Sborník nejúspěšnějších prací z literární soutěže má oproti jiným sborníkům, sbírkám a souborům literárních prací jednu nevýhodu: Nemůže mít nějakou tematickou, stylovou či jinou koncepci – pokud tedy za koncepci nepovažujeme právě to, že zveřejněné práce jsou těmi nejúspěšnějšími pracemi z literární soutěže. Letošní Mlok v tomto směru není a ani nemůže být výjimkou. Obsahuje totiž nejlepší práce z právě ukončeného ročníku literární soutěže o Cenu Karla Čapka, seřazené od těch nejkratších po novelu. Já ovšem začnu od konce, tedy od novely.

Poslední hlídka by svým názvem mohla vzbuzovat asociace s Lukjaněnkovou sérií hlídek, ale nenechte se zmýlit vnější shodou názvu. Tomáš Petrásek před čtenáře postavil vlastní, zcela originální svět, jehož přírodní podmínky dovolují vyspělejším druhům přežívat nepříznivé klimatické období a dále se vyvíjet pouze za cenu „malé smrti“ – pravidelné hibernace celého společenství. A protože je pak takto uspané společenství velice zranitelné, vyvinul se tu systém hlídek – těch, kteří se na chladné období neukládají ke spánku, ale naopak v bdělém stavu chrání ostatním jejich bezpečí. Je samozřejmé, že se sami nedočkají opětovného probuzení svých druhů, ať už proto, že při jejich ochraně zahynou, nebo proto, že podmínky mimo zimní úkryty jsou tak kruté, že prostě nemají šanci přežít.

Novela se zabývá příběhem jednoho člena poslední hlídky, který nejen že je smířen s neodvratnou jistotou vlastního konce, ale snaží se prospět spícím nejen jako jejich ochránce v bojovém smyslu slova, ale i rozšířit jejich poznání o tom, co se vlastně děje v době, kdy všichni spí. Propracovaná zápletka, svébytný a zcela pravděpodobný svět, svěží jazyk odpovídající tématu – prostě vyspělá a zcela originální práce, která vůbec nenaznačuje, že je vlastně prvotinou. Zvítězila právem a budu se těšit, co pro nás tento autor připraví příště.

Kategorie, kterou porotci familierně nazývají „dlouhá“ a v regulích soutěže je stejně jako v Mlokovi označena jako povídka, je kategorií prestižní, tou, ve které je vítězná práce odměněna třírozměrným Mlokem, a nikoli jako ostatní jen plaketou Pulce. V tomto ročníku se jeho držitelem stala Anna Šochová, autorka zkušená a pravidelně se CKČ účastnící. Její povídka A Bůh to vidí je tak trochu o upírech, o ekologii a tak trochu o nás. Jen toho Boha jsem tam nějak nepostřehla, snad to bylo tím, že mě mnohem více zaujala Jana Rečková se svou scifi I kdybych měl jít Tajnůstkářovým údolím. Využívá v ní znalostí ze své profese lékařky a také svých nesporných fabulačních schopností ke stvoření příběhu s nevšední atmosférou a s téměř detektivní zápletkou. Nevyhýbá se bojovým scénám ani vnitřním úvahám hrdinů. Vše je skloubeno v celistvý příběh, který vás rozhodně nenechá lhostejnými. Jana Válková ve svém Sloužit a chránit rozvíjí známé téma ochrany lidstva před skrytou invazí jiných více či méně inteligentních tvorů a rozvíjí je tak, že se oprávněně ocitla v tomto sborníku. To Konstantin Šindelář v Cestách bohů se na problémy veškerenstva dívá z poněkud jiného úhlu. Jeho hrdina se stává nechtěným účastníkem souboje dvou konkurenčních božstev a jen náhodou se mu podaří přežít bez větší újmy na zdraví ať už tělesném, či psychickém. Spíše než humorem oplývá povídka ironií a činy bohů, kteří tady rozhodně nejsou vylíčeni jako bytosti dokonalé, jsou plně vyváženy podobnými činy lidí. Pětici povídek uzavírá Já, Andy od Jana Kovanice. Tento název přímo odkazuje na Asimova a jeho Já, robot, ale Kovanicův pohled na vývoj vztahů mezi umělou a lidskou inteligencí je méně optimistický.

Mezi autory oceněnými v této kategorii je pouze jedno jméno, které z CKČ ještě neznáme, a to Jana Válková, ale kdo sleduje i jiné literární soutěže, tomu toto jméno neznámé není. Ukazuje se tedy, že v kategorii povídka se nováčkům moc prorazit nepodařilo a přednost dostali autoři zkušení. Vzhledem ke způsobu, jakým probíhá hodnocení soutěže, vypovídá to vlastně nejen o úrovni soutěžních prací, ale také o vkusu porotců, jejichž mnohdy značně rozdílné názory nakonec přesto v součtu vyústí do ocenění kvality spíše tradičního charakteru a jen sporadicky se mezi ně vklíní kousek experimentální či netradičně sepsaný.

