Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Psaní je sen, kterému věnuju maximum energie a většinu volného času, rozhovor s Pavlem Renčínem

Pavel Renčín

Psaní je sen, kterému věnuju maximum energie a většinu volného času…

říká Pavel Renčín, jeden z nejnadanějších spisovatelů české fantastiky, který našel jako autor sám sebe v městské fantasy. Pavel se ale nevěnuje pouze tomuto v současnosti tak módnímu subžánru, jeho záběr je mnohem širší a rozmanitější. A důkazem toho je i povídková sbírka Beton, kosti a sny, která před pár týdny vyšla v nakladatelství Argo. Je to výběr těch nejlepších kratších textů, které vydal v minulých deseti letech. Ano, uběhlo totiž přesně deset let, co Renčín vstoupil do české fantastiky jako autor. A to je víc než dobrá záminka ho pořádně vyzpovídat.

Už deset let mohou čtenáři číst tvé práce. S jakými představami jsi začal psát a publikovat?
Asi jako většina ostatních, kteří pošlou svůj první text do literární soutěže, jsem žádné představy ani plány neměl. Bavilo mě vymýšlet příběhy, a tak jsem to zkusil. Štěstí mi přálo prakticky od počátku, a tak jsem pokračoval. Až do vydání Jména korábu jsem se psaní nevěnoval pravidelně, a každý rok napsal jen několik povídek do soutěží a pro různé antologie.

Čím tě oslovila právě fantastika?
Člověk většinou začne psát to, co rád čte. Zpočátku jsem četl prakticky jenom fantastiku. Časem jsem ale zjistil, že potřebuju větší pestrost. Dnes tvoří fantasy a sci-fi tak třetinu toho, co přečtu.

V NÁCTILETÉM OBDOBÍ JSEM SPISOVATELE, REDAKTORY A NAKLADATELE VNÍMAL JAKO „NADLIDI“.

O které iluze jsi jako autor za těch deset let přišel, a co tě naopak příjemně překvapilo?
V -náctiletém období jsem spisovatele, redaktory a nakladatele vnímal jako „nadlidi“. Byla v tom dávka naivity a nekritického obdivu. Když se ale člověk sám stane součástí toho soukolí, o některé iluze přijde. Naopak příjemně mě překvapilo, jak v posledních letech přibývá čtenářů, kteří mají rádi české autory. A taky to, že většina českých spisovatelů je k sobě velmi kolegiální a přátelská. Nehrajeme si na konkurenční boje.

Každý spisovatel je nejprve čtenář, nikdo samozřejmě nežije ve vzduchoprázdnu. Kteří autoři a knihy tě formovali a ovlivňovali na cestě k vlastní tvorbě?
Byla jich celá řada, kdybych ale měl vybrat jen několik, musel bych zmínit Franka Herberta a jeho Dunu, O. S. Carda a Enderovu hru, A. S. Exupéryho a Malého prince a určitě i zaklínačskou ságu A. Sapkowského nebo Simmonsův Hyperion. První městskou fantasy jsem si přečetl až léta po tom, co jsem ji začal psát.

Renčín Pavel: Beton, kosti a sny

Čím pro tebe psaní bylo na počátku, a čím je nyní? Co ti tato činnost dává, a co zase bere?
Na počátku pro mě bylo psaní občasný koníček. Teď je to náplň většiny volného času. Je to sen, kterému věnuji maximum energie. Zatím mi to víc dává, než bere, tak snad to tak vydrží i dál.

DO MĚSTSKÉ FANTASY SE VEJDE VŠE OD HORORU, PŘES KLASICKÝ HEROICKÝ PŘÍBĚH AŽ PO DETEKTIVKU…

Všechny tvoje příběhy zřetelně ukazují neobyčejně bohatou fantazii a ohromující představivost. Kde bereš nápady a inspiraci? Není všechna ta fantazie a imaginace v reálném, všedním životě tak trochu na obtíž?
Díky, ale mně to ani nepřijde. Pro mě je samotný smysl psaní v „tvoření“. Baví mě vymýšlet nové věci, které tu ještě nebyly. Možná proto jsem se vyprofiloval jako autor městské fantasy (aniž bych předtím věděl, že něco takového existuje). Je to žánr, který mi umožňuje smíchat všechno zajímavé, vybrat si z fantastiky to své, a zároveň pracovat se soudobými reáliemi a popkulturními odkazy. Do městské fantasy se vejde všechno od hororu, přes klasický heroický příběh až po detektivku… Jinak nápady a inspirace přicházejí stále. Nikdy jsem nepřemýšlel, kde se berou.

