Když vykročil z portálu, na podlaze zničeného chrámu se kupily stíny a vsakovaly do puklin v kameni.

Z hromad suti ze zříceného stropu, který nyní nahradilo noční nebe, trčely rozlámané, ohořelé trámy. Když se portál s tichým zašeptáním zavřel, popel zašustil. V dobytém městě venku vládl chaos. Ulicemi se nesl jekot a sklíčený křik a vzduch plnil zápach spáleného masa, jak vojáci lorda Tala uspokojovali krvežíznivost na bezmocných obyvatelích Liovardu. Uvnitř svatyně bylo ale cítit ještě něco jiného, co páchlo po smrti.

Balám obešel převrácený sarkofág, jehož starodávná kamenná deska při pádu celá popraskala. Zastavil se u dlouhé šmouhy na podlaze vedle prázdné věštecké tůně. Moc, kterou cítil, sálala právě ze skvrny. Balám poklekl a přejel po ní prsty. Tady. Tady zemřela.

Zavolal stíny. Zatímco splétaly spojení mezi světy, vstal a zhluboka se nadechl. Ve vzduchu se zformoval obraz scény, která se odehrála v této komnatě před dvěma měsíci. Většina trosek tu tehdy ještě nebyla, jen na podlaze leželo trochu suti. Lady Sibyla se opírala o věšteckou tůň, jejíž hladina se stále leskla. Aristokratickou tvář měla umazanou od krve; černé šaty roztržené a zaprášené. Na scénu vstoupil muž v jižanském oděvu. Nebyl nijak zvlášť velký ani děsivý, lady Sibyla přesto strnula, když se přiblížil.

„Kde je?“ zeptal se muž. Hlas měl hluboký a drsný, jako když o sebe drhnou říční kameny.

Když neodpověděla, sevřel ji rukama. „Pověz mi, kde je!“

Lady Sibyla se na něj zadívala. Ne, za něj. Na sever. „Máš její oči,“ zašeptala.

Muž s ní zatřásl. „Kde je…?“

Oči se jí projasnily a soustředěně se zadívala na jeho tvář. „Erebus. Najdi ho. Tvoje mat…“

Muž prudce couvl, když z jejího těla začal stoupat kouř. Plameny ozářily svatyni a zvýraznily praskliny ve zdech. Lady Sibyla hořela, Balám ale studoval jejího nepřítele. Takže to je následník.

Na první pohled se nezdál vůbec zvláštní. Když se mu ale Balám podíval do očí, spatřil v jejich netečných hloubkách svůj odraz.

Balám si ometl suť z rukavic. Skon lady Sibyly byl nešťastný, mnohem horší ale byla zrada, které se nakonec dopustila. Zradila svého pána, lid i rodinu. Nedokázal pochopit, proč to udělala. Protiřečilo to všemu, pro co žil, individualita neexistovala, jen povinnost. Balám se rozhlédl po zkáze kolem. Tolik promarněného potenciálu. Tolik ztraceného času.

Ozval se šoupavý krok, který zvedl prach. Balám se otočil a spatřil muže, se kterým se měl setkat. Byl malý. Volné záhyby kůže kolem očí a pod bradou naznačovaly, že dříve býval mnohem tlustší, měl ale za sebou několik těžkých týdnů. Po Sibylině smrti nenašli její oblíbení kněží u nových vládců velké pochopení. Po vítězství lorda Tala ale znovu vylezli ze stínů jako červi z hnijící mrtvoly.

„Jsem Wilich, druhý archarakt nejvyššího dómu.“ Kývl a bledé rty mu zacukaly. „Máte pro mě zprávu od mistra?“

Jeho tón byl ostrý, téměř drzý. Balám se skoro nepohnul, jen malíkem pravé ruky se dotkl hrušky svého meče kalishi. Stačilo to ale, protože kněz těžce polkl. Malinké oči mu ještě víc zapadly do svraštělé kůže.

„Jak se to stalo?“ Balám nepohlédl dolů, bylo ale jasné, o čem mluví.

Kněz si olízl rty, které se dál kroutily jako dva bílí červi. „Temnou matku přemohl cizinec, který se objevil jednou v noci. Spolu se synem vévody způsobili nějaké potíže a lidé potom povstali. S bratry jsme se snažili pomoct…“

„Snažili? Kde jste byli, když si pro ni následník přišel? Kde byli tvoji bratři? Přísahali jste, že když si to bude přát, položíte za ni život. A přesto jste utekli.“

„Ne!“

„Schovali jste se v nějaké smradlavé díře jako krysy.“

„Ne!“ Kněz sevřel v ruce hábit na hrudi, kde mu visel černý amulet víry. „Jak se opovažujete o mně pochybovat, Drápe? Setkal jsem se s novým pánem. Lord Talus mi věří.“

Smutná výpověď o současném stavu věcí. Lord Talus měl pověst schopného velitele. Byl stejně krutý jako úspěšný a před příchodem sem vedl vítězné tažení na západě. Nyní se musel vypořádat se selháním lady Sibyly a nikdo netušil, k jakému zdržení to povede.

Kněz se i nadále vztekal. „Až nový pán odtáhne, zasednu v radě, která bude vládnout Liovardu.“

Balám obemknul prsty jílec meče. Velitelovy plány ho nezajímaly. Kněz naneštěstí nezmlkl, naopak mluvil čím dál rychleji, jako by se snažil dokázat svoji cenu.

„Ohlásil, že potrestá viníky. Všichni vědí, že hrozba přišla z jihu. Z Nimeje, z té staré kurvy. Náš pán ji potrestá…“

Kněz zalapal po dechu a přitiskl si ruku na rozpárané břicho. Balám stál strnule s paží napřaženou. „Zklamal jsi lady Sibylu,“ pravil. „A taky našeho jediného pána a mistra.“

Balám vytrhl meč z rány. Kněz vydechl, když mu černá čepel vyklouzla z těla, převrátil se a upadl na zem. Balám mečem mávl, aby z něj setřepal krev, utřel ho o knězova široká záda a vrátil do pochvy. Krev ho volala, on však odolal, protože se mu dělalo zle z představy, že by se měl napít z takového slizkého hada.

Skončil tu, dírou v nakloněné zdi proto opustil chrám. Nebe halily těžké černé mraky, město ale zalévala žlutá a rudá zář ze šířících se požárů. Na zkrvaveném a zaprášeném dláždění ležela těla. Rozzuřenému lordu Talovi nikdo neunikl, nikdo až na vládce města, kterému se, jak se Balám doslechl, podařilo utéct během útoku. Nyní celé čtvrti Liovardu hořely, zatímco vojáci pátrali po pohřešovaném vladaři.

Takto přetvoříme svět. S pomocí ohně a stínu. Mistr to předpověděl a nyní se to opravdu děje.

Shůry se snesl stín a usadil se mu na rameni. Balám si poslechl zprávu, kterou mu přinesl, a propustil ho. Kdyby ho sem poslali dřív… bylo však zbytečné se tím dál zabývat.

Přivolal temnotu, obrátil se zády k nepovedenému experimentu lady Sibyly a prošel branou.

• překlad: Kateřina Niklová

20. července 2013, John Sprunk

Tweet