Když Atlantu zalije magie, má Kate jistotu, že velmi brzo bude mít dostatek práce. Živí se totiž likvidací „následků“, které po sobě vlna magie vždy zanechá. A likvidace je naprosto přesný výraz – oživlého démona k smrti neukecáte… Vlny paranormální energie obvykle zaplavují město a zase ustupují, podobné mořskému příboji. Ale jednou za sedm let nastane čas erupce, kdy se magie utrhne z řetězu. A tentokrát Kate stojí před problémem nevídaných rozměrů. Doslova božských. I když vše zpočátku vypadalo na obyčejnou krádež. Smečce někdo uloupil cenné mapy a Kate vyrazila po stopě drzého zloděje. Velmi brzo však zjistila, že ukradené mapy jsou pouze prvním tahem v monumentální hře, která může skončit totální zkázou Atlanty a masakrem všech živých…

Curran si mě prohlížel. „Vypadáš strašně.“
„Díky. Snažím se.“ On na druhou stranu vypadal skvěle. O několik centimetrů vyšší než já. Široká, svalnatá ramena neskrylo ani volné triko, které měl na sobě. Pohyboval se s elegancí vrozenou velmi silným a přirozeně rychlým lidem. Vyvolával dojem potlačované síly a zuřivosti, jež se dokázala uvolnit s děsivou intenzitou. Když jsem ho viděla naposledy, vlasy měl sestřižené tak, aby se za ně v boji nedalo chytit, ale dnes vypadaly delší, začínaly se mu kroutit. Netušila jsem, že má vlnité vlasy.
Curran vzal jednu z misek, chvíli si ji prohlížel, jako by šlo o něco důležitého, a pak ji ke mně přinesl a podržel ji přede mnou. Vonělo to božsky. Najednou jsem umírala hlady. Sedla jsem si a popadla misku oběma rukama. A hned ji zase pustila a foukala si na prsty. Byla horká jako roztavená láva.
„Troubo.“ Položil misku na přikrývku přede mě a podal mi lžíci.
V životě nastanou občas chvíle, kdy neexistuje nic lepšího než talíř s horkou kuřecí polévkou.
„Díky.“ Za polévku a za to, že jsi mi zachránil zadek. Už zase.
„Není zač.“
„Dostal jsi průzkumné mapy? Byly…“
„Jsou zpátky v zásuvce. Sklapni a jez.“
Curran vzal Doolittlovu židli, přistavil ji k posteli a posadil se. Kdybych natáhla pořádně nohu, mohla bych se ho prsty dotknout. To znamenalo, že byl nepohodlně blízko. Přisunula jsem si Zabíječe blíž k sobě.
Pán šelem pozoroval, jak jím. Takhle uvolněně usazený vypadal skoro obyčejně. Chlap o něco starší než já, docela pohledný. Až na ty oči. Ty ho vždycky prozradily. Byly to oči alfy, zabijáka a ochránce, pro kterého život jeho Smečky znamenal všechno a na nikom jiném mu nezáleželo. Nesnažil se mě teď zpražit pohledem. Jen mě pozoroval. Ale mne neošálil.
Věděla jsem naprosto přesně, jak rychle se ty oči dokázaly zalít smrtící zlatou. A už jsem viděla, co pak následovalo.
Curran měl na povel přes pět set kožoměnců. Půl tisíce duší, které uvázly na rozcestí mezi člověkem a zvířetem, z každého se mohl vyklubat masový vrah. Vlky, hyeny, krysy, kočky, medvědy. Všechny je spojovaly jen dvě věci. Touha zůstat lidmi a oddanost Smečce. A Curran byl jejím zosobněním. Uctívali zemi, po které kráčel.
„Vypadá to, že jsem odhalil tvé tajemství,“ odtušil Pán šelem.
