na základě jeho iniciativy poskytlo Ministerstvo kultury SR grant na vydání příběhů o Vimce Vydavateľstvu Spolku slovenských spisovateľov a pak do toho vstoupilo vydavatelství Slovart, výsledkem čehož je Prísaha v této podobě na knižním trhu.

Bereš to jako první vlaštovku toho, že by slovenští spisovatelé fantastiky mohli své knihy vydávat v mateřském jazyku? Co si vůbec o této zavedené praxi – česká vydání slovenských knih – ty sama myslíš?

Není možné říct, že by šlo o první vlaštovku – vždyť jenom mně vyšlo zatím slovensky (kromě Prísahy) pět knih. Tvrzení, že slovenští autoři nevydávají knihy na Slovensku, by bylo trochu scestné – jenomže jich není mnoho a vydavatelé se je snaží prezentovat všelijak, jen ne jako fantasy nebo sci-fi. A pokud ano, jedná se o nízké náklady a na tyto knihy stěží narazíš ve velkých knihkupectvích nebo hypermarketech. Na Slovensku je tak trochu problém s kulturou všeobecně. Šikovných tvořivých lidí je dost, ale chybí instituce agentů – málokterý tvořivý autor má potenciál, chuť nebo čas na to, aby obléhal vydavatelství a připravoval si portfolia – a je málo producentů, kteří by se nebáli zariskovat s vědomím, že při vydání původního slovenského díla sice mohou ztratit, ale pokud jsou dostatečně obratní, mohou na něm i hezky vydělat. Toto se netýká jenom knih, ale i filmu, televize, hudby a dalších.

Z čeho podle tebe pramení nechuť slovenských distributorů k fantastice? Je to jenom v kupní síle?

Na Slovensku (ani jinde) se neprodají velké náklady knih, kterým chybí reklama. Mnohá slovenská vydavatelství nemají ani tušení o marketingu. Stačí jim, že si vydyndají grant a z těchto prostředků pokryjí všechny náklady včetně výplat a autorského honoráře (minimálního, samozřejmě). Tento systém potom připomíná jakousi dobročinnou akci – dobročinnou ze všech stran, a já to vnímám tak, že zejména z autorovy. Trochu mě to štve, protože kupní síla tady je. Člověk, pokud je mu zboží představené dostatečně atraktivně, koupí za poslední peníze cokoliv. A lidé u nás přeci čtou. Nemůžu říct, že by se víc četly fantasy knihy, zamilované romány nebo příručky o tom, jak je úžasné být takovou nebo makovou, můžu říct jen to, že čtenář si koupí knihu, o které ví… o které si myslí, že se mu bude líbit nebo že ji bude potřebovat. Přinejmenším jako dárek, klidně i putovní.

Hlavními hrdinkami tvých knih jsou povětšinou ženy. Která z nich – Vimka, Filen, Verbaska –- je ti nejbližší?

Asi bych měla říct, že Vimka. Ale nemůžu. O ženách píšu tak, jak chlap píše o chlapech. Protože se v nich vyzná. Ve všech třech je něco ze mě, samozřejmě jako každý autor vkládám do svých textů vlastní zážitky, pocity, názory a představy. A žádný autor se ještě nevyhnul tomu, aby jeho postava nenesla aspoň část jeho vlastností, takže v každé z nich je kousek ze mě. Ve Verbasce tvrdohlavost a prudká povaha, ve Filen touha žít v přepychu a těšit se úctě a přátelství, ve Vimce ten dar nebo prokletí, že se jí lidé svěřují s věcmi, které by se styděli nebo báli říct i svým nejbližším. Mnoho věcí ale jde do úplně opačných extrémů – například Vimka neumí vařit a miluje medovinu. Já vařím ráda, medovinu dokonce každý rok vařívám z našeho vlastního medu a obdarovávám jí pak přátele, protože ji sama nepiji. Zatím jsem ale napsala ve skutečnosti jedinou postavu, která mi je blízká po všech stránkách a kterou sama považuji za nejautobiogra­fičtější: elfa Elerriga z Miešancov.

