Kolíbka, Kurt Vonnegut jr.

kniha3_Kolibka_Vonnegut

Konec světa může nastat mnoha způsoby. Někdo si vzpomene na jezdce Apokalypsy, jiní přemýšlejí o změnách klimatu, další o kometách a mimozemšťanech, ale málo kdo by si vsadil na jednu malou zkumavku s kouskem ledu.

Kurt Vonnegut (1922–2007) rozhodně není běžným autorem SF. Jeho próza je daleko více satirou a společenským románem, který sice používá SF kulisy, ale ty nejsou účelem ani cílem jeho snažení. Ve svých románech autor často odráží děsivé zážitky ze druhé světové války, kterou prožil jako voják a následně zajatec. Je rovněž jedním z několika přeživších bombardování Drážďan, což zúročil v jednom ze svých nejúspěšnějších románů Jatka č. 5.

Autor získal technické vzdělání na univerzitě v Tenessee a po válce získal další titul z antropologie, kdy jako svou diplomovou práci předložil právě román Kolíbka. Techniku a antropologii Vonnegut často využívá jako inspiraci ve svých románech.
První povídku publikoval Vonnegut v roce 1951 a již v roce 1952 vyšel jeho první román Mechanické piano. Proslavil se však až románem Kolíbka (1963). Český čtenář se mohl seznámit se všemi romány i v českém překladu.

Hlavní postavou Kolíbky je publicista, který se snaží napsat knihu o tom, co dělaly slavné osobnosti v den, kdy byla Hirošima zničena atomovou bombou. Během svého pátrání narazí na potomky fiktivního vědce-otce atomové bomby, ale i na celou plejádu dalších postaviček, skrze které sarkasticky komentuje stav společnosti a myšlení Američanů v šedesátých letech minulého století. Pro občana bývalé socialistické ČSSR mohou být nálady v Americe šedesátých let odtažitým tématem, ale i pro USA byla tato doba neklidná. Rozvíjelo se hnutí hippies, užívání drog se přeneslo z podzemí mezi masovou kulturu, západ objevil východní náboženství, studená válka USA-SSSR byla v plném proudu spolu se závody ve zbrojení a společností zmítaly rozporuplné pocity z války ve Vietnamu. S ozvěnami mnoha těchto proudů se Vonnegut vypořádával právě v románu Kolíbka.

V jedné úrovni knihy můžeme sledovat historii Ledu typu 9 – posledního vynálezu fiktivního otce atomové bomby Hoenikkera. Místo užitečné pomůcky vytvořil extrémně nebezpečnou substanci, která může snadno zapříčinit konec světa. Osud celého světa tedy netřímají politici či moudří našeho světa, ale děti profesora Hoenikkera, které rozhodně nelze nazvat vyrovnanými a seriozními. Vonnegut zde vyjadřuje výsměch závodům ve zbrojení i celé koncepci udržitelného rozvoje (což je sice moderní termín, ale jeho obsah byl hnutím hippies pod různými názvy propagován již v 60. letech), neboť osud světa je v moci náhody, respektive nevyzpytatelných labilních dětí pološíleného vědce. Zároveň vyzývá Vonnegut vědce k odpovědnosti za své vynálezy, které mohou mnohdy přinést více zla než užitku.

V další úrovni se autor vyrovnává se vztahem USA a zbytku světa. Na mnoha postavičkách vedlejších hrdinů ilustruje pomýlenost amerického pocitu nadřazenosti a idey USA jako milovaného otce a ochránce národů. Po vzoru McCarthistického honu na nepřátele státu je diplomat trestán za myšlenku, že Američané nejsou milováni všude po světě a majitel továrny vyjadřuje názory, že neameričané by měli být vděční za otrockou práci v jeho továrně.
Nedílnou součástí románu je fiktivní náboženství bokononismus, které se proplétá celým příběhem. Vonnegut se vysmívá posedlosti Američanů východními náboženstvími a postavil celé fiktivní náboženství na lži a vzývání k životu ve lži, který lidi činí šťastnými. Sám falešný prorok Bokonon říká: „Všechny ty veliké pravdy, které jsem kázal, byly jen bezuzdné lži.“

Část příběhu se odehrává na fiktivním ostrůvku San Lorenzo, jemuž tvrdou rukou vládne starý diktátor. Vonnegut svým typicky sarkastickým způsobem popisuje vztah demokratických USA, které se nerozpakují podporovat diktátorské režimy, pokud se jim to hodí.
Příběh hlavního hrdiny je plný zvratů a absurdit. Zvláště kuriózní jsou jeho příhody po příchodu na ostrůvek San Lorenzo, které připomínají typicky vonnegutovskou surreálnou grotesku. V ději se střídají běžné reálie prolínající se s fiktivními osobnostmi i místy, přesto fikce ani zdaleka nedosahuje rozměrů, jakých nabírá v autorových pozdějších dílech jako Snídaně šampiónů nebo Groteska.

Sám hlavní hrdina vystupuje především jako hybatel děje. Jeho charakteristika není podstatná a v průběhu děje se nikam neposouvá. Ostatní postavy knihy jsou spíše karikaturami, s jejichž pomocí autor komentuje své myšlenky. O jejich charakteru tedy nemá smysl mluvit.
Souhrnně by se dalo říci, že běžný čtenář SF patrně po Kolíbce nesáhne. Vonnegut napsal satirický postmoderní román protkaný nitkami černého humoru, jehož SF ozvláštnění je jen kulisou a nemá nosnou roli. I přes úsměvnou formu jde o vážnou výpověď o stavu soudobé západní společnosti a jako takový by měl být román chápán. Jde sice o jedno z kultovních děl americké literatury, ale rozhodně ne o kultovní SF román.

– Vonnegut, jr., Kurt: Kolíbka
- ARGO, 2011.
- Překlad Jaroslav Kořán
- Obálka: Pavel Růt
- 236 stran / 259 Kč

16. dubna 2011, Piter