Bývám obviňován, že jsem chronický optimista, rozhovor s Brandonem Sandersonem
 |
Vaším prvním publikovaným románem byl Elantris. Vzpomenete si ještě, jak se zrodila jeho hlavní myšlenka?
Chtěl jsem napsat příběh o magické chorobě, která přinutila některé lidi žít odděleně, v jakémsi typu kolonie pro malomocné. Také jsem věděl, že bych měl rád co do činění s „městem bohů“. Ale dokud se tyto dvě myšlenky nespojily, neuvědomil jsem si, že PADLÉ město bohů by mohlo být mnohem zajímavější.
Jak je možné, že si hlavní hrdina Elantris, princ Raoden, dokázal uchovat optimismus i v děsivé realitě po Shaodu?
Byl jsem trochu unavený četbou o tragických hrdinech, kteří mají spoustu osobních problémů. Je přece hodně lidí, kteří na tom jsou jako já. Nejsou stále mrzutí a nemají žádné hluboké emocionální jizvy. A právě takovou postavu jsem chtěl postavit do extrémní situace a pak ji nechat vybojovat si cestu ven. Ne však zbraněmi, ale prostými rozhodnutími a optimismem. Myslím si, že Raoden si optimismus uchoval navzdory všem strašlivým okolnostem částečně díky své osobnosti a částečně proto, že jeho problémy, až do jistého bodu, nebylo nemožné překonat. Takže proč by to měl vzdávat?
 |
Po Elantris jste začal vytvářet trilogii Mistborn. Můžete ji trochu přiblížit českým čtenářům?
Mnoho fantasy příběhů využívá motiv epického hrdiny, který porazí temného lorda. Když jsem přemýšlel o nápadech pro Mistborn, ptal jsem se sám sebe, co by se asi stalo, kdyby onen hrdina nebyl úspěšný a temný lord zvítězil? Děj Finální říše se odehrává ve světě, kde zlý diktátor ovládá všechno. Země umírá a lidé jsou utlačovaní. Několik zlodějů s jedinečnými schopnostmi se rozhodne zkusit zastavit Pána Vládce. Příběh se soustřeďuje na Kelsiera, charismatického vůdce skupiny, a Vin, osiřelou dívku, kterou naverbuje, aby mu pomáhala.
„KAŽDÝ ZLOSYN JE VE SVÉM VLASTNÍM PŘÍBĚHU HRDINA“
Jak vidíte hlavní postavy Finální říše, Kelsiera a Vin, vy jako autor?
Kelsier je osvícený muž, kladný hrdina, jenž má ale také své jizvy, viditelné i neviditelné. Hodně se směje. Inklinuji k tomu, abych vytvářel optimistické postavy, nicméně Kelsier je poněkud odlišný. Není jako Raoden, jenž je opravdovým nezničitelným pohodářem. Kelsier je jednoduše neústupný a tvrdohlavý. Rozhodl se, že si od Pána Vládce nenechá vzít svůj smích. Takže nachází uvnitř sebe sama sílu smát se, i když se na to třeba necítí. Co se týká Vin – jsem si vědom, že když spousta lidí čte její jméno, představuje si muže. Když jsem začal vytvářet tuto postavu, chtěl jsem něco krátkého a jednoduchého. Nejsem si jistý proč, ale cítil jsem, že jednoslabičné jméno je pro ni důležité. Mělo označovat její tak trochu přízemní, životem na ulici formovanou povahu. Sice poněkud přímočarou, ale ne slabou.
 |
Pán Vládce je hlavní záporák románu. Můžete o něm prozradit více?
Každý zlosyn je ve svém vlastním příběhu hrdina. Z pohledu Pána Vládce dělá on sám jen to, co musí, aby ochránil svět, i když tím způsobuje obyčejným lidem nevýslovné utrpení. Žije už tisíc let a věří, že je bůh. Bůh, který spasil svět před zlem zvaným Bezednost a který musí být neustále ve střehu, aby nepřítel opět nezesílil.
Můžete naznačit, jak Vinin příběh pokračuje v dalších knihách?
V druhé a třetí knize se příběh soustředí na následky toho, co Vin udělala na konci prvního dílu. Dostane šanci rozvinout se a rozhodnout, kým vlastně chce být tváří v tvář okolním výzvám – Bezednost je totiž skutečná hrozba, což hrdinové v prvním románu ještě nechápou.
Byl jste požádán, abyste pokračoval v cyklu Roberta Jordana Kolo času. Jak k tomu vlastně došlo?
