Velká elfí revoluce začala a způsobil ji kanadský spisovatel Chris Evans. Tomu se zdálo, že už bylo dost příběhů, v nichž se moudří a laskaví elfové objímají se stromy, takže se vydal hledat alespoň jednoho, který by k „živému“ dřevu tak pozitivní vztah neměl. A objevil Konowu Rychlého draka, který místo luku preferuje svoji mušketu a na stromy se dívá jen jako na hromadu dříví. Evans konečně získal hrdinu, a tak se Železní elfové zanedlouho mohli vydat na pochod do srdcí čtenářů. Co by na ně asi řekl profesor Tolkien?

Když už jsem to nakousl – máte rád Tolkienovy elfy?
Samozřejmě. Musíte si ale uvědomit, že Tolkien nepsal fantasy v tom smyslu, jak ji známe dnes. Jeho cíl byl mnohem vznešenější – chtěl dát Angličanům skutečný mýtus. Připouštím, že prvky Pána prstenů (knihy, ne filmu) už dnes sice nepůsobí tak dobře jako dříve, ale bez Tolkiena by bylo velice těžké představit si obrovské množství fantasy příběhů, ze kterých se nyní můžeme těšit. Jeho elfové jsou velmi spjatí s přírodou, což jsem se snažil u Železných elfů převést do Dlouhé hlídky, která je mou poklonou Mistrovi.

Železní elfové, protagonisté vaši knihy, jsou však dost odlišní od Tolkienovy představy. Kde jste pro ně hledal inspiraci?
Všichni jsme produkty své doby. Přečetl jsem tolik fantasy příběhů, v nichž elfové milují přírodu, že jsem pociťoval stále silnější nutkání podívat se na svět očima elfa, který k přírodě žádný vztah nemá. Velkou inspirací pro mě byl Richard Sharpe, hlavní hrdina jednoho z cyklů Bernarda Cronwella, který přestože se neustále musí potýkat s všemožnými překážkami, dokáže je překonat a zvítězit, dokonce i sobě navzdory.

Elfové, a muškety – není to tak trochu svatokrádež?
Předpokládám, že asi ano. Ale tady jde o tradici, která začala být tak trochu nudná. Hodně skvělých spisovatelů přede mnou vytvořilo světy, kde elfové mistrně ovládají luky a šípy, takže když jsem začal psát Železné elfy, chtěl jsem jejich příběh zasadit do poněkud odlišného světa. Mimoto jsem chtěl posunout tradiční středověké pojetí fantasy do něčeho trochu modernějšího, ale tak, aby stále ještě zůstal zachován onen duch klasické fantasy.

DOBA MEZI LETY 1700 A 1800 SE MI ZDÁLA JEŠTĚ DOSTATEČNĚ DRSNÁ

Proto jste si tedy vybral reálie osmnáctého století?
Doba mezi lety 1700 a 1800 se mi zdála ještě dostatečně drsná, aby se v ní čtenář fantasy cítil jako doma. Čím déle jsem psal, tím více jsem byl se svou volbou spokojen, takže jsem věřil, že čtenáři to budou cítit podobně jako já.

Co vás tak fascinuje na věku mušket a střelného prachu? Není meč mnohem čestnější zbraň než puška?
Pojem cti je ve válečnictví velice klamný. Od jakého okamžiku má čest větší cenu než život? Proto se mi líbí komplexnost, která přichází se světem mnohem destruktivnějších zbraní, než je meč. Protože jak rytířský si můžete dovolit být, když je vaším cílem zničení nepřítele?

Příběh Železných elfů se točí hlavně kolem Konowy Rychlého draka. Můžete prozradit, jak se tato postava zrodila?
Vzpomínám si, že jsem právě dokončil studia a rozhodl se pustit do psaní prvního románu. Vypadá to ale, že Konowa se v mé hlavě formoval už dlouho před tím, protože se objevil hned, jen co jsem začal psát. Vypadal divoce a rozhněvaně, protože se ocitl na místě, které nenáviděl ze všeho nejvíce – v lese. A od tohoto momentu se začal odvíjet jeho příběh.

ZAMILOVAL JSEM SE DO PŘEDSTAVY ELFA, KTERÝ NENÁVIDÍ LES

Elf, který nenávidí les? Bohové musí mít zvrácený smysl pro humor…
Zamiloval jsem se do představy elfa, který nenávidí les, přičemž les, nebo přinejmenším jeho část, mu tuto nenávist oplácí. Konowa je výsledkem čtení příliš mnoha fantasy příběhů, v nichž se elfové objímají se stromy. Uvědomoval jsem si, že musím zkusit napsat něco jiného, a myšlenka, že ve světě elfů musí existovat alespoň jeden, který nemůže stromy ani cítit, mi připadala smysluplná.

Co tedy Konowa chce ze všeho nejvíce a jak daleko je ochoten zajít pro dosažení cíle?
V případě Konowy jde hlavně o hněv. Ten ho pohání, vyživuje i ovlivňuje jeho úmysly. Jenže zároveň ho ničí, a jak příběh pokračuje, Konowa si začíná uvědomovat, že když bude žít jen hněvem a touhou po pomstě, neskončí to dobře. Neustále tak zápasí sám se sebou, což mě při psaní fascinovalo.

Něco z autora se vždy otiskne i do hrdinů jeho příběhů. Co tedy mají společného Konowa a Chris Evans?
Něco ze mě je v každé z mých postav, ale pokusím se být trochu konkrétnější. Nikdy jsem sice nebojoval s vražednými stromy, ale když jsem hrál hokej, občas jsem se dostal do rvačky, takže mám zhruba představu o tom, co se člověku honí hlavou v podobných momentech.

