Lži Lockeho Lamory, Scott Lynch
 |
Spousta debutů je příliš slabých na to, aby vyvolaly větší rozruch. Leč jednou za čas se mezi tou nevysychající řekou prvotin chrlenou novými talenty, kteří by se rádi zapsali do hlubšího povědomí čtenářské obce, objeví světlá výjimka. Stejně jako v devadesátém čtvrtém, když Goodkind vydal První čarodějovo pravidlo, o dvanáct let později i Scott Lynch rozbouřil stojaté vody – neotřelým námětem a propracovaností své juvenilie a snahou vymanit se ze stínu nekonečných fantasy ság.
Novodobá fantasy dospěla. Je sofistikovaná, nebojí se pouštět do náročnějších témat, přesto si uchovala čtivost a také atraktivitu, aby přitáhla nové tváře i staré harcovníky z jiných žánrů. Trpí ovšem jedním neduhem, jenž se zvrtává v nelichotivý trend: dnes každá velká fantasy je sérií a je skutečně velká nejen po stránce kvalitativní; aby snad zdůraznila, že jde o nepřehlédnutelné dílo, pro jistotu zabere celou poličku, kdysi vymezenou pro desítku samostatných románů, byť pěkně vykrmených. Když tehdy mladičký Scott Lynch vzal poprvé pero do ruky, rozhodl se, že napíše cyklus knih sdílejících jeden svět, jeho reálie a hlavní postavy, ale jinak bude každý díl samostatným, uzavřeným příběhem, bez zbytečných vycpávek, čímž se vyhne nepříjemnému natahování v podobě rozvětvování děje a geometrickému nárůstu postav, které s sebou nesou kolísající tempo – a konec v nedohlednu.
Je sympatické, že Lynch unikl taktéž vábničce jediného, vyvoleného hrdiny, který je ten pravý, jenž může spasit svět. Nezbeda Locke Lamora a jeho banda rošťáků jsou na hony vzdáleni představě upřímných reků jednajících bez postranních úmyslů. Čtverácký otec Okov, navenek farník, uvnitř poberta, je vychoval v protřelé mistry klamu – Pány parchanty. Ačkoliv mají hbité prsty, je to bystrý rozum, důvtip a přetvářka, jež je odlišují od obyčejných pouličních zlodějíčků či neohrabaných hrdlořezů a nenechavců. Běda tomu, kdo padne do jejich pomíjivé přízně… bude o pár tisíc korun lehčí. Bystrému oku jistě neuniklo, že hlavními aktéry jsou lidé z nejsprostších poměrů bez nadpřirozených schopností. Zapomeňte na pravé zlo a dobro, stejně tak na kouzelné meče a podobné berličky. Tady se jich nedočkáte, přestože tu i magie má své místo, není snadno k mání…
„Lupičství je poctivé řemeslo… Občas se kvůli němu dost nadřeme.“
Je to právě určitá bezstarostnost a bezohlednost protagonistů vůkol vnějšímu světu, co se morálněji založeným čtenářům nemusí líbit. Žít z neštěstí druhých není nic obdivuhodného, ba dokonce naopak je to hodno opovržení, ale v Lynchově světě plném potměšilých pokoutních i moderních zlodějů (lichvářů, šlechticů) a chudých a živořících obyvatel… kromobyčejně zábavné. Epizody, kterak Locke s druhy sehnal čerstvou mrtvolu nebo kdy si Locke obstarává svrchník od zámožného podnikatele, jsou báječnými ukázkami nejen vychytralosti a důvtipu, ale i bravurní dovednosti vykouzlit na obličeji čitatele úsměv a minimálně lehké pochechtávání. Komická složka se drží v rozumných mezích, a tak mi žádné scény nepřišly trapné. Lamora je zkrátka antihrdina, kterého si nelze neoblíbit (totéž platí o jeho družině). Zásluhu na tom má dílo Raymonda E. Feista v čele s Jimmym Ručkou, jenž se Lynchovi stal inspirací, jak sám otevřeně a rád přiznává.
