Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Mrtví muži netančí, pozvánka na křest a ukázka z románu

Linc: Mrtví muži netančí

24. září 2011 vyjde román Míly Lince nazvaný Mrtví muži netančí. Shodou náhod přesně v den, kdy se bude konat i pátý ročník CONiáše, jehož pořádá Městská knihovna v Praze. Samotný křest je plánovaný na odpoledne a propojen bude s malou divadelní a šermířskou scénkou. A my na Fantasyi přinášíme kromě pozvánky na křest i ukázku z první kapitoly.

Stejně jako u Stínu Černého hvozdu, předchozí knihy ze stejného světa, jsme připravili knižní trailer. Od dob, kdy jako pionýr objevující dosud neprobádané končiny přišel Ďuro Červenák s trailerem na Strážce Varadínu, se jich na internetu vyrojilo opravdu hodně (i když jde většinou o autory zahraniční či mainstreamové). Pokusili jsme se jít opět cestou odvážných a stvořili jsme krátké amatérské video. Věřím, že i když máme do profesionality hollywoodských trháků daleko, nejde o špatnou záležitost a diváky si najde. Tak třeba vás naláká, proč na křest dorazit.

Ale nakonec se vrátím k samotné knize, abychom stále neutíkali od literatury. Zvu vás k nahlédnutí na stránky. Tam naleznete vše, co se knihy týká, všechny novinky nebo pozvánky; kromě toho od začátku září i krátké ukázky, abyste věděli, na co se můžete těšit. Tenhle nápad jsem ukradl – s laskavým svolením okradeného – Honzovi Kotoučovi a přijal i jeho terminologii, která tyto ukázky nazývá snippety. Budou vycházet pravidelně každé pondělí, středu a pátek v pravé poledne. Nic nebude kráceno ani přeskakováno, a vy tak máte možnost v průběhu měsíce, než se dočkáte knihy papírové, nakousnout i něco z textu. A třeba se i začít těšit…

V limitované edici bude navíc k Mrtvým mužům připojeno i bonusové multimediální DVD, jehož součástí bude kromě jiného audiokniha Stín černého hvozdu namluvená Jiřím Pobudou, zkušeným divadelníkem a muzikantem.

Ukázka z knihy:

Al-Amírun
Anno Imperii CXLIV. V třináctém roce vlády císaře Lothara IV.

Chceš-li být dobrým pánem, nesmíš se bát obětovat i to nejcennější.
Wilhelm von Schreiburg, první hrabě z Al-Amírun

