Anansiho chlapci, Neil Gaiman
 |
Anansi byl pavoučí bůh už v době, kdy jsme všichni žili v Africe a vládl nám zlý a temný pán Tygr (tygři v Africe nežijí, ale bůh Tygr ano). Kdo znáte Stínův příběh, už jste se s Anansim setkali. Je podobný Ódinovi i Lokimu, je to svůdce, šejdíř a podvodník, ale zároveň vtipálek a nikomu příliš neubližuje, pokud si nemyslí, že by měl. Je to bůh sympatických darebáků. Jakkoliv mu ženy snadno podléhají, má jen jediného syna, kterému říká Tlustý Charlie, ačkoliv vůbec tlustý není, a kterého od dětství neustále trápí kanadskými žertíky a naprosto nevhodným chováním. Všem dětem v pubertě začnou rodiče připadat trapní, avšak málokomu to jako Charliemu vydrží až do dospělosti, a taky proto je rád, že žije v Anglii a jeho otec na Floridě. Když už si začíná myslet, že se ho nadobro zbavil, provede mu otec, o kterém předpokládá, že je jen tuctový povaleč, největší trapnost v životě – umře zcela nedůstojně při karaoke. A to ještě netuší, že tím kolotoč katastrof jenom začíná.
Temný příběh Stína, Ódinova syna, zřejmě nedal Gaimanovi spát a velmi nosné téma starých bohů, co žijí jako smrtelníci mezi námi, protože je lidé přestali uctívat, ho inspiroval k novému příběhu. Tentokrát je veselý, optimistický a poťouchlý, i když byste v Charlieho kůži být nechtěli, stejně jako třeba v kůži Arthura ze Stopařova průvodce po Galaxii. Charles Nancy i Arthur Dent jsou zmítáni kosmickými okolnostmi a snaží se jim čelit suchým anglickým humorem či prostým konstatováním skutečnosti, což je občas totéž, a neobratnou snahou ovlivnit dění kolem sebe, podobnou házení sněhových koulí proti řítící se lavině. Tlustý Charlie je naprosto tuctový chlápek jako vy nebo já (dobrá, tak ne jako vy, ale určitě jako já), který má tu smůlu, že jeho otec je unikát, kterému se nemůže, a hlavně nechce rovnat. Jeho příběh je příběhem dospívání a hledání životního údělu nebo poslání navzdory tomu, co by z nás chtěli mít naši rodiče, kteří někdy dokážou vychovat svůj pravý opak. Anansi je jako otec moudřejší; protože syna od puberty nevychovává, nechává na něm, jaký život si zvolí, jenže u bohů je osud přece jen silnější a u božích synů jakbysmet, a Charlie se konfrontaci s osudem nevyhne. Na jeho trapnostmi poseté stezce mu pomáhá dvojče Spider, o kterém neměl ani tušení, i když slovo „pomoc“ zřejmě není na místě. Charlieho snoubenka Rosie, sympatická Daisy, Charlieho šéf, čtyři staré známé jeho otce a spousta náhodných kolemjdoucích doplňují a proplétají několik vedlejších dějových linek, aby se v závěru vše pěkně spojilo jako dvoudílkové puzzle.
Oproti Americkým bohům – srovnání je na místě, vždyť základní kameny příběhu jsou stejné – jsou Anansiho chlapci příběhem méně nabitým energií, pomalejším a občas zdlouhavým a o něco jednodušším. Román je ale také laskavější jak k hrdinům, tak ke čtenáři, a i když se k němu možná nebudu tak často vracet jako ke Stínovu příběhu, budou to návraty příjemné a pohodové. A vracet se budu, to už teď vím jistě.
Existují příběhy, které vám dají zapomenout aspoň na chvíli na okolní svět. Jsou dobré a jsou potřeba. Mezi nimi najdete takové, u kterých se na konci vynoříte a zjistíte, že svět se změnil; někdy k lepšímu, a někdy naopak. Neil Gaiman takové příběhy vypráví a román Anansiho chlapci k nim patří. Můj svět se na konci knihy změnil; autor mě připravil na to, co mě jednou může potkat.
- Neil Gaiman: Anansiho chlapci
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2006
- přeložila: Ladislava Vojtková
- obálka: Marek Fišer, Rubin Kostov
- 296 stran/ 239 Kč