Každý autor je vlastně tak trochu bůh, který podle své vůle ovlivňuje, vytváří a ničí osudy postav svého příběhu. Jaký je to pocit – být TVŮRCE?
Nevím, když píšu, nepřemýšlím o sobě a svém vztahu k postavám, ale o příběhu, o čtenáři, o interakci postav, apod. Já v tom nehraju žádnou roli, já v té knize nejsem. Ani ve vztahu k románu se tedy za „boha“ nepovažuji. Stačí mi, že se po čtvrté knize už nestydím říct, že jsem spisovatel.

Renčín Pavel: Městské války 1 - Zlatý kříž

Před několika týdny ti vyšla sbírka Beton, kosti a sny, která je jakýmsi průřezem toho nejlepšího, co jsi za uplynulé desetiletí napsal. Když jsem ji tak pročítal, uvědomil jsem si, že naprostá většina tvých textů je laděna hodně temně a děsivě a většina příběhů se happyendům vyhýbá širokým obloukem. Co k tomu můžeš říci?
Něco na tom je. Nejsem na happyendy alergický, ale musí mít opodstatnění. Nemám rád klišé, stejně jako nemám rád jen kladné a jen záporné postavy. Možná že mnoho mých povídek dobře nekončí, na druhou stranu ve většině z nich je naděje a víra v lidi. Něco jako: život není peříčko, ale nějak to zvládnem…

KDYŽ CHCE ČLOVĚK DO PŘÍBĚHU VEPSAT NADĚJI, MUSÍ JI NEJPRVE ČTENÁŘI VZÍT.

Dokonce – pokud by měla být tvorba odrazem duše a vnitřního rozpoložení autora, jak se pokoušejí sugerovat někteří kritici, značilo by to, že tvé nitro neustále bičují vnitřní démoni, máš neustále deprese, stavy rozervanosti a těžké melancholie. Naštěstí tě znám osobně a vždy jsi na mě působil dojmem usměvavého, pohodového člověka, který je spíše optimista než škarohlíd. Čím si ten rozpor vysvětluješ?
Jsem optimista, depresemi netrpím, melancholii propadám nahodile. Jako správný blíženec bývám rozervaný v několik osobností, většinou na přeskáčku. Možná je to ale tím, že když chce člověk do příběhu vepsat naději, tak ji musí nejdříve čtenáři vzít. Třeba je to odpověď na tvou otázku.

Už první povídka z Betonu – Jen tančí, nemluví, nespí je fascinující kombinací temné fantasy a hororu, jejíž atmosféra je děsivá i podmanivá současně. Příběh unesené dívenky vězněné ve tmě mi jistým způsobem připomněl Natashu Kampusch. Můžeš prozradit, jak vznikal?
Chtěl jsem tehdy napsat povídku pro Pevnost a hledal téma. Bylo to akorát v době, kdy vyšel na světlo případ Natashy Kampusch. Během několika týdnů ho média rozemlela v klišé, vysála z něj potenciál a jako obvykle zanechala prázdnou slupku. Ta pravdivost uvnitř mě ale oslovila a inspirovala už v prvních dnech. Napsal jsem povídku o dívce, která se ve sklepním vězení za léta stane geniální spisovatelkou a vetká do svých knih hrůzu.

Renčín Pavel: Jméno korábu

Oproti tomu Stvořitel, jeden z tvých prvních textů, je tak trochu bizarně poetická hříčka. Vzpomeneš si ještě, co tě inspirovalo k jejímu napsání?
Vzpomínám si přesně. Seděl jsem jednoho večera doma a měl velkou chuť napsat něco hodně bizarního. V hlavě jsem měl jen obraz té zahrady z hmyzích křídel a tykadel a chaloupky postavené z tisíců kostí. Střihl jsem si Stvořitele jenom tak pro radost. Kupodivu se po pár stránkách zrodila i pointa. To, jak tahle několikastránková povídka zabodovala v soutěžích, mě překvapilo.

Povídka Na křídlech zlatých draků by zase mohla být jednoduchým příběhem o jedné hře na hrdiny, která má těžce zraněnému mladíkovi dodat síly k dalšímu boji s postižením. Ty jsi z ní udělal mnohem víc – jeden z nejemotivnějších a ve své přirozené jednoduchosti také nejvěrohodnějších příběhů celé knihy. Je tato povídka úplně vymyšlená, nebo má nějaký reálný základ?
Tahle povídka skutečně má reálný základ a jejím vypravěčem jsem já sám. Všechny postavy mají předobrazy v reálných lidech, jména jsem však změnil. Nejsem pověrčivý, ale člověk nikdy neví… Kde přesně končí realita, a kde začíná fikce, nechám na odhadu čtenáře.

