Dan Abnett: Čestná stráž

Komisař Gaunt a jeho Duchové jsou zpátky v akci, znovu v první linii bitvy o životně důležitou planetu-svatyni mimořádného taktického a duchovního významu. Ale zákeřné síly Chaosu jim nedovolí, aby se dlouho těšili z vítězství a protiútok na sebe nedá dlouho čekat. Gaunt je vyslán pro tu nejcennější relikvii vůbec, pozůstatky dávné světice, která jako první vedla lidi k těmto hvězdám. Další román o Gauntovi a jeho jednotce Duchů.

Krále pověsili na kusu žiletkového drátu na náměstí severně od řeky.
Říkalo se tam tomu Náměstí Božského pokoje. Bylo to osmnáct hektarů sluncem rozpáleného růžového čediče, nad nimiž se tyčily elegantní mozaikové zdi Universitariata Doctrina. V posledních deseti dnech tam zrovna božský pokoj nepanoval. O to už se Páterovi Poutníci postarali.
Nad dlažebními kameny prolétl temný, netopýru podobný stín, jak se Ibram Gaunt s těžkým pláštěm vlajícím za zády rozeběhl do nového úkrytu. Slunce bylo právě v nadhlavníku a nemilosrdně spalovalo ztvrdlou zem pod sebou. Gaunt si uvědomoval, že ostré sluneční paprsky pálí i jeho kůži, ale v té chvíli necítil nic než chladný vítr, jehož zuřivé poryvy náměstí bičovaly.
Skočil do krytu za převráceným, ohořelým vrakem obrněného transportéru Chiméra a rychlým pohybem palce uvolnil prázdný zásobník bolterové pistole, kterou pevně svíral v ruce. Z dáli se k němu donesl zvuk střelby a nepřátelská palba vyhloubila do začernalého obrněného trupu zničené Chiméry důlky. Zvuk výstřelů odnesl vítr.
Opodál, na rozpálené růžové dlažbě rozlehlého náměstí, uviděl několik imperiálních gardistů v černých uniformách, jak se chystají jej následovat.
Jeho muži. Tanithští První a jediní. Gaunt přehlédl vzdálenost, která je od sebe dělila, a pak ještě jednou pohlédl na krále. Na samotného velekrále, jak se zdálo. Jak že se to jmenoval?
Urozená mrtvola, hnijící, nafouklá a znesvěcená, mu odpovědět nemohla. Líně se houpala na šibenici vyrobené ze svázaných dřevěných trámů a několika zrezivělých náprav zničených nákladních vozů. Většina králových nejbližších dvořanů i příbuzných byla rozvěšena kolem.
Další střelba. Ve tvrzeném kovu těsně vedle Gauntovy hlavy se objevil další důlek. Náraz oddrolil trochu nátěru.
Do krytu vedle něj zapadl Mkoll s laserovou puškou.
„To to trvalo,“ dobíral si ho Gaunt.
Cha! Prostě jsem vás jen, u Fetha, zatraceně dobře vycvičil, komisaři plukovníku, to je všechno.“
Zašklebili se na sebe.
Za chvíli se k nim připojili další vojáci, kteří se nekrytým úsekem odvážili proběhnout. Jeden z nich sebou v půli cesty škubl a svalil se na zem. Jeho tělo, roztažené na dlažebních kamenech a neoplakávané, tam zůstalo ležet ještě nejméně na hodinu.
Larkin, Caffran, Lillo, Vamberfeld a Derin to dokázali. Všech pět se jich teď krčilo vedle velitele regimentu Duchů a Mkolla, který velel jeho průzkumníkům.
Gaunt zkusil vyhlédnout zpoza trupu Chiméry, za kterým se kryl.
Z dálky přilétla sprška kulek a donutila ho zase se přikrčit.
Čtyři střelci. V severozápadním cípu.“
Mkoll se usmál a potřásaje hlavou Gaunta otcovsky pokáral. „Minimálně devět. Copak jste při všem tom mém kázání vůbec neposlouchal, Gaunte?“
Larkin, Derin a Caffran se zasmáli. Všichni byli Tanithané, jedni z původních Duchů, veteráni.
