Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, 28.4. trvale zavírá pražské knihkupectví Fantasya. Osobní odběry na prodejně už nebude možné vyřídit. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Američtí bohové, Neil Gaiman

Gaimen Neil: Američtí bohové

Každý člověk si své bohy, ve které bezmezně věří, nese s sebou, kamkoli jde. Amerika je země přistěhovalců z různých končin světa. Proto je také plná polozapomenutých a zapomenutých bohů, kteří dnes už jen živoří a protloukají se, jak se jenom dá. A Amerika zároveň začíná vzývat bohy nové. Bohy televize, moderních technologií a dalších výdobytků současnosti. Okamžik rozhodující bitvy, která má všechno staré definitivně smést, se blíží a staří bohové, aby přežili, musejí vrátit úder…

Neil Gaiman je bezpochyby jednou z nejzářivějších hvězd současné fantastiky. Komiksový Sandman nebo romány Nikdykde, Američtí bohové a nejnověji pak Anansiho chlapci jsou toho jasným důkazem. Sami Američtí bohové posbírali většinu ocenění, která se v tomto žánru dají získat, kromě Huga ještě Nebulu a cenu časopisu Locus. A zcela právem. (Stín byl na okamžik opět dítětem a ke štěstí mu stačilo vozit se na kolotoči. On tu seděl dokonale nehybný, jel na orlotygrovi v centru všeho a svět obíhal kolem něj. Nad zvukem hudby slyšel, jak se směje. Byl šťastný… Pak zhasla světla a uviděl bohy.)

Těžký život propuštěného vězně
Stín má být po třech letech propuštěn z vězení. Čeká ho milující manželka Laura a práce u kamaráda Robbieho v autoopravně. Ti se ale několik dní před jeho návratem zabijí v autě. Stín přijíždí domů na pohřeb a zjišťuje, že myšlenky na idylický život, které mu pomáhaly celou tu dobu ve vězení přežít, jsou jenom plané iluze.
Přijme zaměstnání u podivného jednookého chlápka, který si říká Středa, a nastartuje tím kolotoč bizarních událostí, jež jsou jasným důkazem toho, že realita není ani zdaleka taková, jaká se zdála být.
A to ještě netuší, že ho čeká setkání s mrtvou manželkou, ztroskotanci, kteří o sobě tvrdí, že jsou bohové, s mluvící televizí nebo s podivnými majiteli pohřebního ústavu, z nichž jeden připomíná ptáka ibise a druhý šakala. (Jacquel dál promlouval do mikrofonu, popisoval, co dělá, co vidí, a vyndával přitom dívčina játra, žaludek, slezinu, slinivku, obě ledviny a vaječníky. Každý orgán zvážil, zařadil je jako normální a nepoškozené. Z každého odřízl malý plátek a vložil jej do nádobky s formaldehydem. Ze srdce, jater a z jedné z ledvin odřízl ještě další plátek. Ty při práci pomalu žvýkal. Stínovi se to zdálo nějak správné a uctivé, nepřišlo mu to ani trochu odporné…)
Navíc Stín netuší ani to, že se ho pořád někdo bude pokoušet zmlátit nebo zabít, aniž pochopí proč, a bude muset zjistit, kam se už léta v jinak poklidném městečku Lakeside ztrácejí děti. Každý rok jedno. A nakonec i to, že malé švindly se dají provádět ve značně rozsáhlejším měřítku a komukoli věřit se rozhodně nevyplácí. Přichází totiž bouře, chvíle rozhodujícího střetu, která změní celý svět, a bohové jsou značně neklidní…