Podobná situace je i v krátkých povídkách. I tady je většina oceněných autorů známa z předchozích ročníků. Vítězná Lucie Lukačovičová si přes své mládí už našla své stabilní místo mezi osvědčenými autory. Dům smíchu, dům smutku plně zapadá do jejího stylu spíše fantaskních než fantastických námětů se zaměřením na psychologii hrdinů a s využitím atmosféry tajemna a záhad. Druhé pořadí zaujímající Beštiárium Daniela Klimka řeší situaci, kdy se sochař nechtěně a bez vlastního přičinění ocitne v roli jakéhosi bezděčného Pygmaliona. Jeho sochy ožívají – kdo ví, čím to je a jak se tohoto fenoménu zbavit? Poněkud opožděný náklad z Měsíce Ivana Mlse je groteskní hříčkou o tom, co také může nákladní loď z Měsíce přivézt na Zemi. Porotcům se líbila, mně osobně ne tolik jako následující v pořadí Zlaté české ručičky i v této kategorii bodující Anny Šochové, neboli příběh o tom, jak se může šikovný chlapík vypořádat s nedostatkem žen po jakési epidemii. Ne, není to žádné gay porno, jak by se snad mohlo z tohoto resumé jevit. Na pátém místě skončila Bublina, co nepraskla od Romana Splítka. Mezi moje favority nepatřila, ale je to povídka se zajímavým nápadem, a pokud autor nerezignuje na další tvorbu, určitě se zařadí ke stálicím CKČ.

Mezi nejkratšími pracemi Uspávanka klanu NۥDorov napsaná Zuskou Minichovou zvítězila jednoznačně a právem. Na malé ploše rozehrané drama, z něhož by šikovný producent pulpového čtiva dokázal vytěžit ne-li román, tak novelu určitě, má v této zhuštěné formě drtivý dopad na čtenáře. Anekdotická Metoda Jindřicha Rohlíka o tom, jak také je možno metodou pokusu a omylu procházet bludištěm, sice pobaví, ale na dlouho v paměti neutkví. A třetí oceněná mikropovídka, Nepočítání oveček Martina Heislera, se řadí do kategorie hříček, postavených na nečekané pointě. A tak to ve správné mikropovídce má být.

Co nám tedy letošní Mlok přináší? Moc nových jmen tu nenajdete, ale ta, která se objevila, rozhodně stojí za zapamatování. Osvědčení autoři ukázali, že rozhodně nepatří do starého železa a že pokud jim někdo z nováčků chce konkurovat, bude se muset hodně snažit, aby se dostal na jejich úroveň.

Po dvou letech je také už možno konstatovat, že oddělení nejkratších prací do zvláštní kategorie soutěži prospělo. Sice se musím přiznat, že právě já jsem tou „nejméně jednou osobou, která raději napsala vlastní mikropovídku, jen aby tuto kategorii nemusela hodnotit“, uvedenou v reportáži administrátora Romana Paulíka, ale přesto má tato kategorie své opodstatnění, jak dokazuje právě mikropovídka Zusky Minichové. Mimochodem, ta moje právem skončila kdesi v zapomnění.

Z dlouhodobého hlediska má nejkolísavější úroveň kategorie novel, přesto každý ročník přinese minimálně jednu práci, která svou kvalitou vysoko ční nad ostatními. Letošní Poslední hlídka je toho tím nejlepším příkladem a Tomáš Petrásek je jméno, které byste si určitě měli pamatovat.

Po formální stránce se do Mloka vloudila nepříjemná chyba. Grafická úprava sborníku je taková, že v záhlaví je vždy uvedeno jméno autora a název povídky, kterou je na příslušné dvoustraně možno číst. Bohužel u povídky Jany Rečkové se nejdříve v záhlaví objevilo zcela jiné jméno autora a název povídky z loňského ročníku, a když byla tato chyba objevena, tiskařský šotek autorku překřtil na Rečkovbou, což už se vzhledem k napjatému termínu nepodařilo opravit. Toto nepříjemné nedopatření však rozhodně nesnižuje kvalitu uveřejněných prací, jen naznačuje, že kontroly není nikdy dost.

A ačkoli je jako editor Mloka uváděn administrátor CKČ Roman Paulík, podle mého názoru jsou editory všichni porotci, kteří se prokousali jednotlivými kategoriemi a vybrali to nejlepší podle svého svědomí. Právě součet jejich hlasů dal vzniknout tomuto sborníku, který rozhodně není jen odškrtnutou položkou v kolonce CKČ 2007, ale je ukázkou možností a cest, kterými se česká a slovenská fantastika vydává, či kterými by se vydat mohla.

• Roman Paulík (ed.): Mlok 2007
• vydal: Cena Karla Čapka, Nová vlna, Brno 2007
• obálka: Paul Francis
• 420 stran / 199 Kč

17. července 2007, Zdena Štouračová

Tweet