Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).


Ad Žáby v mlíku, Drnek JanPetr Náhlík - Vokoun - 10. 11. 2007 12:42

ŽÁBY v MLÍKU – TERAPIE DĚJINAMI

Vojensko – historická mystifikace roduvěrného Plzeňáka Jana Drnka, kterou pod názvem Žáby v mlíku právě v těchto dnech vydalo Naše vojsko boří mnohé „zavedené“ mýty novodobé české historie. Jde o obsáhlou práci o 640 stranách zaměřenou na klíčové období září a října 1938. Děje, tendence a události se k tomuto klíčovému bodu českých dějin sbíhají jako se sbíhají různé trati k železničnímu uzlu v němž pak jediná výhybka rozhoduje o tom, zda se v příštích desetiletích náš vlak ocitne v hluboké jižní poušti, nebo v polární tundře. Kniha zvláštním způsobem spojuje faktografický přístup vlastní historikům s proplétajícími se osudy postav plasticky vykreslených rukou zkušeného romanopisce a beletristy. Celá první polovina knihy od známé učebnicové historie nikam výrazně neuhýbá, zato druhá polovina čtenáře zavede přímo doprostřed dramatické rekonstrukce válečného střetnutí s Německou říší a ukážemnohé známé postavy ve zcela jiném světle. Vidíme zde prezidenta Edvarda Beneše vykresleného jako bezskrupulózního muže s téměř narcisistní poruchou osobnosti, ochotného předat třetinu státu agresorovi či okupantovi bez souhlasu parlamentu, ochotného porušit ústavu republiky a dopustit se de facto vlastizrady. Mnozí čtenáři tím mohou být pohoršeni, ale s mrazením v zádech si položí otázku – co se ve skutečnosti v letech 1938–39 a v letech 1945–46 vlastně stalo? A kdo všechno se v otázce Mnichova či Podkarpatské Rusi vlastizrady de facto dopustil, aniž za to byl kdy souzen či potrestán? Šokovaný čtenář si musí vzápětí položit další související otázky – kde vlastně jsou kořeny pohrdání právem a zákony, jaké u mnoha československých či českých politiků mohl vidět po celých dalších sedmdesát let. Autor svou mystifikací pokládá přemýšlivému čtenáři klíčové otázky aniž by je musel ve svém díle polopaticky vyslovit. Čtenář se sám musí ptát – co je a co již není stát? Je možné pouhý konsensus stranických a finančních mafií nazývat ještě státem? Neměl by skutečný stát být právě tím co, ony mafie a klany omezuje a podřizuje všeobecně platným pravidlům? Ptát se, zda vymahatelnost práva může zajistit parlament, vláda a prezident, soudy…? Pokud si připustí tu možnost, že výběr lidí do těchto institucí ovlivňují právě ony zájmové klany pak nepřímo pokládá otázku – jaký smysl mají v tom případě volby? Dílo čtenáři nepřímo pokládá otázku kde jsou hranice demokracie, zda je takto pojatá demokracie pro náš národ tou správnou volbou, zda vůbec ještě máme nějakou volbu, nebo nás již nenávratně semlel historický mlýnek na maso.
Drnkovu mystifikaci lze pochopitelně také číst bez otázek, prvoplánově, jako pouhý napínavý a strhující příběh. Ale i v této jednodušší podobě autor jednoznačně odmítá všeobecně šířenou sebeomluvnou verzi podle níž v září 1938 údajně neexistovala jiná možnost, než mnichovská kapitulace. Jeho přístup se podobá přístupu terapeuta, který rozbíjí racionalizovanou pohádku a doluje odněkud z podvědomí svého traumatizovaného klienta vytěsněnou bolestivou pravdu, nutí ho veřejně vyznat dávná selhání, otevírá staré, desítky let hnisající rány – aby mohly být vyčištěny a aby současnost českého národa mohla být konečně zbavena dávných neuróz a depresí a uvolněna k svobodné volbě budoucnosti. Autor předkládá válečné střetnutí s Němci jako reálně možné a dokládá svoji alternativu množstvím taktických, technických i politických faktů, analýz a souvislostí. Kniha Žáby v mlíku rozhodně není povrchním politickým a válečným příběhem…
Děj knihy se neodehrává pouze v Praze a v Československu, nýbrž téměř ve všech větších městech Evropy, na španělských bojištích stejně jako v ženevských kuloárech Společnosti národů. Ocitáme se v bombardované plzeňské Škodovce, na bojištích Jeseníku, Plzeňské čáry i ve Vídni obsazované Gajdovým armádním sborem. Kniha je doplněna technickými dodatky a galerií „nově vytvořených“ životopisů vojáků i státníků, předjímajících jejich osudy a životopisy ve změněné realitě po roce 1938. Celé dílo působí uceleným dojmem a téměř románově sevřenou konstrukcí. Čtenář se po celou dobu jeho čtení pohybuje na hraně mezi fascinující věrohodností děje a vědomím, že tato historie se neodehrála, i když se možná odehrát mohla a měla.