Báječná jízda na kolotoči, z níž občas zamrazí
(Ježíš je tady hodně populární. Ale potkal jsem chlápka, který říkal, že ho viděl stopovat u silnice v Afghánistánu a nikdo mu nezastavil. Chápete? Všechno závisí na tom, kde jste.)
Neil Gaiman se psaním skvěle baví. A protože to umí, baví tím i čtenáře. Jeho knihy jsou mnohovrstevnaté, plné fantazie, a přitom zcela uvěřitelné, protože hrdinové jsou živí lidé, ne papírem šustící figury, nasměrované autorem do nevěrohodných situací. A reálný svět, v němž se vše odehrává, je optikou žánru posunut z normálního běhu tak neznatelně, že to ani nepoznáte. Pohybujete se ve známém prostředí, projíždíte existujícími městy, ulicemi a potkáváte obyčejné lidi. Jenže – jsou ti lidé opravdu tak bezvýznamní a obyčejní, jak se zdá? Po přečtení Nikdykde uvěříte, že pod Londýnem existuje ještě jedno skryté město. Po přečtení tohoto románu zase, že všude kolem vás je plno bohů. Stačí se jen pozorně zadívat a v žebrácích, bezdomovcích, taxikářích, opilcích nebo prostitutkách je objevíte.
Samotný děj je vyprávěn ve více rovinách. Kromě základní linie, která sleduje Stínova dobrodružství, je román protkán spoustou působivých historických reminiscencí, samostatných příběhů sepisovaných panem Ibisem z už zmiňovaného pohřebního ústavu, v nichž se objasňuje, jak se který bůh do Ameriky vlastně dostal. Gaiman se nebojí pracovat s celou škálou emocí. Soucit, strach, znechucení, smích i mnohé další se střídají a slévají v jedno jako na rychle se točícím kolotoči. Všechno je úhledně poskládáno a přesně nadávkováno jako přísady do koktejlu, sladkého a kořeněného zároveň. Odvěký boj nového a starého přitom není zjednodušen na obvyklý konflikt dobra se zlem, tak typický pro běžnou fantasy produkci, ale vše je relativizováno. Přes veškeré po hrstech rozházené indicie je závěrečná pointa překvapivá, a nijak násilná. Gaiman na ni čtenáře připravuje od začátku a pak ji předestře jako na podnosu dávno před koncem. Jenomže ji skryje tak zručně, že je téměř neodhalitelná. Gaiman by psal i dobré detektivky.
Američtí bohové jsou tak složitou, pestrou, ale přitom čtivou knihou, že je ani náhodou nelze postihnout v celé šíři. Lze je přečíst několikrát, a přitom mít pořád pocit, že samotné dno hlubiny toho, co chtějí sdělit, je – stejně jako Stínova cesta za pochopením sebe samého a toho, jaký život chce vést – pořád ještě daleko.
Právě tudy se ubírá současná moderní fantastika. A je víc než jisté, že takto skvělých knih bylo v posledních letech napsáno jen málo.

  • Neil Gaiman: Američtí bohové
  • vydal: Polaris, Frenštát p. R. 2001
  • přeložila: Ladislava Vojtková
  • přebal: 2D Studio
  • 440 stran, 239 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 9/2006.

9. listopadu 2010, Jiří Popiolek

Diskuze k článku

Ad Američtí bohové
Elinor - 09. 11. 2010 12:10

Američtí bohové jsou v dnešní době tak nějak klasickým dílem fantasy literatury. Zároveň patří mezi tu menšinu knih, které se dají předhodit snobovi zmlsaném na Eccovi a Coelhovi, a snob bude žasnout - a upírat Gaimanovi, že je autorem fantastiky. Geniální čtení se spoustou přesahů, které neotravují a jimiž si autor nedokazuje, jak je chytrý a jak má čtenář žasnout nad jeho genialitou. A zároveň čtivý, napínavý příběh... o kterém si člověk může myslet v průběhu knihy leccos, ale finále prostě přimrazí k židli. Americké bohy jsem četla po Nikdykde, které jsem vnímala vcelku rozporuplně, Koralině, která mi nesedla, Dobrých znameních, na které jsem tehdy nebyla dost vyzrálá :D, a především Hvězdném prachu, který mi přišel otřesný. Nečekala jsem tedy prakticky nic - a našla knihu, díky níž nemohu Gaimana nepovažovat za svého oblíbeného autora. :)
RE: Ad Američtí bohové
Norek - 10. 11. 2010 11:40

Nečetl jsem sice Americké bohy, ale ten zbytek Gainmana jsi teda odsoudila až příliš šmahem. Mrazivé Nikdykde z Londýna, skvělý dětský horor Koralina a magicky poetický Hvězdný prach jsou všechno opravdu velmi povedené knihy, které si přečtení rozhodně zaslouží;)
RE: RE: Ad Američtí bohové
Elinor - 10. 11. 2010 21:54

