Dan Simmons je znám především jako autor kultovního Hyperionu. Když se na českém trhu objevil román Ílion, první část nové velkolepé dilogie, možná si nejeden čtenář v skrytu položil otázku, zda Simmons konečně nepřekročil vlastní stín a nestvořil další dílo, které se stane nezbytnou součástí knihovničky každého příznivce science fiction. Po více než dvou letech přišlo pokračování v podobě devítisetstrán­kového Olympu a s ním i odpověď. Žel nepříliš radostná.

Olymp slibuje přinejmenším stejně velkolepý čtenářský zážitek, jaký nabídl jeho předchůdce – ostatně hned v jedné z prvních scén uctí kdysi znepřátelení Řekové a Trójané památku padlého Parida obětováním jednoho z bohů. A je nutno přiznat, že invence má Simmons stále na rozdávání. Originálními nápady a nečekanými řešeními se kniha přímo hemží, třebaže hlavní vize načrtl autor už v Ílionu. Ze Simmonsovy pověstné imaginace a originality se zkrátka neztratilo nic.
Byl-li úvodní román založen na převlečení Homérovy Iliády a Shakespearovy Bouře (či spíše Browningovy básně Caliban upon Setebos) do sci-fi hávu, mohl si autor v Olympu dovolit původní schémata definitivně hodit za hlavu. Zmiňovaná díla sice v Simmonsově rejstříku inspiračních zdrojů figurují nadále, neplní však už příběhotvornou úlohu. Namísto toho si Simmons vypůjčil a použil celou řadu dalších děl od Aeneidy po Hledání ztraceného času – ať už k výstavbě děje, nebo alespoň coby zdroj citací.
Příběh samotný začíná osm měsíců po událostech předchozího románu. Achájci spolu s Trójany vedou krvavou válku proti bohům – a díky Achilleovým a Hektorovým schopnostem (a také zásluhou vyspělé moravecké techniky) si vedou překvapivě úspěšně. Zbytek lidí „starého typu“ na Zemi se snaží ubránit před útoky voinixů, kteří se z tichých služebníků změnili ve vraždící armádu. Daeman, z něhož se stal jeden z přirozených vůdců hrstky přeživších, se připravuje na zdánlivě nevyhnutelný střet se svou nemesis – hrozivým Kalibánem, zatímco Harman se nedobrovolně vydává na cestu, která změní lidstvo jednou provždy. Všechny dosavadní problémy však ztrácejí na významu v okamžiku, kdy na Zemi vstoupí Setebos – Kalibánův bůh; tvor, který může přinést definitivní zkázu veškerému životu. A zdá se, že právě to má v úmyslu…
Simmons neztratil nic ze schopnosti psát poutavě, ba naopak. Olymp je napsán vybroušeným stylem (který v českých podmínkách vyniká i díky výbornému překladu) a příběh se i přes množství popisných pasáží odvíjí v překvapivě rychlém tempu. (Které ovšem autor jako skutečný profesionál dokáže ve správnou chvíli přibrzdit, aby nechal čtenáře vydechnout.) Ve srovnání s jeho ranějšími díly je zřejmé, že Simmons coby spisovatel viditelně vyzrál. „Lidské“ pasáže – tedy kapitoly, v nichž jsou hrdinové ponecháni sami sobě a svým myšlenkám – jsou napsány skutečně citlivě; Simmonsovi se daří zprostředkovat hloubku lidského prožitku v míře, jíž se dosud dokázal pouze přiblížit. Připočteme-li navíc charakteristickou „fascinaci intelektem“ (jak tento prvek Simmonsových děl výstižně nazval Martin Šust), která se v Olympu projevuje výrazněji než v kterémkoli předchozím autorovu románu, mohlo by se zdát, že je řeč o knize roku.
Pravda je však poněkud jiná.
Simmons totiž tentokrát netypicky selhal při výstavbě příběhu. Hlavní síla Ílionu spočívala v kombinaci a postupné gradaci hned tří výrazných dějových linií – neotřelého pohledu na trojskou válku, která se nečekaně změnila ve válku proti samotným bohům, pátrání po minulosti lidského druhu, vedoucího k odhalení největšího nebezpečí, jemuž dosud musel svět čelit, a tradiční propriety space opery v podobě meziplanetární cesty skupiny robotů (překvapivě lidštějších než kterýkoliv homo postsapiens v románu vystupující) za záchranou galaxie.
