Bohatýr – Ocelové žezlo

(ukázka z knihy)

„Zbraně! Potřebujeme zbraně!“ vykřikl Tarik a vytrhl z polena připraveného na oheň masivní širočinu. „Popadněte všechno, co je po ruce!“
„Při Alláhovi, ne!“ skočil Jahja mezi chlapy a mával rukama, aby je zastavil. „Pobijí nás! Utečme do lesa, skryjme se v houštinách!“
Mladíci však měli mozky zamlžené medovinou, a tak ho odstrčili stranou a kurážně se vrhli ke stolům pro nože, k ohništím pro železné rožně a k hromadám přichystaného dřeva pro delší větve, jež se daly použít jako oštěpy, kopí nebo kyje.
„Je jich jen něco přes tucet, otče!“ křikl Tarik na vladyku. „Zadržíme je a získáme čas pro ženy a děti, aby se stihly schovat! Slyšeli jste?“ postrčil Jukku směrem k černé skvrně lesa nad loukou.
„Odveď je tam, matko! Rozprchněte se ve tmě! Rychle, rychle, pohněte nohama!“
Vladykova žena a duchapřítomná Dinara se otočily a jako když pastýři ženou ovce, aby je zachránili před blížící se vlčí smečkou, i ony popohnaly stádečko vesničanek, dětí a starců vzhůru do mírného svahu k lesu. Chlapi na Tarikův pokyn převrátili stoly na boční hrany a přikrčili se za provizorní hradbou.
Ilja se uprostřed toho zmatku, vystrašeného křiku a sílícího pláče potácivě snažil vstát.
„Rychle, Iljo!“ křikla na něj Dinara a pomohla mu na nohy. „Musíš se schovat!“
„Utíkej, o mě se nestarej,“ odstrčil ji skoro bezohledně a přes hrbaté rameno se chvatně ohlédl k řece. Něpra byla v ohybu kolem Karačarova mělká a na šířku neměla ani deset sáhů – nájezdníci se v gejzírech vody prozářené ohni rychle dostali na druhý břeh, procválali podél domů na okraji vesnice a prudce odbočili na louku. Na rychlých, nevysokých stepních konících tu budou co nevidět.
„Iljo, no tak! Omrzel tě život?!“
Otočil pohled za Dinarou. Pak pohlédl k lesu. A najednou ho jako ostrý šíp proklála zlá předtucha.
Vzápětí byla potvrzena ponurým, rychle sílícím duněním, které nepřicházelo od řeky a které v tom zmatku a křiku zřejmě zachytil jen on. Pochopil, že Tarik a ostatní chlapi útočníky podcenili.
„Dinaro!“ vykřikl.
„Nestůj tam jako kůl!“ ohlédla se. „Utíkej za ostatními! Ukryjeme se v lese!“
„Ne, Dinaro!“ zamával křivýma rukama. „Neutíkejte tam! Je to past!“
„Cože?!“
Z lesního průseku nad loukou se znenadání vyvalilo hrozivé hřmění a změnilo se v rachot spousty kopyt. Zdánlivě spásonosnou temnotu přímo před houfem žen a dětí roztrhaly mihotající se plameny pochodní. Druhá skupina jezdců, očividně početnější než ta od řeky, se v jediném okamžiku roztáhla podél lesa a odřízla tak vesničanům únikovou cestu. Vyděšený křik se změnil v zoufalý vřískot.
Karačarovští chlapi se ohlédli a pochopili, že se nechali napálit. Jenže už nebylo kdy vymýšlet nové plány – jezdci od řeky právě dorazili.
Řičení koní se smísilo s lomozem, ohlušujícím vytím a posměšným, štěkavým řehotem. Ostruhy nelítostně bodaly do slabin a koně skákali přes převrácené stoly. V záři ohňů se leskly zakřivené kočovnické meče, práskaly biče, vířily vrhané pochodně, táhnoucí za sebou plamenné chvosty. Chlapi z osady padali pokopáni kopyty a zkrvavení dobře nabroušenými čepelemi, a skučeli bolestí. Jednomu z nich se karabáč omotal kolem krku, strhl ho k zemi, a jak se jezdec hnal dál po úbočí, chrčícího a na nerovnostech nadskakujícího vesničana táhl za sebou.
