Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Legenda jménem Druss, aneb Kroniky Drussova života

David Gemmell

Legenda jménem Druss

Na hradbách mohutné pevnosti stojí muž s prošedivělými vlasy i vousy a v rukou třímá velkou lesklou dvojbřitou sekeru. Přes cimbuří se valí hordy barbarů, ale on z nich nemá strach. V jeho ledových očích tančí smrt. Náhle pozvedne svou strašlivou zbraň, zařve a vrhne se vstříc nepřátelům. Sekera znovu a znovu dopadá do houfu protivníků a s neúprosnou pravidelností drtí kosti i maso. Šedovlasý postupuje vpřed a za ním zůstává krvavá brázda mrtvých a umírajících. Je ve svém živlu…

Takto si ho pamatují milióny čtenářů. Nezlomného, nezastavitelného muže, který se dokázal během okamžiku změnit v dokonalý válečný stroj. Slovo NEMOŽNÉ jako by pro něj neexistovalo. Nazývali ho Stříbrným zabíječem, Sekerobijcem i Smrtonošem. Jeho skutečné jméno však bylo Druss. Druss Se sekerou. Pro jedny nejhorší noční můra, pro druhé symbol neohroženosti, svobody a odvahy. Přesně tak, jak tomu chtěl jeho duchovní otec – britský romanopisec David Gemmell.

Ledový dotek smrti
S Drussem se čtenáři poprvé setkali v románu Legenda (1984), ale historie vzniku tohoto příběhu je mnohem starší a dramatičtější. Musíme se vrátit až do roku 1976.
Pro Davida Gemmella to nebylo příznivé období. Onemocněl a lékaři se obávali, že by mohl mít rakovinu. Vědomí vlastní smrtelnosti ho znepokojilo, a tak, aby se zabavil, začal zpracovávat námět, s nímž si už dlouho pohrával. Snil o opravdu velkém hrdinském příběhu, který by se svým stylem blížil historickému románu, jen by byl umístěn do vymyšleného světa. Uvědomil si, že možná nastal nejvyšší čas, aby svůj nápad převedl na papír.
Do psaní se pustil se stejnou vervou jako do všeho, co kdy dělal. Psal osm i více hodin denně a zanedlouho se mu začal rýsovat příběh o zoufalé obraně pevnosti obléhané ohromným množstvím nepřátel. Do textu převáděl veškerý svůj strach, obavy i naděje. Aniž by si toho byl vědom, promítl do něj dokonce i svoji tehdejší situaci. V jisté rovině se tou pevností stalo jeho tělo a dobyvatelem rakovina, se kterou bojovalo.
Po dvou týdnech tvrdé práce byl rukopis hotov. Nazval ho Obléhání Dros Delnochu (Siege of Dros Delnoch), podle jména obležené pevnosti, a pokusil se najít vydavatele. Neúspěšně. Zanedlouho lékaři změnili diagnózu a kniha byla na dlouhou dobu zapomenuta.
Teprve o čtyři roky později na ni náhodou narazil jeden z jeho přátel. Rukopis se mu líbil, ale zároveň poukázal i na spoustu nedostatků. Nakonec Gemmella přemluvil, aby text přepsal a upravil. Trvalo to sice skoro rok, ale výsledek stál za to. Autor změnil i název, a tak se Legenda mohla vydat na cestu k prvním čtenářům. Od toho dne se život Davida Gemmella změnil. Zrodil se Pan Spisovatel.

