Z Pohřebiště zapomenutých knih povstal první díl výborné historické detektivky, Carlos Ruiz Zafón: Stín větru

Zafón Carlos Ruis: Stín větru

Stín větru, který sem zavál od španělského spisovatele Carlose Ruize Zafóna, je historický román s detektivními, místy až hororovými prvky, odehrávající se v rozmezí jedenácti let mezi rokem 1945 – 1956 ve slunné Barceloně. V současné době prý úspěšně zdolává nejvyšší žebříčky světových bestsellerů a získává si solidní základnu čtenářů. A více než oprávněně.

Daniel Sempere vstupuje v den svých desátých narozenin poprvé na pohřebiště zapomenutých knih, což je jakýsi útulek pro opuštěné a dávno zapomenuté skvosty světové literatury. Shodou okolností mu tam padne do oka román „Stín větru“ od jistého Juliána Caraxe. Tajemný spisovatel, o němž téměř nikdo neslyšel, přestože by jeho knihy měly z hlediska kvality okupovat přední příčky literárních hitparád, nedává Danielovi spát a on se záhy vydává po stopách temného osudu, jenž tohoto talentovaného muže potkal.

Víc neprozradí ani samotný přebal knihy, který předznamenává pět set stránek dlouhou cestu, během níž bude čtenář pravidelně uvažovat nad tím, kam vlastně celý ten příběh směřuje. Stín větru má totiž mnoho podob a každou chvíli se tváří jinak – zpočátku jako španělská „harlekýnka“, která se záhy převleče do hávu fantasy, aby si následně oblékla detektivní baloňák a dokonale tak zmátla své dychtivé publikum. Právě tahle zvláštní nejistota a tajuplnost nutí člověka zuřivě otáčet stránku za stránkou, aby konečně spatřili jeho pravou podobu.

Překvapivá odhalení čekají za každou stránkou

To ale není zdaleka jediný klad tohoto románu. Autor si umí výborně pohrávat s napětím a dávkuje jej v přesných intervalech tak, aby udržel čtenářovu pozornost bez nejmenšího zaváhání až do konce. Vyhrocená zápletka a hororové scény se navíc pravidelně střídají s úsměvnými historkami dospívajícího Daniela, což zpříjemňuje vypjatou atmosféru knihy.

Carlos Ruiz Zafón v pěti bodech

  1. Barcelonský rodák, který začínal jako novinář španělských deníků, aby následně přesídlil do LA a začal se naplno věnovat psaní.
  2. Debutoval s románem Kníže mlhy (1993), který už tehdy čelil nemalému zájmu čtenářů a obdržel cenu španělského nakladatelství E­debé.
  3. Stín větru je v pořadí jeho pátou knihou.
  4. Ve Španělsku tento román příliš nenadchnul, ale o to většímu úspěchu čelil ve světě.
  5. Z plánované tetralogie „Pohřebiště zapomenutých knih“ napsal Zafón zatím tři knihy, kromě Stínu větru již v češtině vyšla i Andělská hra (2010) a Nebeský vězeň (2013).

Stín větru disponuje také nepředvídatelným dějem a překvapivými zápletkami. Už od prvního momentu dráždí mozkové buňky k vytvoření čtenářovy vlastní teorie, jen aby ji na následujících řádkách zbořil jako špatně postavený domeček z karet.

Zafónově dílu se dá těžko něco vytknout. Ani postavy totiž nikterak nepokulhávají za výborným dějem. Daniel je víc než sympatický a stejnými kvalitami jsou obdařeny i postavy vedlejší, jejichž povahová různorodost z nich dělá skvělé sekundanty hlavního hrdiny.

Přestože se Stín větru oficiálně řadí mezi historické romány, nabízí nahlédnutí do minulosti relativně nedávné. Příběh se odehrává v 50. letech, a tudíž naskýtá možnost sledovat dopady vlády generála Franka na Španělsko a jeho obyvatele. Carlos Ruiz Zafón se naštěstí nepouští do zběsilé politické agitace a názor na celou dobu citlivě reflektuje skrz osobní zkušenosti či postoje postav.

Španělský spisovatel přichází s historickým románem, jenž dokáže ve správnou chvíli překvapit, pobavit i pořádně napnout nervy. Zároveň skládá poctu knížkám jako takovým, a je více než osvěžující číst dílo, jehož autor si hraje s jazykem stejně citlivě jako skladatel se svým hudebním nástrojem. Tento na první pohled nenápadný román, který neskryje svoje příbuzenské rysy například s Ecovým „Jménem růže“, si tedy svoje místo mezi elitou určitě zaslouží.

  • Carlos Ruiz Zafón: Stín větru
  • Euromedia Group, 2013 Překlad: Athena Alchazidu
  • obálka: Vojtěch Kybal
  • 534 stran, 359 Kč (v e-shopu Fantasye již za 323 Kč)
9. srpna 2013, Adéla Košařová