Petr Náhlík – Vokoun


Jan Drnek (* 1960) je plzeňský rodák a patriot, spisovatel a ředitel Centra sociálních asistentů, o. p. s. Vyrostl ze skautských a trampských kořenů, vyučil se ve Škodovce a pracoval jako vychovatel ve škodováckých internátech. Do roku 1989 publikoval pouze v samizdatu. Po roce 1989 se stal tiskovým mluvčím generálního ředitele koncernu Škoda, později pracovníkem odboru životního prostředí plzeňského magistrátu. V roce 1998 inicioval založení Centra sociálních asistentů. Od roku 2004 je členem Koruny České a spoluzakladatel její místní společnosti v Plzni.

Vydal knihy: Ideal Army Blues – Západočeské nakladatelství 1991 – příběh z vojenského prostředí z autobiografickými prvky Tuto prvotinu J. Drnka Ideal Army blues lze získat zde: csaops@email.cz

Burani – Fontána 2006 – křesťanská detektivka http://www.academiaknihy.cz/katalog.php?…

Poslední recesista a Tma – Avalon a Street 2007 – „poslední“ trampský román (druhý po 80. letech od vydání Arizony J.J.Paulíka) http://www.sdruzeni-avalon.cz/knihy.php

Žáby v mlíku – Naše vojsko 2007 – Válka o Československo 1938, vojensko-historická mystifikace

Rozhovor s Janem Drnkem Akelou – převzatý z knihy Poslední recesista a Tma: http://www.perun.cz/…rit8230.html

Povídka Jana Drnka – Chlapáci – oceněná cenou Zlatý Trapsavec 2001 http://www.folktime.cz/index.asp?…

Povídka Jana Drnka – Zlato Čajajů – oceněná Cenou Psavců na Trapsavci 2001 (v postatě jde o jednu kapitolu z knihy poslední recesista a Tma) www.folktime.cz/clanek.asp?… http://www.perun.cz/…_cajaju.html

RE: Ad Žáby v mlíku, Drnek JanPetr Náhlík - Vokoun - 03. 12. 2007 23:47

Pokud někoho zaujala kniha Jana Drnka Žáby v mlíku dovolujisi jej upozornit, že před týdnem mu vyšla další kniha DRUHˇY DECH HABSBURSKĚ MONARCHIE

http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?…

kontakt akcent@vydavatelstviakcent.cz nebo 568 844 553


Již v červnu 2007 Janu Drnkovi vyšla kniha POSLEDNÍ RECESISTA A TMA – vydal Avalon a Street

viz www.sdruzeni-avalon.cz

S pozdravem

Petr Náhlík – Vokoun

RE: Ad Žáby v mlíku, Drnek Janwww racek - 15. 04. 2008 11:18

Tak tedy opravdu od nekoho kdo to četl … je to naprosto vynikající. obrovská spousta historické faktografie, ta vymyšlená vypoadá obrovsky pravděpodobně, spousta skutečných postav jednajích dle skutečných vlastností, dobé drobnokresby gottwalda, beneše, krejčí (hlavní hrdina) … a nádherný rejstřík postav na konci. autor samozřejmě fandí „našim“ jak jinak, ale je nakonec i střízlivý a realistický. drnek? řekl bych objev desetiletí naší scifi. knihu jsem dal přečíst synovi (voják z povolání, dobré hodnocení) a otci, sběratel všeho co se napsalo o 38 roce, hodnotil taky velmi dobře. a to ani jeden scifi nefandí. drnku, piš. umíš to. po červeňákovi další který se ujmul naší historie … ještě bych měl sen … napíše někdo o přemyslu otakarovi II?

