Jméno korábu, Pavel Renčín
 |
Pavel Renčín se do povědomí čtenářů fantastiky zapsal zejména jako vynikající povídkář, jehož texty v sobě nesou značnou dávku originality i fantazie a který se coby autor nebojí experimentovat s různými literárními směry i žánry. Jeho románová prvotina Nepohádka (2004) ovšem prokázala, že se stejnou bravurností zvládá i mnohem rozsáhlejší texty. A zároveň ho pasovala na čelního představitele tzv. urban fantasy u nás. Je sice pravda, že se tomuto subžánru v Česku věnuje jen nemnoho autorů, ovšem Renčínovy texty se svým pojetím i zpracováním vyrovnají i renomovaným pracím zahraničním.
Uplynuly už více než tři roky od Nepohádky a Renčín je tu konečně se svým dalším románem, jenž má poněkud tajnosnubný název Jméno korábu. Už samotné pojmenování naznačuje, že zřejmě nepůjde o autorův další vstup do stále oblíbenějšího světa městské fantasy. Na druhou stranu, China Miéville v Jizvě dokázal, že ani oceán nemusí být pro tento převážně „suchozemský“ subžánr žádnou nepřekonatelnou překážkou… Ale Renčín ve své knize kráčí po odlišné cestě. Jméno korábu je další z jeho zajímavých literárních experimentů, v nichž se snoubí podivuhodná poetika s dobrodružstvím a trochou miloučké naivity, v níž se překvapivě skrývá pár moudrých myšlenek. Takže rozviňte plachty a vzhůru na oceán v tom Bezejmenném korábu…
Tedy, abych vše uvedl na pravou míru, koráb určitě jméno má. Jenže jednoho dne kapitán s hrůzou zjistí, že si na ně prostě nedokáže vůbec vzpomenout. A zapomněl toho mnohem více, dokonce i své vlastní jméno. To je důvod, proč se vydává na velkou výpravu, jejímž cílem je znovu nalézt ztracené vzpomínky, a hlavně zjistit jméno lodi. Ačkoliv je na počátku sám, postupně si cestu na palubu lodi nachází i pár dalších lidí, často za velmi dramatických okolností. Tak se objeví nerudný námořník Mykos, rybář Udaten, dvojice bratrů Hejty a Tytam či dívka Jana. Z nich se postupně stává sehraná posádka, která se pod vedením kapitána plaví na korábu vstříc prazvláštním dobrodružstvím…
Jméno korábu je dílkem zvláštním i podivuhodným zároveň, jež se tak trochu vymyká zavedeným standardům a konvencím. Renčín se tu pohybuje někde na hranicích fantastiky a fantaskna, což dodává jeho textu velmi specifické a originální vyznění. I když na první pohled román působí hodně dětským dojmem, při bližším seznámení se ukazuje, že je mnohem rafinovanější a vyspělejší, než by se mohlo zdát. Pod vrstvami osobité poetiky a barvité imaginace se skrývá překvapivě silné poselství, jež má co říci i dospělým. Je to vlastně jakási pohádka-nepohádka a příběh-nepříběh, v němž jde o mnohem více než jen o pouhé dobrodružství a hledání ztraceného.
Vlastní příběh samozřejmě zásadním způsobem ovlivňují a děj kupředu posunují jeho protagonisté. Tady obzvláště posádka v čele s kapitánem hraje velmi významnou roli. Každý jednotlivec je živou, plnohodnotně zformovanou postavou, jež má vlastní minulost a jejíž životní zkušenosti se odrážejí v povaze, chování i jednání. V tomto ohledu se na palubě sešla roztodivná sbírka lidí, z nichž mnozí prošli nějakým tím traumatem či tragédií. Valná většina z těchto smutných prožitků nakonec nějakým způsobem ovlivní i život na lodi a vyústí do jakési druhé šance, jež jim umožní se očistit, změnit či nalézt jakousi formu odpuštění.
Autor však svou pozornost neomezuje jen na lidi, s velkou chutí zapojuje do děje i různé bájné a pohádkové postavy, či dokonce oživuje věci jinak neživé. A tak na palubě v lehátku podřimuje stařík Moře a rozdává úsměvy bývalá mořská víla. I sám koráb se stává živou entitou a plnohodnotným členem posádky. Jeho osud je ovšem do značné míry propojen s osudem kapitána, přičemž oba žijí v jakési symbióze. Problém jednoho z nich se odrazí i na postoji toho druhého, stejně tak i radost. Je to vlastně koráb, kvůli němuž v první řadě tuto cestu kapitán podniká.
Renčínova poetika tak vytváří neopakovatelné obrazy podněcující čtenářovu fantazii. Každá příhoda, kterou koráb a jeho posádka prožívají, dává autorovi vždy další příležitost k novým a novým představám a imaginacím. Nechybí tu žádný z atributů „správného“ námořního dobrodružství – trosečníci, žraloci, piráti či strašlivé bouře. A každý z nich je zároveň i jakousi zkouškou, při níž se ukazuje skutečný charakter té které postavy. Vše přitom může prožívat téměř na vlastní kůži i čtenář. Stačí jen maličko, zavřít oči a na chvíli se tak stát členem posádky, plavit se s ní po neznámých mořích až na místo konečného odhalení…
Jméno korábu je knihou více než zvláštní. Je možné ho brát jako jednoduchou odpočinkovou četbu, trochu naivní fantaskní dobrodružný příběh, a zapomenout na něj jen chvíli poté, co dočtete poslední slovo textu. To by ovšem byla velká chyba. Renčínův román totiž v sobě skrývá mnohem větší potenciál. Stačí se jen trochu zamyslet a každá z postav ukáže svou skrytou tvář. Všechny totiž v další rovině představují něco mnohem archetypálnějšího než jen pouhé jednotlivce. Jsou to symboly lidstva a lidství v jeho nejčistší podobě a příběh, který prožívají, tak získává punc obecnější platnosti. Ukazuje, že hodnoty jako přátelství, čest, odpuštění či láska mají stále svou hodnotu, jež se nedá vyčíslit.
Jen pár slov na závěr. Když jsem tuhle knížku četl, byl venku pošmourný podzim s vlezlým větrem a studenými kapkami deště, prostě počasí nic moc. A přece, jen co jsem otevřel první stránku, jako by se trochu oteplilo a mezi mraky zableskl sluneční paprsek. Existují knihy, při jejichž čtení na vás padne beznaděj a smutek, a jiné, při nichž pookřejete a jež vám zvednou náladu. Jméno korábu patří k těm druhým, k těm, jež vám do žil vlijí novou energii. Spousta lidí možná tuhle knihu odloží, ale pokud vás okouzlila Renčínova poetika, pak Jméno korábu určitě nebude špatnou volbou.
- Pavel Renčín: Jméno korábu
- vydal: Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2007
- obálka: Jarmila Marešová
- 160 stran / 199 Kč