Miešanci napsaní společně se Štefanem Konkolem – a dva třetí díly vydané každý zvlášť. To je myslím docela rarita. Jak jsi se vůbec k této spolupráci dostala a proč nakonec došlo k tomuto nestandardnímu řešení?

Takže od začátku. Štefan Konkol měl už dávno jakousi ideu slovenské tolkieniády – tedy napsat fantasy v Tolkienově duchu, kde by byli elfové, trpaslíci, temní elfové, hrdina s nějakým vznešeným cílem, no a samozřejmě hlavní záporák, příčina to všeho zla. V podstatě jednoduchý příběh o hledání něčeho, co pomůže hrdinovi odvrátit hrozbu. Štefan se chtěl vyhnout tradičnímu klišé, jak se postupně na hrdinu nabalují další podhrdinové a družina společně jde zachraňovat svět, a potřeboval mu vytvořit protiváhu v podobě ženského elementu. Logicky a rozumně však odhadl, že pokus vniknout do „ženského myšlení“ nemusí dopadnout zrovna úspěšně, proto mě oslovil, jestli bych nenapsala dějovou linii hlavní hrdinky. Musím přiznat, že mě přemlouval hodně dlouho. Nakonec mě přesvědčil a pustili jsme se do toho, i když jsem původně měla představu, že půjde o román, ne o trilogii. Až když jsem se pomalu začala dopracovávat k nějakému závěru nebo rozuzlení, Štefan mi prozradil, že má další ambice. Byla to velmi zajímavá zkušenost psát takovým způsobem. U prvního dílu je vlastně velmi dobře poznat, kdo co psal, jsou tu v podstatě dvě samostatné dějové linie, které mají společný začátek a konec. V průběhu knihy jsou pak styčné body sice shodné v prostoru, ale posunuté v čase. Bylo velmi poučné pracovat takovýmto způsobem – pokaždé si přečíst, co dopsal ten druhý, přizpůsobit svou koncepci napsanému, dopsat vlastní text a poslat zpátky.
U druhé části – Klášter – to už tak jednoduché nebylo, nedovolovala nám to kompozice. Navíc, příběh začal košatět, členit se, takže při psaní druhého dílu nám bylo jasné, že třetí bude muset být buď pořádně tlustá kniha, nebo budeme muset napsat ještě čtvrtý díl. A to se nám nechtělo, protože konec by se na knižním trhu o rok posunul. Takže při psaní druhého dílu jsme si už nedělili dějové linie, ale postavy. Hlavní dějovou linii, kterou jsme psali společně, obtočilo několik vedlejších (například moje byla Elerrigova a obrana Cárgradu, Štefanovy byly aktivity v klášteře) plus drobné vsuvky. S postavami, které jsme si vybrali, jsme nakládali tak, aby to vyhovovalo co nejlépe koncepci třetího dílu, tedy, jak nám už tehdy bylo jasné, dvou třetích dílů. Nakonec to dopadlo tak, jak jsme se dohodli – když už byl příběh příliš členitý a postav mnoho, já jsem si vzala jednu část, kterou jsem uzavřela ve třetím dílu s názvem Bremeno, a Štefan svou linii uzavřel v Krvavej pyramíde.

Ve slovenském vydání Prísahy vyšlo všech jedenáct povídek o Vimce najednou. Máš s Vimkou ještě nějaké další plány, nebo považuješ její příběh za uzavřený?

