Glen Cook: Tyranie noci

Skogafjordur, Andoray

Bubny hučely jako chatrč plná babských klevet. Jejich smyslem v rituálu bylo udržet děti z dosahu, zatímco jejich rodiče sledovali stařešiny, jak řídí pohřeb. Noc převzala vládu. Pochodně vzplanuly. Starý Trygg vrazil planoucí poleno do hranice. Začal z levého konce řady. Plameny se vzpřímily noci navzdory. Volání rohů se sneslo z výšin nad oběma břehy Skogafjorduru. V odpověď se ozvaly rohy ze strážních věží ve vnitrozemí.
Velký muž naposledy vyplouval na moře.
Zpěvák Briga stál na okraji chladné vody, zpíval svou píseň moři a připomínal mu, že je čas odlivu.
Moře znalo svou roli. Každá vlnka opadla o něco dále od Brigových bosých palců.
Kněz Pulla mávl na mladé muže stojící po kolena v mrazivé vodě.
Bubny změnily tempo. Posádka drakkaru Eriefa Erealssona, posledního z velkých Nepoddajných, postrčila loď do temného odlivu.
Vánek se zachytil do prosté, rudobíle pruhované plachty. Bezdeché ticho pohltilo obřadníky. Nemohlo přijít osudovější znamení než vánek, který odnášel loď fjordem na prsou odlivu.
Rohy znovu začaly bědovat. Bubny obnovily rozhovor s nocí. Muži z Eriefovy posádky vystřelili hořící šípy k lodi. Ta teď vplouvala do mlhy, která ještě před chvílí neexistovala.
Kelpije se objevily na hladině, dlouhé zelené vlasy zářily ve světle ohňů.
Zdálo se, že zápalné šípy vypustili ti nejnešikovnější lučištníci. Pouze hrst jich zasáhla loď s přídí ve tvaru řvoucí medvědí hlavy. Oheň nevzplanul – navzdory sudům oleje rozlitým všude po palubě. Navzdory troudu, který obklopoval Eriefovo tělo.
To nebylo dobré.
Tucet mořských lidí obklopil loď. Dusila jejich magie oheň? Jedině magie mohla odklonit šípy od kelpijí.
„Přestaňte!“ zařval Pulla. „Chcete vyvolat kletbu mořských králů?“
Lučištníci přestali.
Loď byla odnášena. Erief Erealsson bude chybět. Jeho génius sjednotil svárlivé rodiny, klany a kmeny andorayských fjordů a ostrovů pod jednou vlajkou, poprvé od Necheského kanálu.
„Všichni zpívejte!“ zvolal Briga. „Priga Keda! Srdcem!“ Jeho hlas zněl vyděšeně. Lidé se připojili k písni. Byla jediná z těch, jež znali, která prosila Zástupce noci, aby se vyhnuli Skogafjorduru, kdyby se rozhodli zamíchat životy lidí.
Staří bohové, bohové lesů, oblohy a severu, nebyli ten druh bohů, který reaguje na lidské modlitby. Existovali. Vládli. Byli lhostejní k bolestem a utrpení smrtelníků. Na rozdíl od bohů daleko na jihu neměli mnoho požadavků. Přesto věděli, co se děje na světě. Všímali si těch, kteří vedou své životy dobře, i těch druhých. A když jim to přišlo zvláště vhodné, neváhali seslat štěstí nebo neštěstí.
Přesto se časy měnily. Dokonce i pro Staré.
První mezi nimi, Otec všech, Ten, který naslouchá zvuku, někdy nazývaný Chodec nebo Šedý chodec, dobře věděl o vraždě Eriefa Erealssona.
Mořští lidé náhle zaječeli a ponořili se do hlubin.
Lidé ze Snaefellu a Skogafjorduru znovu umlkli. Tentokrát v předtuše a bázni. Blízkost něčeho obrovského vyplnila noc. Něco nesmírně mocného, něco strašného se blížilo.
Dva ječící pruhy temnoty vystřelily dolů k lodi. Zakroužily jako poletující pláště temnoty, definované planoucími hranicemi.
Šum strachu a hrůzy: „Valkýry! Valkýry!“ Všichni slyšeli o šílených polobohyních, ale jen starý Trygg je viděl, když mu bylo čtrnáct, u Mognhagnu, během bitvy tisíce lodí v Necheském kanálu.
„Jsou tu jen dvě,“ zašeptal kdosi. „Kde je ta třetí?“
„Možná je příběh o Arlensul pravdivý.“ Jedna z šílených dcer Chodce prý byla zapuzena pro lásku ke smrtelníkovi.
Vzduch ztuhl mrazem, stejně jako ledová zem dále na severu. Závoje temnoty na palubě se pustily do šarvátky jako vrabci. Poté vystoupaly vzhůru a zmizely.
Oheň se teď šířil rychle a rostl za hlasitého hukotu.
Lidé ho sledovali, dokud nezačal pohasínat. Drakkar už byl daleko ve fjordu, znovu doprovázen mořskými lidmi.
Pulla shromáždil stařešiny Skogafjorduru. „Teď se musíme postarat o Eriefovy vrahy.“
Existovalo několik názorů na zákeřnou vraždu Eriefa Erealssona.
Zákon přikazoval, aby byl padlý vyprovozen do jiného světa před jakýmkoli soudem nebo pomstou, nebo před ospravedlňujícím rozhodnutím. Horké hlavy musely vychladnout.
Briga řekl: „Valkýry.“ Nemohl se s tím vyrovnat. „Valkýry. Ony přišly. Sem.“
Trygg přikývl. Harl a Kel se přidali.
Briga dokončil myšlenku. „Nezemřel v boji. Byl zavražděn.“
„Frieslanďané,“ řekl Pulla. Každý věděl, že pokud by měl Erief ještě jedno léto ke sjednocení celé Andoray, byla by válka s Frieslandem. Králové Frieslandu si Andoray nárokovali, navzdory Necheskému kanálu.
Staří muži zírali na Pullu. Stařeny Borbjorg a Vidgis také. Nikdo z nich s mluvčím bohů nesouhlasil.
Pulla potřásl hlavou. „Možná se mýlím. Ale jsem o tom přesvědčen.“
Trygg poznamenal: „Erief byl mocný muž.“ O mrtvých jen v dobrém. „Možná tak mocný, že ho chtěl sám Chodec. Kdo jiný by poslal Valkýry? Viděl někdo jeho havrany?“
Pulla řekl: „Zeptám se kostí a poradím se s runami. Možná nám chce noc něco sdělit. Ale nejdříve se musíme dohodnout, co uděláme s těmi cizáky.“
Zákon byl dodržen. Ale hlavy nebyly chladnější než ve chvíli, kdy byla vražda objevena.