RE: RE: Ad Žáby v mlíku, Drnek JanJan Drnek - 17. 04. 2008 13:50

Rozhovor redaktora Ladislava Hrubeše s vojenským poradcem prezidenta republiky, generálem Emanuelem Moravcem v měsíčníku Vojenský svět č.12/1938.

Pane generále. Máme za sebou úžasný rok nabitý k prasknutí událostmi děsivými, ale také radostnými. Ještě před třemi měsíci to vypadalo, že v této době, kdy sepisujeme náš rozhovor, již bude na Hradčanech vlát vlajka s hákovým křížem a z našich rozhlasových stanic uslyšíme hřímat Goebbelse či Henleina. Proti nám stála veškerá branná moc osmdesátimiliónové říše sjednocené jedinou myšlenkou a jediným vůdcem. Byla to moc, která vyděsila dokonce i západní mocnosti, vítěze Světové války, natolik, že raději zradili své spojenecké závazky vůči nám, než by riskovali střetnutí s touto mocí. Malé Československo před touto mocí necouvlo, ale většina z nás byla přesvědčena, že bojujeme svůj poslední boj, že je lépe padnout, než žít v otroctví. Během tří týdnů však naše malá armáda, sama a bez spojenců, tuto hrozivou moc porazila a vše co vypadalo tak děsivé se přes noc rozplynulo jako dým. Naši lidé to stále nechápou. Jak se mohl podařit tento zázrak? Dostáváme stovky dopisů čtenářů, kteří se dožadují vysvětlení vojenských odborníků a znalců. Co se to vlastně stalo v říjnu tohoto roku?

Pane redaktore. Především jsme wehrmacht neporazili, ale jen odrazili. Porazit a obklíčit jsme dokázali s vypětím všech našich sil jen některé části německé armády, například von Leebovu XIV.armádu pod Brnem. Tato armáda však byla velmi slabá a útočila proti koncentraci veškerých našich záloh, byla zcela odříznuta od zásobování bombardováním Lince a jediného železničního spoje. To vše bylo dáno mnoha faktory. Dnes víme, že hrozivá moc wehrmachtu byla jen politickým a psychologickým blufem na který naši spojenci takříkajíc skočili jako na špek. I my jsme tomuto klamu podlehli, naše politická reprezentace i velká část národa. Pouze naše ochota bránit se i přes to a naše odvaha, tento bluf ukázaly v plné nahotě. Kdyby byl Hitler počkal s válkou na jaro příštího roku, asi bychom se již wehrmachtu neubránili. Základní příčiny německého neúspěchu se dají shrnout do několika bodů:

  1. základní vojenská služba byla v Německu obnovena teprve roku 1935 a wehrmacht neměla ještě dostatek vycvičených vojáků. Ročníky, které povolávala, byly oslabené ztrátami otců ve Světové válce a veteráni, které bylo ještě možno povolat, nedokázali zacházet s moderní technikou, byli využitelní jen jako řadová pěchota nevalné kvality. V září se celá mobilizovaná wehrmacht sestávala z celkem 75 divizí, z toho bylo 37 pěších, 5 motorizovaných, 4 lehké, 4 horské, 4 obrněné a 1 jízdní brigáda. 21 divizí tvořil jen landwehr. V Prusku a Pomořansku muselo OKW udržovat minimální zajištění 9 divizí a z toho 1 tankové. I když spojenci podepsali Mnichovskou dohodu, muselo OKW podržet na Rýnu nejméně 15 dalších divizí, z toho 11 tvořil landwehr. Proti nám tedy stálo jen 44 divizí, z toho 3 tankové, 5 motorizovaných, 4 lehké, 4 horské a pár výsadkových praporů. V záloze se teoreticky shromažďovalo ještě 8 pěších divizí, z toho 3 divize landwehru. Naše armáda naproti tomu po mobilizaci postavila 22 polních divizí, 4 rychlé divize a 12 hraničních oblastí také v síle divize, někdy i v síle mnohem větší. Když nepočítáme 4 vojskové skupiny, máme zde 38 vyšších jednotek v síle nejméně divize. Celkem jsme ale měli vyzbrojeno téměř tolik mužstva co wehrmacht. Síly byly ve skutečnosti vyrovnány a na naší straně byla výhoda terénu i opevnění a obranných linií.
  2. wehrmacht nebyla připravena na válku materiálně. Nejen, že panoval obecný nedostatek pohonných hmot, ale Němcům chybělo celých 90% maziv a olejů. Zásoba munice dostačovala na pouhé dva týdny válčení a leteckých pum bylo vyrobeno ještě méně. Naše armáda měla zásoby všeho potřebného nejméně na 3 měsíce války.
  3. OKW se drželo schváleného útočného plánu Fall Grün, ale tento plán počítal s náhlým přepadem naší ještě nemobilizované armády, tedy pouze s jednotkami krytu v síle nejvýše 12 divizí. My jsme však mobilizovali již týden před vypuknutím bojů a nejen, že jsme mobilizaci dokončili, naše jednotky se stačily zakopat a připravit včetně provedení destrukčních opatření.
  4. Hitler předpokládal, že našemu politickému vedení nezbude po Mnichovu nic jiného, než kapitulovat a přijmout diktát, když nás zradili spojenci. Wehrmacht sice přisunula k našim hranicím 5 armád, ale tyto armády nebyly kompletní a 30. září ještě zdaleka všechny divize nestály v určených pozicích. Jejich lehké divize existovaly prakticky jen v síle brigád, jednotky disponovaly mizivou motorizací, chyběly jim celé pluky a prapory, zejména pluky těžšího dělostřelectva a středních tanků a především, divize nebyly rozvinuté do bojových sestav. Z horských divizí jen jedna dosahovala kompletních počtů a všem čtyřem oslabili dělostřelectvo. Počítalo se jen s mírovým obsazením sudet. Politický tlak ale způsobil, že Hitler nemohl pozdržet začátek útoku určený na 1. říjen. Proto bylo velení nuceno nasazovat své jednotky po částech, jak se stačily rozvinout a dorazit na místa určení. To nám umožnilo odrážet nápor také po částech, přesouvat síly po kratších komunikacích a oslabovat jednu jejich armádu po druhé. Hned první neúspěchy a značné ztráty pak oslabily morálku německých vojáků i ochotu jejich spojenců, například Maďarska, zasáhnout do války.
  5. wehrmacht byla úplně novou armádou, která neprošla jako celek žádnou skutečnou válkou a secvičovala se jen na manévrech. Ve Španělsku bojovaly jen nepatrné části a hlavně se tam cvičila část důstojnického sboru. Anschluss Rakouska byl čistě mírovou operací a již její provedení signalizovalo vážné nedostatky v koordinaci a zásobování. V Rakousku musely německé mechanizované jednotky, které postupovaly jako na přehlídce po pohodlných silnicích, vyřadit celou třetinu strojů k opravám. Na našem bojišti se pak ukázal zmatek, značné nedostatky v taktické doktríně, všude tam, kde terén a odpor neumožnily postupovat podle učebnic a příruček. Němci nedokázali improvizovat a jejich nižší jednotky nikdy nedostaly k sebemenší improvizaci povolení. Kde se nedalo postupovat podle plánu, zavládla bezradnost. OKW při tom vůbec nerozpracovalo detailní plány jednotkám od velikosti praporu níže. Neexistovala ani celá řada podpůrných a správních jednotek, neexistovala některá velitelství.
  6. československá vojenská rozvědka odvedla skutečně heroickou práci a dokázala včas zjistit nástupní sestavu wehrmachtu, tak, aby mohlo naše vrchní velení rozmístit účelně jednotky a především správně určit prostor soustředění záloh.

    Ale pane generále, co ony strašné pancéřové divize a co luftwaffe? To všechno byl také jen politický bluf?