Na druhou stranu ani nelze protagonisty obzvlášť vinit z nekalých úmyslů, neboť samotný Camorr vypadá, jako kdyby zde panovala jiná pravidla: „Občas mám dojem, že celé tohle město je tu prostě proto, že bohové snad uctívají zločin. Kapsáři okrádají prostý lid, kupci okrádají všechny, které se jim podaří napálit, Capa Barsavi okrádá zloděje…, nižší šlechta okrádá bezmála všechny a vévoda Nicovante občas vyrazí se svým vojskem a vyplení Tal Verrar nebo Jerem, nemluvě o tom, co provádí vlastní šlechtě a prostému lidu.“ Ostatně i sami hrdinové z toho vyvozují, že jsou jen: …zloději, kteří oloupí zloděje, kteří předstírají, že jsou zloději pracující pro zloděje, kteří okrádají další zloděje.“, a tudíž je jejich počínání víceméně správné, když následují mnohých Okovových i vlastních svérázných zásad.
„Při hrách není žádná legrace, pokud se nepodvádí.“
Lži Lockeho Lamory jsou napsané svěžím stylem. Takřka nepoznáte, že by je měl na triku začínající autor. Příběh si udržuje vysoké tempo od první do poslední stránky, děj je do dvou třetin nepředvídatelný, neustále se něco děje a je čemu se smát. Nezanedbatelný podíl na tom má výstavba románu a pohled vypravěče. Hlavní dějovou linii, jež je, až na jeden případ, kdy několikrát odbočí, aby nejen pro efekt sledovala jednání vedlejších postav, přímočará, oživují ji mezihry, vsuvky, které nás seznamují s minulostí významných postav a také s pozadím dřívějších událostí, jež tvoří i vynalézavý nástin dění nadcházející kapitoly. Je možné, že závěr by autor mohl vést jiným, drsnějším směrem, ale potom bych nenapsal, že se mi líbí motiv i jeho zpracování, které se nakonec dá shrnout moudrým rčením, jež tu pochopitelně neprozradím. Nakonec pro všechny odpůrce nemorálních živlů naznačím, že nic není jen černé…
Stejnou vynalézavost, s jakou Lynch vybudoval a promyslel zápletku, demonstroval při výstavbě samotného světa. Dějištěm prvního dílu série je Benátkám podobný městský stát Camorr, jehož čtvrtě odděluje voda. Takto atraktivní prostředí tu už dlouho nebylo. Je příjemné, že si spisovatel nelibuje v neustálých zdlouhavých popisech okolního prostředí, ale skutečně se zaměřuje na historii, architekturu a ráz daného kantonu tehdy, když jím vine dějovou linku, případně je nutné objasnit nejasné souvislosti. Podíváme-li se na Camorr z ptačí perspektivy, spatříme neokoukaný, dýchající světakraj, pod jehož vábivou slupkou dřímá netušená hrozba prázdných kapes – naštěstí ne pro čtenáře.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10: Mám rád fantasy, která šetří magií. Je-li navíc opravdu vtipná, inteligentní a návykově čtivá, vůbec mi nevadí, že postrádá hlubší myšlenkové pochody či rozpitvanou psychiku postav. A jsem velmi rád, že jejím cílem není obvyklá záchrana světa před tajemným zlem, ale spíš snaha, jak si co nejrafinovaněji naplnit kapsy zlaťáky z cizích zdrojů. Lži Lockeho Lamory takové jsou. A věřím, že až se seznámíte s povedenými antihrdiny, jejich říznou mluvou a získáte představu o životě na ulici, nakonec nezajásáte, že Páni parchanti nejsou další z mnoha xlogií, ale samostatnými, uzavřenými romány jedné série, protože druhý díl budete i tak netrpělivě očekávat. Ovšem s vědomím, že už víte, jak to skončilo. O důvod víc, proč si je zamilovat.
- Scott Lynch: Lži Lockeho Lamory
- vydal: Laser-books, Plzeň 2009
- přeložil: Roman Tilcer
- obálka: Benjamin Carré
- 488 stran / 329 Kč