Gemmell David: Kroniky o Drussovi

Pevnost, která se odmítla vzdát
Legenda je příběh, ve kterém je svobodná Drenaj náhle vystavena vpádu sjednocených nadirských kmenů. Země není vůbec na obranu připravena, jediné, co stojí mezi ní a Nadiry, je pevnost Dros Delnoch a jejích šest hradeb. Avšak ani Dros není připraven splnit svůj úkol. Posádka má podstav, navíc jen část jsou profesionálové, zbytek farmářští odvedenci. Vojáci jsou demoralizovaní, vedení chaotické. Právě tehdy se u bran objeví Druss – legendární válečník, který má vše změnit. Má to ale jeden háček. Drussovi už je šedesát a hlásí se stáři. Ale ani to ho nemůže zastavit. Dokáže nemožné – zvednout mužům i velitelům sebevědomí a připravit je na nastávající boj. Na pomoc přichází i třicet elitních mnichů-válečníků, pár set lučištníků a s dcerou velitele pevnosti i mladý Regnak. Když Nadirové přitáhnou, stojí na hradbách muži odhodlaní neprodat životy lacino. A uprostřed nich Druss se svojí strašlivou sekerou Snagou. Bitva začíná…
Legenda je hrdinská fantasy v té nejryzejší podobě, napsaná moderním svěžím stylem. Autor klade velký důraz především na realističnost a uvěřitelnost příběhu i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Při práci se rozhodl kráčet vlastní cestou, která vycházela z jeho dosavadních novinářských zkušeností. Pro vyprávění používá živého hovorového jazyka, píše hutným, srozumitelným stylem s důrazem na snadnou vizualizaci textu. Přitom ale ponechává čtenáři dost prostoru pro vlastní představivost.

Gemmell David: Meče noci a dne

Na počátku bylo Alamo
Jako malý chlapec David Gemmell rád četl kovbojky a miloval westerny s Johnem Waynem. Obzvláště si oblíbil americkou legendu o hrdinské obraně pevnosti Alamo. Později sice zjistil, že všechno bylo trochu jinak, ale přesto v něm fascinace Alamem přetrvávala. Není se tedy co divit, že právě ona legenda se stala základem jeho LEGENDY, a nejen jí.
V Legendě se totiž objevuje většina prvků charakteristických i pro jeho další tvorbu. Je tu motiv malé skupiny obránců stojících proti mnohonásobné přesile útočníků. Ohniskem obrany je osamělý hrdina, dobrý bojovník, který dokáže ostatní stmelit a vede je do boje. Přitom se musí potýkat i se svými vlastními problémy. Autor zároveň představuje několik dalších nosných postav, které si v průběhu děje uvědomují sebe sama a mění se. Oblíbenou rekvizitou jsou i skupiny elitních válečníků. V nich se projevuje jeho obdiv k uzavřeným elitním jednotkám, jako byla například SAS. Mělo to hodně společného s pocitem výlučnosti a bratrství ve zbrani. Když Gemmell jako novinář tyto jednotky navštívil, byl ohromen jejich přátelstvím a soudržností.
V Gemmellových románech je poměrně hodně násilí, bojů a válek, což mu kritici nikdy neopomněli vytknout. On však tím jen poukazoval na prostředí, z něhož vyšel. Poznal velmi dobře násilí i násilníky a chápal tedy jejich pohnutky i činy. To se odráží v jeho knihách, a právě proto působí tak realisticky. Nikde tu nenajdete bezpohlavní velké ZLO, protože ani on sám se s ním nikdy nesetkal. Věděl, že největší zlo lidem působí zase jen lidé. Gemmell vší svou bytostí věřil, že zlu je třeba se postavit, a právě touto myšlenkou je každá jeho kniha prodchnuta.

Gemmell David: Smrtonoš

Druss a ti druzí
Aby Gemmell dosáhl co nejrealističtějšího pojetí postav svých příběhů, inspiroval se v okolí. Často přejímal téměř celé postavy i s jejich vlastnostmi a vzorci chování. Stávalo se, že se lidé v jeho knihách poznali, a občas s tím měl autor docela velké problémy.
Nevyhýbal se ani vlastní rodině. Sám sebe v Legendě obsadil do role bojovníka Regnaka, který se pokouší uniknout strachu tím, že se mu postaví. Stejně to ostatně dělal i v životě. Jeho žena Valerie se stala předlohou pro nezkrotnou Virae, kvůli níž Regnak bojuje v Dros Delnochu.
Výsadní postavení nejen v Legendě, ale v celé Gemmellově tvorbě, má Druss. Je více než postavou, je symbolem nezlomnosti, svobodné vůle i víry v člověka. Pro Drussa není nic nemožné, jeho entuziasmus, morální přesvědčení a víra v sebe sama mu dávají takřka nadlidskou sílu. Oproti tomu svou násilnickou povahu dokáže zkrotit či usměrnit železnou kázní. Jeho sebeovládání je neuvěřitelné.
Drussův pohled na svět je jednoduchý a ve své přímočarosti elegantní. Podle něj je zlo zlem a dobro dobrem. A podle toho se chová. Neznamená to však, že by byl nějakým bigotním fanatikem. Intuitivně i rozumově poznává rozdíly mezi tím správným a špatným, co se kolem něj děje. Nikdy se tedy nestane, aby kolem zla prošel bez povšimnutí. Druss vždy dává přednost akci před nečinností. Nezabývá se dlouhými diskuzemi, on prostě jedná. Nedá se zastrašit a nebere ohled na následky. Jeho činy ale nemusí mít vždy násilné vyústění. Ve spoustě případů dokáže jen svým postojem zastrašit, vhodně zvolenou větou pomoci či dodat odvahu. Tím je hluboce lidský. Právě to z něj činí tak oblíbenou postavu. Dělá totiž přesně to, co bychom rádi dělali i my sami.