Náhle všechen ten vřískot přehlušil bojový pokřik jednoho jediného muže. Ilja vzhlédl a čelist, už tak zkřivená nemocí, mu poklesla ještě víc.
Tenhle útočník nepřicválal na podsaditém kočovnickém koníkovi. Jeho hnědák byl statný, svalnatý, z nejlepšího chovu snad až ze samotného Chazarska. A pevnou stavbu těla věru potřeboval. Jeho jezdec byl totiž obrovský. Vyřítil se ze tmy jako démon nebo válečné božstvo a pobídl oře přes převrácené stoly. Jeho řev by zahnal na útěk snad i samotného Erlika, obvykle se zjevujícího v podobě mohutného černého medvěda.
Tarika však kupodivu nezastrašil. Mladík vyskočil zpoza prosté hradby, odvážně vykřikl a rozehnal se těžkou dřevorubeckou sekerou.
„Bratře, ne!“ vykřikl Ilja. Jezdec ve skoku mocně švihl palicí. Obrovitá zbraň zasáhla Tarika do temene. Mladíkova hlava se rozprskla jako vejce, na které dupne těžká noha. Hnědákův pravý bok, obrovu nohu i všechno kolem zacákala směs krve a mozku. Bezhlavé tělo, s hrdlem na cáry a chrlící krev, padlo k zemi jako podťaté.
„Synu!“ zaječel Jahja a rozběhl se k Tarikovi. Tím se ale připletl obrovitému jezdci do cesty. Široká, bronzovou puklicí chráněná koňská hruď ho srazila k zemi jako strašáka ze slámy a starých hadrů. Jezdec škubl uzdou a prudce koně otočil. Chlapi z Karačarova mu s hrůzou uskakovali z cesty, odhazovali zbraně a padali na zem. Bitva skončila.
Ilja už ani nekřičel, jen skučel a po tvářích se mu kutálely slzy jako hrachy. Za ním zaduněla kopyta. Opět se vyděšeně otočil. Jezdci, útočící od lesa ve zužujícím se půloblouku, snadno sevřeli ženy a děti do houfu, práskajícími biči zahnali rozprchlé uprchlíky zpátky mezi ostatní a teď je hnali dolů ze svahu jako stádo ovcí. Ilju pohltil hlouček naříkajících žen a fňukajících dětí. V panice do sebe vrážely, zakopávaly, tlačenice odtrhávala matky od dětí a ty se pak se zoufalým křikem navzájem hledaly.
„Dinaro!“ prodral se mrzák k dívce. Podepírala starší ženu, obtloustlou a s neposlouchajícíma nohama, aby ji dav nestrhl na zem a neušlapal. „Dinaro, drž se u mě! Ochráním tě!“
„Jen to ne, Iljo!“ pohlédla na něj uslzenýma očima. „Je po všem. Pochytali nás jako dobytek. Hlavně jim neodporuj, nedráždi je! Ať nás nepobijí ještě víc!“
Nahnali je na dobře osvětlené prostranství mezi slavnostními ohni. Ženy se pokoušely prodrat ke svým posekaným, zraněným mužům, ale jezdci je obklíčili a nelítostně odehnali živé od mrtvých a raněných. Chlapi se už ani nepokoušeli klást odpor – pochopili, že jedinou odměnou za ně je seknutí šavlí, rána kyjem nebo v lepším případě švihnutí karabáčem. Nájezdníci je kopanci a údery koňských hrudí dostrkali k ostatním zajatcům. Ženy vítaly muže a mládence nářkem a hořekováním.