Nepsala jsem, že je to špatný autor či že neumí psát. :) Co vím, napsala jsem "...po Nikdykde, které jsem vnímala vcelku rozporuplně, Koralině, která mi nesedla, Dobrých znameních, na které jsem tehdy nebyla dost vyzrálá :D, a především Hvězdném prachu, který mi přišel otřesný." Fakt je, že z jeho tvorby si vysoce považuji Amerických bohů a Anansiho chlapců. Jo, a Sandman je super. :) Nikdykde mi mrazivé nepřišlo. Obsahovalo pasáže, které byly skvělé (cesta přes Knights Bridge, markýz, dva jistí pánové, víno z Atlantidy), pasáže, které byly fajn a dobře se četly, a místa, která mě prostě praštila přes oči. A rozdíl mezi skvělými a fajn částmi a těmi dalšími místy mi přišel až moc velký. Moje dojmy: něco se mi líbilo a hodně, něco se mi nelíbilo a taky hodně. Plus jsem měla pocit, jako by se autor teprve hledal. Hvězdný prach - co jsem si všimla, ta má buď nadšené fanoušky, nebo lidi, kterým se nelíbí, nechápou ji, mají s ní problém. Patřím k tomu druhému táboru. Přišlo mi to jako pohádka vyprávěná trochu jinak, poetika a dost specifická atmosféra mi přišly samoúčelné a něco mi při čtení strašně haprovalo, aniž bych to dokázala pojmenovat. Když nad tím přemýšlím, asi bych příčinu všech potíží nazvala "uvěřitelnost". Gaiman mne prostě nedokázal zaujmout v Hvězdném prachu způsobem, aby se mi stal jím popsaný svět uvěřitelným a reálným. Přitom právě "uvěřitelnost" je pro jeho práci s atmosférou a výstavbu děje zatraceně důležitá, resp. bez ní to nejde. Koralina - tady jsem se vyloženě minula s cílovou skupinou knihy, což si uvědomuji a píšu, že mi nesedla. :) "Uvěřitelnost" v ní každopádně fungovala, spíš jsem jako čtenář měla problém se samotným námětem a částmi jeho vývoje a motivů - a když čtu "sama za sebe", jsem málo trpělivá a dosti vybíravá.
RE: RE: RE: Ad Američtí bohové
Norek - 11. 11. 2010 11:14

No u Gainmana rozhodně hodně záleží jak komu co sedne, protože jeho knih jsou dost zvláštní, ale mně se líbily všechny. Ale na jednom se shodnem - Sandman je opravdu super;)
RE: Ad Američtí bohové
Sartori - 12. 11. 2010 21:17

Moc nerozumím tomu, proč dáváš do jedné věty Eca a Coelha. Eco je prominentní intelektuál a pan spisovatel, kdežto Coelho, aniž mu chci upírat kvality, produkuje to, čemu se říká "duchovní konzum".
RE: RE: Ad Američtí bohové
Elinor - 13. 11. 2010 11:37

Do jedné věty jsem je dala proto, že na mě jejich díla působí jako dvě strany jedné mince - a dvě tváře (")vyšší(") literatury. Jasně, jsou tu rozdíly a každý z pánů by mohl být zařazen do vhodnější společnosti. Ale jedno mají společné - Ecco je prominentní "Pan Intelektuál" a Coelho prominentní "Pan Mystik". Oba jsou obdařeni určitou značkou, která je činí v očí mnohých (často těch, kteří opovrhují fantastikou jako únikovou literaturou) uznávanými. Zažila jsem x situací, kdy ten či onen byl dáván pro protikladu s fantastikou jako povrchním žánrem. Také, co si vybavuji, jsou obdařeni určitou hravostí při práci s náměty, jejich rozvíjením a parafrázemi klasických příběhů. Každý z nich na to jde odlišným způsobem a každý z nich to dovádí k jinému výsledku, ale dělají to oba. :)
Mohlo by vás zajímat
Jan Vaněk jr. - 20. 11. 2010 01:47

Když nebudete Umbertu Ecovi komolit jméno, budete při operování s ním působit méně komicky.
RE: Mohlo by vás zajímat
Sliz - lord Grím - 20. 11. 2010 14:09

Juniore, běž utřít prach místo toho remcání ;)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).