Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Mistr písní, Orson Scott Card

Card Orson Scott: Mistr písní

Psát recenzi na nejnovější (u nás) román Orsona Scotta Carda je radost. Autor totiž dokáže každé své dílo prodchnout několika vrstvami uvažování a literární kritik podoben chirurgovi se může chopit pomyslného skalpelu a dílo pitvat a pitvat a pitvat. Není tomu jinak ani u románu Mistr písní, který před nedávnem vydalo nakladatelství La­ser.

Orson S. Card je autor poměrně známý a vyhledávaný zejména u přemýšlivějších čtenářů, kterým nevadí občas pomalejší tempo příběhu výměnou za hlubokou psychologii postav. Jeho série knih o Mluvčím za mrtvé Enderovi je obecně považována za to nejlepší, co v žánru science fiction můžete nalézt. Také knihy Alvina Tvůrce se setkaly s vysokým hodnocením – i když, pravda, zejména u odborné kritiky. Komerční úspěch nebyl zdaleka takový, jakou si románová série zasloužila.

Je potěšující, že nakladatelství Laser se Carda nevzdává a jeden z jeho raných románů zařadila do své prestižní řady Mistrovská díla SF. Grafická úprava je jednotná v rámci celé řady, a přestože se na jednom z internetových portálů strhla debata nad její vkusností, za sebe musím říct, že grafickou úpravu považuji za velmi vkusnou a decentní. Zlatý nápis se jménem autora doplňuje klasická malba, která má přímý vztah k ději knihy. Občas někdo zaváhá, zda se opravdu jedná o pravověrnou sci-fi, protože román na první pohled evokuje spíše intelektuální fantasy. Ale hned první věta nenechá nikoho na pochybách: „Nniv se nevydal Mikalově vesmírné lodi naproti.“

Celý děj se s menšími odbočkami věnuje postavě jménem Ansset. Ten se jako malé dítě dostává do Domu písní – mystické stavby na planetě Tew, která po staletí vychovává nadějné Pěvce, jejichž hlas dokáže působit na lidské emoce. Dům písní je nezávislý na okolním vesmíru a ani sám císař, který si silou podrobil celý okolní svět, si nedovolí tuto suverénnost napadnout. Přesto přichází do Domu písní žádat o svého vlastního Pěvce. Malého chlapce, který by v něm svým hlasem probouzel nezměrnou sílu niterních tužeb.

Pro Dům písní je to ošemetná záležitost, ale nakonec se rozhodnou, že Pěvce císaři věnují. Začíná několik desetiletí dlouhé období, kdy je třeba dítě najít a pak je školit a připravovat právě na tuto roli. Císařův Pěvec ale musí být něčím unikátní, a právě to naleznou učitelé v malém Anssetovi, který dokáže slyšet písně všude okolo sebe a dokáže brát si z posluchačů pocity, aby je melodií svého hlasu zesílil a poslal zpět.

Tak začíná román, který postupně odvíjí jednu příběhovou nit za druhou. Prvních sto stran je věnováno hlavně učení Ansseta v Domě písní a ukazuje to, čím je Orson Scott Card výjimečný. Děj je prakticky zcela bez dynamických pasáží, dokonce i rozhovory se táhnou jako zcukernatělý med, což je dáno zejména tím, že v Domě písní se pocity často předávají zpěvem, nikoliv slovy. Pomalé tempo vyprávění ale v zásadě nevadí, protože autor postupně propracovává psychologii postav a dokáže román udržet jen na ní.

Postavy jednají v souladu se zvláštním místem, kde se nacházejí, a doplňují tak autorovu vizi. Dětští hrdinové jsou vždy silnou stránkou knih O. S. Carda a v Mistrovi písní tomu není jinak. Ansset je zprvu velmi odcizený, uzavřený – a to i před čtenářem. Postupně si ale získáváte k jeho postavě vztah a se zatajeným dechem sledujete náročnou psychologickou hru mezi ním a jeho učitelkou Esste. Přitom tam ale nic jiného není – nevybuchují vesmírné lodě, nikdo po nikom nestřílí a žádní emzáci neslintají na podlahu. Celé je to postavené na vzájemné interakci dvou postav. Nemohu říci, že by to občas nebylo náročné na pozornost, a pomalejší tempo může být pro někoho až příliš úmorné, ale neznám žádného jiného autora, u kterého by mne tak moc zajímalo, co se odehrává v nitru jednajících postav.

