Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Vojáci ve válce nebojují za vlajku či proti tyranům, ale za sebe navzájem, rozhovor s Robertem Buettnerem

Robert Buettner

„Vojáci ve válce nebojují za vlajku či proti tyranům, ale za sebe navzájem,“ říká spisovatel Robert Buettner.

Možná že vám toto tvrzení bude připadat trochu zvláštní, ale stačí si přečíst román Sirotčinec, abyste pochopili, co tím měl Buettner na mysli. Dobře si totiž uvědomuje, že ve válkách příliš často umírají lidé, kteří si to vůbec nezaslouží. Přesto chápe, že existují věci, za které stojí bojovat, prolévat krev a dokonce i umírat.

Četl jste rád jako dítě?
Jistě. Nebyl jsem žádný matematik či atlet. Četl jsem všechno, od časopisů a komiksů přes romány až po štítky na plechovkách.

A jak jste si vybíral knihy?
Podobně jako to dělají mnozí dospělí. Jestliže mě obálka či pár prvních odstavců textu zaujaly, knihu jsem si půjčil. Když mě později zklamala, zase jsem ji odložil. Heinlein mě nezklamal nikdy.

Když už jsme u Heinleina, jeho Hvězdná pěchota je jedna z vašich nejoblíbenějších. Čím vás tak nadchla?
Bylo mi třináct, když jsem ji poprvé četl. Abych vám trochu přiblížil tu dobu: bylo to někdy uprostřed mezi potlačením povstání v Maďarsku Sovětským svazem a Pražským jarem. V té době většina Američanů věřila, že Amerika bude muset dříve či později bojovat se sovětskou expanzí. Ve dnech studené války musel každý americký muž, dokonce i Elvis Presley, sloužit v armádě. Pro třináctiletého kluka tak byla Hvězdná pěchota pohledem do budoucnosti mladých Američanů.
Navíc třináctiletý mladík je už dostatečně vyspělý, aby pochopil vznešené pohnutky. Heinlein ve svých knihách ukazuje ušlechtilost boje za lidská práva, stejně jako to ve skutečnosti dělali Maďaři a Češi v ulicích Budapešti a Prahy.
Dalším důvodem, proč pro mě byla Hvězdná pěchota tak přitažlivá, byl způsob, jak Heinlein popisoval obrněné vojáky skákající nad budovami a trhající zlé brouky na kusy plamenomety a řízenými střelami. Byl to v té době asi nejbližší ekvivalent videoher, jaký jsme měli k dispozici.

Buettner Robert: Sirotčinec

Co vás přivedlo ke psaní a v čem vidíte smysl této činnosti?
Jako právník jsem často cestoval. Nikdy jsem nenašel dostatek dobře napsané beletrie, která by vyplnila hodiny, jež jsem musel strávit na letištích a v hotelích. Tak jsem zkusil napsat nějakou vlastní.
Pro mě se smysl psaní projevuje dvěma hlavními způsoby. To když mi říkají vojáci, že je můj příběh oslovil, a pak když mi to samé řeknou i civilisté.

Můžete prozradit, jak vznikl Sirotčinec?
Začal jsem Sirotčinec psát nedlouho poté, co byla Amerika napadena teroristy 11. září 2001. Američané většinou bývali šťastnější než Evropané, co se týče útoků na jejich domov. Takže nás události z jedenáctého září šokovaly jako nějaká invaze z vesmíru. V posledních letech mělo jen málo Američanů nějaké zkušenosti s armádou. Ale věděl jsem, že po tomto ataku budou chtít a potřebovat vědět víc o tom, co znamená být vojákem, a obzvláště pěšákem.

V Sirotčinci je patrný vliv Hvězdné pěchoty. Byl to váš záměr už od počátku?
Každý sci-fi příběh neprozradí tolik o budoucnosti jako o době, kdy byl napsán. Pamatoval jsem si Hvězdnou pěchotu jako knihu, která velmi dobře vyprávěla osudy pěšáků z budoucnosti. Ale Heinlein byl zastáncem studené války, během níž svůj román psal. Jeho brilantní soustředění myšlenek na tento střet je dodnes fascinující. Ony ale zamlžují prosté pravdy o tom, jak se z mladých lidí stávají vojáci. Zamýšlel jsem znovu vyprávět Heinleinův příběh jako hold jeho práci, ne ho však kopírovat.

PĚŠÁCI SE DÍVAJÍ NA SVĚT SKRZ MALÉ, ZABLÁCENÉ OKNO POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ

Proč jste si vybral právě Jasona jako hlavní postavu knihy i cyklu?
Chtěl jsem vylíčit, jaké to je, když jsem příliš mladý, a navíc ještě voják. Pěšáci se dívají na svět skrz malé, zablácené okno potřísněné krví. Takže bylo výzvou ukázat dostatečně velký kus světa, když je výhled postavy tak omezený.