Gemmell David: Bouřlivák

I Druss měl svůj předobraz. Byl jím Gemmellův otčím Bill Woodford. Tento silný, rozhodný a nezávislý muž se celý život snažil žít tak, aby se za sebe nemusel stydět. A učil tomu i malého Davida. Nebylo tedy překvapením, že Gemmell svoji prvotinu věnoval právě jemu.

Já se vrátím, a se mnou přijde Druss
Po Legendě napsal Gemmell několik dalších úspěšných knih, ale Druss mu nedal spát. Po devíti letech se k němu vrátil v románu Kroniky o Drussovi (1993). Zatímco v první knize se věnoval jen krátkému úseku jeho života, nyní se to rozhodl vzít pěkně od začátku.
Na počátku Kronik žije Druss jako šťastně ženatý muž v pohraničí, věnuje se farmaření a dřevorubectví. Idylka však končí, když banda žoldáků zničí vesnici a unese mu ženu. Aby ji našel, vydává se Druss na cestu. Přitom se postupně stává válečníkem.
V knize se odhaluje mnohem více o Drussově minulosti a rodině. Větší význam tu autor přisuzuje jeho krvavé „přítelkyni“, sekeře jménem Snaga. Ta se z pouhého sice strašlivého, ale přece jen neživého válečného nástroje stává magickou zbraní. Démon, který je do ní zakletý, se snaží působit na Drussovy nejprimitivnější pudy a změnit ho tak v bezuzdného zabijáka a vraha, jako byl jeho děda. Aby mu mohl Druss čelit, přijímá Shadakův kodex válečníka a podřizuje mu všechny své činy. Chápe, že jen dodržování zásad ho může odlišit od žoldáků a zabijáků, kteří nemají zábrany.

Gemmell David: Legenda

Drussův (Shadakův) železný kodex:
Nikdy nesmíš ublížit ženě nebo dítěti.
Nesmíš lhát, podvádět a krást.
To dělají jen malí muži.
Chraň slabé před zlými silnými.
A nikdy nedovol, aby tě pomyšlení na zisk svedlo na stezku zla.

Použití Snagy jako démonického artefaktu zla umožnilo Gemmellovi dodat Drussovu boji další rozměr. Válečník tak musí přemáhat nejen nepřátele, ale i svoji krvežíznivost, vydatně přiživovanou našeptáváním a poštíváním démonem. O to je Drussovo konečné vítězství nad sebou samým hodnotnější. Na druhou stranu se mu ve formě Snagy dostává do rukou elegantní prostředek pro boj s temnou magií. Na svou cestu Druss „vyfasoval“ společníka – básníka, zhýralce a vášnivého obdivovatele ženských vnad Siebena. Sieben má vše, co Drussovi chybí. Vychování, rozhled i smysl pro intriky. Je protřelý a nemá žádné iluze. Výborně proto chmurného a nedůtklivého válečníka doplňuje. Jeho snaha o „zušlechtění a zcivilizování“ Drussa má však překvapivé důsledky pro oba. Snad právě proto nakonec Sieben bojuje v řadách Drenajců u Skelnského průsmyku.