Nicméně poměrně podstatnou změnu prodělá román v momentě, kdy je Ansset poslán za císařem. Román se stává dějovější, protože přibude postav s různorodou motivací a děj se tak víc přiblíží klasickým knihám žánru. Dlužno podotknout, že stále jsem měl pocit, že by se to všechno dalo napsat i jako fantasy. Card se totiž občas dopouští nesrovnalostí, které mohou rušit. Například v jedné scéně popisuje hradní stráž, která při atentátu na císaře má problém, neb její laserové zbraně mohou vystřelit jen jednou a pak trvá 4–5 vteřin, než se znovu nabijí (!). A to jsme v době, kdy se běžně cestuje mezi hvězdami a počítače řídí chod celých planet. Ale to je jen taková drobnost, která mi způsobila pozdvižené obočí – jen do té doby, než jsem otočil stránku a dál se ponořil do příběhu.

Je jasné, že Mistr písní Orsona Scotta Carda je skutečně velmi dobrý román. Není bez chyby, ze začátku pomalejší tempo příběhu může odradit, drobné nesrovnalosti v ději na krátkou chvíli zamrzí, ale za skutečně ožehavou otázku považuji morální vyznění či lépe řečeno použitou filozofii.

Cardův svět silně odráží mormonskou víru autora. Mnohem, mnohem více, než jsem to pozoroval v jeho pozdějších pracích. Motiv rodiny je natolik dominantní, že se promítá do každé části vyprávění. Autor si neodpustí i polygamii, která je (v souladu s původním učením mormonů) v románu vnímána jako něco zcela správného. To všechno jsou ale spíše podprahové vlivy, kterých si můžete a nemusíte všimnout. Stejně tak vás můžou nebo nemusí při čtení rušit.

Co ale opravdu zaráží, a co může být důvodem k odložení románu, je obskurní přístup k homosexualitě, komunismu (respektive despotismu), a zejména k zneužívání dětí. Román totiž s tím vším pracuje a často předestírá závěry, které jsou v rozporu se všeobecným míněním. To vás může rozčílit tak, že knihu zahodíte – ne proto, že by byla literárně špatná, ale že je natolik ideologicky odlišná, že ji nedokážete strávit. Myslíte, že přeháním? Zhruba v polovině románu jsem s tím bojoval poměrně hodně.

Autor se totiž několikrát vrací k motivu, kde hlavní hrdina Ansset (připomínám, zhruba 10–11 letý chlapec) sexuálně přitahuje některé starší muže, což je popsáno jako zcela přirozené a normální.

„Nikdy tě nebudu milovat,“ řekl Ansset a chtěl ho těmi slovy ranit. „Ani já tebe,“ odpověděl Riktors. „Ale můžeme přesto jeden druhému dát to, po čem prahneme. Spal s tebou Mikal?“ „Nikdy to nechtěl. Já mu to nikdy nenabídl.“

Toto je zřejmě nejnápadnější kontroverze románu. Ale určitě není jediná. Mne osobně hodně štvala ideologie říkající, že vraždit je správné, pokud z toho národ profituje. V rámci této nauky si tedy císař podmaňuje okolní světy a jen tak mimoděk nechává vyvraždit odpůrce i s rodinami. To vše sledujete s popisy, kterak je císař moudrý a jak ví, že malé zlo se promění ve velké dobro.

Cardův vesmír je také striktně homofobní, což nás zase vrací k myšlence silné inspirace mormonskou církví. Jeden z hrdinů románu je společností pronásledován pro svou homosexuální orientaci. Tento prvek však není tolik pobuřující, protože sám Card v tomto bodě nedělá závěry a nemanipuluje se čtenářem tak, jak to dělá v předchozím bodě.

Nechci vzbudit dojem, že román Mistr písní je náboženský žvást, tak mne určitě nechápejte. Jen jsem chtěl říci, že na jedné straně stojí výborné literární kvality, a na straně druhé ideologie, se kterou se nejspíše většina z vás bude špatně ztotožňovat. Příklad: když jsem koukal na film Hero (Hrdina), tak se mi líbil a užil jsem si ho. Ale můj kamarád neskousl prokomunistickou ideologii filmu a zkazilo mu to celý zážitek – odešel z kina ještě před koncem filmu. Takže zásadní otázkou zůstává, zda budete ochotni autorovi tolerovat některé názorové proudy a společně s ním si užívat originální příběh o dospívání a životě jednoho výjimečného chlapce.