    Zčásti ano, pane redaktore. Vezměmě si například tanky. Ano, wehrmacht mohla proti nám nasadit 3 pancéřové divize. Jak dnes víme, sestávaly z tankové a pěší brigády. Tabulkový počet každé z nich byl 330 tanků, ale ve skutečnosti měla každá z nich jen 1 rotu středních tanků PzKpfw III., tedy 22 strojů. 2. tankové divizi pod Brnem tyto těžší stroje teprve přiváželi a naše jednotky se jich zmocnily na nádraží ve Štokeravě. Celkem tedy pouze 44 tanků, které se nedaly prostřelit naším těžkým kulometem, ale zlikvidovalo je jakékoliv naše dělo. Zbytek tvořily oplechované podvozky s pouze kulometnou výzbrojí nebo s 20 mm dělem. Co do počtu tanků, přečíslili nás Němci v poměru 3 : 2, ale jen 44 jejich strojů mohlo prostřelit pancíř našeho tanku, kdežto každý náš tank mohl každým výstřelem 3,7 mm kanónu zlikvidovat jeden jejich stroj. My však víme, že přímým střetům mezi tanky docházelo jen výjimečně. Také jejich protitankové kanóny byly proti našim pancířům neúčinné a sami jejich vojáci si z této skutečnosti dělali legraci. Naše dělostřelectvo bylo v jasné kvalitativní i kvantitativní převaze, nehledě na množství použitelné munice.

    Luftwaffe, a v tom máte pravdu, převyšovala naše letectvo kvantitou a zčásti také kvalitou. Jejich stíhačka Bf-109 byla skutečným triumfem a měli ji v dostatečném počtu. Ovšem moderních typů bombardérů Heinkel – 111 měli k dispozici jen necelé dvě stovky a střemhlavých Stuk, Ju-87, jen asi 70 kusů. Skoro o všechny Stuky a Heinkely v této válce Němci přišli. Ani jeden tento typ se nedokázal ubránit útokům našich zastaralých dvouplošných Avií B-534. Ty měly vynikající stoupavost a do výšky dokázaly unikat i Messerschmitům. Naši piloti měli většinou výcvik v akrobacii, což je při vzdušných soubojích neocenitelnou výhodou. Luftwaffe se nepodařilo zničit naše letadla na letištích, protože byla rozptýlena na polních letištích a válku jsme očekávali. Plošné bombardování se uskutečnilo jen ve velmi omezené míře, protože nám hrálo do karet počasí po celou dobu války. Mraky, mlhy a déšť nutily bombardovací svazy létat nízko a protiletecká obrana je mohla snáze sestřelovat. Počasí našemu letectvu umožnilo vést partyzánskou vzdušnou válku. Ostatně poměr ztrát je zarážející. Představte si, že do 15. října, než jsme nasadili čerstvé perutě sestavené z letadel dodaných Sovětským svazem, byl poměr ztrát jen 3 : 2 ve prospěch Němců.

    Ovšem, pane generále, kdyby válka trvala několik měsíců i déle..?

    Já, pane redaktore, nemám rád tahle kdyby…, ale samozřejmě. Kdyby válka trvala déle, čas by pracoval ve prospěch Němců. Za nějaké 3 měsíce by mohli nasadit desítky divizí nově vycvičených vojáků a doplnit stavy tankových divizí o celé prapory nově vyrobených těžších tanků. Za tu dobu by také dokázali vyrobit nějakou tu munici. Vyjasnilo by se počasí a luftwaffe by získala celý vzdušný prostor. Nakonec by dosáhli nějakých úspěchů a to by motivovalo Maďary a Poláky k plnému nasazení proti Moravě a Slovensku. Zvítězili by, nakonec, ale za cenu strašlivých ztrát. Hitler by svůj válečný nástroj poškodil a otupil tak hrozným způsobem, že by již nikdy nezískal v Evropě převahu. Spojenci by stihli dozbrojit a uvést do výroby nové typy zbraní. Do takového kdyby… musíte ovšem zahrnout faktor širší eskalace konfliktu. Němce jsme strategicky a politicky neporazili ani tak my, jako spíše ruský vpád do Polska. Kdyby k němu nedošlo, nezbavili by se němečtí generálové Hitlera a válka by asi pokračovala dále. Jenže k němu došlo a náš pan prezident Beneš to správně předvídal. Jeho předpověď byla pro naši generalitu vážným argumentem pro rozhodnutí bránit se. A splnila se, jako i jiné jeho předpovědi.

