Jo, Renčo, tenhle díl nás zklamal…dokonce i mě, která se za sérii bila jako lev – ano pánové, měli jste v Brně pravdu :-)) Kala a Nika jsem měla hodně ráda. Měla. Blackout mě dorazil. On už předcházející díl unavoval. Nic nového a neustálé omílání bratrolásky bylo i na mě moc. Se sérií jsem se rozloučila :-)) Víc jejich lásky by na mě už asi zanechalo následky. Tolerance už mě nebaví a další šance knihám nedávám, zvlášť v dnešní době, kdy jsou knihy tak drahé :-)) Možná si další díl půjčím za dlouhý čas v knihovně…

Jenže já i přes věčné opakování téhož a téměř absence příběhu mám ráda styl, kterým to autorka píše, dialogy mezi bratry, a vždy doufám, že ten další díl bude lepší :) Takže budu číst dál. To je skoro podobná závislost (postižení) jako u Anity ;)

Jo, chápu. Dřív, když jsem byla mladší, tak jsem nenechala žádnou knihu nedočtenou, nikdy bych sérii nevzdala. Jak jsem stará, tak jsem se vším hned hotová. Stačí mi málo a šlus :-)

To není tím, já hodně sérií vzdávám hned po prvním díle, někdy po druhém, nechávám i rozečtené knihy (nejsou-li na recenzi). Thurmanka pro mě prostě píše dostatečně poutavě na to, abych ji byla schopna odpustit nedostatečnou zápletku, a ty její krátké knihy prostě slupnu, stále mě ještě baví Kalův sarkasmus atp. Musím říct, že opačně kolikrát mívám větší problém – tedy kniha může mít dobrou zápletku, ale je děsně roztahaná a s málo dialogy, a to pak čtu týdny. Třeba putovací fantasy ságy, nebo i ten tvůj Poslední vlkodlak ;)

V průběhu čtení jsem si knihu užívala, jak jen to šlo. Ale po přečtení a celkovém zamyšlením nad ní jsem nebyla tak spokojená jako u předchozích dílů. Jakmile jsem se na stránkách Rob dočetla, že další kniha bude o Kalově ztrátě paměti, srdce mi zaplesalo nadšením. Když jsem četla pasáže o „ne tak špatném chlapovi“, byla jsem jako na drátkách. A pak bum, po pár stránkách se objeví milující bratr a zkazí téměř všechnu zábavu. (Útoky vidličkou nepočítám :D ) Moc mě zajímalo, jak se Kal bude chovat jako „normální člověk“. Čekala jsem i zajímavou zápletku, která nebudeme mít pro změnu nic společného s monstry, ale obyčejným životem a moc jsem se těšila, jak si s nimi Kal poradí. No.. snad někdy jindy. Přesto jsem se (až na ty bratrské výlevy lásky) u knihy bavila. Rob píše přesně tím stylem, který mám ráda. Hodně sarkasmu, ironie a spousta černého humoru. Často sérii přirovnávám k Housovi MD s přílohou, když se mě někdo zeptá, o co jako v té knize jde. Prostě spousta příšerek, drsňáckých řečí, nakopávání zadků a minimum kýčovité romantiky.