Provinilé slasti, Anita Blakeová - lovkyně upírů 1

Hamiltonová Laurell K.: Anita Blakeová 01 - Provinilé slasti - nové vydání

„Jmenuji se Anita Blakeová. Upíři mi říkají ,Popravčí‘. Jak jim říkám já, to se nedá reprodukovat. Od té doby, co nejvyšší soud přiřkl nemrtvým rovnoprávnost, si většina lidí myslí, že upíři jsou normální občané s tesáky. Ale já vím svoje. Viděla jsem jejich oběti. Sama mám jizvy… Jenomže teď mezi upíry řádí sériový vrah – a nejmocnější pijavice ve městě po mně chce, abych ho vypátrala…“

1 Willie McCoy byl blbec už zaživa. Smrt na tom nic nezměnila. Seděl naproti mně, na sobě výrazně kostkované sportovní sako a tmavě zelené polyesterové kalhoty. Krátké černé vlasy měl sčesané dozadu, aby nestínily úzký trojúhelníkový obličej. Vždycky mi připomínal herce vedlejších rolí v nějaké gangsterce. Takový ten typ, který prodává informace, dělá poslíčka a je postradatelný.

Samozřejmě že teď, když je Willie upír, ta část o postradatelnosti odpadla. Ale stále prodával informace a dělal poslíčka. Ne, smrt ho příliš nezměnila. Ale čistě pro jistotu jsem se mu nedívala přímo do očí. To byl standardní postup, když jsem měla co do činění s upíry. Willie byl vždycky slizoun, ale teď byl nemrtvý slizoun. Pro mě zcela nová kategorie.

Seděli jsme v mé tiché, klimatizované, soukromé kanceláři. Šmolkově modré stěny, o nichž si můj šéf Bert myslel, že jsou uklidňující, působily ve skutečnosti chladně.

„Vadilo by ti, kdybych si zapálil?“ zeptal se Willie.

„Ano,“ řekla jsem, „vadilo.“

„Sakra, ty mi to fakt neulehčuješ, že ne?“

Na okamžik jsem se zadívala přímo na něj. Měl dosud hnědé oči. Přistihl mě, že se dívám, a já sklopila pohled na desku stolu.

Willie se zasmál – znělo to jako sípavé zahihňání. Jeho smích se nezměnil. „Ty jo, tohle miluju. Ty se mě bojíš!“

„Nebojím. Jsem jen opatrná.“

„Nezapírej. Cítím tvůj strach, jako by se mi otíral o tváře. Bojíš se mě, protože jsem upír.“

Pokrčila jsem rameny. Co jsem taky mohla říct? Jak lhát někomu, kdo cítí váš strach? „Proč jsi přišel, Willie?“

„Ty jo, strašně rád bych si zapálil.“ Zacukalo mu v koutku.

„Nikdy bych si nepomyslela, že upíři mají nervové tiky.“

Hamilton Laurell K.: Cirkus prokletých
Hamiltonová Laurell K.: Anita Blakeová 09 - Obsidiánový motýl

Série Anita Blakeová, lovkyně upírů:

Pozvedl ruku, téměř se dotkl tváře. Usmál se, zableskly tesáky. „Něco se prostě nezmění.“

Chtěla jsem se ho zeptat, co se mění. Jaké to je být mrtvý? Znala jsem jiné upíry, ale Willie byl první, koho jsem znala před i po smrti. Byl to zvláštní pocit.

„Co chceš?“

„Hele, přinesl jsem ti peníze. Chci se stát tvým klientem.“

Letmo jsem na něj pohlédla, vyhnula se jeho očím. Spona na kravatě se mu zaleskla ve světle padajícím od stropu. Pravé zlato. Willie dřív nikdy nic takového nenosil. Jako mrtvému se mu zjevně dařilo dobře.

„Já oživuju mrtvé pro obživu – a to není pokus o vtip. K čemu upír potřebuje oživenou zombii?“

Zavrtěl hlavou, dvě rychlá trhnutí na jednu a na druhou stranu.

„Ne, nejde o žádné voodoo. Chci tě najmout, abys vyšetřila pár vražd.“

„Nejsem soukromý detektiv.“

„Ale dostala jsi jednoho takového na smlouvu do skupiny.“

Přikývla jsem. „Mohl sis najmout přímo slečnu Simsovou. Nemusel jsi jít přese mě.“

Znovu to trhavé zavrtění hlavou. „Ale ona neví o upírech tolik co ty.“

Povzdechla jsem si. „Můžeme to zkrátit, Willie? Musím jít,“ podívala jsem se na hodiny na zdi, „během patnácti minut. Nerada nechávám své klienty čekat na hřbitově. Jsou pak trochu lekaví.“

Zasmál se. Jeho hihňání mi přišlo uklidňující i navzdory špičákům. Upíři by určitě měli mít sytý, melodický smích.

Redakce Fantasye doporučuje podobné série:

Huffová Tanya: Krevní pouta 1: Cena krve
Ward J. R.: Bratrstvo černé dýky 08 - Milenec jen můj
  1. Tanya Huff (série Krevní pouta)
  1. J. R. Ward (série Bratrstvo černé dýky)

„To ti rád věřím. Vsadím se, že jo.“ Znenadání změnil výraz, jako by mu čísi ruka setřela úsměv.

Ucítila jsem strach jako kámen hluboko v žaludku. Upíři dokážou měnit způsob pohybu, jako když zmáčknete vypínač. Jestli umí tohle, co dalšího ještě umí?

„Víš o upírech, kteří chcípají v Distriktu?“

Položil to jako otázku, tak jsem odpověděla: „Jsem s tím případem obeznámena.“ V nové čtvrti plné upířích klubů byli zavražděni čtyři upíři. Měli vytržené srdce a useknutou hlavu.

„Pořád spolupracuješ s policajtama?“

„Stále mám smlouvu s oddělením pro tyhle nové záležitosti.“

Znovu se zasmál. „Jasně, to nový oddělení. Málo peněz, málo lidí.“

„Právě jsi popsal většinu policejních složek v tomhle městě.“

„Možná, ale fízlové si myslí totéž co ty, Anito. Co je komu do jednoho mrtvého upíra navíc? Nové zákony to nezmění.“

Od případu Addison versus Clark uplynuly teprve dva roky. Soudní případ nám dal upravenou verzi toho, co je život a co není smrt. Vampyrismus byl ve starých dobrých Spojených státech legální. Byli jsme jedna z mála zemí, která ho uznávala. Úředníci na imigračním se z těch houfů upířích přistěhovalců mohli zbláznit.

U soudu se řešily nejrůznější otázky. Musí dědicové vrátit dědictví? Jste vdova, pokud je váš manžel nemrtvý? Je zabití upíra vražda? Dokonce existovalo hnutí za upíří hlasovací právo. Časy se mění.

  • překlad: Lucie Lukačovičová
29. března 2012, Laurell K. Hamiltonová