Gemmell David: Bílý vlk

Nadirové jsme, sekeronosiči
Podruhé už Gemmell nečekal tak dlouho a po dvou letech vyšla třetí kniha o Drussovi – Smrtonoš (1996). V tomto románu postavil autor svého hrdinu do obdobné situace jako v Legendě. Druss se opět ocitá v pevnosti bráněné hrstkou bojovníků, proti nimž stojí tisíce elitních gothirských vojáků. Ačkoli sem přišel jen hledat magický artefakt, nakonec pevnost brání spolu s ostatními. A to nejen za příslib onoho artefaktu. Druss cítí, že bojuje za správnou věc. Ironií osudu ovšem je, že pevnost je hrobkou Ošikaje zvaného Otec Nadirů a bojovníci, kteří ji brání, jsou sami Nadirové!
Ve Smrtonoši jsou to ale úplně jiní Nadirové než ti sice barbarští, ale hrdí válečníci z Legendy. Zde je to národ rozdrobený do stovek kmenů, které válčí mezi sebou. V okolních zemích jsou vysmívání a ponižováni, jejich step se stává terčem trestných výprav. A jednou z nich je i výprava generála Gargana.
Gemmell v této knize velmi názorně ukazuje, jak násilí plodí násilí, a roztáčí se tak ruleta zla. Jediný syn generála Gargana šikanuje a nakonec zabije nadirského studenta na akademii, načež ho zbývající Nadirové umučí. Generál proto likviduje Nadiry, kdekoli na ně narazí. Vrcholem jeho soukromé křížové výpravy má být zničení Ošikajovy hrobky. Děsivě realistické, že?
Do protikladu k této vendetě postavil autor snahu Nadirů po sjednocení, které jim má dát svobodu a nezávislost. Přitom je nevykresluje v nijak růžových barvách, jen se snaží o objektivní obraz jejich života. Druss jako muž, který nemá předsudky a na vše si vytváří vlastní názor, mu umožňuje ukázat, že i Nadirové jsou stejnými lidmi jako ostatní. I oni mají podobné touhy, vášně a obavy. A právě proto Druss brání Ošikajovu hrobku. Protože i Nadirové mají právo na život.

Gemmell David: Tulák 1 - Cestou vlka

Labutí píseň
Naposledy se k nejslavnějšímu válečníku Drenaje jeho stvořitel plnohodnotně vrátil v románu Bílý vlk (2003). V něm se Druss vydává na záchrannou výpravu za přítelem Orastem, hledajícím ztracenou dceru. Na své cestě se setkává s dalším z legendárních válečníků – Skilgannonem Hrozným. Drussa, Skilgannona a několik společníků čeká cesta do hor, kde se každý z nich musí postavit svému největšímu strachu.
V této knize už Druss není hlavní postavou. O své místo se dělí s nejnovějším Gemmellovým objevem – Skilgannonem. Je pro něj však více než důstojným spoluhráčem. Právě kontrast mezi oběma válečníky umožňuje autorovi mnohem lépe a důrazněji popsat Skilgannonův vnitřní svět.
Druss vždy žil v intencích svého kodexu. Ten mu dával morální převahu nad protivníky a umožňoval mu vážit si sebe sama. Skilgannon je na tom hůře. Černou skvrnou v jeho životě je vyvraždění města Perapole, ke kterému dal příkaz. A nyní se pokouší nějak s tím vyrovnat, případně tento skutek odčinit.
Zde se projevuje Gemmellova víra, kterou ostatně sdílí i Druss, že odpuštění a vykoupení je možné. Ale cesta k němu je velmi obtížná a jen málokdo po ní může kráčet. Druss Skilgannonovi pomáhá zkrotit jeho zuřivost a vyrovnat se s minulostí. Už jen příkladem Skilgannona mění a pochopením mu dodává odvahu.
Vládce sekery samotný se přitom blíží spíše starci z Legendy než mladíkovi z Kronik. Je nemocný, zraněný i vyčerpaný. Přesto jde dál, protože cíl za to stojí. Někde v dálce na něj čeká malá holčička, pro kterou je jedinou nadějí. Proto nesmí prohrát.
V Bílém vlku je Drussova postava mimo jiné spojovacím článkem umožňujícím autorovi elegantně začlenit Skilgannona do drenajského světa. Dodává mu na důvěryhodnosti, a zároveň připravuje cestu k další knize –Meče noci a dne (2004). V ní už je Druss spíše epizodní postavou. Přesto jsou tu scény, kdy ho vidíme v nejlepší formě. Opět se dostává do takřka prohrané bitvy a do boje vkládá celé srdce. Nechybí ani Snaga, která v příběhu hraje obzvláště tragickou roli. Meče noci a dne jsou labutí písní legendy jménem Druss. Muže, kterého stálo za to následovat.