Noční útok přišel znenadání. Vítr přinesl nejdříve závan neznámého koření a nahořklý pach zbrojí, lidský pot a lidskou zlobu. Vzápětí se plamínky skomírajícího ohně zaleskly na šavlích útočníků.
Petra ze Skřekova varoval snad sen. Probral se z noční můry těsně před útokem. Vykřikl. Vyskočit už nestihl.
Kolem něj se ve tmě mihlo několik postav, široké kalhoty jenom tiše zašustily. Oproti lehkosti jejich chůze se Petrovi muži zvedali těžce, s cinkáním a harašením zbrojí, s bezmocným řevem.
Ozval se třeskot zbraní, někdo rozkopl ohniště a plameny nadobro zhasly. Jenom několik uhlíků žhnulo do noci jako oči dravců.
Vítr skučel a ledový dech noční pouště přinášel smrt. Země Korzárů jim nedala nic zadarmo.
Petr se odkulil stranou, v poslední chvíli se vyhnul kopanci, který mířil do žeber. V ruce sevřel jílec meče; ten dotek mu dodal důvěru.
Korzár se znovu rozmáchl, ale jeho zahnutá šavle už dopadnout nestačila. Petr bodl; hrot meče projel ústy, zaskřípal o zuby a prorazil lebku. Řinoucí se krev mu zalila ruku, postříkala obličej. Na rtech ucítil její sladkou chuť.
Nezabíjel poprvé, přesto se lehce zachvěl. Zachroptění. Vytrhl zbraň a tělo zahalené od hlavy až k patě se sesunulo do písku.
„Bij a zabij!“ zařval mladý pán ze Skřekova rodové heslo a zvedl se ze země. Kolem něj se shromáždilo několik rytířů, aby chránili svého pána.
Obklopil je mocný houf nepřátel. Místo toho, aby nepřítele našli, zneškodnili a otevřeli tak cestu hlavnímu voji, sami padli do léčky.
Umírání bylo rychlé a snadné. Krev se vsakovala do písku, rytíři křičeli a sténali. Zbylo jich malinko, příliš malinko, než aby mohli v tomhle boji zvítězit.
Korzáři na sebe pokřikovali v cizím jazyce, jemuž Petr nerozuměl. Ale už jen ty hlasy naháněly hrůzu.
„Někdo nás zradil,“ sykl šedivý rytíř, který sloužil už jeho otci.
„Nemusel, stačila trocha černých kouzel,“ sípal jiný, zatímco zuřivě odrážel nepřítele; spíš pro sebe než jako odpověď, přesto jej ostatní slyšeli.
„Chrání nás přece Pán!“
Petr koutkem oka spatřil mrtvolu mnicha, který šel s nimi a sliboval bezpečný průchod nepřátelskou pouští. Všemohoucí sem nedosáhl, jeho oko nedohlédlo. Tohle byla země Korzárů a jejich temných bohů.
Jejich svět zůstal daleko na severu.
„Bij a zabij!“ vykřikl znovu, aby setřásl nepříjemné myšlenky. „Ve jménu Pána! Vezměte s sebou do říše paní Smrti co nejvíc těch nevěřících psů!“
Rytíři vykřikli v odpověď. Ještě než jejich hlasy dozněly, vykročili vpřed. V té chvíli si Petr uvědomil, že udělal chybu.
Kruh se rozpadl, každého z nich obklopilo několik nepřátel.
Skřekov skočil vpřed. Sladká krev na rtech mu dodala sílu. Seká na všechny strany, železo řinčí, až létají jiskry. Jenom chviličku. Pak se ostrá čepel zanoří do masa, hrot zaskřípe o kost.
Nepřítel křičí bolestí, Petr mu na okamžik pohlédne do očí. Spatří v nich strach; strach stejný, jako mají lidé po celém světě. Přítel, nepřítel… v říši paní Smrti si budou všichni rovni.
Další krok vpřed, vytahuje meč z těla a zasazuje další ránu. V té chvíli ucítí úder do boku. Nevšímá si bolesti, snad ji ani necítí. Další rána, další krev, další mrtvý.
Už nevnímá, co se děje kolem něj. Jen boj. V duchu si stále opakuje: nesmíš se zastavit. Každý krok stojí víc a víc úsilí, ledový pot štípe v očích.
Zanechal meč v ráně, už by jej nestihl vytáhnout.
Tasil dýku. Několikrát s ní švihl, ale marně. Nikoho nezasáhl. Nepřátelé si drželi dostatečný odstup.
Místo toho přišla další rána; zezadu.
Proč mu nikdo nekryl záda? Skoro ublíženě se ohlédl. Zůstal sám, už nezbyl nikdo, kdo by jej chránil. Rytíři, výkvět granického království, ti všichni leží v písku korzárské pouště.
Zůstal sám.
Další rána.
Konečně si všiml, že jej několikrát zasáhli, při pohledu na vlastní krev jej dostihla bolest. Padl na pravé koleno. Zvedl před sebe ruce, v jedné stále svíral dýku se širokou čepelí. Korzár, který se přiblížil, zaplatil za svou neopatrnost mělkým šrámem.
Pak přišla poslední rána. Petr vyjekl, dohasínající uhlíky na zemi zatančily šílený tanec, aby splynuly v pochmurný obrazec a nakonec utonuly v černočerné tmě.

plakát - Linc2

Petr ze Skřekova plival krev.
Dech pouště mu spaloval tvář, horký vítr s sebou hnal smítka písku a slunce nad hlavou z něj vysávalo život. Slunce, které bylo možná větším nepřítelem císařských vojáků než hordy Korzárů.
Těm se dalo postavit s mečem v ruce; proti obloze však jejich zbraně neznamenaly nic.
O to šílenější připadal Petrovi pohled stranou, kde se zdvihaly první pahorky nekonečných hor, jejichž vrcholy se blyštily sněhovými čepičkami.
Země kontrastů; země prokletých Korzárů.
Petr ležel na zemi, ruce zkroucené za zády a sešněrované pevnými řemeny. Vysvlékli ho z kroužkové košile i z bot, nechali ležet v písku a vesele se bavili opodál u šálku horkého čaje. Zahaleni od hlavy k patě, až by se zdálo, že se chtějí uškvařit ve vlastním sádle.
Jenže Petr během těch pár týdnů, kdy cestovali na jih, už pochopil, že stejně jako přes jejich oděv nepronikne zima, tak i vedro zůstává venku. A čaj z neznámých bylinek osvěžoval víc než voda.
Tohle byli muži, které přijel spolu s císařským vojskem zabíjet. Tohle byli muži, kteří měli ležet mrtví. Jenže Všemohoucí od Petra odvrátil svou tvář a místo toho temní bohové Korzárů zavedli rytíře ze severu do léčky.
Všichni Petrovi lidé leželi v písku, nepohřbeni a na pospas mrchožroutům. U každého těla seděli dva nebo tři obrovští ptáci s holou hlavou, rvali maso a prali se o nejlepší sousta.
On jediný přežil. Velitel měl větší cenu než kmáni. Prodají ho… anebo si dají záležet na tom, aby krutí démoni dostali svou porci bolesti.
Petr chtěl plakat. Ale horký dech pouště mu vysušil i slzy a jemu tak zbyla jen bolest. A tak alespoň plival tu krev.