Závěrečná povídka Betonu – Balada krve – je skvělou směsí detektivky, akčního příběhu i paranormálních jevů, jaké zatím známe jen ze zahraniční produkce. Určitě by si zasloužila přinejmenším pokračování. Nemáš něco podobného v plánu pro nejbližší dobu?
Sbírka Beton, kosti a sny vyšla teprve přede dvěma týdny a já už tuhle otázku slyším počtvrté. Původně jsem žádné pokračování v plánu neměl, pokud o ně ale budou čtenáři stát, tak nad tím popřemýšlím. Balada krve je v podstatě okultní detektivka od člověka, který přečetl jen několik detektivek. Chtěl jsem si to zkusit.

OBÁVÁM SE, ŽE KLASICKÁ FANTASY BY V MÉM PODÁNÍ NEZŮSTALA KLASICKÁ…

Vždy jsi tíhnul k originálním námětům, které jsi navíc zpracovával nečekaným způsobem. Nelákala tě nikdy klasická fantasy?
Obávám se, že klasická fantasy by v mém podání nezůstala klasická. Souvisí to s tím, co jsem říkal o tvorbě. Nevidím tam dost místa pro to, abych přinesl něco nového. Spousta skvělé fantasy už byla napsána. Nevylučuju, že to někdy zkusím, zatím to ale neplánuju.

Renčín Pavel: Nepohádka

Jsi nejlepším českým autorem tzv. městské fantasy. Jak bys tento subžánr definoval? A co pro tebe jako autora město představuje?
Městskou fantasy jsou pro mě příběhy ze světů podobných naší současnosti, ve kterých město nehraje jen roli prostředí, ale je i dějotvornou složkou. Jako autora mě ale zajímá hlavně současná fantasy jako celek, městská fantasy je jednou z jejích podob. Baví mě prolínat realitu a fikci.

Tvým nejžhavějším projektem jsou nyní Městské války. Jak daleko jsi s druhým dílem?
Docela daleko, děkuji za optání. Tak třicet stránek od konce první verze. Pevně věřím, že v listopadu bude Runový meč připravený k vydání.

Můžeš alespoň lehce naznačit, co hlavního hrdinu Václava, čeká a nemine?
Zatímco první Městské války byly komornější expozicí světa a hrdiny, druhý díl přinese epičtější záběr a rozvine příběhy známých postav. Čtenář si také mnohem víc užije živých měst a v příběhu přijdou důležité zvraty. Pro Vaška bude druhý díl bolestivý, dalo by se říct, že z něj sedře zbytky předsudků i s kůží. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že nakonec vypuknou války mezi městy.

A kdy můžeme očekávat třetí díl? Mimochodem, máš už pro něj název?
Třetí díl je plánovaný na Vánoce 2010. Pracovní název zatím nemám.

ed. Ondřej Jireš: Memento mori - ant.

Kromě Městských válek se připravuje i vydání tvého původně on-line projektu Labyrint? Splnil očekávání, které jsi do něj vkládal?
Labyrint překročil má očekávání ve všem. Byl to nejnáročnější a nejzábavnější projekt, kterému jsem se v životě věnoval. Jeho knižní verze možná plně nezachytí atmosféru té internetové, přesto tam zkusím dostat maximum z interaktivity, s níž Labyrint vznikal. S nápady čtenářů chci pracovat i v Městských válkách, a to prostřednictvím projektu Rada měst, který běží na mých webových stránkách.

JE FAJN UDĚLAT SI OBČAS VÝLET I DO JINÉHO ŽÁNRU

Kromě povídkové sbírky Beton, kosti a sny jsi přednedávnem zaujal i povídkou v antologii Ondry Jireše Memento mori. A tvůj text se docela dost liší od toho, co jsi prezentoval dosud. Jaký z něj máš pocit?
Memento mori se liší hlavně kulisami, ve kterých se odehrává. Je to má první historická fantasy. Ty ale možná narážíš na lehčí až veselou nótu, kterou je příběh vyprávěný. Memento je v podstatě anekdotická povídka, přesto i ona obsahuje víru v lidi, jak jsi sám řekl v recenzi. Bavilo mě Memento psát. Je fajn udělat si občas výlet i do jiného žánru.

A nakonec obligátní, co nového chystáš po Městských válkách?
To zatím fakt netuším. Nejdřív musím dokončit druhý díl, napsat třetí a dopracovat k vydání Labyrint. Co bude v roce 2011, nevím, možná si dám roční dovolenou před koncem světa v roce 2012. :)

10. července 2009, Martin Fajkus

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).