    To, co říkáte, zní logicky, pane generále. Ale hovoříme v obecném pohledu. Stále mi, jako laikovi, nejde do hlavy, proč se například nepodařil konkrétně onen zamýšlený tankový půlom X. Reichenauovy armády přes Plzeň na Prahu? Podívejme se na mapu. Vždyť tam stálo11 německých divizí, z toho 2 motorizované a 1 tanková. Celý tento úsek bránily v předpolí Plzeňské čáry jen rozptýlené prapory Hraniční oblasti č.32 plus nějaký ten prapor Stráže obrany státu, na samotné linii jen pluky ZLO a v týlu 2 polní pěší divize, jedna u Plzně a druhá u Písku. To je přece strašlivá přesila a jak jsme viděli, linii lehkého opevnění lze nakonec za jistých ztrát prolomit. Proč se dostali jen k Plzni a to ještě až po třech týdnech a s takovými ztrátami?

    Máte pravdu, pane redaktore. Bude lépe vysvětlit to na konkrétním případu. Zkuste si být na chvíli velitelem X. armády, tedy generálem Reichenauem. Je 30. září. Nemáte k dispozici 11 divizí, ale 7 a jednu brigádu mylně nazývanou 1. lehká divize. Tím musíte pokrýt 350 km fronty. Tři pěší divize vůbec ještě neexistují a do Ulmu se teprve shromažďuje jejich velitelství. Stále ještě dojíždějí celé prapory mužstva. Vašim pěším divizím vesměs chybí druhé těžké dělostřelecké pluky a jsou odkázané na koňské postroje. Máte munici na dva týdny bojů. Vaše tanky se ale zastaví dříve, protože bez výměny a doplňování olejů a mazadel se motory brzy zadřou. Luftwaffe vám moc nepomůže, protože mraky jsou nízko a stále prší. Až do pozdního dopoledne je všude při zemi hustá mlha. Kromě silnic je terén podmáčený a může se tam odvážit jen pěchota. Této pěchotě chybí těžké minomety nahrazující dělostřelectvo a také vaše těžké kulomety jsou beznadějně zastaralými artefakty minulé války. Vaše protitanková děla jsou neúčinná. Máte 4 divize v nichž se vyskytují tanky potřebné k průlomu. 1. lehká má 46 PzKpfw I. a 22 PzKpfw II. K tomu 18 obrněných automobilů. 1. pancéřová divize má 286 tanků oněch lehkých typů a jen 22 PzKpfw III. Obě vaše motorizované divize mají jen pár obrněných transportérů a vy jim musíte přidělit alespoň po jedné rotě ze stavu pancéřové divize. Celkem 354 lehkých tanků, vlastně většinou tančíků a 22 strojů, kterým se dá již říkat tank.