Gemmell David: Trója 1 - Pán se stříbrným lukem

Druss Veliký Nejslavnější drenajský válečník se narodil jako syn tesaře a šperkaře Bressa a jeho ženy Arithé. Jeho dědem byl Bardan zvaný Zabíječ, hrdina, který skončil jako šílený vrah žen a dětí. Velký podíl na tom měla jeho magická zbraň – dvojbřitá sekera Snaga, do níž byl zaklet démon. Bardan byl ubit svými muži a Bress se musel do konce života skrývat a prchat.
Rodina se naposled usadila v malé vesnici v pohraničí, kde se Druss v sedmnácti letech oženil s místní dívkou Rowenou. Při nájezdu žoldáků na vesnici byla Rowena unesena a Bress smrtelně raněn. Před svou smrtí ale předal Drussovi Snagu a zároveň ho před ní varoval.
Aby našel svou ženu, spojil se Druss s ostříleným válečníkem Shadakem. Cesta je zavedla do Mašrápúru, kde se Druss s Rowenou jen těsně minul. Protože potřeboval peníze na další cestu přes moře do Ventrie, pracoval jako dozorce na stavbě, rohoval a nakonec se nechal najmout do armády. Bojoval ve ventrijských válkách, kde se z něj stal ostřílený voják, a dokonce válečný šampión. Pro císaře Gorbena dobyl několik měst, stál i u zrodu elitní jednotky nesmrtelných. Rowenu nakonec našel při pádu města Resha a vrátil se s ní domů do Drenaje.
Několik let pak farmařil. Při hrách v Gulgothiru se spřátelil se zápasníkem Klayem. Když byl Klay smrtelně raněn a zachránit ho mohl jen zázrak, vydal se k Ošikajově hrobce, kde se měl nalézat magický talisman uzdravující nemocné. Hrobka se však stala cílem útoku gothirské armády, které se postavilo několik desítek Nadirů. Druss se připojil k obráncům a významně přispěl k porážce Gothiřanů.
Když císař Gorben po letech napadl Drenaj, stál u Skelnského průsmyku v předních řadách drenajské armády. Přes mnohanásobnou přesilu Gothiřané neprošli a Drenajci v čele s Drussem porazili i proslavené nesmrtelné. V bitvě bohužel zemřel Sieben, a ve stejnou dobu na statku i Rowena. Od té doby žil Druss sám.
Po několika letech se vydal do Mellicane pátrat po svém příteli Orastovi. Přitom společně se Skilgannonem Hrozným zabili Borania Železnou masku a osvobodili Orastovu dceru.

Gemmell David: Tulák 3 - Hrdina ve stínu

Naposled ho Drenaj povolala do Dros Delnochu, aby pomohl odrazit invazi Nadirů. Po několikatýdenním hrdinském boji nakonec padl na čtvrté hradbě pevnosti – zabit otrávenou čepelí. Bylo mu šedesát let. Přesně jak mu bylo předpovězeno.

Knihy Davida Gemmella začalo v České republice vydávat nakladatelství Návrat v roce 1997, od roku 2005 převzalo vydávání nakladatelství Perseus.

Kroniky Drussova života:
1. Kroniky o Drussovi (1993, The First Chronicles of Druss the Legend, č. Návrat, 1999)
2. Smrtonoš (1996, The Legend of Deathwalker, č. Návrat, 1999)
3. Bílý vlk (2003, White Wolf, č. Návrat, 2004)
4. Legenda (1984, The Legend, č. Návrat, 1997)
5. Meče noci a dne (2004, The Swords of Night and Day, česky Perseus, 2006)

Za neocenitelnou pomoc při vzniku tohoto článku autor děkuje Stanu Nichollsovi a Daně Krejčové.

  • Článek je převzat z magazínu Pevnost 10/2006.
28. července 2009, Martin Fajkus