Na okamžik usnul. Znovu otevřel oči, když ucítil dotek na ruce. Chvíli mu trvalo, než stihl zaostřit. Vzápětí vykřikl a zkusil se odkulit.
Obrovský pták s lysou hlavou podrážděně uskočil o kousek stranou.
Ze země se zvedl až v okamžiku, kdy přiběhl nejbližší z korzárů.
Petr se třásl, přestože zima mu rozhodně nebyla. Sliboval si, že neusne… nesmí dát těm dravcům šanci.
Za chvíli jej opět zmohly mrákoty.

Během dne mu dali dvakrát napít zteplalé vody. Vychlemtal ji do poslední kapky a nevšímal si toho, jak páchne zatuchlinou a jak chutná hořce. Jazyk měl oteklý a v krku sucho, rty rozpraskané a bolavé.
Teprve, když se slunce sklonilo k západu a jasná žluť ztmavla do ruda, přijel od jihu jezdec na vyhublém šedákovi. Petr viděl z jeho tváře jen oči – a ty sálaly ohněm. Zdobená zbraň, která se mu houpala u pasu, označovala urozeného pána.
Sotva sesedl, pustil se do rychlého hovoru s ostatními. Jeho hlas se rozléhal pouští a vojáci se klaněli hluboko k zemi. Nakonec neznámý s velitelem tábora přišel k Petrovi.
Mluvili na něj jazykem, jemuž nerozuměl. Zněl měkce a mnohá slova cosi připomínala, ale jejich význam Petrovi stále unikal, ať se soustředil sebevíc.
Mžoural do zapadajícího slunce, vrtěl hlavou a srdce cítil hluboko v krku, jak se bál. Ani nevěděl čeho, možná smrti, možná potupy. A možná osudu, který přivážel neznámý šlechtic.
Ten nakonec promluvil řečí císařství, s podivným měkkým přízvukem.
„Mužem proroctví jsi,“ řekl. „Půjdeš se mnou.“
Petr nechápal, co se děje. Avšak vojáci jej bez otálení zvedli ze země a vysadili na koně. Pokusil se vytrhnout, ale jako odpověď mu dopadlo na záda několik ran bičem. Bolest jej téměř omráčila, až se zhroutil ze sedla. Písek se mu okamžitě zadřel do ran a před očima zatmělo.
Pevně tiskl zuby a snažil se nekřičet. Vzdor mu dodával sílu; nedat nepříteli najevo, jak moc ho zlomili. Přestože měl k hrdinům z legend daleko, nic víc než tahle iluze mu nezbývalo. Byl přeci rytíř; byl mnohem víc než tihle prokletí psi!
Velitel tábora se mračil, když sledoval, jak urozenec s jeho kořistí odjíždí. Možná právě přicházel o zlato, v něž tolik doufal. Jenže pánům se neodporuje, ať jsou z císařství nebo ze zemí Korzárů.
Petr věděl, že se zde korzárští šlechtici titulují jako sajjidové. V jejich jazyce to znamenalo náčelník – a jeho vážnost se počítala od počtu stád a od počtu bratrů, bratranců a dalších příbuzných.
Ten, který právě Petra odvážel, musel mít bratrů a bratranců celé zástupy: vojáci se na rozloučenou klaněli tak hluboce, div nedřeli nosem o pouštní písek.
Vyrazili na noc. Petr, sajjid a několik dalších Korzárů se zapálenými pochodněmi, aby viděli na cestu. Tenký srpek měsíce nedovoloval dohlédnout dál než na krok.
„Kdo jste? Co se mnou chcete dělat?“ zeptal se Petr po chvíli. Víc než co jiného svíral jeho útroby strach.
„Jsi proroctví,“ zazněla lakonická odpověď. „Uvidíš.“
Přestože jej bolelo celé tělo a přestože se bál, nakonec se mu povedlo usnout; nebo spíš upadnout do bezvědomí.
Noční můra, která jej probudila před začátkem útoku, se vrátila.