Lilla s Vamberfeldem ta zdánlivá neúcta zaskočila. Oba pocházeli z Vervunského úlu a mezi Duchy byli noví. Tanithané jim říkali ‚nová krev‘,když měli mimořádně vlídnou náladu, ‚vejškrabky‘, když se jim nechtělo vymýšlet nic lepšího, a ‚žrádlo pro děla‘, když chtěli být krutí.
Noví rekruti z Vervunského úlu nosili stejné matně černé uniformy a výstroj jako Tanithané, ale povahou i chováním se od nich lišili.
Stejně tak byly odlišné jejich čerstvě vyfasované laserové pušky s kovovými pažbami a stříbrné knoflíky ve tvaru sekery, které měli na límcích.
„Nebojte se,“ prohodil Gaunt, když si všiml jejich neklidu, a usmál se. „Mkollovi čas od času nezdravě stoupne sebevědomí. Až bude po všem, tak si to s ním vyřídím.“
Další rány, další důlky.
Larkin se lehce posunul, aby si trochu uvolnil zorné pole, a s elegancí profesionála opřel svou věrnou odstřelovací pušku s pažbou z tvrdodřeva o zub vytržený v poničeném pancíři. Byl to ten nejlepší střelec z celého regimentu.
„Máš cíl?“ zeptal se Gaunt.
„To se vsaďte,“ ujistil ho prošedivělý Larkin a s mileneckou něhou posunul zbraň do optimální pozice.
„Tak jim, u Fetha, ustřel hlavy, buď tak hodný.“
„Jak je libo.“
„Jak… jak je vůbec může vidět?“ zalapal po dechu Lillo a narovnal se, aby se sám podíval. Caffran ho strhl zpátky do krytu, čímž jej zachránil před sprškou syčících laserových paprsků.
„Má ze všech Duchů nejlepší oči,“ usmál se Caffran.
Lillo přikývl, ale k arogantnímu Tanithanovu vystupování pocítil určitý odpor. Jmenoval se Marco Lillo, byl profesionální voják, u Vervunských Prvních strávil jednadvacet let, a tohle děcko, kterému podle všeho nebylo víc než dvacet, mu teď říkalo, co má dělat.
Lillo se poposunul a namířil svůj laser směrem k nepřátelům.
„Ten král, velekrál, ať se jmenoval, jak chtěl,“ řekl tiše Gaunt. Nepřítomně si promnul starou jizvu na pravé dlani. „Chci ho sundat. Není správné, aby tam takhle hnil.“
„Tak jo,“ odpověděl Mkoll.
Lillovi se zazdálo, že má cíl, a pokropil protější stranu náměstí dlouhou dávkou. Mozaiková okna po celé délce budovy Universitariata se vysypala, ale rachot jeho střelby utlumil vítr.
Gaunt popadl Lillovu zbraň a stáhl jej zpátky do krytu.
„Neplýtvej municí, Marco,“ řekl mu.
On ví, jak se jmenuju! Ví, jak se jmenuju! Lillo byl z toho zjištění málem u vytržení. Na moment na Gaunta jen civěl a vychutnával si každičký okamžik té krátičké chvíle uznání. Ibram Gaunt pro něj byl jako bůh. Před deseti měsíci dokázal dovést Vervunský úl od nejjistější porážky k vítězství. Tehdy, při tom velkém triumfu, získal svůj nový meč.
Lillo se na komisaře plukovníka dlouze zahleděl: vysoký, dobře stavěný muž s krátce zastřiženými světlými vlasy napůl ukrytými pod komisařskou čepicí a tváří s ostře řezanými rysy, která se tak hodila k jeho jménu. Gaunt na sobě měl černou komisařskou uniformu, přes niž měl navlečený dlouhý, těžký kožený kabát a navrch ještě typický tanithský maskovací plášť. Snad ne přímo bůh, přeci jen je z masa a kostí, pomyslel si Lillo… ale rozhodně přinejmenším hrdina.
Larkin střílel. Jeho puška drsně, chraptivě štěkala.
Palba, která zasypávala krčící se muže, zeslábla.
„Na co vlastně čekáme?“ zeptal se Vamberfeld.
Mkoll ho popadl za rukáv a kývl směrem k budovám za nimi.