Pulla vycítil, že něco není v pořádku, ještě před tím, než světlo pochodně odhalilo vězeňskou jámu. Vyštěkl: „Stůjte! Byl tu nějaký schovák.“ Schovák znamenal doslova „skrytý“. V tomto případě byl schovák kouzelné stvoření, zplozenec Zástupců noci a Skrytých říší. Schováci, skrytý národ, ač se zjevovali zřídka, byli součástí každodenního života. Pohrdat skrytým národem bylo velmi nebezpečné.
Kněz se zastavil. Nad hlavou zatřásl vakem s kostmi. Jejich chrastění mělo vyplašit noční tvory.
Za stálého rachtání kostmi se Pulla pohnul vpřed. Po pár krůčcích klopýtl. Požádal Brigu, aby mu posvítil na zem.
Zakopl o hůl tlustou jako jeho zápěstí. Kdyby přepadl dopředu, skončil by přímo v prázdné vězeňské jámě.
„Jsou pryč.“ Briga dokázal mistrovsky pojmenovat to, co bylo všem jasné.
Cizáci přišli do Snaefellu a Skogafjorduru před třemi týdny. Šířili jakési absurdní náboženství z dalekého jihu, kde slunce žhnulo tak, že lidem nejspíš uvařilo mozky. Zpočátku vypadali poměrně neškodně. Jejich příběhy byly tak směšné, že působili zábavně. Žádný dospělý muž dost chytrý na to, aby si poškrábal zavšivenou hlavu, by ty nesmysly nezbaštil. Jejich postavy připomínaly špatný vtip. Nedorostlé děvče by je vykostilo. Pokud by se ovšem tolik nevyhýbali blízkosti jakékoli ženy.
Ale někdy v průběhu minulé noci někdo prohnal spícímu Eriefovi srdcem dýku. Dýka uvízla mezi hrdinovými žebry. Vrah ji tam nechal.
Čepel byla cizí výroby, nepodobala se žádné tady na severu. Ani Trygg takovou neviděl. A Trygg v mládí navštívil mnohé vzdálené země.
Přes přísahy o své nevině skončili cizinci v jámě minutu poté, co byla vražda objevena.
Trygg si myslel, že jsou nevinní. Jeho názor byl ovšem v menšině. Misionáři se ocitli ve špatný čas na špatném místě.
Pulla shromáždil stařešiny do chumlu. „Ti cizinci musí být mocní kouzelníci. Rozbili mříž nad jámou a odletěli.“
Trygg si posměšně odfrkl. „Někdo jim pomohl vyšplhat ven. Někdo, kdo skutečně zabil Eriefa. Nějaký schovák.“
To rozpoutalo divokou hádku o tom, zda byli cizinci dostatečně zbiti, než byli vhozeni do jámy. Neměli být schopni vylézt, ani s pomocí.
Herva, babizna tak stará, že vedle ní Trygg vypadal mladě, vyštěkla: „Plýtváte dechem. Na tom už nezáleží. Utekli. Musí se přivést zpátky. Musí být soud. Najděte Shagota Parchanta a jeho bratra.“
Lidé ze Snaefellu ji vyslechli. Souhlasili. Shagot a jeho bratr byli Eriefovými zástupci. Byli to otrlí, krutí muži, v jejichž přítomnosti znervózněli i jejich vlastní lidé. Zvlášť teď, když už nebyl žádný Erief, který by jim přitáhl uzdu. Tak proč je nedostat z vesnice a zároveň nevyužít jejich zkušeností?
Něco vykřiklo na úbočí hory. O kus blíže se cosi zasmálo v temnotě.
Skrytý národ nikdy nebyl daleko.

• přeložil: Jiří Mann

15. dubna 2008, Glen Cook

Tweet