Byl znovu malým chlapcem. Unaveným a vystrašeným.
„Neber mi ho!“ křičí matka. Ale otec neslyší. Vysazuje Petra do sedla.
„Musí se stát rytířem,“ říká. „Je načase.“
„Je to ještě dítě!“
Petr v duchu nesouhlasí. Už není dítětem, je mužem. Jenže matce se neodporuje.
Matka pláče, družina pána ze Skřekova odjíždí na sever, do války, pokořit mocného nepřítele. Petr se naposledy ohlíží – matka leží v mdlobách a kolem ní služebnictvo.
Po tváři mu stéká slza. Je mužem… a přesto se bojí, přesto by se nejraději vrátil do bezpečí hradu.
Otec si té slzy všimne. Vrazí mu ránu, až se mladík zakymácí.
„Abys měl proč,“ řekne. „Skřekov nikdy nepláče bez důvodu.“
Ale Petr přece důvod má… nebo ne? Otec pro jistotu přidá ještě jednu. Petr padá z koně…

plakát: Linc

Probudily jej první paprsky slunce.
A zatímco mžoural do ranního přísvitu, spatřil před sebou mohutné hradby města, které přijeli ze severu pokořit.
Al-Amírun.
Během noci urazili značný kus cesty; hory předtím skryté v dálce čněly přímo před nimi. Jenom úzký pruh země je odděloval od moře. V jinak neprostupné hradbě tak zel jediný průchod.
A cestu k jihu zde přehrazovalo největší město, jaké kdy Petr viděl.
„Skrz hory neprojdeš,“ řekl před několika týdny průvodce. „Průsmyky jsou skryté pod ledovou peřinou a pokud tě přeci jenom neudolají zimní bouře, dostanou tě horalé. Jejich otrávené šipky usmrtí každého bez rozdílů – nás i Korzáry. Jediná cesta vede přes Al-Amírun.“
Teď tomu Petr věřil, když viděl hory zblízka. Obludné, strmé a majestátní. Jako by z jejich vrcholků hleděli na zem sami bohové, kteří stvořili svět.
A stejně tak majestátný byl i Al-Amírun. Cíl jejich výpravy. Jenže vojsko, jež ho mělo dobýt, zůstávalo kdesi vzadu; místo něj jen písek, slunce a vítr a Petr sám v poutech.
Blížili se k hradbám, jejichž rozměry braly dech. Na blankytné hladině moře se houpalo bezpočet korábů. Přístavní mola se zakusovala hluboko do moře, stejně jako se do závratné výšky tyčily bílé hranaté věže.
„Všemohoucí,“ zašeptal Petr, „kam jsme se to odvážili vstoupit?“
Žádné z měst, jež viděl, se nemohlo rovnat Al-Amírun; ani velikostí, ani krásou, ani silou.
„Ty spěchal, se mnou šel rychle,“ houkl na něj sajjid.
Napojili se na širokou prašnou cestu, která se vinula po mořském pobřeží. I takhle po ránu na ní panoval čilý ruch. Obyvatelé pouště, skrytí od hlavy až k patě v zaprášených burnusech. Na zádech měli veliké proutěné koše, mnozí za sebou táhli vyhublé krávy. Krajinou se neslo hýkání oslů.
Petr si všiml, že ji lemují od slunce vybělené kosti. Zvířat… i lidí. Ti živí kolem procházeli bez povšimnutí, jako by smrt v poušti byla něčím běžným.
Možná byla.