Vamberfeld uviděl velkého muže… opravdu hodně velkého muže… jak se zvedá z krytu a pálí z raketometu.
Klikatou drahou letící raketa, táhnoucí za sebou kouřovou stopu, zasáhla jen ochoz zdi na západní straně náměstí.
„Opáčko, Braggu!“ zasmáli se Derin, Mkoll a Larkin jednohlasně.
Nad hlavami jim přeletěla další raketa a rozmetala protější stranu náměstí na kusy. Výbuch po celém prostranství rozptýlil kusy kamene.
V tu chvíli už byl Gaunt na nohou a dal se do běhu, stejně jako Mkoll, Caffran a Derin. Larkin pokračoval v přesné střelbě ze svého úkrytu.
Hned po Tanithanech se do běhu dali Lillo s Vamberfeldem.
Lillo zahlédl, jak se Derin po zásahu laserovým paprskem zkroutil a upadl.
Zastavil se a pokusil se mu pomoct. Z hrudníku tanithského vojína zbyly zkrvavené trosky a klepal se tak, že ho Lillo ani nemohl pořádně chytit. Vedle Lilla, zápasícího s třesoucím se tělem, se objevil Mkoll a společnými silami pak Derina odtáhli do krytu za narychlo stlučenou šibenici. Dlažební kameny dál kropila laserová palba.
Gaunt, Caffran a Vamberfeld pronikli až k protilehlému rohu náměstí.
Gaunt s napřaženým energetickým mečem zmizel v rozšklebeném otvoru, který po sobě zanechala Braggova raketa. Ten meč kdysi býval ceremoniální zbraní Heironyma Sondara, bývalého pána Vervunského úlu. Teď patřil Gauntovi jako čestné vyznamenání za to, jak neohroženě úl bránil.
Ostrá čepel, jíž elektrizující energie propůjčovala namodralý nádech, se zablýskla a snesla se na těla nepřátel v průlomu.
Přikrčený Caffran se vrhl dovnitř hned za ním a střílel přitom z laseru. Jen málo Duchů se na takové útoky hodilo lépe než on. Byl rychlý a nemilosrdný.
Se štěkající zbraní kryl Gauntovi záda.
Niceg Vamberfeld býval před vydáním Aktu útěchy obyčejným verghastským úředníkem. Cvičil sice tvrdě a nevedl si zdaleka špatně, ale tohle všechno pro něj bylo úplně nové. Následoval dvojici před sebou dovnitř mezi temné stíny, ve kterých se míhaly nezřetelné obrysy cizích postav a blýskaly energetické zbraně.
Už když probíhal otvorem v pobořené kamenné zdi, po něčem od boku vystřelil. Cosi dalšího se s nepříjemným smíchem vztyčilo hned vedle něj a on to bez váhání probodl bajonetem. Komisaře plukovníka ani mladého Tanithana už nikde neviděl. Neviděl zatraceně vůbec nic. Zmocnila se ho panika. Někdo po něm z bezprostřední blízkosti vystřelil a laserový paprsek mu prolétl těsně vedle ucha.
Znovu vypálil, oslepený protivníkovým výstřelem, a zaslechl žuchnutí, jak mrtvé tělo spadlo na zem.
Kdosi ho popadl zezadu.
Ucítil náraz, následovaný sprškou prachu a krve. Neohrabaně se svalil a sesula se na něj mrtvola. Vamberfeldovi, s tváří zabořenou do silné vrsty horké špíny, se začínal pomalu vracet zrak. Obklopovalo jej modré světlo.
Ibram Gaunt, z jehož energetického meče stoupal dým, ho chytil za ruku a pomohl mu vstát.
„Dobrá práce, Vamberfelde. Průlom je náš,“ řekl.
Vamberfeld byl otřesený. A pokrytý krví.
„Zůstaň při smyslech,“ řekl mu Gaunt. „To přejde…“
Podle toho, co omámený Vergasťan viděl, se nacházeli v jakési kruhové chodbě. Mozaikovými pískovcovými okny procházely sloupy jasného světla, ale největší okenní plochy byly zakryty dřevěnými deskami, zdobenými rytinami. Vzduch, páchnoucí smrtí, byl suchý a páchl lasery, čerstvou krví a fycelinem.