O Konowu mají zájem hned čtyři ženy: Rallie, Chayii, Visyna i Stínová vládkyně. Žádná z nich přitom není to, čemu se říká „skleníková květinka“…
Líbí se mi silné a nezávislé ženy. Proto jsem si chtěl být jistý, že mé hrdinky v rozhodující chvíli neomdlí a nenechají všechno to bojování na mužích (či elfech). Takže všechny ženy v mém příběhu jsou v jistém smyslu bojovnice. A mnohdy mnohem drsnější než většina mužů.

Když už jsme u Stínové vládkyně, ta by v příběhu měla zastupovat ty „špatné“. Je ale skutečně zlá?
Stínová čarodějka se sama nevidí jako zlá. Ostatně – každý z nás dělá nebo udělal v životě něco, co se jiným jeví jako špatné nebo rovnou zlé. Ale my to považujeme za minimálně ospravedlnitelné. Jde o úhel pohledu. Stínová čarodějka je poháněna láskou. A to je silná emoce, která se může velmi lehce změnit v něco ničivého…

YIMT SI VYTVOŘIL SVÉRÁZNOU FILOZOFII, KTERÁ MÁ LOGIKU A DÁVÁ SMYSL

Jednou z nejzábavnějších postav vaší ságy je trpaslík Yimt. Můžete prozradit, odkud se vzal?
Od fanoušků Yimta dostávám spoustu mailů. A dokonce i já sám o něm píšu nejraději. Myslím, že jsem se s ním poprvé setkal v knize Quartered Safe Out Here George MacDonalda Frasera, kde byl britským důstojníkem. V průběhu času si Yimt vytvořil velmi svéráznou filozofii, která má svou logiku a většinou dává i smysl.

Ve vašem příběhu je spousta válečných reálií, které mu dodávají na věrohodnosti.
Vystudoval jsem vojenskou historii. Zajímal jsem se o ni už jako škvrně a svoje účty platím díky práci editora na knihách s vojenskou a válečnou tematikou. Setkávám se díky tomu s veterány druhé světové, vietnamské či korejské války – samozřejmě v poslední době i s těmi z Iráku a Afghánistánu – a právě jim vděčím za hodně inspirace.

Bylo pro vás těžké stát se profesionálním spisovatelem? A je snadné si psaním vydělávat na živobytí?
Pokud chcete být spisovatelem, je to něco jako choroba. Svět rozhodně nečeká na to, až napíšete svou první knihu. Takže si musíte věřit, ať se děje, co se děje, mít enormní zásobu trpělivosti, schopnost překousnout odmítnutí i nedostatek zájmu, a především být pořádně zvědavý a neodbytný. To vám sice stále nezaručí, že vaše texty budou publikovány, ale dá vám to alespoň možnost bojovat. Předchozí věty zároveň naznačují odpověď i na druhou otázku. Ano, psaním se dají vydělat peníze, ale rozhodně bych tento způsob nenazýval snadným.

A poslední otázka: Plánujete nějaká další pokračování Železných elfů?
Příběh železných elfů je trilogií. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Ovšem přestože už jsem vedl nějaké rozhovory o případném pokračování, můj nový román je zasazen do zcela nového světa a vystupují v něm nové postavy.

Pokud se chcete o Železných elfech dozvědět více, doporučuji skvělý článek ŽELEZNÍ ELFOVÉ TÁHNOU DO BOJE, který do Pevnosti 10/2012 napsal Boris Hokr.

CHRIS EVANS

Tento nadějný spisovatel se sice narodil a vyrostl v Kanadě, v současnosti ovšem žije a pracuje v samotném srdci Spojených států – New Yorku. Získal univerzitní vzdělání v oblasti politických věd, angličtiny a historie, přičemž se v tomto oboru specializoval především na vojenskou historii. Než se přestěhoval do Států, pracoval jako vojenský historik a byl také odborným konzultantem televizního dokumentu zabývajícího se první světovou válkou.
Ke knižnímu byznysu poprvé blíže „přičichl“, když začal pracovat jako specializovaný redaktor pro nakladatelský kolos Random House. O něco později přestoupil do Stackpole Books, kde se postupně vypracoval na pozici editora samostatné knižní edice věnované právě vojenské historii a současným válečným konfliktům.
Fantastika Chrise lákala od dětství, ovšem teprve Tolkienův Hobit a zejména Pán prstenů před ním naplno otevřely brány žánru zvaného fantasy. Evans ovšem nebyl jen vášnivý čtenář, sám přiznává, že už od dětství chtěl být spisovatelem. A tento sen se začal naplňovat na konci devadesátých let, kdy začal psát krátké povídky. V létě 2000 byl přijat do prestižního kurzu tvůrčího Clarion East Workshop, kde získal obrovské množství zkušeností. Ty posléze zúročil v románu Temnota kovaná v ohni (A Darkness Forged In Fire), kterým otevřel cyklus Železní elfové, originální fantasy, v níž představuje trochu jiné elfy než ty, jak je známe z Tolkiena. Cyklus pokračuje knihou Světlo hořících stínů (The Light of Burning Shadows) a uzavírá ho román Ashes of a Black Frost. V Železných elfech využil Chris Evans svých obsáhlých znalostí vojenské historie a vytvořil dobrodružnou fantasy v military stylu, která si v ničem nezadá s příběhy Glena Cooka či Stevena Eriksona. >

16. října 2012, Martin Fajkus

Tweet