První kámen zasáhl Petra do nohy. Vykřikl spíš překvapením než bolestí. Odlepil konečně pohled od nádherného města před sebou a všiml si davu, jenž se kolem nich nashromáždil.
Další kameny. Pár jich neškodně proletělo vzduchem, jeden jej zasáhl do ramene, druhý do ruky. Ostrá hrana rozedřela kůži do krve.
Sajjid něco vykřikl, tasil zlatem a stříbrem tepanou šavli a zamával jí nad hlavou. Odpověděl mu řev lidí okolo. Petr viděl jenom jejich oči – naplněné nenávistí a pohrdáním. Nepřítel ze severu přišel do jejich města.
Vojáci, kteří je celou dobu provázeli, najeli do davu. Vzduchem se míhala kopí.
Křik sílil. Petr slyšel vysoce posazený jekot korzárských žen podobný trylkování. Vzpomněl si na varování, které zaslechl v táboře císařského vojska: „Když pobiješ všechny korzárské muže, nesmíš zemdlít únavou. Po mužích totiž přijdou ženy, a ty mají ještě méně slitování než jejich mrtví manželé, otcové a bratři.“
Pak na zem klesl první mrtvý, zasvištěla sajjidova šavle a umlčela největšího křiklouna. Jeho hlava odskočila dobré dva kroky daleko.
Konečně se rozestoupili, na zemi jenom dvě nehybná těla. Sajjid cosi vykřikl, a přestože řeč korzárů zněla měkce, z jeho tónu běhal Petrovi mráz po zádech.
„Jdi, tady ty nestůj,“ štěkl sajjid.
Projeli uličkou, kterou jim Korzáři utvořili. Jejich nenávistné pohledy se Petrovi vpalovaly do zad. Třásl se hrůzou, protože podobný pocit nikdy nezažil. Nikdy by ani nevěřil, že jej zažít může.
„Děkuji,“ zašeptal.
„Neděkovat. Já příkaz dostal, že tebe přivézt živého, jinak o čest přišel bych a nikdy, nikdy neprovdal dcery. Tak tiše buď a jdi!“
Brána je pohltila jako nic, jen jako nepatrná smítka. A stejně jako smítka se nakonec ztratili v tisícihlavém davu, který proudil širokou ulicí.

Velikost města vzala Petrovi dech. Nezbylo místo pro strach ani pro hněv, jen pro údiv. Al-Amírun chránily tři věnce hradeb. V jejich stínu se krčily chatrče a plátěné stany.
Když nechali opevnění za sebou, Petrovi se otevřel pohled na samotné vnitřní město. Podél pobřeží od severní k jižní bráně vedla široká dlážděná ulice, po níž by projelo pět vozů vedle sebe. O něco výš, na úbočích hor, se kroutily úzké uličky, spletitější než bludiště. A úplně nejvýš, na prvních vrcholcích hor, se blyštěl palác se střechami ze zlata.
Sajjid se nezdržoval a prodíral se davem cílevědomě vpřed.
Kolem se rozléhal křik, kupředu se tlačil tisícihlavý dav. Pach nemytých těl přehlušovala ostrá vůně neznámých koření. Ze všech barev, křiku i vůní se Petrovi točila hlava.
Po chvíli za sebou nechali hlavní tepnu Al-Amírun a vydali se klidnějšími uličkami do strmého kopce. Tu a tam museli vyšplhat po dlouhém schodišti. Stupně od sebe byly dostatečně daleko, aby nemuseli sesedat z koní. Jejich podkovy zvonily o kamennou dlažbu a Petrovi to znělo jako pohřební zvony.
Když se pak ohlédl, spatřil město pod sebou. Obrovské, pestré a živé.
Vzápětí ho sajjid popostrčil, rána krátkým bičíkem Petra vytrhla ze zasnění. Došla mu jedna věc – přestože je cizincem, v takhle velkém městě nebude problém se ztratit.
Čím výše vyšplhali, tím méně lidí potkávali. Míjeli domy bohatých měšťanů a šlechticů, obehnané vysokou zdí – malé pevnůstky uprostřed rozlehlé pevnosti.
Petr v tu chvíli pochopil, že císař si ukousl možná až příliš velké sousto. I kdyby se probili skrz věnec hradeb, uvíznou v úzkých uličkách. Budou muset silou dobýt každý dům. Uličky zrudnou krví dobyvatelů a temný bůh Korzárů bude slavit vítězství.
Konečně vystoupili na hradby paláce, na nejvyšší vrchol města, a otevřel se jim výhled na širou krajinu kolem. Petr se ohlédl s nadějí na sever. Jenom odtamtud mohla přijít záchrana. Málem výskl radostí.
Možná několik dní cesty, možná jenom pár hodin – ale mračna prachu, která se tam zvedala, mohla znamenat jediné.
Císařské vojsko bylo na dohled.

V ten okamžik mu i došlo, proč jej vedou právě sem. On, jako syn jednoho z mocných pánů, se náhle stal tím nejcennějším, co Korzáři mohli získat.
Poznání a vědomí pravdy jej píchlo u srdce. Jenže otázkou bylo, jak se o něm mohli dozvědět. Jak mohli vědět, že je synem starého a zkušeného rytíře Viléma ze Skřekova, jednoho ze tří velitelů císařského vojska.

6. září 2011, Míla Linc

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).