„Na zem!“ křikl na ně jeden z jezdců jazykem Čeremisů, který byl hodně podobný jazyku Muromců. „Sednout a držet huby! A utište ta vaše kňučící štěňata! S děckama je jenom potíž, takže ta, co budou vřískat nejvíc, podřízneme jako kuřata a hodíme do řeky!“
Kvílící Karačarované se poslušně svezli do zdupané trávy. Matky vší silou konejšily k smrti vyděšené děti, mládenci dívky, synové matky. Jezdci nedočkavě seskakovali z koníků a lačně se vrhali na zbytky hodokvasu rozsypané kolem převrácených stolů. S plnými ústy se smáli a vesele na sebe pokřikovali obhroublé žerty, radovali se z vydařeného lovu.
Ilja se horečnatě rozhlížel. Zahlédl naříkající Jukku, jak se sklání k ležícímu Jahjovi a zvedá ho do sedu. Vladyka otevřel oči, ale tvář měl zkřivenou bolestí a držel se za hruď – ještě pořád křečovitě, s hlasitým chrčením lapal po dechu.
„Kde je Tarik?“ přisunula se k Iljovi Dinara. „Slyšíš? Zahlédl jsi ho?“
„Ty… soukal ze sebe mrzák, „ty jsi to neviděla?“
„Cože? Mluv, co je s ním?“
Ilja trhaně zavrtěl hlavou, vyhýbaje se Dinařinu naléhavému pohledu. „Už stojí před Alláhem. Zabili ho, rozdrtili mu hlavu jako hroudu tvarohu…“
Mrtvolně zbledla a obrátila pohled k bojišti. „Kde… kde je jeho tělo? Chci vidět jeho tělo!“
„Ne, nedívej se tam,“ popadl ji a přivinul k sobě dřív, než zahlédla ostatky v rudými skvrnami pokryté rubašce. „Nesmíš ho spatřit takhle…“
Něco se v ní zlomilo a s hlasitým vzlykáním se mu zhroutila do náruče. Ilja, sám rozechvělý, dívku objal křivýma rukama a obrátil pohled k útočníkům.
Pomalu poznával, co jsou zač. Většinu tvořili Kypčakové, krutí tmavovlasí zbojníci se šikmýma, jakoby neustále zlověstně přimhouřenýma očima. Pocházeli ze země Kimeků, která se rozkládala pod velkým pohořím Ural daleko na jihovýchodě. V poslední době se ale s ostatními kmeny v chanátu dostali do sporu, a tak houfně odcházeli na západ, do povodí Itylu a Donu, do kyjevského, chazarského a bulharského pohraničí, kde loupili, drancovali a vraždili všechno, co jim přišlo do cesty. Vlastně bylo jen otázkou času, kdy nějaká jejich zbloudilá banda zavítá i dál na sever, k Oce a Něpře.
Celá banda ale nepocházela z dalekých stepí. Zhruba půltucet nájezdníků mezi sebou mluvil povědomým jazykem Čeremisů. Jejich kmen sídlil v lesích na severu a jejich hlavními sídly byla Kokšaga hluboko v lesích a Suchodol u ústí řeky Vetlugy do Itylu. Byli vzdálenými příbuznými Muromců, ale žili divočeji, živili se zvěřinou a rybami, bojovali převážně zbraněmi ze dřeva, kamene a kostí a chodili oblečení v kožešinách a klkovině, hrubém plátnu. Mohamedánskou víru ostře odmítali a bulharské posly vyhnali, což z nich učinilo nepřátele Bolgaru. Těžkou hlavu si z toho ale nedělali, právě naopak – byli na to hrdí.
Ten, co zabil Tarika, byl jejich vůdce. I on měl na sobě prostý, dratvemi nahrubo sešitý oděv a na hony smrděl špínou a koňským potem. Přece se ale od ostatních Čeremisů odlišoval, a to hlavně pozoruhodným vzrůstem – měřil sáh a dobré dva palce, takže své podsadité kumpány převyšoval nejméně o hlavu. Lebku měl vyholenou a pokrytou strašidelným tetováním, černý knír měl dlouhý tak, že jeho mastné konce nosil zaháknuté za uši. V dlani svíral tu svoji obrovskou palici – sukovitý, dočerna ztmavlý samorost, na rozšířeném konci okovaný masivními železnými ostny. Z těch bodců ještě odkapávala kaše z krve a mozku, smíchaná s úlomky lebky a zbytky tmavých vlasů. Ubohý, nešťastný Tarik, pomyslel si Ilja, z něhož pod tlakem okolností rychle vyprchal hněv na nevlastního bratra. Zvedl zrak výš, k Čeremisově hrudi.
