Knihy Arthura Charlese Clarka mám rád. Samozřejmě že každá je jiná a na čtenáře tudíž působí rovněž jinak. Některá vás nadchne více, jiná o něco méně, ale všechny obsahují zajímavý příběh, který nepostrádá určitou myšlenku a mnohdy doslova znepokojující vývoj událostí… Člověk se stále za něčím žene. Touží zažít něco neobyčejného – poznat dosud nepoznané. Ale někdy se přihodí něco, co veškerým podobným snahám udělá buďto konec nebo je v mžiku odsune na vedlejší kolej… Závody v dobývání vesmíru mezi Amerikou a Sovětským svazem ukončí objevení se mimozemské flotily. Ta však nepůsobí nijak agresivním dojmem. Dle mluvčího Vládců (jak jsou označeni) Karellana – takzvaného Dohlížitele, jsou tu proto, aby lidstvu pomohli. Díky Vládcům se zanedlouho všechny země na planetě sjednotí. Zavládne mír a všeobecný blahobyt. Zločin mizí jako mávnutím kouzelného proutku, základní životní potřeby jsou zdarma. Lidé již nemusejí pracovat, nestojí-li o to. Veškerá pracovní činnost je automatizována a člověk má nyní více času sám na sebe – na sport, zábavu a vše ostatní, na co mu obvykle čas již nezbýval.

Příběhy A. C. Clarka nikdy neoplývají divokou akcí či brutalitou, které se v moderní sci-fi objevují stále častěji. Jeho tvorba dokáže člověka pobídnout k zamyšlení se nad určitými otázkami, kterých v jeho dílech najdeme nepočítaně. Začátek této knihy je velmi poklidný a někomu by mohl i přes kontakt s mimozemskou rasou připadat poměrně nezáživný. Není nijak akční a mimozemšťané se kupodivu nijak výrazně neprojevují. Žádné střílení a podmaňování si pozemského „domorodého“ obyvatelstva. Vše nasvědčuje tomu, že Vládci chtějí skutečně lidstvu pomoci. Sice zamezili výzkumu kosmu, ale všechny jejich ostatní zásahy se projevují víceméně pozitivně. Všichni lidé sice nepřijímají jejich pomocnou ruku s nadšením (najdou se i jejich zarytí odpůrci), ale globálně se mají všichni lépe než tomu bylo před jejich příletem. Po nějaké chvíli se však začnou vynořovat na světlo určité zásadnější informace a děj počne nabírat docela jiný směr…

Tato kniha má poněkud pochmurnější vyznění. Není optimistická, ačkoli nepůsobí vyloženě smutně. Lidstvo věří ve svou budoucnost. Pro lepší budoucnost svých potomků jsou lidé schopni odříkat si radosti a naopak mnohdy se sebezapřením vykonávat mnohdy doslova ubíjející práci. Co by se však stalo, kdyby toto všechno ztratilo téměř ze dne na den význam? Konec dětství není kupodivu zaměřen na vesmír a technologii, ale na lidstvo samotné. Ačkoli vesmírné lodi, cizí rasy a vzdálené planety vytvářejí kulisu tohoto příběhu, hlavním hrdinou je skutečně samotné lidstvo, které se dostává na rozcestí, kdy něco končí a něco jiného má začít. Tato kniha mě však oproti jiným od téhož autora příliš nechytla. Obal této knihy kupodivu (po zkušenostech s tímto nakladatelem) nepůsobí nijak odpudivě (či řekněme raději nepoutavě). Tentokrát se k celkovému temnějšímu vyznění knihy naprosto hodí. V Konci dětství [Childhood's End, 1953], u nás již podruhé vydaném – tentokrát nakladatelstvím Baronet v roce 2005 (první vydání – Laser v roce 1992), se seznamujeme se situací, kdy návštěva mimozemšťanů sama o sobě ve skutečnosti nic moc neřeší…