Ztuhla jsem, lžičku na půl cesty k ústům. A bylo to. Zjistil, co jsem vlastně zač, a teď si se mnou pohrával.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Trochu jsi pobledla.“
Za pár okamžiků přestane se šarádou a roztrhá mě na kusy. Pokud budu mít štěstí. „Jaké tajemství?“
„Tajemství, jak ti zacpat ústa,“ vysvětlil. „Prostě je nutné ubít tě skoro k smrti a pak ti dát misku kuřecí polévky.“ Zdvihl ruce. „A vytoužené ticho je zaručeno.“
Vrátila jsem se k jídlu. Ha ha. Moc vtipné.
„Co sis představovala, že jsem tím myslel?“
„To nevím,“ zamumlala jsem. „Pro skromného žoldáka jako já jsou způsoby Pána šelem zahaleny tajemstvím.“
„Nevíš, co je to skromnost.“
Alespoň se ke mně choval stejně, jako kdybych stála na nohou připravená bránit se a nebyla upoutaná na lůžko a neusrkávala polévku. A když už jsme u toho jídla… odložila jsem misku a toužebně se zadívala na tác. Dala bych si přídavek. Léčivá magie donutila mé tělo spalovat živiny ve zrychleném tempu a teď jsem doslova umírala hlady.
Curran vzal z podnosu další misku a nabídl mi ji. Natáhla jsem se po ní. Jeho prsty se dotkly mých a na chvíli tak zůstaly. Zadívala jsem se mu do očí a spatřila, že mu v šedých duhovkách tančí zlaté jiskřičky. Mezi pootevřenými rty se mu zableskly zuby.
Popadla jsem misku a rychle se stáhla. Koutky úst se mu zkřivily v náznaku úsměvu.
Přišla jsem mu zábavná. To nebyla zrovna reakce, kterou bych jakožto zástupce Řádu ráda vzbuzovala.
„Proč jsi mě zachránil?“
Pokrčil rameny. „Zvedl jsem telefon a na druhé straně do něj vzlykala hysterická holčička něco o tom, že umíráš, že je úplně sama a blíží se nemrtví. Myslel jsem si, že by to mohla být zajímavá tečka za jinak nudným večerem.“
Kecy. Přišel tam kvůli Julii. Kožoměnci trpěli zničující dětskou úmrtností. Polovina jejich dětí se rodila mrtvá a čtvrtinu přeživších museli zabít, když v pubertě prohrály zápas o lidskost a stali se z nich lupové. Jako všichni kožoměnci Curran děti zbožňoval, a navíc nenáviděl upíry. Pravděpodobně se rozhodl, že takhle zabije dvě mouchy jednou ranou. Zachrání Julii a zároveň to natře Lidu.
Zamračila jsem se. „Jak Julie věděla, že má zavolat zrovna sem?“
„Co jsem pochopil, stiskla na telefonu vytáčení posledního čísla. Chytré děcko. Řekneš mi, do čeho ses zase namočila.“
Nebyla to otázka, ale rozhodla jsem se to tak brát. „Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
Zkřížil ruce na prsou, až se mu vyrýsované bicepsy vyboulily ještě o něco víc. Pořád jsem měla v živé paměti, jak se napnuly, když mě jednou zdvihl za krk tak, že jsem se nedotýkala podlahy.
„Víš, co se mi na tobě líbí? Nemáš vůbec rozum. Sedíš tady v mém domě, skoro neudržíš lžičku v ruce, a přesto se odvažuješ říct mi ne. Tahala bys Smrt za vousky, kdybys na ně mohla dosáhnout.“
V podstatě nebyla Smrt až tak mimo dosah. Kdybych natáhla nohu, mohla bych do ní kopnout.
„Zeptám se tě znovu. Co jsi dělala?“
Tohle byla beznadějná bitva. Julie neměla proti Derekovi šanci. Vyklopí mu úplně všechno a on to pak povypráví Curranovi. Ale to bych se dřív propadla do země, než bych Currana nechala, ať mě zastrašuje.