Román Mistr písní je nepochybně mistrovským dílem SF a právem si zaslouží vydání v této přestižní edici. Není ještě tak vybroušený jako některé Cardovy pozdější romány, ale i tak je tam velmi zřetelné, proč je tento autor tak vysoce hodnocen. Je to zejména hluboká psychologie postav a jejich motivace jednání, které dokáží udržet čtenářovu pozornost navzdory nepřítomnosti klasických scifistických propriet. Mistr písní je přemýšlivá sci-fi, která je ze všeho nejvíce intelektuální – se vším pozitivním i negativním, co se s tímto slovem spojuje. Obsahuje několik názorových proudů, které považuji za kontroverzní, ale nejsem schopen odhalit, nakolik budou vadit běžnému čtenáři.

Proto je závěrečné hodnocení velmi obtížné. Já jsem si čtení užil a poslední stránky románu ve mně zanechaly hlubokou emoci, to se mnoha knihám nestává. Card se dokázal dostat pod kůži a osudy Pěvce Ansseta jsem prožíval velmi niterně. Pokud se ale setkám se čtenářem, který knihu v polovině odložil – dokáži to pochopit.

  • Orson Scott Card: Mistr písní
  • vydal: Laser-books, Plzeň 2007
  • přeložila: Alena Švomová
  • obálka: Alois Křesala
  • 400 stran / 239 Kč
13. listopadu 2007, Petr Čáslava

Diskuze k článku

Ad Mistr písní
Petr Kotrle - 14. 11. 2007 20:53

V raném Cardovi se podobné znepokojivé obrazy (krutost a sexualita, často v souvislosti s dětmi) vyskytují poměrně často - např. Hypomené určitě byla z našeho pohledu pod zákonem, když s ní kopuloval Nečorv; povídka Kingsmeat je taky celkem brutální atd. Netroufám si posoudit, do jaké míry se jedná o umělecký záměr, v 80. letech ještě nesvázaný dnešními kodexy politické (a jiné) korektnosti, a do jaké může jít o odraz nějakých psychických pochodů v autorově hlavě, to bych asi přenechal studovanému psychologovi.
Hmmm, co sa tyka tych brutalnych scen...je neviem,...
cyberstorm - 30. 11. 2007 10:27

Hmmm, co sa tyka tych brutalnych scen...je neviem, ale v Cardovi som si ich az tak moc nevsimol. Omnoho horsie bol na tom Ray Aldrige a jeho Emancipator, kde sa to urhnutymi nohami a vykuchanymi crevami len hemzilo. Priznam sa, ze som, musel par krat prestat citat... A sexualita a deti-myslim ze aj Herbert nieco take pouzival v jeho Kapitula Duna (ok, mozno to boli Kaciri Duny) Jo a ked sme este pri Cardovi a jeho diele, nevie niekto nahodou, ci sa este dockame dokoncenia jeho serie Navrat domov??? V Classicu pred mnohymi rokmi vysiel prvy diel - Vzpominky na Zemi...
Mistr písní
Jane - 15. 08. 2008 19:53

Nevím, jak je to v Americe, ale v Anglii používají frázi "I love you" a její varianty i ve vztahu rodičů a dětí. Je to pro ně naprosto běžné, vyjadřují tím intenzitu citu. Pro nás ale "miluji tě" působí ve vztahu dvou věkově vzdálených mužů jako rušivý element, u nás je to běžné pouze v partnerském vztahu. Je proto možné, že autor nezamýšlel vkládat do jejich vztahu (pěvce a císaře) něco ze sexuality. Jiným prvkem je to, že je z toho okolí podezírá, nebo že pěvec přitahuje některé jiné muže, což je podle mého názoru v knize popsáno negativně. Jinak na mě Anssetův svět působil realisticky, včetně homofobie, která ani v našem dnešním světě není nic neobvyklého. Stejně tak mi nepřišlo, že autorovým záměrem byla nějaká ideologie malého zla a velkého dobra, císař za své jednaní zaplatí vysokou daň a na podrobených světech nejsou všichni šťastní, jen vyměňují určitou část svobody za průměrnost a částečné bezpečí. Přiznám se, že jsem měla pocit, že čtu fantasy :-) Sci-fi prvky působily spíš rušivě (a to jsem spíš na sci-fi), ale bez nich by asi nebylo možné cestovat mezi planetami, že :-) Děkuji za pěknou recenzi, která mě přinutila se zamyslet.
pochvala
Tomáš - 10. 06. 2012 16:21

Je to dobrá recenze. Za sebe rovněž oceňuji specifickou atmosféru románu a je to pro mě jeden z nejlepších kusů v této výborné edici. Mistr písní je román s velmi originální nosnou myšlenkou, zpracovaný tak, že na něj čtenář hned tak nezapomene.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Mistr písní

Mistr písní
239 Kč 215 Kč