Mimovolně vyjekl, protože zahlédl něco, co ho vyděsilo ještě víc než hrozivá zbraň.
Na rozložité hrudi měl obr pobitými řemeny připevněnou širokou bronzovou puklici. A na ní cenil zuby symbol černého hada se široce roztaženými blanitými křídly.
Ilju zamrazilo. Moc dobře věděl, co je to za bytost. Slyšel o ní starší v osadě šeptat hrůzostrašné pověsti. Zilanta, okřídleného hada, prastaré dračí božstvo, uctívali v povodí Itylu před příchodem Mohamedova učení. Mnozí se mu klaněli dodnes – kromě divokých kmenů i odpadličtí místní vládcové a kněží v samotném Bulharsku, kteří se nesmířili s tím, že je nová víra obrala o někdejší moc. Ve druhém největším bulharském městě Suwaru se pořád tyčil zlověstný Zilantaw, dračí věž, v níž černokněžníci a šamani krmili okřídleného hada lidskými oběťmi. Útočníci zjevně patřili k jejich přisluhovačům. Když si Ilja tohle uvědomil, najednou se ho zmocnil pocit, že má vnitřnosti plné slizkých, studených, hemžících se červů.
Čeremis seskočil ze statného hnědáka a zamířil k ostatním zbojníkům, kteří se doslova rvali o zbytky slavnostní hostiny. Ustupovali mu z cesty jako vlci vůdci smečky. A nejen jeho soukmenovci, ale i jejich jižanští spojenci. Jeden z Kypčaků, podle bohatšího kování na řemenech a honosně tepaného jílce meče zřejmě jejich vůdce, mu dokonce nabídl hlt medoviny z horko těžko vybojovaného džbánu.
„Tomu se říká dobrý lov, Styrwite,“ zašklebil se na obra. To, že Kypčak byl ochoten naučit se řeči Čeremisů, také o něčem svědčilo.
„Není to nejhorší,“ zabručel kolohnát a na jeden zátah nádobu vyprázdnil. Pak s jehněčí kýtou v ruce obrátil pohled k zajatcům. Bělma měl žlutavá jako nějaký lesní démon. „Ale vidím tu i spoustu neužitečného masa. Budeme to muset probrat, Kamare. Odhaduju, že nám nakonec zůstane tak dvacet až třicet vhodných kusů. A těch opravdu dobrých, pro mého pána, sotva tucet.“
„Oddělíme starce a nejmenší děti a ostatní vezmeme s sebou. Varjagové nejsou zase tak vybíraví. Dole v Bolgaru zpeněží leccos, v obchodování s otroky se vyznají.“
„Uhm,“ zamumlal Čeremis s ústy plnými pečeného skopového a vykročil. „Ale nejdřív si vyberu svou kořist. S ostatními si dělejte, co uznáte za vhodné.“
Vkročil mezi sedící vesničany, palici v jedné ruce, jehněčí stehno v druhé. Ženy se rozkvílely, děti zase rozplakaly. Dokonce i muži se zdrceně krčili před obrovým pohledem a odvraceli obličeje. Ve vzduchu páchly zvratky a strachem vyloučená moč.
„Potřebuju takové, co už krvácejí, ale ještě jsou panny,“ vrčel zabiják. „Třeba támhleta by mohla být dobrá,“ ukázal kyjem na sotva patnáctiletou holčičku, schoulenou mezi svými rodiči a bratry. Dva Čeremisové, následující velitele jako věrní psi, se dívky okamžitě chopili. Nevšímali si jejího nářku, vyrvali ji z rukou rodiny a vyvlekli mimo houf zajatců.
„Tuhle taky,“ ukazoval Styrwit. „A tamtu.“
Jeho poskokové nemilosrdně brali mladé chudinky a bezohledně je táhli pryč od ostatních. Naříkání rvalo uši i srdce.
