Sestra Edie Spenceová se poté, co přežila brutální útok upírů, může vrátit do práce, kde se stará o nadpřirozené bytosti, které potřebují lékařskou péči. Ale její sesterský um je vystaven náročnému testu, když se během polední pauzy stane svědkem nehody, od níž pachatel ujel. Zraněný chodec není obyčejný vlkodlak, nýbrž vůdce smečky. Edie se tak ocitá uprostřed nelítostné vlkodlačí války. Dvě znepřátelené smečky spolu bojují, ale Edie nemá sebemenší zájem se do toho vměšovat. Když se však setká s pacientovým synovcem, Lucasem – potetovaným vlkodlakem s pohledem predátora, kterému je těžké odolat – Edie si musí vybrat, na čí stranu se postaví. Otázka zní, může důvěřovat tomuto nebezpečnému spojenci? A může dát na své instinkty, když je v jeho blízkosti? Tak či onak se Edie nedokáže z tohoto kolotoče vymanit, i když se tak z ní stává snadná kořist…

Ve dveřích jsem se zastavila a vrátila se pro Annin nůž. Můj bratr má totiž chorobný zlozvyk hrabat se mi ve věcech. Nový přehoz přes gauč by se dal ještě omluvit, ale jemné nožířské umění již ne. Rozhodla jsem se, že nůž na pár nocí schovám do skříňky v práci. Bylo to třikrát bezpečnější než kterékoli místo v mém bytě na Vánoce. Nechala jsem ozdobnou krabičku na prádelníku a uložila nůž až na dno kabelky, zabalený do utěrky, a napadlo mě několik bláznivých věcí, jak bych to asi vysvětlovala, pokud mě cestou zastaví policajti.

Ale den před Vánocemi policajti nikoho nekontrolují. V tuto dobu jsou všichni – a tím myslím úplně všichni – v supermarketu a nakupujou jak o život.

Kdybych řekla, že tam byla hlava na hlavě, tak je to pořád ještě málo. Zaparkovala jsem své autíčko na jakémsi zastrčeném parkovišti a zahájila pěší túru do nákupního centra.

Kolem se valily davy nakupujících a nikdo z nich se netvářil o nic šťastněji než já. Ale říkala jsem si, že mám ještě štěstí, že nemusím do oddělení hraček. Zatočila jsem do oddělení Domácnost a postavila se do fronty před zónou přehozů v části s dekoračními předměty a domácím kutilstvím.

Kdybych chtěla svůj byt opravdu zkrášlit, stálo by mě to víc než jen čtyřicet dolarů. Ale v práci bylo k dispozici jen tolik služeb navíc, abych se ještě udržela naživu, čímž jsem myslela občas opustit nemocnici a vidět oblohu.

Jen tak ze zvyku jsem tipovala diagnózy lidí kolem sebe. Netečnost a svěšená ramena? Sezónní emotivní porucha. Zarudlé oči a kýchání? Chřipka. Zajímalo mě, jaký neduh mohou lidé vyčíst z mých očí – tedy pokud se v tom vyznají a pokud je to vůbec napadne.

„Ahoj, Edith.“

Od doby, kdy mi umřela babička, mi nikdo Edith neříkal. Nikdo až na… Otočila jsem se s tísnivým pocitem v žaludku.

Stál tam vysoký muž – tedy pardon – upír – kterého jsem znala. „Drene.“ Žnec ve službách klanu Růží. Naposledy jsem ho viděla na konci svého soudního procesu, kdy se mě pokusil zabít. V sebeobraně jsem mu uřízla ruku.

„Co chceš?“ zeptala jsem se. Ostatní zákazníci se na mě zahleděli, když jsem promluvila, ale nikdo z nich se nedíval na něj. Dokázal přimět ostatní lidi, aby si ho nevšímali – schopnost daná upírům – takže si vůbec neuvědomovali, že tam je.

Díval se na mě trávově zelenýma očima. „Myslím, že mi něco dlužíš.“

„A co?“

„Mou ruku a mého Ohaře.“

Pravou ruku měl položenou na pouzdře srpu, levé zápěstí vražené do kapsy u kabátu; kapsa byla prázdná.

Kdyby se mi tenkrát nepokusil ublížit, mohl teď být v pohodě. A já jsem ani nezabila toho jeho hnusného Ohaře – toho křížence plaza, psa a člověka – to udělaly Stíny. Byli jsme tady moc na očích. Jistěže jsem měla v kabelce schovaný starodávný nůž, ale nemyslím, že bych ho uměla použít, pokud bych vůbec dostala šanci ho vytáhnout.

„Musím si v tom udělat jasno – kdybych tě například nechala, abys mě zabil, pak bys dlužil ty mně?“

„Kdyby k tomu došlo, pak bys rozhodně nebyla ve stavu, abys byla schopná žádat kompenzaci,“ řekl přes blonďatou hlavu nějaké paní.

