Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Říše krve, Minotauří války 3, Richard A. Knaak

richard-a-knaak-rise-krve-minotauri-valky-3

Hned za rozbřesku zaujala obě vojska postavení a rozprostřela se po kamenité, vyprahlé krajině. Suchý ranní vítr čechral srst a doprovázel neutuchající řinčení kovu a vrčení válečníků žalostným kvílením. První paprsky světla se zlověstně odrážely na zbraních, čekajících na krev.

Mezi shromážděnými minotaury a zlobry byly zřetelné rozdíly. Minotauři zformovali dobře vycvičené, soudržné jednotky, které se přesouvaly na své pozice podél stoupajících svahů. Přestože byli tito tvorové tak mohutní, s hnědou a černou srstí a s hlavami podobnými býčím, patřili k nejlepším a nejukázněnějším bojovníkům na celém Krynnu. Stříbřitě lesklá legionářská zbroj a vlnící se prapory hovořily o hrdosti a zkušenosti. Široké meče a dvojité sekery v kožených popruzích byly dokonale nabroušené. Pod širokými, otevřenými přilbami, navrženými tak, aby je mohla používat rasa, která často útočila dvě stopy dlouhými rohy, obezřetně hleděly zpod hustého obočí oči, často podlité krví. Důstojníci s chocholy jeli na silných, svalnatých koních, chovaných po celé generace tak, aby unesli váhu minotaura ve zbroji, a vykřikovali rozkazy.

Odhodlaní a vycvičení minotauři zdravě supěli, zatímco přesunovali ohromné dřevěné katapulty a další obléhací stroje po hrbolaté kernské půdě. Za rohatou armádou se zvedala oblaka prachu, jako by svým pohybem rozrušili celý svět. Okolním vzduchem pronikal pižmový pach masy rozehřátých těl.

Naproti tomu zlobři se šedivou srstí zvládali sotva náznak řádu. O hlavu vyšší než sedm stop vysocí minotauři, spíše se šourali, než pochodovali, a místo nesení za sebou často vlekli mohutné, opotřebované a špinavé kyje, meče nejrůznější délky a stavu – některé rezavé – a deset stop dlouhá kopí. Zlobři smrděli, srst měli matnou a zamořenou vojsky malých parazitů. Obličeje nesly stopy lidského nebo elfského původu, byly však zploštělé a nad černýma, zvířecíma očima viselo husté obočí. Zlobři skoro neměli nosy, ačkoliv navzdory puchu vlastních řad měli velmi slušný čich. Surový vzhled ještě posilovaly široké tlamy plné zaostřených žlutých zubů a dva kly, trčící po stranách.

Stejně jako minotauři měli i mnozí zlobři pancíře. Zatímco však lesklá zbroj legionářů předváděla černého válečného koně, symbol zesnulého císaře, zlobří pancíře nejen nenesly žádný emblém, ale byly promáčknuté, špinavé a většinou jim nepadly.

Kázeň mezi zlobry udržovaly jen kožené biče, které jim přistávaly na zádech. Občas bylo k oddělení rváčů, které zajímaly více osobní sváry než přicházející útok, nutné použít mohutné, pískově a zeleně zbarvené ještěry, sloužící jako zlobří psi, jimž se říkalo poddraci. Odporní netvoři, velcí jako koně a vedení na lanech, dokázali jediným cvaknutím dlouhých zubatých čelistí ukousnout nohu i nejtvrdšímu zlobrovi. Zakřivené, jako dýky ostré drápy poddraků bez námahy trhaly maso i šlachy. Pokud šlo o smrad, soutěžili se svými krotiteli, a obzvlášť jejich dech páchl po hnijícím, zpola stráveném mase. Neustále slintající zvířata kmitala pohledem do stran, čenichy nahoře, nasávala vzduch a kolébavě postupovala. Cítila nadcházející krveprolití a dychtivě očekávala hostinu.

Do nelítostné horské krajiny dorazila plná legie minotaurů a dvojnásobné množství zlobrů. Slunce jim pražilo do zad na každém sáhu, který urazili, konečně však spatřili cíl. Pobořená stavba hřadující na straně přikrčeného, ale ostrého štítu nazývaného Mer’hrej Dur – Spár poddraka – kdysi sloužila jako chrám, který však byl zapomenut dávno předtím, než byl zapomenut bůh, jemuž byl postaven. Budova vytesaná ze samotné skály se prostírala přes vrchol. Rezavě hnědý chrám s vysokými, zubatými zdmi, špičatým hřebenem a jen dvěma viditelnými stezkami, vinoucími se vzhůru, vypadal spíše jako pevnost.