Zdálo by se logické, že se čtenář v Olympu dočká dalšího rozvedení těchto dějových linií a jejich vzájemného propojení. Simmons však poměrně záhy začne čím dál častěji odbočovat od hlavních témat k nově se vynořivším problémům a původní příběh nakonec mizí v nenávratnu. Výsledkem je nevídané množství násilných konstrukcí a obtížně uvěřitelných zvratů, bez zřejmé vůdčí myšlenky. V zájmu udržení tempa vyprávění nutí autor postavy k často nelogickému a motivů prostému jednání. (Nejkřiklavějším příkladem tohoto nešvaru je zřejmě od začátku do konce nesmyslná Harmanova anabáze.) Přílišnou vyumělkovanost a příležitostnou nelogičnost příběhu by snad Simmonsovi ještě bylo možné odpustit. Horší ovšem je, že čtenáře nečeká žádný klimax – namísto závěrečných střetnutí autor na poslední chvíli tahá z klobouku příslovečné králíky v podobě zástupných problémů, kvůli nimž zcela zapomíná na hlavní příběh. Výsledkem je obtížně akceptovatelné množství neuzavřených linií a pramalá přesvědčivost těch zbývajících.
Dokonce i vyústění války proti bohům, které se snad jako jediné může na první pohled zdát uspokojivě zkonstruované, získává trhliny ve světle faktu, že moravci původně přiletěli, aby „bohům“ zabránili v dalším narušování kvantové stability – jak k tomu má dopomoci další desetiletá zuřivá válka, zůstává recenzentovi záhadou. A happyend ve městě Ardis by si koledoval o nálepku „laciný“, i kdyby se pod něj podepsal účastník nějaké amatérské literární soutěže. (Veškeré výtky by si nepochybně zasloužily doložit konkrétními příklady. Vzhledem k jejich povaze by se to však neobešlo bez přílišného odhalování děje, jehož bych tuto recenzi rád ušetřil.)
Při čtení Olympu je proto těžké se zbavit dojmu, že se Simmons nechal unést velkolepým nápadem, aniž by měl předem připravené jeho rozuzlení. Vše by lehce mohl napravit případný třetí díl – zdánlivě nelogické zvraty je jistě možné náležitě vysvětlit a chybějící vyvrcholení předložit v situaci a podobě, která autorovi vyhovuje lépe. Dan Simmons ovšem nejeví známky toho, že by se chystal k příběhu vrátit.
Přes uvedené výhrady je Olymp dílem profesionála. Díky nepopiratelné čtivosti a strhujícímu tempu se čtenář rozhodně nudit nebude – a případné rozčarování se pravděpodobně nedostaví dřív, než se kniha přiblíží ke svému závěru. Ostatně, patříte-li k příznivcům Ílionu, je pro vás přečtení Olympu povinností už kvůli zodpovězení bezpočtu otázek, které se v předchozím románu vynořily.
Jestliže jsem si vůči Olympu vytvořil poněkud rezervovaný vztah, rozhodně na tom nenese vinu výkon překladatele a české redakce. Výborně odvedená práce u Petra Kotrleho jistě nepřekvapí, v případě Olympu však byla jeho úloha ztížena nebývalým množstvím literárních odkazů a citací, jimiž autor knihu prošpikoval. Nemusím zdůrazňovat, že Kotrle a jeho tým překladatelů-básníků vyšli z této zkoušky se ctí.

Existují výborné knihy, které si docela dobře vystačí s chabým či prakticky žádným dějem, protože jejich těžiště leží v něčem jiném – za příklad může posloužit nejeden svazek z edice New weird. Ílion a Olymp se ovšem od počátku hlásí k tradici epických příběhů a u těch je zkrátka kvalitní děj to nejdůležitější. Pokud tedy lze Olymp označit za nadprůměrný román (a za takový jej skutečně považuji, ať už se mi tento názor daří zprostředkovat, či nikoliv), není to díky příběhu, ale jemu navzdory. Je bez debat, že si Olymp nalezne své příznivce. Na mém soukromém žebříčku si však podstatně lépe vedou obě zbývající knihy, které v loňském roce Simmonsovi v Česku vyšly.

• Dan Simmons: Olymp
• vydal: Laser, Plzeň 2007
• přeložil: Petr Kotrle
• obálka: Gary Ruddell
• 920 stran/ 399 Kč

Další recenze

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).