    Stojíte proti souvislé horské frontě. Vaše tanky, i ty nejlehčí, se mohou pohybovat jen po silnicích. Takové vedou na Plzeň čtyři. Od Klatov, od Domažlic, přes Tachov a Nýřany a od Chebu přes Stříbro. Vy však nesmíte své síly tříštit a tak připadají v úvahu pouze dvě severní cesty, na které koncentrujete obrněnce. Celý zbytek bojiště od Volar po Kraslice se stane pouze arénou pěchoty bojující v horách proti slabší, ale opevněné pěchotě obránce a silnějšímu dělostřelectvu. Trnitou cestou od linie k linii za velkých ztrát. 1. října ráno mohou vaše tanky vyrazit, ale jen kamsi do mlhy. Z té mlhy se proti vám ovšem valí zástupy sudetských soukmenovců, kteří prchají z budoucího bojiště a také pro to, že jim československá vláda odřízla zásobování, energie a spojení. Je to součást plánované obrany, jejíž význam je dvojí. Za prvé uprchlíci ucpali silnice, které tak potřebujete, za druhé na území sudet budete postrádat podporu obyvatelstva, které je vysídlí. Když se konečně 2. října dostanete do akce, uvízne celá vaše lehká divize v Chebu a v pouličních bojích tam ztratí většinu svých lehkých tanků zničených ze zálohy pouhými pěchotními, rychle se přesouvajícími družstvy vybavenými jen granáty a kulomety. Poučíte se a minete Cheb. Vaše tanky čeká 100 kilometrů dlouhá cesta jen do Plzně po úzké silnici sevřené po celou dobu horskými hřebeny po obou stranách. Každých 10 či 15 kilometrů narazíte na palebnou uzávěru. Obráncům stačí dvě dobře umístěná děla a pár kulometů, aby vás zastavili na celý den či dva. Vaše kolona bojuje jen na čele, zbytek neúčinně zahálí. Vedle silnice se táhne skalnaté a lesnaté údolí řeky Mže, kterým se nepřítel rychle přemisťuje a to i do vašich boků a zad. Obránce nepotřebuje celé divize. Stačí mu pouhá družstva, nanejvýš roty, aby vás stále zastavoval, ničil vaše tanky, neutralizoval vaši celkovou sílu, nutil vás plýtvat benzínem a municí. Po silničce přes Tachov je to ještě horší a terén členitější, méně přehledný. Letecký průzkum je bezmocný a poloslepý. Děla obránců jsou předem zastřílená. Kdykoliv narazíte na zátaras, nebo miny, kdykoliv vám vyřadí čelní tank, musíte silnici uvolnit a obránce kosí svými kulomety vaše nekryté ženisty. V prázdných vsích okolo jsou otrávené studny a občas nastražené miny. Teprve když se vaší pěchotě podaří obchvátit v kopcích a lesích křídla uzávěry, ustoupí obránce na další předem připravenou pozici. V polovině cesty pak narazíte na Plzeňskou čáru, opevněnou linii s větší koncentrací speciálně vycvičených obranných jednotek. Za čárou stojí pozice pravidelných polních baterií. Tady vaše pěchota nemůže obchvátit křídla. Vy přitom držíte jen úzký koridor silnice. Na severu v Císařském lese a na jih od Tachova stále operují pěší jednotky nepřítele a působí jako záškodníci. S technikou tam za nimi nemůžete. Ustupují a přepadají. Soustředí se na lehké tanky v dlouhých kolonách, na vaše cisterny s benzínem a na důstojnický sbor. Týden vám trvalo, než kolony prorazily k Plzeňské čáře. Další týden vám trvá, než odhalíte její slabinu a v jediném místě prorazíte. Abyte ji ovládl celou, k tomu nemáte dost pěchoty. Zase držíte jen koridor a to jste se ještě vůbec neutkal s polní armádou, s 2. pěší divizí. Utkáte se s ní za další dva dny, kdy dorazíte do Plzně. Plzeň je rozbombardovaná a hoří. Ulice jsou zavalené sutí, rozkopané a přehrazené barikádami. Vše je zaminované, všude jsou skrytá kulometná a dělostřelecká hnízda. V uličkách opět operují skupiny pěšáků schopné vyřazovat tanky. Vy nemáte jinou možnost, než projet přes Plzeň. Nemůžete ji obejít, protože takové komunikace neexistují. Plzeň leží na dně údolní pánve a opravdové dělostřelecké baterie obránce umístil na výšinách okolo města. Začnou to do vás šít jakmile vjedete do ulic. To už máme 16. říjen a posílené československé letectvo zahájilo protiofenzívu. Dočkáte se i náletů, bombardování a kulometných útoků stíhaček. V Plzni vás zastihne zpráva o tom, že Češi obsadili Vídeň a obklíčili von Lista. Přecházejí do protiofenzívy a vy nevíte co všechno je v předu na vás připraveno, jaké jednotky sem přisunuli. Z vašich tanků zbyla sotva polovina. Pak vám seberou celý pluk a otočí ho zpátky do Německa, aby zajistil protinacistický puč. I kdyby vám ho nevzali, při pokusu opustit Plzeň byste musel teprve svést bitvu s 2. pěší divizí. Čekalo by vás dalších 100 kilometrů jen o málo odlišného terénu po jediné silnici. U Berouna byste narazil na další linii. Trvalo by vám skoro dva měsíce, než byste se s posledními 20 tanky doplahočil na předměstí Prahy. A v západních Čechách by stále ještě odolávaly celé úseky Plzeňské čáry. Přes Brdy byste nedokázal koordinovat postup s XII. armádou u Vltavy. Čekala by vás vltavská linie a pak Vysočina. Z vaší přesily by zbyly jen trosky a pořád byste se ještě neutkal s hlavními silami obránce.