Ilja odstrčil Dinaru, přesunul se před ni a trochu se nadzvedl. Jeho tělo bylo možná pokřivené a neduživé, ale zato dost rozložité na to, aby dívku spolehlivě zakrylo.
Chyba. Styrwit koutkem oka zachytil pohyb a prudce k Iljovi obrátil podezřívavý pohled.
Mrzák zaťal zuby a zdřevěněl.
Vzápětí obr vykročil jeho směrem. Něco si bručel pod nosem a surově kopal do překážejících vesničanů. Po čtyřech se mu klidili z cesty.
Někde v Iljově nitru se najednou všechno smíchalo – strach, žal i zoufalá snaha ochránit Dinaru. Vír pocitů prudce zahučel, a když se zastavil, Ilja se najednou přestal chvět. A vstal. Sám nevěděl, jestli je to záchvat odvahy, nebo pomatení smyslů. Dinara i všichni kolem na něj syčeli, aby to nedělal, ale on je skoro neslyšel. Vnímal jen blížícího se Čeremise.
Očima blýskající obr se zastavil krok před ním. Ilji se na chviličku, možná jen na jediný úder splašeného srdce, zmocnilo nutkání padnout k zemi a plazit se pryč jako spráskaný pes. Namísto toho se ale nadechl a narovnal se, nakolik mu to nemocné kosti dovolily. A opětoval Čeremisův pohled. Částečně proto, aby mu zrak nepadl na zkrvavenou palici v silné pěsti.
Styrwit na něj hleděl, husté obočí nakrčené, knír naježený, nozdry chvějící se zrychleným, podrážděným dechem. Přeměřil si odvážlivce, jeho křivé nohy, zkroucené ruce, sehnutý hřbet a bledý obličej v houštině plavých vlasů. Pomalu, syčivě se nadechl, až řemeny držící plát se znakem hada zavrzaly. Ilja naprázdno polkl. V duchu už viděl, jak se palice zvedá a dopadá mu na hlavu. No, když už nic jiného, aspoň bude mít rychlou smrt.
Styrwit zařval. Tak prudce a hlasitě, že sebou polekaně trhli nejen vesničané, ale i samotní zbojníci. Ilja se skoro sesypal k zemi. Čeremisova hruď se roztřásla a Ilja překvapeně pochopil, že ten přerývaný zvuk, deroucí se ze sudovité hrudi, není projevem zuřivosti. Byl to smích.
Obr se řehtal, až mu od úst odletovaly sliny.
„Jen se na něj podívejte!“ zakřičel přes rameno na ostatní lupiče. „Na tohohle kaliku a ohavu, na chromého mrzáka! Dívejte se, jak se mi tenhle hrbáč směle staví do cesty, do očí mi hledí, hlavu pozvedá! To jsem ještě nezažil!“
Čeremisové se rozchechtali, i Kypčakové se přidali.
„Líbíš se mi, mrzáku,“ nepřestávala dunět Styrwitova hruď. „Jsi poslední, kdo tady má koule. Ostatní už si jenom serou do kalhot. Jenže,“ smích se začal lámat a pomalu utichat, „tak jako tak nedovolím, aby mi kdokoli zkřížil cestu. Takže dostaneš výprask. Jenom se musím rozhodnout, jestli tě pošlu k zemi kyjem,“ potěžkal strašlivou palici, „nebo kostí,“ pozvedl okousané jehněčí stehno.
Ilja nasucho polkl. Teď to přijde. Maminko, chystej se, brzy se setkáme.
Styrwit přeskakoval očima ze zbraně na kost. Zjevně se skutečně nedokázal rozhodnout.
„Co myslíte, chlapi?“ ohlédl se k rozveseleným zbojníkům. „Mám ho rovnou zabít, nebo mu jen dát za vyučenou, nechat bolest, ať ho naučí pokoře?“
Lotři se hned začali překřikovat. Ti tupější se dožadovali krve, ti chytřejší a tím pádem i krutější chtěli druhou možnost. Čeremis pobaveně vycenil zuby.