Vamberfeld viděl Gaunta s Caffranem, postupující před ním. Caffran se držel u zdí chodby a pátral po cílech, zatímco Gaunt prohlížel mrtvé nepřátele.
Mrtví. Obávaní Infardi.
Když síly Chaosu obsadily Hagii, pojmenovali se Infardi, což v místním jazyce znamená ‚poutníci‘, a jako stejnokroj si zvolili uniformy ze zeleného hedvábí, čímž zesměšňovali planetární náboženství. Dokonce ani jejich jméno nebylo nic víc než výsměch; tím, že se pojmenovali v místním jazyce, znevažovali svatost toho místa. Po šest tisíc let byla planeta zasvěcena svaté Sabbat, jedné z nejoblíbenějších světic Impéria, jejíž jméno neslo celý shluk hvězd – i tažení za jeho osvobozením. Obsazením Hagie a tím, že se prohlásili za poutníky, se nepřátelé dopustili nejhoršího znesvěcení. Jaké nečisté rituály už stihli v hagijských svatyních vykonat, na to bylo lépe nemyslet.
Všechno, co věděl o páteru Hříchovi a jeho Chaos uctívající lůze, se Vamberfeld dozvěděl z regimentálních brífinků na palubě dopravní lodi. Vidět to na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Pohlédl na nejbližší mrtvolu: tělo velkého, drsně vyhlížejícího muže, omotané pruhy zeleného hedvábí. Na několika místech, kde mezi látkou zůstaly mezery nebo kde bylo hedvábí rozerváno, zahlédl Vamberfeld hustou spleť tetování: vyobrazení svaté Sabbat na groteskních sletech chlípných démonů, výjevy z pekla, překrývající se runy Chaosu a nejrůznější nečisté symboly.
Připadalo mu, jako by měl závrať. I přes měsíce tvrdého tréninku, kterým prošel poté, co se přidal k Duchům, stále ještě nebyl úplně v kondici: kancelářská krysa, co si hraje na vojáka.
Jeho panika se ještě prohloubila.
Caffran najednou začal zase střílet, záblesky z jeho hlavně prosvětlovaly tmu. Gaunta už Vamberfeld nikde neviděl. Plácl sebou na zem a namířil zbraň, jak to do něj vtloukl plukovník Corbec v Základním a přípravném výcviku. Jeho výstřely zarachotily sloupovím kolem mladého Tanithana a přidaly se jeho dávkám.
Přímo před nimi proběhla chodbou skupina postav v jasné zeleni, pálící na ně z laserů a autopušek. Vamberfeld zaslechl i zpěv.
Zpěv vlastně nebyl to správné slovo, jak si vzápětí uvědomil. Blížící se postavy nezřetelně drmolily, odříkávaly dlouhé a složité věty, které se vzájemně proplétaly a překrývaly. Ucítil, jak mu na zádech vyrazil ledový pot. Znovu vystřelil. Ti muži byli Infardi, Páterovy elitní oddíly. Císař ho chraň, byl v tom až po uši!
Přímo vedle něj zaklekl Gaunt, zamířil, svíraje svou bolterovou pistoli oběma rukama, a začal střílet. Trojice zbraní imperiálních vojáků pálila na Infardi, postupující úzkou chodbou.
Zablesklo se a ozvala se tlumená detonace, načež prostor před nimi zalilo světlo a zakouslo se útočícím Infardi do boku. Duchové prorazili do zdi chodby další otvor a teď se hrnuli dovnitř, kde masakrovali zaskočené nepřátele.
Gaunt vstal. Jen zpola viditelný boj, zuřící před nimi, utichal. Stiskl spínač mikrovoxu.
Ve svém vlastním přijímači uslyšel Vamberfeld krátké statické zapraskání, po němž se ozvalo: „Jedničko, tady trojka. Čistíme prostor.“ Odmlka, během které se ozvala střelba. „Prostor vyčištěn.“
„Trojko, jednička. Dobrá práce, Rawne. Vnikněte dovnitř, rozviňte se a zajistěte Universitariat.“
„Trojka, rozumím.“ Gaunt se podíval dolů na Vamberfelda. „Už můžeš vstát,“ řekl.

• přeložil: Vojtěch Dušek
• Text neprošel jazykovou korekcí.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).