„Takže jsem se provinila tím, že jsem to nedokončila, ne tím, že jsem tě připravila o ruku?“

„I takhle by se to dalo podat.“

Všichni procházející zákazníci zahýbali doleva, spíš ke mně a dál od Drena. Nikdo z nich ho neviděl a nikdo z nich se k němu nechtěl ani přiblížit. Jenže mě viděli a slyšeli. Možná nebyli schopni určit mou diagnózu, ale bylo jim jasné, že je se mnou něco v nepořádku. Začali po mně divně pokukovat, ale den před Vánocemi se takovému bláznovi rádi vyhnuli.

Za mými zády byly přehozy přes pohovky, které jsem tak zoufale potřebovala. Podívala jsem se na obě strany uličky mezi regály. Nemohla jsem počítat s tím, že by mi kdokoli z těch lidí pomohl – všichni si mysleli, že trpím samomluvou. A i kdyby se někdo z nich rozhodl mi pomoci, nemohla bych to přijmout. Přece nedostanu někoho dalšího do nebezpečí.

„Co chceš, Drene?“ zeptala jsem se a do mého hlasu se vkradla smrtelná únava. „Jsem chráněná. Nemůžeš mi ublížit.“

„Já ti nechci ublížit. Ale to ještě neznamená, že to nakonec neudělám.“

A najednou se mi vybavilo všechno možné, co by mi Dren mohl udělat. Zítra to nakonec uvidím. V mých očích se musel odrazit děs. „To uvidíš,“ řekl.

Odkašlala jsem si, aby se mi nezlomil hlas. „Mohu to nějak napravit?“

„Má ruka je nenahraditelná.“

„Nevěděla jsem…“ Mohl si za to sám, protože mě napadl. Já mu nechtěla ublížit.

„Svého Ohaře,“ pokračoval, jako bych vůbec nepromluvila, „považuji za nevinnou oběť. Byl velmi nadaný.“

„Já tvého Ohaře nezabila, Drene. To Stíny.“

„Nemám ke Stínům přístup. Ty ano.“

Absolutně se mi nechtělo znovu navštívit doupě Stínů, které se nachází hluboko v podzemí pod nemocnicí – o to méně, kdybych jim měla být opět za něco zavázána. Měli jsme dohodu – oni budou udržovat mého bratra střízlivého a já budu dělat za mizernou mzdu na Y4. Už jsem neměla co nabídnout – ledaže by se ze mě stal dárce orgánů. „Moc spolu nevycházíme.“

Teď už se zákazníci vyhýbali mně i Drenovi tak úctyhodným obloukem, že by jim srážející se protony mohly závidět. Určitě bylo jen otázkou času, kdy sem přijde ostraha a – co? Vyrazí mě ven? Abychom si já a Dren popovídali u mého auta? Na ulici? Bezmocně jsem zaťala ruce v pěst.

„Stejně mi dlužíš. Potřebuju, abys něco udělala,“ řekl. Zamrkala jsem a věděla jistě, že radši nechci slyšet, co ode mě žádá. „Mám podezření, že to bude vyžadovat stvrzení vlastní krví.“

„Dobrý den, mladá paní. Nepotřebujete nějak pomoct s nákupem?“

Zachránil mě nějaký cizí chlap. Otočila jsem se a čekala, že uvidím někoho v uniformě nebo možná v bílém plášti. Spatřila jsem ale bodrého postaršího muže, kterému lezl pupek z červené mikiny s vánočním stromkem a našitými LED diodkami.

Podívala jsem se opět na Drena a očima jsem škemrala: Žádné civilisty, prosím!

Řekla jsem ale: „Jsem v pohodě, děkuji za optání.“

„Jste v pohodě, ale nevypadáte tak, jestli mi rozumíte.“

„Chápu to až moc dobře,“ řekla jsem a cítila, že špulím rty. Přistoupil blíž a já viděla, že se barva jeho očí změnila z tmavě hnědé na velmi světlou modrou. Změnil se i jeho tvar nosu a posunulo se mu obočí. „Ashere?“ hádala jsem a doufala, že se nepletu.

Přátelsky mě vzal kolem pasu a obrátil se k Drenovi. „Nemůžu uvěřit, že se opět setkáváme,“ řekl a natáhl ruku. Sledovala jsem, jak jeho kůže mění odstíny – a totéž se dělo s upírem.

Dren o krok poodstoupil. „S tebou nechci mít nic společného, měňavče.“

„Tak by ses měl sebrat a jít,“ řekl Asher a stáhl ruku zpět.

„Tímhle to nekončí, sestro.“ Dren se otočil a odkráčel pryč.

„Já vím,“ řekla jsem do jeho vzdalujících se zad. Ale čím to tedy skončí?

• Cassie Alexander: Měsíční směna (Edie Spenceová 2)
• Fantom Print, 2013
• překlad: Petra Kubašková
• obálka: Angela Waters
• 224 stran, 229 Kč (v e-shopu Fantasye již za 160 Kč)

5. října 2013, Cassie Alexander

Tweet