A obrátil pohled k Iljovi. Bleskově. Zároveň švihl rukou.
Tou levou.
Kost se zbytky pečeného masa zasáhla Ilju do obličeje. Zatmělo se mu před očima, nohy se mu podlomily a on se s krvácejícím nosem svalil mezi vesničany. Tím jeho stín sklouzl z Dinary.
Děvče se přikrčilo před pohledem žlutavých očí a muselo se kousnout do spodního rtu, aby nevykřiklo. Styrwit se zašklebil od ucha k uchu.
„Podívejte se na to,“ pronesl. „Tahle je ze všech nejlepší.“
„Pěkná, opravdu,“ poznamenal blízko stojící druhý Čeremis. „Jen aby byla ještě pořád panna.“
„I kdyby nebyla,“ zachechtal se obr, odhodil kost a mastnou rukou popadl Dinaru za vlasy, „nechám si ji pro sebe! Na pár dní mě potěší.“
Surovým trhnutím zvedl dívku na nohy a postrčil ji do rukou poskoků. Zbytečně se bránila, zmítala a kopala, Čeremisové ji snadno odvlekli pryč.
„To je všechno, Kamare,“ otočil se Styrwit ke kypčackému náčelníkovi. „Ostatní jsou tví.“
„No děkuju pěkně,“ odfrkl si kočovník při pohledu na sedm mladičkých panen, které si Čeremisové vybrali. „Vzal sis tu nejlepší kořist. Za tu poslední krásku by nám Varjagové v Helgardu zaplatili víc než za všechny ostatní dohromady.“
„Taková byla dohoda, Kamare,“ zavrčel Čeremis a namířil na Kypčaka kyj, až se kolem rozlétly lepkavé rudé krůpěje. „Snad bys nechtěl, abych tě začal podezřívat z toho, že nedržíš slovo?!“
„To ne,“ zabručel si Kamar pod nosem a kývl na své chlapy. „Přestaňte se cpát a začněte probírat otroky. Nebudeme tu trčet až do rána.“
„Ty, co nevezmeme s sebou,“ navrhl Styrwit, vracející se kolem vesničanů ke své družině, „zabijte.“
„Proč?“ pohlédl na něj Kypčak. „Zbytečná práce, ne?“
„Jen to udělejte. Dřív nebo později se o našem útoku dozví Alvar-beg z Muromě. Jestli pověsti o něm nelžou, zburcuje družinu a bez váhání vyrazí po naší stopě. Když najde vesnici vypálenou až do základů a nablízku ani jednu jedinou živou duši, pochopí to jako vzkaz, že se nevyplatí si s námi zahrávat. Možná se vyděsí tak, že přikáže otočit koně a odcválat zpátky k Oce.“
Kamar zamyšleně přimhouřil už tak úzké kočovnické oči, takže se změnily v tenoučké štěrbiny. „Na tom něco je,“ uznal.
„Dej na mě a ukaž, že se ti netřesou ruce. Nech žít jen jednoho, aby muromským psům vyprávěl, jak jsme to tu vyčistili. To jim na odvaze taky zrovna nepřidá. A taky vím, kdo by mohl být ten šťastlivec.“
„Kdo?“
Styrwit se zašklebil. „Hádej.“
„Ten mrzák?“ pochopil Kypčak a opětoval vlčí úsměv.
„Samozřejmě. Uvidíme, kolik hrdinství v něm zůstane, až se bude muset sám, bez pomoci postarat o všechny mrtvé.“
Kamar se zachechtal a pokynul vyčkávajícím chlapům.
„Poslouchejte! Kromě toho chromého bastarda zabijte všechno, co nebereme s sebou. Starce podřízněte a hoďte do řeky. Malé děti tam naházejte jen tak. Utopí se samy. Škoda tupit nože.“
Kypčakové si vyměnili pohledy. Pak se chopili bičů, šavlí a dýk a vykročili proti houfu vesničanů.
Zajatci spustili tak příšerný řev, že ho Ilja slyšel ještě dlouho poté, co poslednímu z nich chladná čepel a ještě chladnější voda vzaly hlas.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).