Vimku i s jejím světem jsem uzavřela před více než dvěma lety. Poslední povídka Zlomené přísahy – Paví pero – naznačovala, že Vimka se bude muset vzdát kariéry potulné léčitelky ve prospěch výchovy svých dvou neteří. Tato situace mi dávala celkem zajímavý námět na rozsáhlejší dílo, například román, ale nikdy jsem seriózně neuvažovala, že o tomto tématu budu ještě psát. Až požadavek nakladatelství FANTOM Print na vytvoření povídky ze světa Vimky do antologie Legie nesmrtelných mě přinutila znovu se k této postavě a reáliím jejího světa vrátit. Proto možná Příchod zimy vyznívá trochu jinak než zbytek knihy, pochmurněji, krvavěji, filozofičtěji.

Takže přemýšlíš o něčem úplně novém? Nebo se dál hodláš věnovat spíše workshopu s mladými autory a publicistice o anime, s níž se čtenáři mohou setkávat v časopise Pevnost?

Samozřejmě, stále přemýšlím o něčem novém. Několik (asi šest) věcí mám rozpracovaných v různých stádiích vývoje. V posledních letech mě ale trochu zaskočil rostoucí nedostatek času na psaní, takže Pevnost a Fantázia jsou jediný důvod, proč pravidelně sedám k počítači s úmyslem něco vytvořit. A workshop – ten si musí nějaký zlomek času najít průběžně…

Za ty roky, co ho vedeš – měla jsi někdy pocit, že jsi objevila někoho opravdu talentovaného? A obecně – jak jsou na sobě přispěvatelé ochotni pracovat?

Ano, našla, samozřejmě. Už kdysi dávno, když jsem to ještě nenazývala workshopem a dnes známí autoři (tehdy známí jen mně, případně kruhu našich společných kamarádů), mi posílali své texty s tradiční prosbičkou – řekni, co bych na tom měl/a udělat, aby to bylo lepší. Ale od doby, kdy na mojí stránce www.vimka.sk vznikla literární dílna, kde mi může každý za splnění určitých podmínek poslat svou práci, se našlo i několik skvostů, které už mezitím slavily úspěchy. A taktéž považuji za jakousi morální odměnu, když při porotcování soutěže narazím na autora, kterého můžu posunout dál.
I když třeba v té konkrétní soutěži nevyhrál, jeho potenciál je dostatečně zřetelný na to, abych se ho nestyděla oslovit a požádat o další texty. Přirozeně, ve workshopu se střetávám s různými autory. Bohužel, drtivá většina jsou pisatelé, kteří na základě nějakého popudu (obyčejně když se podívají na populární film nebo přečtou populární knihu) dojdou k závěru, že by něco takového zvládli, a jejich nutkání je tak silné, že to udělají. Matka jim to pochválí, milá taky a i dva kamarádi, a tak to pošlou mně se žádostí, abych jim rovnou poradila vydavatele. Naneštěstí jde povětšinou o velmi podprůměrná dílka a pak je těžké hledat slova, jak vysvětlit nadějnému autorovi, že by pro něj bylo lepší věnovat volný čas něčemu smysluplnému, protože na spisovatelské dráze by ho čekalo neúměrně hodně práce. Jsou i opačné extrémy. Z autorovy prvotiny už trčí jeho zjevný talent, ale moje připomínky ke zpracování ho mohou natolik zdeptat, že už v životě nikdy nic nenapíše. Snažím se být proto velmi opatrná – mládí je křehké, sebevědomí většinou také, a nerada bych připravila budoucí svět o geniálního vypravěče nějakou neuváženou poznámkou k jeho stylistice.
Většina opravdu talentovaných autorů však absorbuje moje rady (i když jim předem říkám, že nemám patent na rozum) a u jejich dalších textů už vidím posun k lepšímu. Důkazem toho jsou vítězství v soutěžích a uveřejněné práce. Jmenovat ale nebudu.

V současnosti probíhá docela bouřlivá debata o úrovni české – a potažmo slovenské fantastiky. Jaký názor máš ty jako jeden z nejpovolaněj­ších?

Divil by ses, jak málo čtu ze současné české nebo slovenské fantastiky. Takže až tak kompetentní, abych vyslovila na tento spor názor, se ani necítím.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).