Lucifer je zpět a vrací snad v ještě větší formě než v prvním díle. Čatokrát uslyšíte frázi, že hlavní hrdina není typický klaďas. Tady se dá říct, že hlavní hrdina není typický záporák a přestože se setkáme se všemi možnými bytostmi-mágy, démony, bohy, anděly,duchy, kněžími i obyčejnými lidmi, jen málokoho můžeme pokládat za kladného hrdinu. A Lucifera samozejmně ne. Je to sebestředný, cílevědomý, manipulativní, sobecký, arogantní a do sebe zahleděný člověk, který si ve zlu sice nelibuje, ale pokud poslouží jeho účelům, tak se ho rozhodně nebojí použít. Navíc je kniha ozdobena několika metafyzickými postřehy, které ji dodávají další, hlubší rozměr. Tentokrát má Lucifer opravdu nelehkou pozici, získal sice bránu do nicoty, ale pořád nemá svá křídla. A tak se pro ně vydává do pustin, kterým vládnou orientální bohvé, v čele s obrovskou matkou. Aby s nimi mohl jednat domě bez oken, musí se vzdát své nesmrtelnosti a je nade vše jasné, že jeho křídla mu nikdo nebude chtít dát dobrovolně. Ale na Lucifera si jen tak někdo nepřijde, vždyt oklamal i samotného křesťanského boha. Jenže v nebezpečí se ocitá i brána kterou nechal hlídanou jenom věrnou démonkou Mazikeen a která je ochotna pro něj položit život. Ale bude to stačit? V druhém příběhu se schyluje k útoku nebeských armád na Lucifera vedeného pomstychtivým andělem Amandielem. A přestože o útoku Ďábel ví, rozhodne se věnovat svou pozornost dívce, která má schopnost vidět mrtvé. A rozhodně to nedělá ze samaritánských důvodů, jako všechno je to součást jeho velkolepého plánu. Kresba je prostě úchvatná, zejména v epických záběrech na Nebeské město a armádu andělů, ale nejrůznější démoni nejsou o nic méně působivé. Atmosféra a symboličnost v lecčems může připomenout Sandmana, jejímž spinoffem Lucifer je, ale přece jenom vyznění příběhu je opravdu poněkud jiné, temnější složitější a zahrávající si s mýty, kterou jsou českému čtenáři o něco málo bližší.