Když jsem se dozvěděl, že Robert Jordan zemřel, byl jsem velmi smutný. Jako spousta dalších, i já jsem čekal závěrečnou knihu cyklu – a poslední, co jsem slyšel, bylo, že je mu lépe a že si je jistý, že se ze své nemoci dostane. Poté, co jsem se vzpamatoval z otřesu, jsem si pomyslel: „Páni! Přeju si, abych nějak mohl pomoci s tímto projektem.“ Proto jsem byl ohromený a poctěný, když mi asi tak měsíc po smrti Roberta Jordana volala Harriet, jeho žena, a sondovala, jestli bych měl zájem. O další měsíc později mi telefonovala znovu s tím, že ji Mistborn oslovil natolik, že se okamžitě rozhodla dát projekt mně. Nicméně si chtěla být jistá, takže si vzala nějaký čas na rozmyšlenou, než mi předloží oficiální nabídku. Nakonec tak učinila a já jsem ji přijal.
„MYSLÍM SI, ŽE OKO SVĚTA JE JEDNA Z NEJLEPŠÍCH FANTASY KNIH“
 |
Jaký je váš vztah ke Kolu času?
Má kariéra, stejně jako mnoha dalších autorů, byla Robertem Jordanem hluboce ovlivněna. Stále ještě si vzpomínám, když jsem v patnácti poprvé uviděl v regálu jeho Oko světa. Skoro jako bych CÍTIL ten okamžik, kdy jsem vzal knihu do rukou. Myslím si, že její obálka je nejlepší prací Darrella Sweeta, jakou kdy udělal – jedna z nejlepších ve fantasy. Koupil jsem si ten román a zamiloval si ho. Stále si myslím, že je to jedna z největších fantasy knih, jaké byly kdy napsány. Kolo času pak dominovalo mé četbě v devadesátých letech a silně ovlivnilo několik mých prvních pokusů o fantasy romány. Časem jsem objevil ve své tvorbě jakési působení PROTI Kolu času. Cítil jsem totiž, že Jordan psal epickou fantasy natolik dobře, že jsem se rozhodl prozkoumat nové směry. Zatímco jeho knihy zaznamenávaly rozsáhlá hrdinská putování světem, já jsem věnoval pozornost městům. Jeho knihy se zaměřovaly na rolníky, kteří se stali králi, já začal vyprávět o králích, z nichž se stali rolníci. Ale vždy jsem byl fanouškem tohoto cyklu, a když mě Harriet kontaktovala, cítil jsem se poctěný i ohromený. Miluji tento cyklus a stejně jako každý jiný fanoušek si chci přečíst jeho zakončení. A pro mě jako spisovatele je skvělé, že se na tom mohu podílet i já sám.
Jak se vám pracovalo na dvanáctém Kole času?
Má první reakce byla, že tuto knihu mohl napsat jedině Jordan. Ta druhá: „Pokud ji má napsat někdo jiný, chci, abych to byl já!“ I když nemohu být Robertem Jordanem, psal jsem román tak, abych udržel konzistenci Kola času. V prvním konceptu jsem se soustředil na postavy a vytvoření zápletek. Při jeho dalším přepisování jsem opatrně dodával popisy tak, aby to odpovídalo realitě cyklu. Jsem velmi potěšený tím, jak práce na knize pokračovaly, a domnívám se, že kombinace mého a Jordanova stylu se zde dobře propojuje.
Jak změnil úspěch vašich knih a to, že jste byl vybrán jako pokračovatel Roberta Jordana, váš život?
Co se týká tohoto bodu, pochybuji, že se teď jakákoliv zmínka o mé tvorbě obejde bez toho, aby přitom nepadlo i Jordanovo jméno. Je docela možné, že celá moje kariéra skončí jako poznámka pod čarou k jeho jménu. Jestli mi to dělá starosti? Abych řekl pravdu – NE. Tohle všechno jsem věděl už předtím, než jsem nabídku přijal. A kdybych si s tím měl dělat hlavu, jen bych psal knihu bez oficiálního kreditu. Ale to by nebylo poctivé ke mně ani k fanouškům. Přesto člověk může dopadnout mnohem hůř než být známý jako ten, kdo dokončil Kolo času. Cyklus jako tento se neobjeví více než jednou za generaci. Ale ANO, doufám, že zanechám svou stopu v žánru fantasy. Doufám, že se vlastní tvorbou dostanu na seznam bestsellerů a zapíšu se do srdcí čtenářů. Ale jestli se nakonec stanu jen jedním z dalších, sice dobrých, ale pomíjivých autorů, nebudu to považovat za selhání. Vyprávím totiž příběhy, jež chci vyprávět, a dělám práci, kterou miluji celý život. Kdo může žádat víc? Ale na druhou stranu je dobré vědět, že jsem spojený s něčím trvalým, něčím, co budou lidé číst i za sto let.
12. srpna 2010, Martin Fajkus