A přesně tak ho ti uvnitř teď využívali…

Faros hleděl zpoza popraskaných a drolících se hradeb na přicházející vojsko. Ve zdech za ním se tyčily vytesané postavy, krásnější než elfové, zobrazující stavitele chrámu – dokonalé, skvělé vznešené zlobry – jak nabízejí podivuhodné dary rohatému bohu Sargonasovi. Zjizveného bývalého otroka velkolepé obrazy nezajímaly. Zatímco někteří z jeho stoupenců, především Grom, žasli nad památkami minulosti, světle hnědý minotaurus viděl jen praktické využití zříceniny.

„Legie na sever, zlobři na jih,“ zamumlal Faros.

Zastřené, tmavě hnědé oči se otočily k ostatním. Zatímco někteří z jeho stoupenců nosili nádavkem ke koženým kiltům, sahajícím po kolena, i pancíř, Faros si obvykle nechával horní polovinu těla nechráněnou. Bezpočet křižujících se jizev, které mu zůstaly po nesčetném surovém bičování a strašlivých zraněních z boje, svědčil o tom, jak divoký byl jeho život v posledních letech. Prožil jej jako otrok, zloděj a rebel. Veškeré stopy privilegovaného mladíka, který kdysi býval synovcem Chota Strašlivého, až do Krvavé noci minoutauřího císaře, byly pryč.

Faros se nehonosil jinými pouty se strýcem než pokrevními, přesto však zaplatil vysokou cenu. Nejprve byl uvržen do hrozivých dolů ve Vyroxu, které se nacházely ve zlověstné, popelem pokryté krajině ve stínu mithaských sopek, kde byl odsouzený dřít pro slávu uzurpátora Hotaka. Po nezdařeném povstání ho i s ostatními vzbouřenými otroky odeslali na místo, vedle něhož vypadal Vyrox jako ráj – do zlobřích dolů na pevnině, v Kernu. Tam se Faros naučil, jakých hlubin může dosáhnout krutost. Tam se navždy změnil.

Proto se s pomstou vrátil do Kernu, a ne do císařství.

„Přesně jak jsi říkal,“ poznamenal tmavě hnědý bojovník, který se rychle přežehnal Sargonasovým znamením. Gromův otec býval jedním z posledních Sargonasových kněží a Grom vždy věřil, že na ně bůh dohlíží, přestože bylo známo, že bohové opustili Krynn už před desetiletími. Když se objevily zvěsti, že se Sargonas i ostatní bohové vrátili, jeho víra jen zesílila. „U Rohatého, to je jistě znamení…“

„Znamení, že Ardnorovi generálové nemají o moc lepší představivost než generálové jeho otce,“ odsekl Faros a odfrkl si. Stočil pohled k postavě s černou srstí, stojící stranou od ostatních. „Co na to říkáš ty?“

„Legionáři ze sebe vydají všechno, ať je vede hrdina nebo hlupák,“ odvětil štíhlejší minotaurus.

„A co když v jejich čele jede tvůj bratr osobně?“

Jeho společník přimhouřil uhlově černé oči. „Kdyby byl Ardnor mezi těmi dole, já sám bych jako první hledal jeho rohy. Však víš.“

Faros zachmuřeně přikývl. „Proto tě nechávám žít mezi námi, Bastione.“ Náhle vyrazil, prošel kolem nejvěrnějších spojenců a zamířil hluboko do zaprášeného labyrintu, vedoucího do vnitřního chrámu. „Ať se ostatní připraví. Je čas přivítat poutníky… a vyprovodit je čepelemi do posmrtného života!“

  • překlad: Hana Vlčinská
28. března 2013, Richard A. Knaak

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

DragonLance - Minotauří války 3 - Říše krve

DragonLance - Minotauří války 3 - Říše krve
Vložit do pytle na zboží  Koupit 229 Kč 109 Kč

DragonLance - Minotauří války - komplet

DragonLance - Minotauří války - komplet
687 Kč 327 Kč