Kniha Černá legie na mě působila různě (mnohdy doslova velice rozporuplně). Se svým nezvyklým stylem nebylo vůbec jednoduché se do ní začíst. Tolik vět jednoduchých – snad kromě reklamního letáku – opravdu jinde nenajdete. Autor vše popisoval příliš zjednodušeně – až přehnaně věcně, což bylo mnohdy spíše na škodu. Příběh tak působil trochu útržkovitě, jakoby zkratkovitě. Všechno tak maximálně urychlil a děj doslova odsýpal. Museli jste si prostě zvyknout a v polovině příběhu vám to již ani nepřišlo. Nerozváděním vět se sice ušetří nějaký ten papír (šetřeme naše lesy!) a taktéž se říká že v jednoduchosti je síla, ale také se říká: všeho s mírou. Někomu může takovýto styl vyhovovat, někdo jej může vyloženě obdivovat, avšak mně připadal dost strohý, až vyloženě chudý. Jinak – jako celek – kniha nepůsobila vyloženě špatným dojmem.

Tato kniha se skládá ze dvou příběhových linií. V první sledujeme příhody Havrana, který na konci minulé knihy dezertoval a vzal s sebou malou Pusinkou někam, kde je prý nikdo nikdy nenajde. Nakonec se usadí Jalovci. Hostinský Krutimír Bouda – jedna z hlavních postav příběhu – je na mizině. Nemá na placení dluhů a již dostal poslední výstrahu. Havran mu jednoho dne, kdy najdou v hostinci mrtvolu starého muže, který tu byl ubytován na přespání, poradí, jak by se dalo na mrtvém vydělat. Kápnou z toho slušné peníze. Zločin se prostě vyplácí. Bouda, který měl již několikrát z úmrtí cizího člověka užitek si začíná přát, aby zemřel někdo další. Možná by tomu mohl i trochu pomoct. A nakonec začne mrtvoly hledat a v případě, že je najde i sbírat. Začne jej štvát, že si vybírají na umírání taková odlehlá a nepřístupná místa. To, co začne jako přivydělávání si na živobytí se postupem času změní ve vražedný kolotoč a za nějakou dobu se již Bouda neštítí ani vraždy. Jakmile se vyskytne nějaká komplikace či jen možnost, že se komplikace objeví, vzpomene si Bouda na Černý hrad, za jehož zdmi každý problém nenávratně zmizí a ještě z toho „vytříská“ nějaké peníze…

Příběh začne být úsměvný, ačkoli jeho humor je velice (opravdu VELICE) černý. Ale lidé jsou skutečně za určitých okolností schopni naprosto všeho. A tento příběh jen něco podobného zobrazuje. Ve druhé příběhové linii jsme svědky rutinního života Černé legie, která stále plní přidělené úkoly, avšak veteráni začínají být jednotvárnou prací pomalu ale jistě znuděni. Někteří dokonce začínají přemýšlet, jestli vůbec dělají správnou věc. Stále napomáhají Paní v udržování pořádku, což jinak znamená potlačování rebelií a preventivní likvidace povstaleckých vůdců. Obě oddělené dějové linie se však v určitém okamžiku prolnou. V druhé polovině knihy se již konečně ke slovu dostává nějaké to válčení. Týká se obležení Černého hradu a zabránění jeho obyvatelům ve vytvoření portálu, pomocí kterého se má obávaný Tyran vrátit na tento svět. Užijí si především milovníci kouzel, ale ani ti, kteří mají raději meč než magii nebudou zklamáni.

Tato kniha je již mnohem „čtivější“, než její předchůdkyně, jejíž jakoby nedospělost byla chvílemi až zarážející a zážitkům z četby velmi ubližující. To tedy znamená, že Tyranův stín [Shadows Linger, 1984], u nás vydaný nakladatelstvím Brokilon v roce 2000, není tak útržkovitý a čtenář z něj má mnohem více radosti než z předešlé knihy. Postavy v příběhu berou život takový, jaký je. Chovají se tak, aby přežily – bez výčitek a bez skrupulí. Nehrají fér a nestarají se o nic jiného než o to, co se jich bezprostředně týká. Jejich mluva je drsná, plná hrubostí a vulgarit. A to jak mluva vojáků (kde se dá ostatně takovéto obhroublé vyjadřování očekávat), tak i mluva obyčejných lidí. Snad kromě němé Pusinky, jejíž posuňky nejsou čtenáři přiblíženy a tak nemůže říct, zdali pochytila drsnou mluvu od vojáků, či nikoli. Drsný Boudův příběh – jako od Tarantina – silnější povahy donutí k úsměvu. Slabší povahy možná tuto pro ně zvrácenou knihu se znechucením odloží. Já se však bavil. A to opravdu mnohem více, než u první knihy.

Když jsem po tomto příběhu sahal, tak jsem se nebál, ale ani jsem od něj (po zkušenostech s poměrně nevýrazným předchůdcem) neočekával příliš. Nakonec mě však opravdu mile překvapil. Jedná se víceméně o jakýsi detektivní příběh se špetkou (velkou) šibeničního humoru. Kdybych měl srovnat Tyranův stín s Černou legií, srovnání by znělo: nebe a dudy. O neduzích první knihy jsem se, myslím, zmínil již dostatečně. V této se nic (nebo téměř nic) z nich neopakuje. Tentokrát se opravdu jednalo o poutavý příběh, vyprávěný zcela jiným stylem než Černá legie. Je živější. Je zábavnější. Je jedním slovem lepší. Teď již chápu ty čtenáře, kterým se můj komentář první knihy této série nepozdával. Ale za svým hodnocením si stojím. Černá legie se s Tyranovým stínem skutečně nemůže měřit. Ten ji převálcoval ve všech směrech…