„Vida. Vrátím Smečce průzkumy, které si nechala proklouznout mezi prsty, a místo odměny mě sem přineseš, vyslýcháš mě a vyhrožuješ mi ublížením na zdraví. Jsem si jistá, že Řád bude nadšený zprávou, že kožoměnci unesli jednoho z jeho zástupců.“
Curran zamyšleně přikývl. „Aha. A kdo jim to asi poví?“

Série Kate Daniels:

1. Magic Bites (2007, č. Magie mrtvých, Fantom Print, 2011) – ukázka z knihy, recenze (Renata Heitelová), recenze (Bohdan Volejníček)
2. Magic Burns (2008, č. Magie spaluje, Fantom Print, 2011) – ukázka z knihy, recenze
3. Magic Strikes (2009)
4. Magic Bleeds (2010)
5. Magic Slays (2011)

Dobrá otázka. Mohl by mě zabít, tělo by se nikdy nenašlo. Řád by mé zmizení zas tak tvrdě nevyšetřoval, prostě by mě zařadili do seznamu obětí šílenství kolem magické erupce.
„Hádám, že ti prostě budu muset nakopat zadek a utéct odtud.“ Statečně jsem vypila zbytek polévky a hodila veškeré slušné vychování za hlavu. Asi jsem to neměla říkat.
„Leda ve svých snech.“
„Nikdy vlastně nedošlo na ten zápas, cos mi sliboval. Možná bych vyhrála.“ To jsem asi taky neměla říkat. „Koupelna je tady kde?“
Curran beze slova ukázal na dvoje dveře po levé straně.
Vymotala jsem se z pokrývek. Opravdu jsem potřebovala na toaletu. Otázka zněla, jestli mě nohy vůbec unesou.
Curran se usmíval.
„Co ti přijde tak legračního?“
„Na kalhotkách máš mašličku,“ odtušil.
Podívala jsem se dolů. Měla jsem na sobě cizí krátké tílko a vlastní modré spodní prádlo s úzkým krajkovým lemem a drobounkou bílou mašlí. Zabilo by mě podívat se, co mám na sobě, dřív než ze sebe stáhnu přikrývku? „Co je na mašličkách špatného?“
„Nic,“ teď už se nepokrytě zubil. „Ale čekal jsem ostnatý drát. Nebo jeden z těch ocelových řetězů.“
Chytrák. „Věřím si dost na to, abych mohla nosit kalhotky s mašlí. Mimo to jsou měkké a pohodlné.“
„To bych se vsadil.“ Skoro to zavrněl.
Polkla jsem. Dobře, teď bych se měla buď odplazit zpátky do postele a zakrýt se, nebo se kruci dostat do koupelny a zpátky. A jelikož se mi nelíbila představa, že bych udělala v pokoji loužičku, cesta na záchod byla jedinou možností.
„Předpokládám, že asi nebudeš tak ohleduplný, abys mi poskytl trochu soukromí?“
„Ani náhodou,“ ucedil.
Zkusila jsem sklouznout z postele. Všechno jsem měla pod kontrolou do chvíle, než jsem na nohy opravdu přenesla váhu. V tom okamžiku se pokoj nebezpečně nahnul do strany. Curran mě zachytil. Paží mě objal kolem zad, po kůži mi přeběhlo zamrazení. Ale no tak.
„Potřebuješ pomoct, drsňačko?“
„Díky, zvládnu to sama.“ Odstrčila jsem ho od sebe. Držel mě ještě o vteřinu déle, dával mi tím najevo, že by mě mohl s trapnou lehkostí znehybnit i proti mé vůli. Zatnula jsem zuby. Užij si to, dokud můžeš. Brzo budu zpátky na nohou.
Poodešla jsem od něj, úspěšně se mi podařilo jít vzpřímeně, dokud jsem se neopřela o nejbližší dveře.
„To je šatna,“ poznamenal.
Proč já?