    Tohle zní skutečně přesvědčivě, pane generále. Nyní chápu, proč na naše velení neudělal blitzkrieg žádný dojem. Z toho co říkáte vyplývá, že jsme před válkou wehrmacht spíše přeceňovali co do připravenosti a schopnosti, ale přesto bylo vejenskému velení jasné, že to s námi vůbec nebudou mít Němci snadné a že se můžeme ubránit. Prezident Beneš jasnozřivě předpověděl zásah Sovětů v Polsku a vývoj evropské situace. Tak mi řekněte, proč pan prezident vůbec kdy uvažoval o předání sudetského území Hitlerovi?

    Na to vám musí odpovědět on sám, pane redaktore. Děkuji za rozhovor.

J.D.

Moc pěkná kniha, přečetl jsem ji jedním dechem a j...alexd - 03. 06. 2008 13:39

Moc pěkná kniha, přečetl jsem ji jedním dechem a jako nezkostnatělý milovník historie jsem si to opravdu užíval. K celému textu mám jednu jedinou výhradu (nejsem totiž zase tak kovaný historik) a to k bitvě u Havířova. Ten bohužel úředně vznikl až 4.12.1955 a jeho název byl výsledkem veřejné soutěže, takže v roce 1938 nemohl být nikomu znám. V dané oblasti, resp. nedaleko dnešního Havířova, existovaly v té době obce Šumbark (dnes čtvrť Havířova) nebo Šenov (takřka soused Šumbarku). I přes dobrý čtenářský zážitek mi ale „Druhý dech habsburské dynastie“ připadá lepší a kvalitněji napsaný.

RE: Moc pěkná kniha, přečetl jsem ji jedním dechem a j...JJ, moc pěkná - 22. 06. 2009 15:47

Moc pěkná kniha,

souhlasím. Autom má mnoho načteno a nastudováno. Přesto by se našly nějaké drobné vady na kráse, v tomto některé ne zcela přesné údaje v první, „historické“ části knihy (počty nasazených německých tanků, účinnost, resp. neúčinnost něm. pt děla r. 37…). Z druhé části (kde už čtenář historik nemůže vyčítat nesoulad s fakty) jsem měl dojem, jak kdyby češi hráli (bojovali) proti nepříliš operativní počítačové inteligenci, a ještě jim, slovy hráče DrD, padali samé šestky. Prostě moc šťastných náhod a invence na jedné straně a přílišné statiky na straně druhé. Dojem z knížky jako celku pozitivní, pobavila mě. Dějiny, jaké měly být…

Bezvadné!Jan Gregor - 14. 09. 2009 13:04

Kniha je naprosto bezvadná, samozřejmě jsou tam drobné faktické chyby, jak v části reálné, tak i v „jinoskutečné“, ale celkový dojem je skvělý. Velmi oceňuji poznámky a životopisy, keré celé knize dodávají až Tolkienovskou dopracovanost. Sám jsem si z toho zpracoval alespoň hrubý nástin druhé světové a velmi mne to bavilo. Pokud autor bude uvažovat o druhém vydání, pak jsem klidně ochoten mu udělat korekturu věcnou i mluvnickou, aby dojem nekazily neopravené překlepy a to „zdarma a ve vlastním volném čase“. Co by bylo zcela skvělé – doplnit mapy a, pokud jsou autorsky volné, také fotografie (měly by být volné, je to – letos – přes 70 let) a také přehled techniky. Což si, zřejmě, udělám sám (určitě zábavnější než civět na bednu). No a na závěr – byl by to skvělý film, byť vím, že je to finančně nereálné. A rád bych, po Tobrúku, aby byl od Renče.