Buettner Robert: Sirotčinec 2 - Sirotkův osud

Můžete prozradit více o tom, jak vznikaly důležité postavy příběhu – Jason, Metzger, Pú Hartová či Sharia Munshara (Minimyš)? Proč museli Metzger a Pú zemřít?
Metzger, privilegovaný pilot kosmické lodi vznášející se vysoko nad bitvou, se zrodil jako kontrast k postavě Jasona, jež doslova ryje nosem v blátě. Většina z nás vyrůstala s někým takovým, jako je Metzger. Někým, kdo vždy získá všechno zdánlivě bez námahy, zatímco my o to musíme tvrdě bojovat.
Metzger a Pú museli zemřít ne proto, že bychom je snad neměli rádi, či proto, že by si to zasloužili. Sirotčinec odkrývá pravdu o válce. A tou pravdou je, že příliš často umírají lidé, kteří si zemřít nezaslouží. Americký generál Robert E. Lee kdysi řekl: „Je dobře, že válka je strašlivá natolik, abychom si ji nezamilovali.“ Ani já jsem nechtěl, aby si čtenáři válku zamilovali.
Zaujalo mě, že přezdívku malé Jasonovy spolubojovnice Sharii přeložili u vás jako „Minimyš“. Skvěle se to k ní hodí. Nicméně přezdívka, kterou ji Jason počastoval, je anglické slovo „Munchkin“. Američané si toto slovo vypůjčili z pojmenování malých lidí, s nimiž se setkává Dorotka v Čaroději ze země Oz.

Vaše představy ohledně válek s mimozemšťany v budoucnosti jsou – na rozdíl od vizí většiny vašich kolegů – velmi realistické. Proč jste šel touto cestou?
Z několika důvodů. Chtěl jsem, aby se příběh soustředil na zážitky pěšáků, které měly zůstat podobné, dokonce i když se změnila válečná technika. Válečnictví prostřednictvím tlačítek idealizuje válku, která pak vypadá jako nějaká videohra. Zamlžuje se tím cena, kterou člověk za ni musí zaplatit, a to jsem nechtěl. Návrat ke staré technologii jsem probíral se spoustou veteránů. Někteří z nich mi poslali fotografie svých poddůstojníků, kteří jim připomínali seržanta Orda z mého románu.
Myslím si, když jsou ti dobří nejprve poráženi, a až potom vítězí, má toto vítězství pro ně mnohem větší význam. Mimo samotný Sovětský svaz také nikdo nebyl nadšený, když sovětský hokejový tým neustále vítězil. Všichni ale nadšeně povzbuzovali, když jim Češi dávali na frak.

Co vás vedlo k tomu, že jste román pojmenoval Sirotčinec?
Ten název říká, že vojáci se v boji stávají jakousi rodinou. Bojují ne za vlajku či proti tyranům, ale za sebe navzájem. V tomto bodu se s Heinleinem rozcházím. Hvězdná pěchota věnuje spoustu stran argumentaci, že vojáci jdou do války proto, aby chránili politické systémy. Možná že to dělají generálové. Ale generálové ve válkách nebojují tak jako mladí vojáci. Mladí lidé jdou do války, protože jsou tak zformováni nebo protože nechápou, do čeho se vlastně pouštějí. To ovšem nijak nesnižuje jejich hrdinství.

Buettner Robert: Sirotčinec 3 - Sirotkova cesta

JAKO ŠPION JSEM NEMĚL ŽÁDNÝ MINIATURNÍ FOTOAPARÁT ANI SMOKING“

Byl jste důstojníkem, pracoval jste ve zpravodajské službě, živil jste se i jako prospektor a geolog. Jak se vaše zkušenosti odrazily v příběhu Sirotčince?
Prodělal jsem výcvik v armádě po konci vietnamské války. V té době byli důstojníci zpravodajské služby cvičeni jako obyčejní pěchotní velitelé, ne jako špioni. Je to smutné, ale neměl jsem žádný miniaturní fotoaparát ani smoking, nepil jsem ani suché Martini. Ale dozvěděl jsem se, i když jen částečně, jaké je to být pěšákem. Jako vědec jsem na tom nebyl lépe než jako špion. Ale moje zkušenosti z té doby mi pomáhají lépe zpracovat technické detaily mých příběhů.

Ve vašich knihách se prolíná hrdinství se zoufalstvím. Vidíte takto válku? Co si představujete pod slovem hrdinství?
Churchill říkal, že válka je většinou seznamem hrubých chyb. A opravdu, válka je chaos. Ale když se jeden lidský tvor obětuje pro druhého, a je jedno, jestli to udělá voják na bojišti, nebo matka, která těžce pracuje, aby mohla dítěti koupit boty, je to hrdinství.

Co vám dává kontakt s čtenáři?
Všechno. Kdybyste viděli, jaké jsou mé autorské honoráře, pochopili byste, že to nedělám pro peníze. Když mi voják napíše z ciziny, že jsem ve svém příběhu vyprávěl ten jeho lépe, než by to svedl on sám, nebo když mi matka píše, že její dítě nechtělo číst knihy, dokud ho nezaujala ta moje, to je ten pravý důvod, proč píšu.

Rozhovor je převzat z magazínu Pevnost 1/2010.

12. dubna 2010, Martin Fajkus

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).