Mírně jsem upravila trajektorii, dorazila ke dveřím koupelny, vklouzla dovnitř a vydechla úlevou. Bylo to až příliš těsné.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se. „Nemám tam za tebou zajít a držet tě třeba za ručičku nebo tak?“
Zamkla jsem dveře a slyšela, jak se směje. Parchant.
V koupelně jsem našla bílý župan, takže jsem se odtamtud mohla vynořit alespoň s malým zbytkem důstojnosti. Curran to nekomentoval, jen zdvihl obočí.
Dobelhala jsem k posteli, vklouzla pod peřinu a objala Zabíječe. Zatímco jsem si odskočila, někdo odnesl polévku. V poslední misce ještě trocha zbyla.
Venku byla tma. „Kolik je hodin?“
„Brzy ráno. Bylas v bezvědomí přibližně šest hodin.“ Změřil si mě tvrdým pohledem. „Co chceš?“
Zamrkala jsem. „Prosím?“
Mluvil pomalu, dával si záležet na každém slově, jako bych byla retardovaná. Nebo nahluchlá. „Co bys chtěla za ty mapy?“
Teď bych ho nejradši pořádně praštila po hubě. „Jeden z členů Smečky ke mně přišel požádat o laskavost. Když ti řeknu, kdo to byl, slíbíš mi, že ty lidi nepotrestáš?“
„To nemůžu zaručit, když nevím, co mi řekneš. Ale přesto bys mi to měla říct. Teď jsi vzbudila mou zvědavost. Nesnáším, když mě někdo z něčeho vynechává.“
„Jo, řeknu ti to, a ty vyrazíš spáchat masakr.“
„Tvoje prostořekost mě unavuje.“ Kosti pod Curranovou kůží se začaly přeskupovat. Nos se rozšířil stejně jako čelisti. Horní ret se rozštěpil na dvě půlky, aby pod ním vynikly obrovské zuby. Hleděla jsem do tváře noční můry, příšerného křížence mezi člověkem a lvem. Oči se mu neměnily nikdy. Zbytek… tělo, paže, nohy… dokonce i vlasy a kůže zůstaly lidské. Kožoměnci měli tři formy. Zvířecí, lidskou a jednu mezi tím. Mohli se proměnit do kterékoliv z nich, ale vždy podobu měnili kompletně. Mnoho z nich muselo vynakládat velké úsilí, aby si meziformu udrželi, a mluvit v ní znamenalo velký úspěch. Tohle dokázal jen Curran. Přeměnit část těla do jedné formy, zatímco zbytek zůstával v jiné.
Normálně bych s Curranovou tváří v meziformě neměla problémy. Byla souměrná, dokonce se u něj neobjevoval ani obvyklý syndrom kožoměnců „mám moc velké čelisti a nesedí mi dohromady“, ale byla jsem zvyklá, že je tvář pokrytá šedou srstí. Vidět ji potaženou lidskou kůží mi nedělalo dobře na žaludek.
Všiml si mé hrdinské snahy nezvracet. „Co zas?“
Rukou jsem udělala kolečko kolem svého obličeje. „Srst.“
„Co tím myslíš?“
„Na tváři nemáš ani kousek srsti.“
Curran se dotkl vlastní tváře. A v tom okamžiku nebylo po zvířeti ani stopy. Seděl přede mnou opět v lidské formě.
Promnul si bradu.
Během magické erupce vnitřní zvířata sílila. Curranovo podráždění způsobilo, že jeho ovládání o vlásek povolilo.
„Technické potíže?“ okomentovala jsem to a okamžitě toho zalitovala. Upozorňovat někoho tak posedlého kontrolou, že se mu právě mírně vymkla z rukou, nebyl zrovna nejchytřejší nápad.
„Neměla bys mě provokovat.“ Hlas mu zhrubl. Najednou vypadal poněkud hladově. „Nikdy nevíš, co můžu udělat, pokud se přestanu plně ovládat.“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).